K rozhovoru přišla - tradičně - oblečená velice zajímavě a neobvykle...

Víte, mně nezbývá, než na sobě vrstvit sítě. My jsme totiž v Česku díky nahrávání nové desky, zůstali nečekaně přes čas. Když jsme sem přijeli, bylo teplo, a tak nemáme žádné zimní oblečení. Teď abych nosila několik kožichů! I když vlastně kožichy nenosíme, protože ty vznikají tak, že jsou vražděna zvířata. Dřív, když jsme potkali někoho v kožichu, tak jsme na něj křičeli: Vražda! Dnes už jsme benevolentnější. Kožichy nenosíme, ale druhé je nosit necháme.

Váš úbor je ale velmi svérázný. Už třeba jenom ty rukavice!

Jéje! Moc se omlouvám za ty díry...

Ty tam nejsou schválně?

Ne. My totiž chováme malé krysy. Všichni lidi okolo je nenávidí, dokonce zabíjejí, a nám je jich líto. Vždyť to jsou ohromně inteligentní zvířata! Já jim říkám krysínci a povídám si s nimi. Kdyby to tak viděla moje maminka - ta nemá krysy ráda. Ale zase si povídá s kytkami. A zpátky ke krysám - my jsme jim vybudovali v Anglii útulek. A jsme tam asi jediní, kdo sponzoruje krysy. Každé jiné zvíře má nějaké ochránce a mecenáše, krokodýli, vlci, ryby. My podporujeme chov krys. Každý si zaslouží lásku. No, a abych se vrátila k těm rukavicím: konečky prstů mi užraly právě naše krysy. Takže to není schválně; můžete si ale myslet, že je to nejnovější móda.

Taky si, jako maminka, povídáte s květinami?

Ano. Pavlu Trnavskému jsem dokonce jednu kytku zachránila (to jsme zrovna bydleli spolu). Jemu se moc líbila, měla krásné fialové květy, ale zahynula. Tak ji chtěl vyhodit. Já jsem se na ni soustředila, mluvila jsem k ní - a ona ožila.

Říkáte: to jsme zrovna bydleli spolu. Pohádali jste se?

V Anglii je běžné, že se bydlí v komunitách - tak jsme bydleli i my v komunitě s Pavlem Trnavským. Jenže on se vždycky zamilovával do takových typů žen, které mezi nás vstoupily a totálně nás rozhodily. Pavel má samozřejmě právo zamilovat se do koho chce, ale našim vztahům ty jeho holky neseděly. Trošičku jsme s Pavlem vedli válku, ale zůstali jsme kamarády a určitě spolu zase něco uděláme. Láska je láska. Znáte to - zamilujete se a letíte i s kufry.

Máte s sebou housle a na nich fotku tatínka. Znamenal pro vás hodně?

Hodně. Tatínek byl můj anděl strážný a je vlastně doposud, i když už odešel do jiné dimenze. Občas mi pomáhá. Moc jeho fotek nemám - skoro všechny jsem zničila, když jsem se osamostatňovala a přetrhávala pouta s minulostí. Tuto jsem ale nedávno "šlohla" u maminky. Pak jsem ji nalepila na tuhletu podložku (původně na ní byla kresba Jana Masaryka, kterou naše rodina kdysi od někoho dostala). S tatínkem dnes občas komunikuji.

Jak?

Vnitřně. Když tatínek odcházel z inkarnace, tak se na mě napojil.

Máte po něm nějaké památky (když už ne fotky)?

Moc těch věcí není. Já jsem totiž většinu památek na minulost zničila. A bohužel jsem zničila i Bibli, kterou mi tatínek daroval. Udělala jsem strašlivou věc: tu Bibli jsem uprostřed Londýna, na hromadě jiných věcí, spálila.

To byl asi obrázek jako z filmu!

To ano. Bylo to totiž na takovém úžasném, tajemném místě. Bylo tam ekologické centrum, spousta kytek, malé baráčky. Natáčely se tam klipy a historické filmy. My jsme to místo poznali ve chvíli, kdy to tam všechno končilo, v těch domečcích už nikdo nebydlel, jenom nějaká podivná rytířka. Tam jsme bydleli a dostávali mohutné emocionální šlehy. Tam jsem taky ve své úžasné nevědomosti pálila knihy. A taky gramofonové desky a fotoalba.

Proč?

Chtěla jsem se oprostit od minulosti. A co se týče té Bible: připadalo mi, že popisuje samé války, samé boje, znásilnění, vraždy, zlodějny a tak. K té moudrosti, která tam je ovšem taky, jsem se tenkrát ještě nedostala.

Je Londýn myšlenkově otevřené město?

Naprosto. I v černých temnotách toho města. Někdo je muslim, někdo křesťan, někdo satanista, a všechno je to normální. Vedle Bible si koupíte satanistickou bibli, knihu o buddhismu nebo třeba Mein Kampf. A Timesy ještě udělají novému vydání Mein Kampf reklamu. My jsme z toho byli nejdřív v šoku, ale to je prostě svoboda projevu.

Jak jste snášela život v emigraci?

Připadalo mi to jako tisíc let. V Anglii totiž plyne čas v úplně jiných dimenzích.

Rychleji nebo pomaleji?

To máte tak: když přijedeme sem do Česka, tak máme pocit, že se tu čas zastavil. To je fascinující. Něco takového snad už nikde jinde na světě neexistuje, když nepočítám písečné mnichy zakopané někde v poušti. Jenže tam to tak je z principu - oni drží a hlídají si nějakou tradici, aby jim ji nikdo neukradl. Tady je to jiné. Když člověk přijede do Česka, slyší na školních besídkách zpívat Chytila jsem na pasece motýlka. Nebo Kapradinu. Prostě se tu zastavil čas.

To jde?

Jistě! Čas je lineární jenom když tomu věříte, jinak ne. Vlastně všechno je cyklické a periodické a hodně záleží na tom, čemu věříte. Když se hodně soustředíte na to, že umřete, pak opravdu umřete. Když držíte čtyřicetidenní půst a věříte, že ho přežijete, tak ho opravdu přežijete.

Držela jste čtyřicetidenní půst?

Čtyřicítku jsem nedotáhla, to musím zkusit letos.

V Anglii jste se dostali i do "poctivého" undergroundu, je to tak?

Ano, to bylo ke konci té tisícovky let, o které jsem mluvila a asi to bylo nevyhnutelné. Několikrát jsme se dostali do střetu s takzvaně oficiální scénou a narazili jsme. Chtěli po nás různé věci, měli jsme se přizpůsobit jejich požadavkům. Na to jsme ale nebyli ochotni přistoupit - vždyť kvůli tomu samému jsme opustili Československo! Tak jsme se v Anglii - po nějaké době působení u velké gramofonové firmy a ve vynikajících studiích - dali na underground a doslova jsme jím nasákli. Jeden příklad: ve skupině Illuminati byl naším basistou praktikující satanista.

Prošli jste si i undergroundovými drogami a sexem?

Ne, to jsme si dobře hlídali. Vždycky jsme si říkali: pozor, nikdy se nezapleť s drogami ani s nikým, kdo na nich je. Já sama jsem drogy nikdy nebrala, dokonce jsem ani nekouřila. Byla jsem v tom ostatně vychovávaná: tatínek ani maminka nekouřili. A když doma kouřili bráchové, museli z bytu ven. Bráškové se mě sice jeden čas snažili naučit kouřit, ale nepovedlo se jim to.

Co alkohol?

To je podobné. Než jsme opustili republiku, vůbec jsem nepila. Tedy - občas nám naše babička dala léčivé štamprdle slivovice, ale to nepočítám. Dokonce jsem nepila ani kafe; to až v Anglii, ale jen po určitou dobu. Když jste frutarián, a to já jsem, tak by vás kafe zabilo. Místo toho si občas dáme trošičku whisky. Ale opravdu jen kapičku.

V undergroundových sférách ale určitě nejsou všichni takoví.

To ne. Měla jsem a mám spoustu kamarádů, kteří jsou třeba na drogách. Ve spojení se satanismem to teda bylo něco! U některých jsem se až divila, že to přežili, někteří už ovšem z této dimenze odešli. Bylo mi jich líto - vždyť se vlastně na tomto světě ani neohřáli! Ale nebylo pro ně záchrany.

To s vámi asi muselo cloumat, ne?

Ano. Postupně jsem ztrácela stále více energie. Jednak vysvětlováním a snahou pomoci, jednak tím, že kolem mě bylo stále více a více "čertů". Přišly psychosomatické potíže. Viděla jsem uprostřed pokoje zelené mlhy a cítila ohromnou bolest, jako kdyby se vám do zdravého těla zarývaly bodáky. A ani jsem neudržela v ruce hrnek s čajem. Přitom navenek na mně nebylo nic vidět - prošla jsem zdravotními testy a doktoři mi řekli, že můj zdravotní stav je perfektní. Bylo mi fakt zle; přesto jsem za tu dobu vděčná. Byla to zkušenost, během které jsem poznala spoustu zajímavých lidí.

Třeba?

Třeba různé lordy a ladies. Doslova. Ta společnost byla velmi promíchaná a na nějaké vykání se v ní nehrálo. Lidé se potkali, byli spolu, popili, popovídali si, a pak se rozešli - jeden šel do svého paláce, druhý do svého kutlochu.

Jak jste své zdravotní problémy překonala?

Hodně lidí mi chtělo pomáhat, ovšem bez úspěchu. Kdo mi ale opravdu pomohl, to byli Pavel Trnavský a Jirka Hrubeš. Ti mě postavili na nohy hudbou. Jirka vzal kytaru a hrál a hrál. Úžasně. Takovou podmanivou pomalou melodii. Připadalo mi to, jako by mi někdo posílal vzkazy z království andělů, jako by do mě někdo pumpoval zlaté světlo. Ta energie, kterou ze mě předtím lidé vysáli, do mě začala znovu proudit.

Jste tedy zdravá a po čase zase vydáváte desku s českými písničkami.

Lví podíl na ní má Jirka Hrubec, který většinu věcí složil a nahrál taky téměř všechny kytary. To je vůbec zajímavé, jaký se z něj stal skvělý kytarista, když původně byl bubeníkem! Desku předešel už singl, který obsahuje titulní píseň alba (Archanděl spásy) a taky dva raritní kousky, které se na albu neobjevily.

Vaše muzika se stále mění, jaká je na albu Uriel?

Jsou to první "písničky světla" ve 3. tisíciletí. To myslím vážně - vždyť tam je i ta hudba, která mě v Anglii vyléčila. Tato muzika vlastně stála na začátku naší nové desky. A proč Uriel? Když jsem Uriel já sama, proč by se tak nemohla jmenovat celá deska?

V současné době si říkáte Uriel?

No, já jsem těch jmen měla už požehnaně, naposledy Uriel. Ale všechna ta jména - to jsou jenom kódy. Jsem pořád Jana Kratochvílová. Kdyby bylo po mém, možná bych se i nechala přejmenovat, jenže nemůžu. Tatínek už je sice v jiné dimenzi, ale maminku by to zabilo. Přitom spousta lidí má umělecká jména. Třeba Sting vlastně není vůbec Sting.

A zpátky k desce .

Na tu úžasnou Jirkovu hudbu jsem si začala psát texty, nejdřív v angličtině, potom v češtině. S několika novými písničkami jsme přijeli na Pražské jaro. Naše vystoupení na festivalu se nakonec neuskutečnilo, ty písničky ale zůstaly a staly se základním materiálem nové desky. K nim pak přibyly další, které zazněly na Festivalu světla, který jsme tady založili. Ty písničky naši kámoši odnesli do gramofonové firmy a ta se nám k našemu překvapení ozvala, že by s námi chtěla udělat album. No - a je tady!

Co nějaký bonbónek?

Je tam! Udělali jsme vlastní verzi naší hymny. Jednou začal Jirka hrát její rockovou verzi a já jsem na místě napsala nový text. Ta písnička se nám vždycky moc líbila a mysleli jsme si, že po Listopadu už je volná. Nenapadlo mě, že je to pořád hymna.

Desku jste nazpívala česky - je tedy jenom pro český (případně slovenský) trh?

Kdepak! Česko už nemůže být tak izolované, jako je doposud, a od května už vůbec ne! Ale nejste jediný, kdo se mě na to ptá. Spousta lidí se diví, že v době, kdy se u nás zpívá anglicky, přicházím s českou deskou. A říká, že by bylo lepší vrhnout na trh desku zpívanou anglicky. Ale já jsem přece Češka! TOMÁŠ PILÁT 

           TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 4/04