Herečka, která do obecného povědomí vstoupila jako princezna Jasněnka, má na svém kontě řadu filmových i televizních rolí a práci s plejádou režisérů. Před kamerou je jako doma, točí od svých třinácti let a prošla si i některými zahraniční projekty (například v Německu). Vystudovala DAMU, hostovala v několika divadlech (mimo jiné v Činoherním klubu), v současné hraje třeba v Divadle Kalich v muzikálu Jack Rozparovač. Hojně sledován byl rozpad Míšina manželství s hercem a producentem Jiřím Pomeje. A k jejím nedávným tvůrčím počinům, který se zájmem sledovali diváci v celé zemi, patří role doktorky Kovářové v televizním seriálu Světla pasáže.

Prý jste si vymínila, že vaše role v tomhle seriálu nebude záporná!

To není pravda. Tahle informace musela vzniknout někdy během jednání o tom, jestli a za jakých podmínek tu nabídku přijmu. Říkala jsem, že mi záleží na tom, jaká ta role bude. Produkce seriálu mi vysvětlovala, jaký bude mít ta postava vývoj, já jsem to tedy od začátku věděla a souhlasila jsem. A dobře víte, že ta postava kladná není. Že bych si vymínila jenom nějakou princeznu, to opravdu ne.

Jak často se dostanete k lékařům?

Určitě každý rok preventivně. Na odběry krve, na různá vyšetření, Nemocná moc nejsem. Co jsem ale v divadle, tak v zimě bývám nachlazená – to se přenáší od diváků. Do hlediště vždycky přijde někdo nachlazený. Jinak ale musím zaťukat: myslím si, že mám dobrý kořínek, zatím jsem v životě nikterak výrazně nemocná nebyla.

Sledujete snažení lékařů o vyšší platy, stávky a jejich další akce? Co jim říkáte?

Přiznám se, že v poslední době nemám vůbec čas tyto věci sledovat. Samozřejmě o nich vím, takové snahy u lékařů tu byly vždycky. Já osobně bych nejen jim, ale každému odborníkovi, každému, kdo dobře pracuje a ve svém oboru je uznávaný, přála adekvátní plat. To je samozřejmé.

Dovedete si samu sebe představit jako lékařku?

Každý má už od začátku něco vloženo do vínku; já sama si nedovedu představit, že bych dala injekci, natož do člověka řízla. To zaměstnání je obdivuhodné, ne nadarmo se o něm říká, že je spíš posláním, než povoláním. Jenom doufám, že divadlo taky někdy léčí lidi, tedy spíš jejich duše. V tomhle je to alespoň trošku podobné, jinak se ale tahle dvě povolání nedají srovnat. K lékařům cítím obrovský obdiv.

Máte mezi lékaři přátele?

Pár by se jich našlo.

Sledujete české seriály? V posledních letech je jich opravdu hodně ...

Víte, nesledovala jsem ani Světla pasáže, tedy seriál, ve kterém jsem hrála. Můj život je teď tak bohatý, že se mi nedostává času na sledování seriálů. Abych se podívala na jeden díl a přitom o ději vůbec nic nevěděla, to mě nebaví. To by musely být uzavřené příběhy, jako třeba u seriálu Columbo.

Seriály na soukromých televizích se dnes musí točit rychle, není čas na přípravu ...

Je pravda, že při těch „rychloseriálech“ času na nějaké vypilovávání moc není. Jeden den se člověk naučí text, druhý den natočí deset obrazů na jednu zkoušku, na jednu, dvě klapky naostro. Musí vystihnout situaci a zahrát to hned, není tam možná oprava ... nebo je, ale ne tak, jako když se točí pomalu, na pět, šest klapek, kdy se do pocitu děje dostáváte pomaleji a důkladněji. Zásadní je, že nevíte obsah seriálu a vývoj celé role dopředu. Když tohle všechno nevíte a neznáte, tak si na svoji postavu zvykáte jinak, hůř.

Máte teď nějakou další nabídku na seriál?

Ne, v současné době žádnou takovou nabídku nemám.

Je pravda, že jste Princeznu Jasněnku viděla jen jednou, a to na premiéře?

Je. Možná byly ty premiéry dvě, ale vícekrát jsem ten film od té doby opravdu neviděla. Jednak mi nějak unikal, ani jsem neměla zájem se na něj dívat. Já jsem ale obecně „hrozný“ televizní divák: to už musí být, abych se šla koukat! Nejsem barbar, zásadní filmy znám, ale není kdy se na televizi dívat. Tedy – ne, že bych se vůbec nedívala. V osm večer si třeba pustím televizi, začne nějaký film, buď mě zaujme nebo ne. A když ne, jsem schopna u něj usnout, pak vstát a jít si lehnout do postele. Takže spíš dávám před televizí přednost jiným činnostem. Mám málo času a hodně koníčků.

Třeba?

Jezdím na koni, maluji, píšu ...

Co píšete?

Všechno možné, texty, povídky ... a píšu je do šuplíku, ty věci vůbec nejsou k veřejnému čtení. Může se ale stát, že mě za dvacet let něco popadne a napíšu něco, co pak vydám. Já ty věci nezahazuji, baví mě to.

A co výstava vašich výtvarných děl?

To je zoufalství, mně se vždycky podaří všechno rozdat. Namaluji obrázek a ten hned k někomu putuje. Dát dohromady obrazy na výstavu – to se mi ještě nepodařilo. Je pravda, že už delší dobu výstavu plánuji, a jsou galerie, ze kterých takové nabídky mám, jde jen o to, ty obrazy namalovat a nerozdat. Jenže to se nedá: to jsou pořád nějaké narozeniny a Vánoce, stále je důvod rozdávat.

Kde se vzal váš vztah ke koním?

Mám ho odmalička. Stále jsem si hledala cestu ke koním. Koně mě vždycky fascinovali, byli vlastně prvními objekty, které jsem malovala. Byla jsem jimi fascinovaná, je to jako když vidíte ztělesnění zázraku, žaludek v krku. Dodnes si pamatuji svoje první jízdy. Když jsem věděla, že si druhý den sednu na koně, celou noc jsem nespala. Takový vztah asi člověk musí mít v genech, to není jen tak samo sebou. A teď mám ke koním nejblíž, můj přítel totiž koně vlastní.

Jako herečka jste prošla rukama mnohých režisérů (namátkou: Polišenský, Olmer, Troška, Jireš, Kachyňa, Němcová); kdo z nich ve vás zůstal nejvíc?

Nejčastěji jsem točila se Zdeňkem Troškou, s ním je mi na place dobře, je s ním legrace. Mám ho ráda jako člověka a on mi nechával vždycky velkou svobodu. Obzvlášť vděčná jsem ale byla za příležitosti pracovat u starších režisérů, jako byl třeba Karel Kachyňa. Už jenom ten pocit: znám jejich filmy a mám ráda jejich poetiku – a najednou s takovým člověkem můžu pracovat! Za takové vzácné příležitosti je člověk opravdu vděčný. Pracovala jsem ale ráda se všemi režiséry. Mám ráda vlídné zacházení, pak se můžu přetrhnout.

Jaké jsou vaše vzpomínky na Helenu Růžičkovou?

Dramatické, už jenom tím zážitkem, který jsme spolu při filmování měly. Ona mě v jednom filmu mlátila botou, mnohokrát na zkoušku a pak naostro, a vždycky fest! V životě jsem takový výprask nedostala. Od Heleny Růžičkové jsem tak měla leta letoucí odstup, téměř jsem se jí bála. Ona v tom svém humoru uměla být velmi drsná, člověk až váhal, je – li to vážně nebo v legraci. Až dlouho poté, až u dalších filmů, jsem se jí přestala bát.

Je rozdíl mezi prací filmového štábu u nás a v Německu?

V zásadě není; jen ten, že tam je na všechno víc peněz a tudíž lepší komfort. Herci mají lepší zázemí, jsou třeba i lépe ubytováni.

Zajdete si někdy do kina?

Někdy ano, ale málokdy. Když to počítám, vyšlo by to tak čtyřikrát do roka. O prázdninách jsme byli dvakrát v letním kině, poprvé na filmu Mela Gibsona Apocalypto, podruhé na snímku Sunshine. Oba dva se mi líbily. Ten Gibsonův mě zaujal tématem, ten druhý byl natáčen až, řekla bych, neamericky.

Jak se vám hraje a zpívá Glorie v Jacku Rozparovači?

Dobře, ta role je opravdu pěkná. Glorie se zamiluje do Andersona, který vyšetřuje vraždy. Snaží se mu pomáhat jako volavka, on s tím ale nesouhlasí, takže dochází k určitým rozporům a rozkolům. Tuhle roli mám ráda, vůbec to tady v Divadle Kalich mám ráda. Jsou tu úžasní kolegové, ta inscenace je dobrá, diváci skvěle reagují, mám možnost si zazpívat – a hodně zazpívat! To zažívám vlastně poprvé, takže si to užívám. V Kalichu nehraji poprvé – vystupovala jsem tu ještě v inscenaci Tajemství, a to mi, popravdě řečeno, sedlo asi ještě lépe.

Do jaké míry nechává režisér Petr Novotný hercům volnou ruku, do jaké míry musí být všechno podle něj?

Nechá si nabízet, rád přijme, ale v zásadě má všechno od samotného začátku vymyšlené, každý krok, všechno do posledních detailů. Jak on bývá připraven, to je až k neuvěření. Přijde se třeba k aranžování nějakého obrazu a on řekne: Teď se bude dít to a to, ty půjdeš odsud sem, v tuhle chvíli se stane tohle ... vysvětlí postoje postav, pohyb, všechno. Práce s ním mě opravdu fascinovala, byla úžasná, motivující, moc jsem si ji užívala.

Role v Jacku Rozparovači jsou alternované; nedochází k nějakým sporům (třeba typu „chtěla jsem hrát premiéru, ale nevybrali mě, tak budu hrát tohle slavnostní představení, ale zase vybrali kolegyni ...“)?

Ne a kromě toho se mnou by k takovým konfliktům ani nedošlo. Já totiž nejsem premiérový typ, nechci se prosazovat skrze premiéry. Premiéra je vlastně ještě neregulérní představení a mě vůbec neláká prožívat ji na jevišti, mít ty nervy. Vždyť to je vůči hercům skoro nefér. Raději mám až několikátou reprízu, kdy už si představení sedne a člověk se ve své roli zabydlí. Sama tedy premiéry nemusím a nebyla jsem ani svědkem, že by takové spory u Glorie byly mezi mými kolegyněmi.

Jack je příběhem dvou lásek, sourozenecké a milenecké. Nejdřív k té první: máte nějaké sourozence a stýkáte se s nimi?

Mám bratra, je o tři roky starší. Maminka bydlí s jeho rodinou, takže se s ním vídám většinou tehdy, když k mamince přijdu. Máme se rádi, jsem tam jako doma. Vidíme se každou chviličku a potřebujeme se. Máme opravdu hezký vztah.

A k té druhé jmenované lásce – jak se v současnosti máte?

Zaťukám to: po dlouhé době prožívám takový vztah a s ním život, o kterém se mi asi ani nesnilo, neměla jsem tušení, že je možné takhle žít, že něco takového vůbec může existovat. Jsem za to moc vděčná; protože jsem ale byla zvyklá dostávat po čumáku, nemůžu se pořád úplně zbavit nějakého podvědomého zadního strachu. Myslím tím pocit, že vlastně není možné, aby bylo všechno příjemné a bez problémů. Na to nejsem zvyklá. Pořád čekám, kdy se stane nějaká pohroma a zase bude v tomhle ohledu všechno v pořádku.

To asi musí být vašemu partnerovi líto, ne?

Víte, on mě „dostal“ jako vyděšenou, vyklepanou třasořitku, která vážila čtyřiačtyřicet kilo, byla jsem fakt vyžle, třásly se mi ruce ... Brala jsem prášky, ponocovala jsem – nemohla jsem usnout dřív, než v šest, půl sedmé ráno, měla jsem život úplně naruby. Ne, že bych se v tom utápěla, to tak prostě přišlo, byla jsem ve stresu, byla jsem nervózní. A on mě po celou dobu našeho vztahu jakoby dává do kupy. Usínám v deset večer, spím jako dudek, budím se za svítání, tak, jak to má být. Neberu prášky, přibrala jsem devět kilo. Znormalizovala jsem se. Zase zažívám, co je to příroda: chodím po lesích, sbírám houby, a tím myslím pořád, ne jenom jednou za rok. Příroda k životu patří, chodím na procházky, starám se o zvířata, směju se, dobře jím, prožívám úplně obyčejné věci. Pozoruji, jak ptáci zpívají a stavějí si hnízda, jak se ovečky pasou na louce, o prázdninách jsme dokonce piplali ovečku, kterou její máma odmítala kojit ... tohle všechno zase začínám ve svém životě vnímat; léta jsem to neuměla. Vždyť já jsem ani nevnímala, že rostou kytky! Teď prožívám úplně obyčejný, ale krásný život.

Jaká máte (kromě zmíněných ovcí) zvířata?

Hodně. Psy, kočky, šest koní, dvanáct ovcí, pávy, králíky, husy, slepice. Každé zvíře má své kouzlo. A každé chce své. Je to paráda.

Podle toho, co říkáte, musíte mít asi velké hospodářství...

Ono se vlastně nejedná o hospodářství. Přítel miluje třicátá léta a když se mu poštěstilo koupit starý mlýn, podle fotografií jej zrekonstruoval do původní podoby a kromě krav a vepřů k němu navrátil i zvířata, která tam dříve byla chována. Mně se na mém příteli tenhle postoj k životu moc líbí. Úcta a obdiv k historii, k předkům, k památkám. Volba takového života není o pohodlí a luxusu, ale o vidlích v ruce, o mléku ke snídani a o chlebu s máslem. A to má smysl i duši!

Chystáte nějakou velkou oslavu na duben příštího roku?

Ne, nehodlám slavit žádné kulatiny!    

        TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 20/07