Kůlně neboli kulturní dílně, což je vlastně roubený kostelíček nedaleko Lomnice nad Popelkou, se daří dobře. 9. května - na narozeniny mojí ženy - jsme slavili desáté výročí jejího otevření. V srpnu tady bude letní festival, několik koncertů a zvláštních akcí. Kromě toho se tu scházíme s přáteli, pouštíme si muziku a filmy.

Jaké máte pocity ze současného českého filmu?

Fandím mu a některé snímky se mi líbí opravdu hodně. Třeba Musíme si pomáhat, Knoflíkáři, Kolja. A z historie například filmy Vojtěcha Jasného, příkladem může být snímek Až přijde kocour. Mám rád takový ten zvláštní český humor - a tyhle filmy jsou mi blízké.

Vy sám se ve filmu angažujete.

Ano, mnoha filmům jsem posloužil především jako komponista. Napsal jsem hudbu k řadě krátkých filmů, filmů pro děti, ale i k celovečerním. Například ke Škaredé dědině (to byl film Karla Kachyni), k filmu Poslední propadne peklu (režiséra Ludvíka Ráži). No a ty krátké filmy se snad ani nedají spočítat. Těch bylo opravdu hodně.

Píšete raději hudbu na obrázky nebo vymýšlíte motivy, ke kterým se teprve točí?

Píšu na obrázky. Ono je to i logické - dostanu stopáže hudebních ploch a pak můžu psát. Může se ovšem stát, že režisér na place pouští hudbu a do ní teprve natáčí scény. To je ale, myslím si, výjimka. Scénická a vůbec filmová hudba se většinou píše na obrázky.

Přátelil jste se s režiséry o kterých jste mluvil?

S panem Kachyňou jsme se respektovali a měli jsme se rádi, i když se asi nedá říci, že bychom byli přáteli. Pan Ráža mi byl bližší. Hodně jsem dělal i se Zdeňkem Flídrem, to byl barrandovský režisér, který je teď na volné noze. Vzpomínám si například na Čapkovy povídky. A taky na snímek Všichni mají talent. To byl film, který se natáčel s dětmi, a byl velice podařený. Se Zdeňkem Flídrem jsme dodnes velcí přátelé.

Zdeněk Flídr mimo jiné natáčel filmy z Podkarpatské Rusi. Máte i vy vztah k této zemi?

Musím se přiznat, že na Podkarpatské Rusi jsem nikdy nebyl, ale rád bych se tam někdy podíval. A ještě jedna zajímavost: Zdeněk Flídr chtěl všechny své filmy ozvučit mojí hudbou - s jedinou výjimkou, kterou byly právě filmy z Podkarpatské Rusi.  

Na začátku 90. let přišlo pro různé soubory, neveselé období. Ztrácely zřizovatele, finanční zabezpečovatele i prostory. Jak tuto dobu Musica Bohemica přestála?

Víte, když se ohlédnu k roku 1993, kdy všechny soubory dostávaly "padáky", přesně, jak jste o tom mluvil, tak mám zlost. Zlobí mě, že jsme se nechali! Následky vidím ještě teď. Něco šmahem zrušit, to je hned; napravit to ovšem trvá ne desetiletí, ale staletí. A například na Slovensku něco podobného neproběhlo, Warchalovci a Musica Aeterna jsou stále státní tělesa, Capella Istropolitana je pořád městské těleso. Znamená to, že mají stále dobré podmínky k práci. U nás všechny profesionální soubory takové podmínky ztratily. Když chci dnes uspořádat koncert Musicy Bohemicy, nemáte představu, jaké úsilí pro to musím vyvinout, co všechno musím udělat, než se vůbec dostaneme na pódium! V současné době jsem úplně všechno: organizátor, archivář, uklizečka, skladatel, hráč, dirigent. To mi bere tolik síly a času, že se mnohdy ptám: proč to ještě dělám?!

A jak si odpovídáte?

Odpovím si vždycky, když odezní koncert, lidi jsou šťastní a přijdou poděkovat. To vám dá sílu k tomu, abyste to mohl dělat dál. A takhle je to skoro s každým koncertem.

Uživit se dnes na poli vážné hudby asi není jednoduché.

To máte pravdu. Mám sice stálé hudebníky, ale aby se vůbec uživili, každý z nich hraje nejméně v pěti souborech. To je tragédie, protože tím padá kvalita. Udržet kvalitu, to je na celé věci to nejtěžší.

Kromě ztráty zřizovatele jste ztratili i zkušebnu, prostor bývalého Divadla Brouček v Dejvicích.

To pro nás byla další kapka! Asi dva roky po našem nuceném osamostatnění jsme museli opustit zkušebnu, což nám bylo moc líto. S tím prostorem to bylo tak: původně tam bylo loutkové divadélko, které shořelo a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, který nás zřizoval, ho vlastními prostředky přebudoval na zkušebnu. Z té jsme dostali tvrdý, ošklivý vyhazov. Jenže - co se dalo dělat? Museli jsme jít pryč a byli jsme moc zvědaví, co se s tím prostorem stane. Naše hořkost se posléze trochu zmírnila, protože tam zase udělali divadýlko. Zaplať pánbůh.

Jaké máte dnes vztahy s FOKem, vaším bývalým zřizovatelem?

Dobré, a to myslím vážně. FOK nám poté, co jsme se osamostatnili, odepsal majetek a nechal nám, alespoň na dva roky, tu zkušebnu, o které jsme mluvili. Dodnes účinkujeme například na pravidelných vánočních koncertech FOKU v kostele svatých Šimona a Judy. To si FOK nenechá ujít, protože je vždycky narváno.

Řekl jste, že si soubory nechaly na začátku 90. let spoustu věcí zbytečně líbit. Dalo se s tím vůbec něco dělat?

Asi jsme měli bojovat. Ono to bylo průhledné - členové FOKu chtěli "naše" peníze, aby se jim zvedly platy. Dneska ale vím, že ty peníze nedostali; zmizely na Magistrátu. Myslím si, že jsme se tenkrát měli bránit už proto, že my jsme do FOKu přišli se mzdovým fondem! Jakým právem nám ho někdo vzal, když byl náš? Je pravda, že byla hektická doba, kdy se člověk v mnoha věcech těžko orientoval. Měli jsme ale bojovat. Možná bychom ten boj vyhráli.

Vy sám se zabýváte i folklórem, a to asi ne úplně obvykle. Váš přístup je, řekl bych, historizující.

To začalo už v mých klukovských letech. Vyrůstal jsem v Českých Budějovicích, kde jsem se narodil. Tenkrát se tam kolem souboru Úsvit dala dohromady úžasná sešlost. Budu jmenovat: Iva Janžurová, filosof, básník, spisovatel a historik Dr. Jindřich Pecka, Zdeněk Flídr, o kterém už jsme mluvili, právník Jiří Daněk, Jindřich Hovorka, který dodnes pracuje s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. Největší osobností byl Jindřich Pecka, který nás vedl k "ohlížení". On totiž tíhl k historii a přenesl to i na mě. Tak to u mě začalo.

Jak to pokračovalo?

Pak jsem přišel do Prahy na konzervatoř a měl jsem životní štěstí - stal jsem se žákem Miloslava Kabeláče. Díky němu jsem začal folklór milovat a obdivovat i jako skladatel. Přes soubory Chorea Bohemica a Musica Bohemica jsem začal vyhledávat lidové a anonymní umění od gotiky až ke dvacátému století. Zpracovával jsem folklór pěti staletí a protože jsem jako skladatel byl poučen o hudbě té či oné doby, snažil jsem se zpracovávat ho dobově.

Svého času jste pracoval ve vydavatelství Supraphon. Jak se vám líbí jeho dnešní činnost?

Nelíbí; když se dívám na to, co dnes dělá, zapláču. Supraphon byl gigant. To jste přijel do New Yorku a Supraphon tam měl své zastoupení. Cizinci uznávali Supraphon jako značku dobré kvality. Obrovskou věcí pro diskofily byl Gramofonový klub. Mohli si vyhledávat a objednávat své oblíbené nahrávky a exkluzivní snímky. Já jsem dobu vrcholu Supraphonu prožil. Tam nemohl přijít špatný interpret, tam se nenatočila špatná nota! Do Supraphonu přišel natáčet ten, kdo přijít měl a nedělaly se žádné politické rozdíly. Jenom kvalitativní. A třeba technici nebo režiséři odchovaní Supraphonem dodnes patří ke špičce ve svých oborech!

K dnešní dramaturgii Supraphonu máte tedy výhrady.

Ano. Dnes se točí opravdu velmi málo; nových nahrávek vzniká poskrovnu. A když někdo točí, tak ten, kdo přinese peníze. Občas se tedy mezi nahrávkami objeví něco, co tam nepatří, co není kvalitativně na úrovni. To mě moc mrzí.

Vy sám dnes už  se Supraphonem nespolupracujete?

Ne. Poslední dobrý snímek, který jsem natáčel, byla v roce 1995 Smetanova opera Dalibor. Byla to poslední práce dirigenta Zdeňka Košlera.

Jaká je, podle vás, dnešní mladá generace Čechů?

Divím se, že mladým lidem nevadí, co se u nás děje. Oni se velmi rychle zařadili mezi ty, kteří honí peníze a to je tragedie. A podívejte se, kam jsme se dostali! Například: celý svět už dnes soutěží. Jdete si koupit benzín, soutěžíte. Televize soutěží. Rozhlas soutěží už skoro v každém pořadu. V novinách se soutěží, v obchodech se soutěží, dokonce v umění se soutěží. S tím souvisí i známkování ve školách. Ale copak může být někdo první, druhý, třetí? Může být jen jiný! A tak to je: člověčenství je v tom, že každý tu má právo být, každý je neopakovatelnou osobností, každý má svoje "já" a to je jen jeho. Neexistuje skutečná nadřazenost a skutečná podřazenost. To jsou jen naše falešné představy. Jenže v tom, bohužel, žijeme. To je můj názor.

Máte návod, jak z toho ven?

Ekologicky. A vtipnou avantgardou, což spolu souvisí. Avantgarda je pro mě pro návrat k čistým vodám. Je to nesmírně odvážné a těžké. Takže: udělat něco opravdu čistého, to dá fušku. Ale je toho zapotřebí.

Kdy jste naposledy vymyslel a postavil nějaký hudební nástroj?

Nové nástroje vymýšlím stále, ale na výrobu mám "krásného" spolupracovníka Ladislava Dufka. Žije ve Štikově u Nové Paky a je ochoten moje nápady realizovat. V poslední době jsme udělali dva nástroje. Tím prvním je moje konstrukce niněry. Odstranil jsem klapkovou mechaniku, takže vznikl nástroj hmatový, na který se vlastně hraje jako na violu. A pak jsme taky vylepšili (a myslím, že se nám to povedlo) chromatickou harfu. Kdysi už jsem jednu harfu měl, teď jsem ji domyslel a dokonstruoval. Je opravdu krásná a hraje dobře. Ale hrát na ni je velmi těžké, tak to zatím zůstává na mně. I když nedávno mě jedna harfenistka přesvědčila o tom, že to tak snad nezůstane navěky.

Vaše paní slavila v květnu kulatiny. Co jste jí dal?

Například jeden krásný historický gobelín. Je ze Španěl, ale práce je to belgická. A je fakt nádherný. Vůbec - gobelíny, to je naše. Doma na stěně mám dva krásné, taky historické kousky. Jsou z "galantní doby", ale jejich autora neznám.  

Přečetli jste si v Avisu 13/04 TOMÁŠ PILÁT