REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

LEGENDY ČESKÉ POPULÁRNÍ HUDBY A JEJICH VZPOMÍNKY

Končí prázdniny, doba, kdy jsme sem - tam měli čas poslouchat zajímavou muziku, třeba alba, která v poslední době vyšla. A blíží se podzim a zima se svými dlouhými večery, kdy se zase bude dobře poslouchat a třeba i vzpomínat. Podnět k takovému spojení dává například firma Supraphon: vydala jednak legendární první album kapely Marsyas z roku 1978 spolu s "albem" alternativních nahrávek stejných písní v akustické podobě, jednak soubor šesti desek Michala Prokopa a Framus Five vzniklých mezi lety 1968 a 1989. Můžeme tak strávit nejednu příjemnou chvíli ve společnosti - bez nadsázky - legend, které budovaly naši populární hudbu.

Michal Prokop byl - vedle toho všeho - přednedávnem "poslán" i do beatové síně slávy.

Jak se v ní cítíte?

Neustále řeším, jestli to znamená, že tam za sebou mám zabouchnout vrata nebo ne. Samozřejmě mě to ale těší, jako každého. Beatová síň slávy je navíc jedna z cen, které člověk dostává od posluchačů; tím se liší od většiny jiných ocenění, které jsem získal doposud. To byly ceny od různých porot, komisí, odborných seskupení nebo vydavatelů. Cena od posluchačů má zase jinou váhu.

Zabouchávání vrat neřešíte poprvé; když jste se v roce 1989 dal na politiku, chtěl jste za sebou zavřít hudební dveře ?

Ano, chtěl. Taky jsem je na dva roky úplně zavřel, vůbec jsem nehrál. Pak se ale ukázalo, že úplně to nejde. Postupně jsem se začal vracet na jeviště, i když zpočátku ještě hodně zřídka, to jsem byl ještě aktivní státní úředník a cesta od takového hraní k nějakému zásadnímu projektu byla tehdy ještě hodně dlouhá a složitá. Politika a muzika - to jsou úplně jiné úrovně rozhodování.

Jaké byly ty dva roky bez muziky?

Tehdy jsem vůbec neměl na muziku pomyšlení a myslel jsem si, že to tak bude už navždy. Ten návrat pak byl vlastně nečekaný, původně jako takové nečekané zpestření. Připravovali jsme volební kampaň v roce 1992, kdy jsem znovu kandidoval do Federálního shromáždění; a někdo vymyslel, abych jako kandidát v rámci větších předvolebních akcí zazpíval i já. V té době pro nás vystupovala řada muzikantů a kapel, mezi jinými i ETC, takže bylo poměrně snadné pár písniček oprášit a naučit se je. A teprve tehdy, když jsem zase stál na jevišti, jsem zjistil, jak mi to chybí. A jak mě osvěžuje, když do mozku unaveného neustálými konflikty (kterých je politika plná), můžu zase pustit jinou šťávu.

Jste sentimentální - ohlížíte se rád za svou dosavadní dráhou?

Čím jsem starší, zjišťuji, že jsem více sentimentální. Zjišťuji, že se dojímám i u věcí, u kterých jsem se dřív nedojímal. To bez mučení přiznávám.

Co konkrétně vás třeba dojímá?

Jéje, to je spousta věcí, o některých z nich se člověku ani nechce vždycky mluvit. Každá věc, která trošičku zahraje na strunu, kterou v sobě člověk má, pak v jistém věku vyvolává i dojetí.

Dojímá vás i to, že u Supraphonu vychází komplet se šesti vašimi alby vydanými do roku 1989?

Tahle věc mě přímo nedojímá, dojaly mě ale některé kousky z toho kompletu, které jsem si teď při přípravě vydání znovu pustil. Některé ty věci jsem slyšel třeba po deseti i více letech, a to člověka může i dojmout. Jinak ale bylo zapotřebí se dojetí zbavit a vydání připravit s poměrně chladnou hlavou. 

Vyjádřil jste se, že z těch šesti alb je asi nejslabší Holubí dante. Které je, podle vás, nejsilnější?

To se vždycky těžko soudí, protože jde o velice subjektivní věc. K úspěchu desky přispívá kromě doby, ve které vzniká, samozřejmě i ohlas vyjádřený třeba čísly prodeje. Když se všechny tyhle faktory prolnou, pak se asi jedná o mimořádně úspěšnou nebo i nejúspěšnější desku. Z tohoto úhlu pohledu je asi nejúspěšnější Kolej Yesterday. Tady se spojily všechny zmíněné věci najednou. Jinak si ale nemyslím, že by ty ostatní desky byly výrazně slabší. Dokonce si nemyslím, že by moje poslední deska, která do tohoto kompletu nepatří, byla nějak výrazně slabší; prostě byla jiná doba.

Ten komplet jste nazval Pořád to platí; co jste tím názvem chtěl říct?

V tom kompletu najdou posluchači rozhovor, který jsem vedl s redaktorem Ondřejem Bezrem na téma jednotlivých alb a bonusů. V něm jsem narazil i na skladbu Snad nám naše děti prominou. To je titulní, závěrečná věc alba z roku 1989, stvořili jsme ji s Vláďou Mertou. Já napsal muziku, on text a ten text se nemilosrdně opírá do naší generace, do lidí, kteří svoje nejlepší léta prožili v totalitním režimu a jsou tím režimem tak poznamenaní, že si pořád kladou tuhle otázku. Tedy otázku, jestli nám naše děti prominou to, co jsme dělali, jak jsme se lámali a tak. Ta písnička má zvláštní osud. Když jsme ji s Vláďou psali, domníval jsem se, že stoprocentně nebude smět vyjít, na tu dobu byla hodně odvážná. Režim byl ale v tu dobu už tak nalomený, že ji povolil. Pak nastala Sametová revoluce. V roce 1990 jsem se domníval, že ta písnička už absolutně ztratila platnost, protože je jiná doba, a že se takovými problémy už nikdy nebudeme muset zabývat. Teprve dneska zjišťuji, že jsem neměl pravdu a že to všechno platí dodnes. A že třeba písnička supiny Chinaski Ročník 1970 je, možná nechtěnou, odpovědí na tuhle mojí věc. A z toho, co tam Chinaski zpívají, usuzuji, že nám to ty naše děti zase až tak moc neodpustily. Takže: pořád to platí!

Proč nám to neodpustily?

Naše děti nemusí vědět, v čem jsme tenkrát žili. Ony to prožívaly jako děti, tedy jinak než my, každý tu situaci vnímá jinak. Soudím z toho, co tam Chinaski zpívají. Některé ty naše postoje jsou jim - neříkám k smíchu, ale přinejmenším se jim podivují. To mě vede k té mojí skepsi. Navíc když si vezmete všechny ty kauzy, které se objevují a které se dotýkají vyrovnání se s minulostí, tak zjistíte, že se ty věci otevírají znovu a znovu. Takže to všechno asi pořád ještě žije.

Byla vám někdy ku prospěchu Vysoká škola ekonomická (kterou jste vystudoval)?

Určitě mi byla k užitku, když jsem jako poslanec nastoupil do Federálního shromáždění. Najednou jsem začal operovat v pojmech, které jsem, i když trošku v jiných souvislostech, znal z doby studií. A pomohlo mi to i pak, když jsem pak byl na ministerstvu. Určité způsoby myšlení, které člověk získá při vysokoškolském studiu, ve mně zůstaly. Nepovažuji se za ekonoma, to chraň pánbůh, ale bezpochyby to k něčemu bylo.

Mění se nějak reflexe politiky v populární hudbě od 60. let minulého století dodnes?

Myslím si, že je to pořád stejné. V populární hudbě byla vždycky část lidí, kteří měli pocit, že se chtějí vyjadřovat k problémům současného světa. V 60. letech byli někteří z nich slavní - a stejné je to i dnes. A na druhé straně jak v 60. letech, tak i dnes existovala a existuje velká skupina lidí, kteří se k situaci svojí tvorbou vyjadřovat nechtějí. Neznamená to, že nemají názor, ale do muziky to nepletou. V tom se to tedy nijak výrazně nevyvinulo. 

A zpátky k nově vydanému kompletu: titulní písnička alba Město Er je hodně dlouhá, zabírá celou stranu tehdejšího elpíčka. Před časem jste řekl, že jste tehdy měli pocit tvorby velkého umění ?

Ano, a dneska už se na to dívám s odstupem. Tenkrát jsme chtěli dokázat, že i rocková muzika je umění. Byla to doba, která nejenom v našem případě, ale v případě mnoha jiných československých i zahraničních kapel a interpretů znamenala tuhle cestu. Cestu dnes už, alespoň pro mě, překonanou, tehdy to ale bylo v pořádku. My jsme si na ní leccos vyzkoušeli. Z těchto pokusů u nás i ve světě se pak vyvinul styl, kterému se říká art-rock, styl, který měl tendenci zabíhat do vyššího umění. V některých případech se to i povedlo. Myslím si, že po těch letech, logicky, od toho mám odstup. Taky všechno, co jsem dělal poté, svědčí o tom, že jsem se vrátil k normálním písničkám. Myslím si, že hudbě, ať má jakoukoliv žánrovou různost, nejvíc sluší stručná forma normální písničky. Je to hudba která vznikla v hospodě, na tom není nic špatně a délka do pěti minut je tak akorát. Třeba i proto, abychom posluchače neobtěžovali příliš velkými hlubokomyslnostmi. Pokud si je tam nedokáže najít, je to třeba i naše vina.   

Protagonisty kapely Marsyas v době vydání prvního oficiálního alba (1978) byli Zuzana Michnová, Oskar Petr a Petr Kalandra. Třetí jmenovaný zemřel v roce 1995, se dvěma zbylými jsem se sešel těsně poté, co shlédli zatím poslední film Jana Hřebečka U mě dobrý.

První otázka se tedy nabízela:

Jak se vám líbil?

Oskar Petr: Nevím, co si o tom filmu mám myslet. Asi se mi líbil, protože nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Hlavně se mi líbilo prostředí Libeňského ostrova, kde se natáčelo. Jako malý kluk jsem chtěl mít loď, tak jsem se na tom místě dost viděl. Ale k tomu filmu: osobně nevím, proč takové filmy vznikají. Člověk se možná zamyslí sám nad sebou, když vidí jiné, jak tam chodí a dělají ty různé pohyby; nedokážu ale říct, jaký jiný má ten film smysl. Hřebejk jistě pokročil filmařsky, ale jinak nevím, jestli mám být veselejší, chytřejší nebo zasmušilejší. Možná až ho uvidím podruhé, budu moudřejší.

Zuzana Michnová: Na tom filmu byla celá moje rodina, moje holka s přítelem a já s manželem. Všem třem ostatním se ten film líbil mnohem víc než mně. Mně se taky líbil, je milý a příjemný, ale taky mám dojem, že je potřeba ho vidět víckrát. Až ho uvidím znova, možná si v něm některé věci víc vychutnám. Ale musím říct, že Libeňský ostrov byl natočen mistrovsky! Mě občas deprimují taková ta sociální prostředí, vím, že člověk se ani neotočí a může se tam dostat. Hřebejk to ale natočil skvěle. S vtipem. Zkrátka dobře.

Po 30 letech znovu vychází první album kapely Marsyas; vnímáte to s nostalgií?

Z. M.: Pro mě to nostalgie není. Vydání té desky vítám. Pokud si to někdo poslechne s takovou radostí jako já, bude dobře. Já svoje nahrávky nikdy neposlouchám, teď jsem si je ale byla nucena poslechnout, abych vůbec věděla, o čem třeba s novináři mluvit. A byla jsem potěšená! Jestli si tu desku někdo pustí i po těch třiceti letech, bude to senzační.

O. P.: Navíc je to teď doplněno tím bonusem, nahrávkami, které Zuzana našla náhodou v krabici ve sklepě. Má to tedy takový intelektuálnější šmrnc, než kdyby vyšlo jenom to oficiální album samostatně. To by mi připadalo málo. Tímhle vydáním je zajímavě přemostěna doba, kdy vzniklo album a demonahrávky, s dneškem. Kdo má zájem, může si poslechnout obě nahrávky a zjistit, kde jsme byli a co pro nás znamenalo tenkrát to album udělat.

Ten pásek jste skutečně našla ve sklepě náhodou?

Z. M.: Věděla jsem, že někde ty pásky jsou; měla jsem krabici, do které jsem si je dávala, ale postupně jsem zapomněla, kde ta krabice je. Myslela jsem si, že jsem ji odvezla na chalupu, tak jsem to tam všechno prohrabala, přeházela všechny staré židle, aspoň je teď spálím. Nakonec jsem tu nahrávku našla v Praze ve sklepě.

Kolik takových pokladů ještě česká na objevení?

Z. M.: Ráda bych objevila ještě jeden jediný poklad. Kdysi jsme hráli v Divadle Ateliér hru Marsyas v říši reklamy, ještě s Kalandrou plus dva herci. A režisér Honza Kratochvíl nám do toho pořadu udělal první klip. Naprosto skvělý. Byla to Oskarova písnička, která se původně jmenovala Kámen velikosti krávy, a potom přišel od komoušů příkaz na změnu - tak se z toho stal Den s tebou. Až na několik slov stejná písnička a pořád stejně těžce zazpívatelná, tam se skoro nemáte kde nadechnout! No, ale nazpívala jsem to skvěle, ne? (smích) A uprostřed toho klipu bylo rugby, pak tam běhaly nějaké myši, já jsem měla průsvitné bleděmodré šaty, hrála jsem jakoby na saxofon, všechno se to odehrávalo na schodech na Vítkov. Petr Kalandra s Oskarem tam po těch schodech pobíhali a občas jsme se v mezipatrech těch schodů zastavili, zaklonili a zase jsme běželi ? a byla tenkrát příšerná zima! A já v těch šatičkách! Kameru dělal Franta Procházka a dvě malinké Formanovy děti tam jezdily na skateboardu. Kratochvíl tenkrát žil s Věrou Křesadlovou, takže si půjčil její dvojčata. No a tenhle úžasný klip se ztratil někde v České televizi. Tak tohle, a už opravdu nic jiného, bych ještě chtěla najít.

Ty demonahrávky, které teď vycházejí současně s prvním albem,  údajně vznikaly u Oskara Petra v jídelně ?

O. P.: Ano, a během jednoho dne. To oficiální a vydané album ovšem taky vzniklo velmi rychle, na dvanáctistopý magnetofon jsme je nahráli během dvanácti dnů! Natočili jsme desku - a hned jsem věděl, co by na ní mohlo být lepší. Při novém nahrávání bychom to, jak říkám, uměli ještě líp, jenže album už bylo nahrané. Nicméně dodnes mám schované poznámky ke každé písničce, co by na ní šlo udělat lépe, co by každý měl změnit, zahrát jinak, kde třeba nastupuje dřív a tak ?

Z.M.: Na tohle je Oskar mistr! Vezme si papír a kdykoliv cokoliv nahrajeme, popíše naprosto všechno, každý nádech, nástup, tón ?

Ty poznámky jsou dnes zajímavými dokumenty - neplánujete je použít třeba do bookletu nějakého vašeho dalšího alba?

Z. M.: Třeba je použijeme jako dokument k soubornému vydání našich nahrávek, které chystá firma Indies Records. To vzniká ze zvuků, které nám posílali lidi z celé republiky, jsou to záznamy našich koncertů z klubů a různých sálů. Ještě čekáme na některá práva, ale mohl by to být skutečně zajímavý soubor.

Před pěti lety jste mi v rozhovoru řekl, že český národ je pořád hudebně nevzdělaný. Co si o tom myslíte dnes?

O. P.: Řeknu to takhle: zažil jsem nedávno situaci, kdy jsem jednomu pánovi, který předváděl jakési repro soustavy, řekl, že má oči jako David Bowie - jedno hnědé, druhé modré. A ten pán ho neznal! Tak jsem pochopil, že tu určité mezery pořád jsou. Teď k nám ale už jezdí tolik hvězd, že jsou naši lidi daleko vzdělanější než před těmi pěti lety. V současnosti u nás je k vidění a ke slyšení téměř všechno.

Z. M.: A myslím si, že příznivci jednoho druhu muziky neotravují příznivce jiných typů muziky nebo ty, co neposlouchají nic. Například můj syn má rád techno - a je i DJ, oni se v tom rytmu klátěj?, ale nikoho neobtěžují. Nechávají všem, co jejich jest. 

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Děkanská 2, Praha 4       tel.: 222 351 551, 724 780 180-1, martek@martek.cz    Copyright © 2008 Martek, s.r.o.