Jana Koubková a jazz k sobě patří asi tak jako Hradčany k Praze. Svérázná muzikantka se pohybuje na jazzové špičce, přičemž její věhlas dávno překročil hranice Česka. Prošla řadou hudebních seskupení (mnohá z nich sama založila) a ve všech uplatňovala a uplatňuje originální přístup k muzice a svébytný hudební jazyk. Zpívala za doprovodu tlukotu svého srdce, natáčela v krasové jeskyni, do dalšího projektu chce nahrát vítr a další přírodní živly. Založila věhlasný festival Vokalíza. Zapojila se i do projektu Česká hudba 2004, konkrétně do cyklu "Rebelky - rebelující dámy české hudby", v jehož rámci vystoupila se souborem nazvaným EU Band.

Váš koncert v Městské knihovně nebyl vyprodán, ač je vaše jméno slavné doma i ve světě. Čím to, podle vás, bylo?

Městská knihovna není prostor, kam by lidé byli zvyklí chodit na jazz. Tahle muzika se v Praze hraje hlavně v jazz-klubech a na festivalech. Je to ale krásný prostor se spoustou výhod: je v centru hned u metra, vejde se tam dost lidí a není tam zakouřeno jako v klubech. Doufám, že se bude dostávat do povědomí lidí stále více i hudebně.

Můžete představit svoji kapelu?

Je to kapela skvělých muzikantů, se kterými můžu předvádět i věci, které jsem už dlouho nemohla dělat. Vždycky totiž záleží na tom, k čemu muzikanti tíhnou. Tak například díky pianistovi Ondřeji Kabrnovi teď můžeme hrát i kompozice, které jsem kdysi dělala s japonskou klavíristkou Aki Takase. S EU Bandem můžu zavzpomínat i na Horký dech, který jsme "měli" s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem. Můžeme si prostě dovolit různé libůstky.

Když člověk vidí název kapely EU Band, napadne ho Evropská unie. Myslela jste to tak nebo je EU zkratkou něčeho úplně jiného?

To je skutečně myšleno jako Evropská unie Band. Prvního května, v den vstupu do Unie, jsme hráli v Bratislavě na Hlavním náměstí. Lidé se mě tam ptali na to, jaký - podle mě - bude mít vstup "do Evropy" na naše země vliv. Odpověděla jsem: doufám, že se nic dobrého nepokazí a to, co je špatné, časem zmizí. Samozřejmě nejde všechno hned. Hodně záleží na tom, jak se k sobě lidé chovají a jak obecně jednají. Každý musí začít sám u sebe a, abych tak řekla, "zkvalitnit se".

Můžete to nějak konkretizovat?

Řeknu, co to zkvalitnění znamená třeba u mě. Mrzí mne, že na tom nejsem příliš dobře s řečmi. Domluvím se sice německy, ale moje angličtina už je o něco horší. Proto si raději texty vymýšlím nebo používám hlas jako nástroj, beze slov. Až se za to stydím, vždyť zpívám jazz! Budu se snažit to dohonit, ale jde to těžko. Obzvlášť, když nejsem žádný talent na jazyky. Ale: umět řeči, umět jeden, dva jazyky navíc, to je přece úžasné. Pak je to pro všechny obrovská výhra. A o tom ten svět je: jsou na něm lidi a ti spolu komunikují. Už dávno neplatí, že tady jsou hranice a tady jsou další hranice. Tohle všechno jsem si uvědomila třeba i přednedávnem v Izraeli.

Izrael je asi národnostní i jazyková všehochuť...

Ano. Mluví se tam anglicky, rusky, francouzsky, hebrejsky. Lidé jsou k sobě vstřícní a jsou zvyklí si pomáhat. Když třeba hledáte něco na mapě, přijdou k vám a chtějí pomoci. To je přece hezké! V naší zemi jsme se za léta komunismu hodně separovali. Když přišly víkendy, všichni hned šup na chatu, buřtíky, pivo... K tomu se všichni upínali. Přitom je tolik věcí, které se dají poznávat a zažít! Cestování je přece úžasná věc.

I to by teď mělo být snazší...

Ano! Cestovat po Evropské unii jenom s občankou a moci cokoliv zkoušet - to je přece skvělé. Samozřejmě se objeví i pár špatností. Ale záleží na kulturnosti a kultivovanosti každého z nás. A už i u nás začíná fungovat báječná věc: lidi, když se potkají, se na sebe usmívají; i různé záležitosti vyřizují s úsměvem. To u nás přece nebývalo. A jestliže se to k nám dostává, je to přece fajn, ne?

Pokládáte se za rebelku české hudby?

Ani ne, i když rebelové mi byli vždycky sympatičtí. Obzvláště ti, kteří o něco bojovali. Většinou ale pak přišli o hlavu. Já asi tenhle typ rebelky nejsem, i když pokud se do něčeho zakousnu, možná bych o hlavu taky dokázala přijít. Rebelii u sebe vnímám spíš v tom, že si troufám být sama sebou. Když něco chci udělat, tak to doopravdy udělám. Když si třeba usmyslím natočit cédéčko v jeskyni, tak ho tam skutečně natočím. Nebo když si vymyslím festival pro jazzové, bluesové a rockové zpěváky, tak si za tím jdu a podaří se mi to i v době, která opravdu není nejveselejší. A rebelie je možná už v tom, že jsem zpěvačka, tedy ženská, v jazzu. Leckdo vás nemá rád, ale vy přesto mezi jazzmany jdete a jste tam. No a když vás nikdo nechce do kapely, uděláte si svoji. Je to tvrdá dřina.

Je někdo takový, kdo vás nemá rád?

Určitě. Každý má svůj pohled, svůj temperament a způsob vyjadřování. Slavná japonská pianistka Toshiko Akioshi kdysi řekla, že muži nemají ženy v jazzu rádi, myslí si, že jazz je jen pro silné chlapy. Ženy to prostě mezi muži nemají lehké; taky, když to vezmeme v průměru, je ve světovém jazzu víc mužů než žen. Ženy ovšem přinášejí do jazzu své barvy, své cítění, jemnost, něžnost. A taky sex. A mezi jazzmany je dnes spousta skvělých žen, před kterými by muži měli smeknout.

A to i u nás - ať si vezmeme Vlastu Průchovou, Mirku Křivánkovou, Evu Svobodovou, Jitku Vrbovou nebo už nežijící Evu Olmerovou...

... a v historii Sestry Alanovy nebo Inku Zemánkovou. Máme dost velkou tradici žen v jazzu. Pro mě byla obrovskou osobností Eva Olmerová. Jak se říká, mohla zpívat telefonní seznam a dělala to skvěle. V jazzu nejsou důležité jen improvizace a scatování, ale i frázování, rytmické cítění. Hodně záleží na tom, jak cítíte text a jak ho zrytmizujete. To je takový sex jazzu. A jazz bez sexu - to prostě nejde. Eva Olmerová právě tohle uměla báječně.

Někteří lidé, třeba Jiří Stivín, tvrdí, že s Evou Olmerovou nebyla zrovna jednoduchá spolupráce a bylo těžké, obzvláště v jejích posledních letech, s ní vyjít.

No, ono s Jiřím Stivínem to taky není jednoduché! Ale je to pochopitelné. Každý, kdo je osobností a je v něčem silný, je přece svůj a komunikace s ním nemusí být jednoduchá. Jazzmani přitom silní být musejí. Jsou totiž neustále v nejistotě, čekají, jestli jim někdo zavolá a nabídne práci, mají málo peněz. Jistě - Eva byla ke konci života nemocná, pila a hodně kouřila. Jenže ona byla i nesmírně vtipná, chytrá, hodně toho uměla a taky leckomu pomohla. Já jsem měla možnost ji lépe poznat na sklonku jejích let, asi tak pět let před její smrtí. To jsem už byla asi jediná, kdo s ní točil album (natáčel ho s námi ještě Peter Lipa). Viděla jsem, že Evě už bylo hodně špatně, přesto ten čas, který jsem s ní mohla strávit, je pro mě nezapomenutelný a byl to velký zážitek.

Váš byt na Malé Straně byl legendární, hodně se o něm a jeho návštěvnících psalo; nedávno jste z něj ale musela odejít. Jak jste to nesla?

Hodně těžce. To víte, když někde bydlíte čtyřicet let a je to tak báječné místo, tak se neopouští lehce. V dnes už neexistující vinárně U Vrbatovské zahrady se scházeli skvělí lidé. Jazzklub U malého Glenna funguje dodnes. Jsou tam kouzelné uličky s různými hospůdkami, za zády máte Petřín. To jsou skutečně magická místa, odkud se člověku nechce. Jenže jsem nemohla nic dělat, protože jsem chudá holka a nemám na koupi nového bytu.

Co se stalo?

Majitel získal v rámci restituce náš dům. Postupně vyhodil všechny nájemníky, až jsem v celém baráku zůstala jenom já. On si myslel, že když mi dá sto tisíc odstupného, tak odejdu. Jenže sto tisíc není dnes vůbec nic, za to si žádné bydlení nikdo nekoupí. Najednou jsem byla v situaci, kdy jsem nevěděla, co dělat. V Praze jsou byty hrozně drahé. Já přitom byt ve městě potřebuji - živím se muzikou, hraji po večerech a nocích a musím bydlet někde, kam se v noci dostanu. K tomu všemu se v té době přidaly zdravotní problémy. Měla jsem nemoc, jmenuje se paraparéza, při které ochrnují špičky u nohou a člověk prostě padá. Jdete takhle dopoledne po ulici a spadnete. A když mých osmašedesát kilo spadne, to je prostě hrůza. A taky to bolí. A do toho všeho mě vyhazovali z bytu.

Jenže vy jste se nechtěla jen tak vzdát!

Nakonec, jak už jsem řekla, v tom domě nikdo kromě mě nezbyl. Chodili tam jen Ukrajinci, kteří to tam celé bagrovali. Mě pak už kapala voda ze stropu, dennodenně, i v sobotu a v neděli, burácely v baráku sbíječky od šesti hodin ráno. Nebo se mi stalo, že jsem přišla v noci z vystoupení domů a před schody, které vedly k mému bytu, byla obrovská, třímetrová hromada sutě, přes kterou jsem se nemohla dostat. Byla jsem unavená, chtěla jsem jít spát a nemohla jsem. Tak jsem šla k policajtům, ti se mnou přišli zpátky, ale tu hromadu neodházeli. Musela jsem tedy shánět dělníky a počkat, než ji odstraní. Majitel se mnou prostě vedl válku. Počítal s tím, že nakonec z toho bytu sama odejdu, protože byl v čím dál tím víc havarijním stavu. Jenže já byla rozhodnutá bydlet třeba před domem na chodníku.

Jak to dopadlo?

Trvalo to nějakou dobu, která pro mě byla opravdu těžká. Pořád jsem totiž musela plnit smlouvy, musela jsem vystupovat a dělat pokud možno dobrou muziku. Jenže kde jsem na to měla brát energii? Ne, že bych si nějak stěžovala, vím ale, že takových případů je u nás v Česku spousta a proto o tom mluvím. Když nemáte peníze, jste opravdu bezmocný, nikdo se s vámi nemazlí. Různě jsem o tom psala a vířila vlny a nakonec jsem měla štěstí. Bylo mi nabídnuto pět možností nového bydlení. Vybrala jsem si byt na Vinohradech s pronájmem na neurčito. Mám blízko k metru, k tramvaji a třeba i k rozhlasu na Vinohradské třídě. Nakonec se to tedy vyřešilo. No, doufám, že mě teď nebude vyhazovat zase někdo jiný!

Vloni jste byla v Africe. Jak se jamuje s Afričany?

Skvěle. V Africe jsem byla už dvakrát, jednou v Pobřeží slonoviny a vloni v Senegalu. Když dělám s Afričany, nejde ani tak o harmonii, jako o rytmy, barvy a atmosféry; o to, jak se lidé vzájemně vciťují jeden do druhého, jak se poslouchají a ovlivňují. Zazpíváte nějaký motivek, oni ho zopakují, ten motiv sílí a mění se. Tohle všechno si člověk může dovolit, když se nebojí být sám sebou. A kdyby si tam přece jenom vůbec s nikým nerozuměl, může zpívat úplně sám a třeba se přitom bouchat do kolen. Všechno jde.

Vy si ale s muzikanty rozumíte, ne?

Myslím si, že ano. Vždycky jsem tíhla k lidem. Vzpomínám si třeba, jak významná pro mě byla spolupráce s Jazz Half Sextetem Viktora Kotrubenka. Muzicírovali jsme v obsazení saxofon, hlas, baskytara. Můj hlas byl vlastně dalším hudebním nástrojem. Myslím si, že jsme hráli nesmírně moderní jazz. Když ho poslouchám dnes, je pro mě stále zajímavý. S Horkým dechem jsme hráli vlastní skladby. A můj Guru Band - to bylo další seskupení, se kterým jsme se vymaňovali z jazzových standardů. Ony jsou sice krásné, ale my chceme jít vlastní cestou. No a zpátky k Africe: rozuměla jsem si i s balafonisty, kteří mě tam doprovázeli.

Jak vypadá balafon?

Balafon je typický africký nástroj, takový africký xylofon, něco mezi vibrafonem a marimbou. Má kladívka a ty bouchají do takových kulatých tykví, které vytvářejí typickou rezonanci. Zvláštností tohoto nástroje je, že nemá všechny půltóny. Takže vlastně ani standardy zpívat nemůžete. Posloucháte africkou hudbu, jdete do ní, Afričani poslouchají moji hudbu a jdou do ní. Vzájemně se k sobě vyjadřujeme. Je to moc příjemné, ale o tom už jsem mluvila. U nás v Česku se mnozí vyžívají v harmonii, v akordech a postupech. To je něco úplně jiného.

Afričané jsou v povědomí mnohých z nás stále zafixováni jako přírodní lidé, kteří berou život i smrt přirozeně a v harmonii.

Vy jste před časem prohlásila, že jste předčasnou smrt prošvihla. Přemýšlíte někdy o smrti?

To víte, že ano. Taky si o ní hodně čtu. O těchto věcech by lidé měli přemýšlet, vždyť život a smrt patří k sobě. Čím jsem starší, myslím stále víc na to, co dělám a co ještě chci udělat. Uvědomuji si, že už nemám ty možnosti, jaké jsem měla ve dvaceti. Člověk by se měl zklidnit a víc si všímat svého vlastního vnitřku. Snažím se vybírat si muzikanty, které mám ráda. Chci být víc s přírodou. Snažím se dostat se k dobrým myšlenkám (i když bohužel mám pořád málo času na čtení). A taky, když už jsem tu smrt prošvihla, musela jsem si zažádat o důchod; snad to vystačí na pár složenek. Vím, že tu nejsem navěky, že jednou přijde konec. Jsem na něj zvědavá, i když se ho  současně bojím.   

Přečetli jste si v Avisu 12/04 TOMÁŠ PILÁT