Richard Krajčo je lídrem skupiny Kryštof, hraje v Národním divadle, točí filmy. Je velice pracovitý a zúročuje se mu to: desky kapely jdou na dračku, písničky bodují na čelních místech hitparád, na prknech, která znamenají svět, se ocitá vedle renomovaných kolegů a sám velice rychle získává uznání a prestiž. Snaží se přitom přicházet i s novinkami, protože ve změně je život. Kryštof tak vyráží 1. listopadu na akustické turné, během kterého se představí v méně známé hudební poloze a prý nechá diváky nahlédnout i do útrob skupinového dění. Krajčo prostě nechce, aby se okoukal, a totéž platí i o kapele. 

Před létem vám bylo třicet; jak oslava vaší třicítky probíhala?

Normálně, slavil jsem ji v kruhu svých nejbližších přátel, bylo to hezké. Jsem rád, že ti, které jsem pozval, ti, které mám rád, přišli. Zažili jsme hezký večer.

Narodil jste se na Mezinárodní den dětí. Pokládáte to za nějakou symboliku, cítíte se pořád tak trochu dítětem?

Ano, a to asi budu pořád. Zřejmě je to tím, že jsem blíženec a pořád se cítím být teenagerem … což už je trochu morbidní, když je mi třicet. Už mi dávno není šestnáct, ale pořád mám pocit, že bych do těch klubů, kam jsem tenkrát chodil, mohl chodit pořád; těch posledních šest, sedm let, ten čas s kapelou utekl strašně rychle. A možná se tak cítím i proto, že mezi mladými, a to i hodně mladými, pořád jsem. A dál: v Národním divadle hraji vedle svých idolů starší generace, ta generace mi pořád nepřipadá stará, ale taková, jakou ji znám z televize. A protože ji mám zafixovanou právě z té doby, kdy jsem se na ni koukal, mám pocit, že mně je patnáct, mám to štěstí se s těmi herci vidět a jim je třeba čtyřicet. Takhle to cítím, jenom je to celé o patnáct let posunuté.

Svého času jste byl nejmladším Hamletem v dějinách českého divadla. Myslíte si, že v sobě máte něco z Hamleta, že řešíte podobné otázky?

… jako třeba být či nebýt? Řešil jsem třeba u alba Mikrokosmos, zda hrát či nehrát. Zda má smysl dávat něco opravdu ze sebe, když je ohromně těžké fungovat tak, aby vám to lidi věřili. Aby za vším, jak je u Čechů skoro normální, neviděli jen a jen kalkul. Abyste se nemusel ničemu přizpůsobovat a mohl to držet v té linii, která vám je blízká... Tak tam ano, tam jsem takovou otázku řešil. Jinak ale mám život rád a vážím si toho, že ho můžu žít tak, jak ho žiju. Že mi byl takhle dán. Že zažívám výlety do výšin a pády dolů, protože to k tomu patří. Pánbůh ví, proč tomu tak je a já se snažím přijímat všechny ty věci s pokorou, jako dárky, jako odměny. Asi tady mám nějaký smysl. Nebavím se tedy o tom, jestli mám dělat hudbu nebo divadlo, ale o tom, že dokud tady jsem, asi tady mám být.  

Otázka inspirovaná televizním filmem Comeback, kde jste hrál hlavní roli „zkrachovalého“ rockového muzikanta: nebál jste se někdy, že skončíte jako hlavní hrdina toho snímku, nestraší vás to někdy?

Ne; to záleží na každém člověku zvlášť. Potkal jsem pár lidí, kteří tak dopadli a s životem se perou. Myslím si, že popularita vás nikdy nesmí semlít; popularita je věc strašně pomíjivá, jak rychle vás lidi znají, tak rychle na vás můžou zapomenout. A hlavně: není v životě tím nejdůležitějším. Může to být jedna z ozdob, ale proto tady nejsme. Sám pro sebe tedy už navždycky budu elektrikářem, který měl spoustu štěstí a je pořád vděčný za jakoukoliv příležitost a jakýkoliv úspěch. Ovšem zároveň vím, že to všechno musí být vydřené, že na tom člověk musí pracovat, jinak si to nezaslouží. A není to nic, co by mělo váš život ovlivňovat.

Neděláte tedy souběžně divadlo i muziku proto, že kdybyste s něčím z toho musel přestat nebo přestal být žádán, to druhé by vám zůstalo …

To ne, prostě mám muziku i divadlo rád. Už jsem tři, čtyři roky v pozici, kdy bych divadlo dělat vůbec nemusel. Finančně je na tom divadlo velmi špatně a za jeden koncert s kapelou si vydělám víc, než v divadle za celý měsíc. Ale jak jsem řekl, mám ho rád. Něčím mě přitahuje, přitahují mě ti lidi tam. Jsem pyšný na to, že mohu být členem činohry Národního divadla. Neříkám, že tam musím být od rána do večera, to opravdu nestíhám, ale divadlo jako takové bych opustit nechtěl a určitě bych vždycky chtěl mít něco na repertoáru. 

S kapelou Kryštof vyrážíte na „akustické“ turné. Z kolika procent bude jeho program skutečně akustický?

Z devětadevadesáti; prakticky celý ten program je akustický – vyjma některých písniček, které jsme zaranžovali s elektrickou kytarou (to ale proto, že náš kytarista dokáže vyloudit takové zvuky, které dodávají skvělou atmosféru). Jinak to celé bude založeno na akustických nástrojích, housle, akustické kytary, akustická basa, dechy, velmi jemné bicí.

Jak často si s kapelou, bez ohledu na tohle turné, zahrajete akusticky?

Moc často ne, vlastně skoro vůbec. Až když jsme začali připravovat akustické turné, začali jsme se scházet ve zkušebně a přearanžovávali jsme písničky do akustických podob.

Dozná „zakustikovaná“ písnička hodně změn v aranži?

Jak která. Některé písně jsme se třeba rozhodli hrát jenom s akustickou kytarou a se smyčci, v jiné třeba hraje jenom piáno. Určitě ty písničky budou jiné než na deskách, budou komornější; na druhé straně v nich víc, než doposud, vyniknou jiné věci, třeba melodika a texty. Budou mít jinou atmosféru. V puzzle celého programu je to rozděleno zhruba na třetiny: písně hodně komorní, písně s celou kapelou a písně na pomezí obou těchto poloh.

Doznaly změny i pěvecké party – jdete třeba více do vícehlasů?

Něco ano, zpívá se mnou třeba náš trumpetista. Máme tam i jednu pasáž, kde budou na pódiu zpívat úplně všichni – včetně hostujících houslistek. Já jsem chtěl ten program udělat hodně niterně, skoro folkově, to turné postavit hodně na komunikaci s divákem. Nabídnout prostě posluchačům něco jiného, než na co jsou zvyklí z koncertů našich i koncertů jiných kapel; a to se nám snad podaří.

Mluvil jste o folkové poloze; posloucháte český folk a máte v téhle oblasti nějaké oblíbence?

Mým největším oblíbencem je asi Karel Kryl. Samozřejmě poslouchám Jarka Nohavicu, moc se mi líbí Vlasta Třešňák. A blízko mám i k některým písničkářům z venku, jako jsou například Rice a Stephenson, kteří používají spíše akustické kytary a mají k takovému tomu pop-folku hodně blízko.

Módou je dnes zpracovávání písní Karla Kryla, někteří interpreti dokonce vydávají celé desky s jeho přepracovanými písněmi; co vy – nechystáte se k něčemu podobnému?

Já Karla Kryla hraju rád u ohně pro své blízké, kdy si spolu zazpíváme, ale neměl bych asi odvahu něco takového udělat.

Jak velký podíl mají na vaší nové desce, Poločasu, fanoušci kapely Kryštof?

Zásadní, v podstatě vznikla stoprocentně na základě přání našich posluchačů. My jsme jim dali na výběr z dvaceti písní, z toho dvanáct se jich na album mohlo dostat plus tři novinky. Nakonec jsme udělali dvě edice; poslední čtyři písně měly stejný počet hlasů, tak jsme navíc vyrobili limitovanou edici, kam jsme přidali jeden náš „demáč“ z roku 1999 a taky polského Obchodníka s deštěm. Existují tedy dvě verze desky – patnácti a devatenáctipísňová. O všem rozhodovali naši fanoušci.

Co prozradíte o novinkách na albu?

Pilotní singl k „bestovce“ už pomalu koluje v rádiích, jmenuje se Plán vypráví o vztahu, jak jinak, mezi mužem a ženou. O tom, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Že si často dáváme věci jiné, než si ten druhý představuje. Zpívám tam třeba, že koupím ženě výlet na Měsíc, a ona by raději chtěla vůni slunečnic. Je to určitá parafráze toho, že každý vidíme někdy tu hodnotu v něčem jiném, a přitom stačí mnohdy tak málo! Někdy mám pocit, že právě takhle to mezi ženou a mužem funguje. Nejkrásnější na tom ovšem je, a proto se ta písnička jmenuje Plán, že hlavní hrdina té písně to vždycky smete ze stolu a řekne: nevadí, mám plán. A situace se pořád dokola opakuje. Obdivuhodné přitom ale je, že někteří lidé spolu dokáží zůstat i čtyřicet, padesát let! I proto jsem si do klipu vybral svojí nejoblíbenější partnerskou dvojici Vlasta Chramostová a Stanislav Milota, kteří jsou pro mě neuvěřitelným párem, a to nejen lidsky (velice je obdivuji za to, co všechno prožili, čím si prošli a jací jsou), ale taky proto, jaký spolu mají vztah. To se, myslím, k té písni hodí úplně dokonale.

Zahrál jste si někdy ve filmu nebo v divadle s Vlastou Chramostovou?

To je věc, která mě minula a asi už mine. Moc to mrzí nejen mě, ale jak jsem pochopil, i Vlastu Chramostovou. Na jevišti se pravděpodobně nepotkáme, máme k sobě ale blízko lidsky. A to je možná ještě důležitější.

Co ty zbývající dvě novinkové písničky?

Další písnička se jmenuje Iluze, je o bulváru, bulvárních novinářích a bulvárním přístupu ke společnosti. Třetí píseň je milostná, její název je Atentát.

Dotýkají se vás články v bulvárním tisku nebo nad nimi mávnete rukou?

Snažím se samozřejmě být nad věcí, ale hodně záleží na tom, co vyjde. Když vyjde článek s titulkem Krajčo osahává děvčata a je u toho fotka z autogramiády ze stanu Linky bezpečí, tak mě to naštve. Už kvůli Lince bezpečí a samozřejmě kvůli tomu, že to není pravda, kvůli partnerům a kvůli věci samotné. Tady vidíte, že nějaká žurnalistická etika neexistuje, že je novinářům všechno jedno. Pak za vámi chodí novináři a ptají se, jak je to vůbec možné, jak se v Lince bezpečí může něco takového vůbec stát. A dotýká se vás to i vzhledem k okolí: lidi bulváru podléhají, mají pocit, že vědí, jak žijete, jaký jste, co všechno děláte – a přitom se devadesát procent těch věcí nezakládá na pravdě. Příklad: já mám za poslední rok už čtvrtou přítelkyni – a přitom jsem ve skutečnosti dva roky spokojen se svojí opravdovou. No a pak se vás třeba i rodiče ptají, co je pravdy na všech těch napsaných věcech … celé je to hodně nepříjemné.

Část koncertů nového turné odehrajete v divadlech; to jistě není náhoda!

Ono to vlastně přišlo s recitály, které mám za sebou. Já jsem si je před prvním z nich nedovedl představit, ale namísto původně naplánované hodinky jsem hrál dvě a třičtvrtě hodiny! Ta atmosféra byla skvělá. A kromě toho jsem začal přemítat o tom, kam by se kapela Kryštof měla dál ubírat. Po vyprodaných zimních stadionech je třeba nabídnout i něco jiného, aby skupina nestagnovala a každý rok (nebo co dva roky) přinesla fanouškům něco, co je překvapí, zaskočí, a přesto jim něco dá. Akustické turné může být překvapením. A sázím i na komunikaci s divákem: necháme se ho na cokoliv zeptat, necháme ho zapojit se do běhu koncertu. Ti lidé se pak mohou cítit jako součást večera – a to je pro mě nejdůležitější.

Chcete se lidem přiblížit; budete třeba vyprávět nějaké „veselé historky z natáčení“ nebo ze zákulisí kapely, ze zkoušek, ze soukromí jejích členů?

Vlastně ano, na tom je ta komunikace založena. Jistě bude hodně záležet na tom, jací diváci přijdou a co je bude zajímat. Zatím ale ze svých recitálů mám zkušenost, že tyhle věci lidi zajímají. Posluchači se dozví to, co budou chtít vědět, na co se zeptají, pokud to samozřejmě nebude sahat hodně do soukromí. Všechno by se to mělo nést v recesi, nadhledu, humoru. Cílem je, aby diváci poznali kapelu Kryštof jako sedm normálních kluků, kteří jenom měli štěstí, že dali dohromady pár písniček, a ty se lidem líbily. Ideální výsledek koncertů toho našeho turné je ten, že vás uvidí čtyřista kámošů, kteří na vás přišli ve městě, kde bydlí; mělo by to vyznít tak, jako když si kamarádi u táboráku společně zadrnkají pár písniček. 

Jedním z hostů vašeho turné bude i NiceLand, kterého jste si podle svých slov vybral i proto, že sám se cítíte být „tak trochu písničkářem“. Jak vypadá „tak trochu písničkář“?

Jsem v podstatě písničkář, který je obklopen kapelou skvělých muzikantů. Všechny písničky si skládám sám na kytaru, ty písně mají tedy v začátku folkovou polohu a kapela jim pak dodá, dejme tomu, pop-rockový šmrnc. Asi o sobě už budu vždycky říkat, že jsem folkař – a jednou bych si chtěl splnit sen a natočit si skoro akustickou, folkovou desku. Předvést své písně v té ryzí podobě, ve které vznikají.

Prý jste fotbalovým fanouškem – předpokládám, že fandíte Baníku Ostrava …

Samozřejmě jsem fanoušek Baníku Ostrava, nejsem ale ten typ, co je fanatickým příznivcem, není schopen koukat na jiný tým a jinému týmu fandit. Mám strašně rád outsidery, mým letošním favoritem jsou samozřejmě Bohemians. Pro všechno to, co se kolem tohoto týmu stalo, pro to nadšení, s jakým ho fanoušci vytáhli zpátky do nejvyšší soutěže. Moc bych Bohemians přál, aby se v 1. lize udrželi a aby se jim dařilo. No a teď jsem ohromně nadšený ze Slávie, jsem u vytržení z toho, jak Slávka hraje poháry, viděl jsem oba zápasy s Ajaxem a koukal jsem i na její zápas se Steauou Bukurest. Je to fantastický úspěch českého fotbalu a obrovský úspěch pana trenéra Jarolíma. Fandím tedy fotbalu obecně. Samozřejmě – když se dívám na výsledky ligy, podívám se na to, jak hrál Baník, to je moje srdcovka, ale nebudu se s nikým prát proto, že fandí jinému klubu.

Jak často si fotbal sám zahrajete?

Na playstationech, tedy pasivně, docela často, to je taky jediná příležitost, kdy se k fotbalu dostanu. Vzpomínám si ale, že když jsme jeli Rubikon Tour, což už je třičtvrtě roku, tak jsme si zahráli i aktivní fotbal. Vždycky když jsme přijeli do nějaké haly, tak než se postavilo podium a než se všechno připravilo na zvukovou zkoušku, postavili jsme si na těch zimácích branky a hráli jsme technika proti kapele. Bylo příjemné si před koncertem začutat. 

Nedávno jste hrál na slavnostech piva a hudby. Máte rád pivo? Kolik ho vypijete za měsíc?

Za měsíc? Tak jednu třetinku! Já pivo moc nepiju, nemám k němu blízko. Doma máme rádi víno, rádi si děláme mojito. A kdybych si měl vybrat z tvrdého alkoholu, tak asi nejraději mám Jacka Danielse s colou.

Když jste na mojito, máte rád i latinskoamerickou kulturu?

Ani ne, já mám úchylku na britské ostrovy, mám rád jejich auta, divadlo, hudbu, architekturu, módu …. Máme ale v kapele jiné členy, kteří preferují world music nebo „latinu“, i proto, že je ta hudba pro ně komplikovanější a oni jsou vystudovaní muzikanti. Jak to tak bývá, vystudovaný muzikant neustále hledá něco, co pro něj bude složitější, co pro něj bude výzva, o to víc je to pro něj vzrušující.

Hráli jste někdy na britských ostrovech?

Hráli jsme Londýně – česká komunita si nás pozvala, abychom zahráli pro krajany. I tak je to ale skvělé: někdy před čtrnácti lety jste si založil kapelu, někde ve sklepě v Havířově, a o čtrnáct let později si vás pozvou, ať zahrajete pro Čechy v Londýně. To je přece krásné. A pak jsem taky byl vybrán za Českou republiku a konkrétně za oblast kultury a médií na jakousi stáž, to bylo v době, kdy naše země vstupovala do Evropské unie. Tehdy jsme s dalšími osmi zástupci přistupujících států strávili pár dní v Londýně, mimochodem – zažili jsme i recepci s Tonym Blairem, a Britové nám tam ukazovali, jak u nich fungují různé kulturní a komunikační záležitosti. Jak se tam dělá televize, jak se tam dělá muzika, jak fungují rádia, tedy věci, ve kterých my se tady v Česku taky pohybujeme.

Je, podle vás, vidět naše členství v Evropské unii?

Když se podíváte na to, jak dnes vypadá Praha, jak vypadá Brno, Ostrava, jak chodíme oblékaní, jaká máme auta – tak je nepochybné, že tahle země šla nahoru. Že nabízí nové možnosti. A myslím si, že to takhle je v pořádku. Za těch pár let od Listopadu jsme udělali obrovský krok dopředu.   

        TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 19/07