Lubomír Lipský, komik od Pánaboha, jeden z našich nejlepších a nejoblíbenějších herců, bude za chvilku slavit půlkulaté narozeniny. Jednomu z dědků v chalupě a cirkusovému Cibulkovi bude pětaosmdesát. Své řemeslo ale rozhodně nepověsil na hřebík, hraje v divadlech, natáčí v televizi, filmu i rozhlase, zajímá se o práci kolegů. K naroze-ninám panu Lipskému právě v Supraphonu vychází legendární Hlustvisihák, výběr scének, ve kterých ztvárňoval hlavní roli. Nedorozumění se v nich kupila jedno na druhé a posluchači či diváci se královsky bavili. Jistě se budou dobře bavit i dnešní majitelé nového CD. V klubu hercova domovského Divadla ABC se nejdříve ptám:

Kde se to neobvyklé jméno Hlustvisihák vzalo?

Někdy kolem roku 1960 jsem dostal z rozhlasu nabídku na sehrání skeče, nazvaného Ve vrátnici, jehož autorem byl maďarský autor jménem Királyi. Princip skeče byl v tom, že do vrátnice přichází jakýsi návštěvník s podivným jménem, chce dostat povolenku a jít dál. Překladatel to jméno z maďarštiny přeložil jako Hlustvisihák. Ve vrátnici pak dochází ke komickým situacím, sedí tam přiblblý vrátný, obědvá, kouká do talířku a návštěvníkovi říká, aby své jméno hláskoval. A rozvíjí se dialog: "H" jako Heine. Co? Jako Heine! Aha, já vím, jako hajnej! A dál: "L" jako ledvinky, "U" jako undatra. Co je to undatra? To je jako ondatra, jenže má na začátku "U". Tak to pokračuje - a pointou je, že vrátný, než aby to jméno psal, pustí návštěvníka dál bez lístku. 

Vy jste původně hrál toho vrátného ...

Ano, a toho návštěvníka můj kolega z Městských divadel pražských Miroslav Homola. Pracovali jsme na tom, hodně jsme tam toho naimprovizovali, takové dvě, tři stránky textu, a výsledek byl velmi dobře přijat. Posluchačům se ten výstup moc líbil a psali si o další. Dopisů typu: Vysílejte ještě Hlustvisiháka nebo Kdy bude zase Hlustvisihák? bylo opravdu hodně. Tak vznikaly další a další scénky, postupem doby se jméno Hlustvisihák přeneslo na vrátného a tak jsem se Hlustvisihákem stal já. A to jméno bylo pořád základem komic-kých situací.

To jste si vymyslel vy, že se stanete Hlustvisihákem?

To byl nápad rozhlasové redakce. Na základě posluchačských ohlasů se tohle tak trochu zvláštní a jadrné jméno stalo značkou našich dalších skečů. A autoři přenesli jméno Hlustvisihák na toho vrátného, kterého jsem původně hrál já. 

Vy sám jste si to jméno zapamatoval hned bez problémů?

Ale ne, taky jsem si to jméno nemohl zapamatovat a ze začátku jsem je všelijak komolil. Po několika reprízách se to ale vytříbilo.

Posléze se Hlustvisihák dostal do televize ?

Rozhlasový Hlustvisihák měl velký ohlas a televize nemohla takový úspěch nechat jen tak ležet ladem. Pozvala nás tedy, abychom točili Hlustvisiháka i pro ni. No a v televizi zase: mimořádný úspěch. Jak televize, tak rozhlas pak ve vysílání skečů pokračovaly. Pro Hlustvisiháka psalo několik renomovaných autorů, nejvíc toho napsal Bedřich Zelenka, mezi autory byli třeba i Jaroslav Dietl, Jan Be-ran, Fan Vavřincová či Miloslav Švandrlík. Postupně se to zaběhlo natolik, že o každém Silvestru musel být v rádiu i televizi nějaký nový Hlustvisihák. Dohromady vzniklo přes padesát pokračování. 

Hlustvisihák vznikal v dobách neradostných - měli jste někdy potíže s cenzurou?

Měli! V rozhlase šly všechny texty přes cenzuru a když jsme vystupovali, byli jsme sledováni, abychom nějak "neujeli". V dobách uvolnění od půlky 60. let jsme se trochu odvazovali. Jednou jsem ale měl velké potíže. Na otázku Jak se jmenujete? Jsem se v těch skečích představoval Hlustvisihák. No a na jednom vystoupení jsem, částečně omylem, částečně schválně, řekl Hlustvihusák. Nešťastnou náhodou to bylo vystoupení pro pracující v jedné cementárně, nebudu jmenovat, a bylo zle! Přišlo na mě prachsprosté udání, že znevažuji generálního tajemníka a prezidenta. Byl jsem obžalován a skončil jsem v Hradci Králové u soudu. Tam byl ale rozumný úředník, nějaký major, a po delší rozmluvě a záruce z mého mateřského divadla uznal, že to byl jenom brept bez jakéhokoliv úmyslu.  

Říkal jste, že jste se většinou drželi textu; posluchači i diváci nicméně mezi řádky občas nacházeli i věci, které pak překvapovaly samotné autory.

Jistě a u nás to nebyla výjimka. Stávalo se to velice často. Ty situace bývají někdy opravdu zajímavé. Třeba mluvíte deset let o jablkách, jablka sem, jablka tam, nic se nestane, nikdo nezareaguje. Pak nastane situace, že jablka nejsou nebo se s nimi něco stane, vy řeknete Nemám jabka, v tu ránu si to lidé spojí se současnou situací a začnou okamžitě reagovat a smát se. To se nám stávalo - třeba v dobách, kdy nebyl k dostání toaletní papír. Stačilo říct Musím na záchod, nemáte toaletní papír? - a už se ozývaly salvy smíchu!.           

Kolik jste měl jako Hlustvisihák partnerů?

Moc jich nebylo. Původně to byl, jak už jsem řekl, kolega z Městských divadel pražských Miroslav Homola. S tím jsme dělali spoustu výstupů. Několik nahrávek jsem udělal i s autorem Bedřichem Zelenkou; on ale měl málo času a věnoval se spíš psaní, než hraní, tak jsme zvolili jako dalšího partnera Jiřího Líra. To byl můj spolužák z pelhřimovského gymnázia a kolega, který navíc bydlel nedaleko nás. Ten pak se mnou dělal tu dvojici až do své smrti. 

Kterou scénku s Hlustvisihákem máte nejraději?

Zcela jistě tu první, Ve vrátnici, kdy tam přijde návštěvník s tím divným jménem. Myslím si, že ta je nejvydařenější. 

Scénky podobného typu - s jedním nechápavým a druhým, který se mu věci snaží vysvětlit - předváděl i Felix Holzmann. Myslíte si, že jsou Hlustvisihákova vystoupení v něčem podobná těm jeho?

Já sám jsem s Felixem Holzmannem jednu scénku dělal. Myslím si, že určitá podobnost tu byla, a nikoliv náhodná, ale záměrná. Ve dvojici, jako byli Holzmann s Budínem a já s Homolou, musí být jeden přitroublý, přihlouplý, těžko chápající. To byl právě Felix Holzmann, Franta Budín byl ten normální. U  nás to bylo totéž: já byl přitroublý vrátný, Homola normální návštěvník.

Jaká byla vaše spolupráce s Felixem Holzmannem?

Bohužel se uskutečnila jenom při jedné scénce a byla výborná. Do dvojice s Holzmannem si mě vybral režisér Ivo Paukert, Felix přinesl do televize scénku a s Paukertem se dohodl, že bych jeho partnera mohl dělat právě já. Když se teď po létech na tu scénku dívám, myslím si, že byla velice, velice dobrá. A úspěšná. Důkazem jsou tehdejší i současní diváci.

Někteří "Hlustvisiháci" jsou k poslechu i ke stažení na internetu; těší vás to?

Těší. Já sám internet používám málo; z toho, že je tam Hlustvisihák mám ale radost. Lidi se potřebují smát, potřebují se bavit. Když si takovou věc stáhnou z internetu, je to dobře. Proti tomu opravdu nic nemám - naopak: chválím to.

Hlustvisihák začínal v rozhlase, vy a rozhlas - to je vůbec kapitola sama pro sebe!

Pro rozhlas jsem dělal hodně, těch pořadů bych se ani nedopočítal. K tomu estrády, hry, seriály ? za padesát, vlastně skoro šedesát let jsem toho v rádiu odehrál skutečně mnoho, to jde do tisíců. Svá účinkování v rozhlase jsem si nepsal, takže je nemám spočítaná. A všechny si je ani nemůžu pamatovat.

Co vaše současná spolupráce s rozhlasem?

Právě teď jsme natočili vzpomínky na výročí zahájení vysílání Československého rozhlasu a točili jsme je v místech s rozhlasem těsně spjatých. Rádio v Československu se poprvé ozvalo 18. května 1923. Rozhlas je tak o měsíc mladší, než já. Já jsem se narodil 19. dubna 1923, Československý rozhlas, tenkrát Radiojournal, začal vysílat 18. května.

Budete své blížící se půlkulaté jubileum nějak zásadně slavit?

Jedná se o tom, zatím je všechno ve stadiu příprav. Zájem projevila Česká televize a ještě proběhnou nějaká jednání. Jak dopadnou nevím. Nějaká menší oslava ale bude každopádně, někdy koncem dubna.

Shodou okolností v Supraphonu právě vychází i CD s Miroslavem Horníčkem (Tři muži ve člunu, se kterým jste svého času velmi úzce spolupracoval ...

Horníček byl nesmírně pohotový a vtipný, velmi dobře mu to myslelo a myšlenky dovedl interpretovat. Já jsem s ním začínal v roce 1946 v Divadle Satiry v Umělecké besedě na Malé straně, tam, co kdysi začínali i Voskovec s Werichem, dnes je tam Divadlo Na prádle. Divadlo Satiry na Malé Straně, takhle se jmenovalo, jsme založili coby pelhřimovští študáci, uměleckým vedoucím se posléze stal můj bratr Oldřich. Ta scéna fungovala pod hlavičkou Realistického divadla. Brácha tam tenkrát angažoval spoustu tehdy začínajících mladých umělců, jako byli například Vlasta Brodský, Miloš Kopecký, Stella Zázvorková a Josef Hlinomaz - a taky Miroslava Horníčka.

Vy jste pak byli dlouhá léta i sousedé ?

Ano, shodou náhod (nebo osudu?) se stalo to, že jsme s Horníčkem byli téměř čtyřicet let sousedy v jedné vile na Vinohradech. On se tam dostal díky nám. Horníčkovi (tedy Miroslav s manželkou Bělou) původně bydleli v Holešovicích a k nám často chodili na návštěvu. Ta naše vila se jim líbila, a tak nás požádali, abychom jim řekli v případě, že by se uvolnil nějaký byt. Tedy - kdyby se někdo z nájemníků odstěhoval nebo - nedej Bože - zemřel. A skutečně se něco takového stalo. Pak jsme společně provedli pětisměnu, něco jako ve filmu Kulový blesk, takže se pak Horníčkovi nastěhovali do vily, kde jsme bydleli my s manželkou a s děcky. Vydrželi jsme spolu v příjemném soužití, jak už jsem řekl, čtyřicet let.

Byt mění v jedné ze scének i Hlustvisihák! Ta vaše skutečná výměna se uskutečnila před nebo po natočení této scénky?

Popravdě řečeno, to už si přesně nepamatuji. Asi před, ty zkušenosti se pak do scénky promítly.

Do jaké míry bylo Divadlu Satiry vzorem Osvobozené divadlo?

Do značné, ale nebylo to plánovité. V kabaretním žánru, který jsme v Divadle Satiry dělali, jsme byli - alespoň ze začátku - Voskovcovi a Werichovi dost poplatní. Shlédli jsme se v nich, milovali jsme je, už jako študáci za dob první republiky jsme z Pelhřimova zajížděli do Prahy na jejich premiéry i reprízy. Takhle jsem viděl například Těžkou Barboru, Hlavou proti mihuli a Pěst na oko. Byli jsme jimi tak nadšení a načichlí, že se to muselo projevit i v naší satirické tvorbě.

Voskovec s Werichem asi dávali před okupací Československa lidem hodně velkou sílu ?

Jistě, nesmírnou! My jsme to tak všichni pociťovali. Oni byli obrovským majákem, který vyzařoval světýlko a rozesílal je po celé republice. A svítilo i poté, co emigrovali do Ameriky. To jejich vysílání bylo opravdu skvělé a lidé, včetně mě, je poslouchali úplně nábožně.  

Čím se zabýváte v současné době?

Zkouším Postřižiny, hru napsanou podle knížky Bohumila Hrabala. Některé momenty jsou do té hry vybrány i z dalších Hrabalových knih: Harlekýnovy milióny a Krasosmutnění. Režisérem inscenace je Petr Svojtka, text zdramatizoval dramaturg Městských divadel pražských Jiří Janků. Premiéra bude v sobotu 9. února.

Jakou roli hrajete vy?

Já hraju doktora Gruntoráda, to je ta role, kterou ve filmu hrál Rudolf Hrušínský. Ovšem nechci ho napodobovat, jdu si (spolu s režisérem) svojí vlastní cestou. Já jsem já a Rudolf Hrušínský byl Rudolf Hrušínský; žádné opičení, žádná nápodoba. Chci tu roli ztvárnit podle svého.  

Znal jste se s Bohumilem Hrabalem?

Ano, několikrát jsme se sešli. Jeho knížky mám velice rád, přečetl jsem jich poměrně slušnou řádku. A on mě taky měl rád, protože si oblíbil Hlustvisiháka (vidíte, a jsme zase u něj!). Jednou jsme o tom zcela vážně mluvili; on říkal, že ho Hlustvisihák baví, že miluje tenhle typ humoru. Já zase miloval jeho knihy. Naše sympatie s Hrabalem byly tedy vzájemné a oboustranné.                                        

                                                     TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v TV 14 dní 3/08