Pěvecký všeuměl Petr Kolář se narodil v Českých Budějovicích, v LŠU vystudoval hru na bicí a soukromě se učil zpěvu. Začátkem 90. let vtrhl do Prahy a stala se z něj muzikálová hvězda; v roce 1995 vyhrál konkurs na zpěváka kapely Precedens a v roce 2002 přišel do metalového Arakainu. Spolupracoval s veličinami české populární hudby (Michael Kocáb, Daniel Landa, Lucie Bílá, Karel Gott, Karel Svoboda) i hvězdami nebe operního (Gabriela Beňačková, Eva Urbanová, Peter Dvorský). Zpívá pro film i pro televizi a například Karel Svoboda mu k interpretaci svěřil píseň, kterou napsal jako poděkování své ženě Vendule. A přednedávnem Petr Kolář vydal nové album. Tedy vlastně Album, ono se tak totiž jmenuje. Na naší schůzce Petr kouří jednu cigaretu za druhou, a tak se ptám:

Dočetl jsem se, že jste se snažil odnaučit kouřit - jak se na vás dívám, asi se to nepovedlo ?

Ne, nepovedlo, kouřím o to víc. Nejdéle jsem vydržel nekouřit asi půl roku, ale nedělalo mi to dobře. Hodně jsem se sebou bojoval a mělo to vliv i na moje okolí a moji práci. Kdybych někam zmizel a tam mohl být v klidu, tak bych to asi zvládnul; při tom zápřahu, který mám, to ale nešlo. Víte, já si všechno moc beru, jsem na tyhle věci hodně citlivý. Bojoval jsem možná zbytečně moc - a ten boj jsem prohrál.

Jak často se dostanete ke svým zálibám - kulečníku, bowlingu a rybaření?

Teď toho času opravdu není moc. Ke koníčkům se občas dostávám na zájezdech: když odehrajeme, tak se někdy dostanu ke kulečníku nebo k bowlingu. Času na rybaření se ale opravdu nedostává. Neznamená to ale, že bych tyhle věci přestával mít rád. Dokonce si postupně pořizuji rybářské náčiní. Za pár let už bude možná staré, ale to nevadí. Ryby se dají chytat i na bambus.

Jak dobrý jste v kulečníku a bowlingu?

Hodně dobrý. Mám několik pohárů; možná jsem je vyhrál náhodou, ale vztah k těmhle sportům mám opravdu vřelý. V nejrůznějších turnajích jsem porazil spoustu protihráčů. Koho jsem ale nikdy neporazil, to je Jirka Korn. On mě k tomu vlastně dostal, od něj jsem se učil - a musím říct, že je opravdu výborný. Vážím si ho jako profíka. On jde do všeho naplno - tenhle způsob práce se mi líbí.

Prý máte rád kaplickou cmundu - je v tom jihočeský patriotismus?

Rozhodně. Z Budějic není do Kaplice daleko, často jsme tam jezdili, ještě s kapelou Bowle. Než jsme vyjeli dál, obráželi jsme celý jihočeský region a kdykoliv jsme jeli kolem Kaplice, museli jsme se tam zastavit na kaplickou cmundu. To je moje vzpomínka z mládí. A bramboráky miluji dodnes.

Svého času už v Kaplici bývaly závory a policajti s pohraničníky každého, například trampa, kontrolovali.

Tohle jsem samozřejmě zažil a vzpomínám si i na pár osobních problémů. Tato záležitost nás velmi omezovala. Když jsme třeba hráli ve Vyšším Brodě, museli jsme přes dvě závory - ten už byl opravdu v "zakázaném" pásmu. Otravovalo nás to, ale taková byla doba.

Jak často se dnes dostanete do Českých Budějovic?

Snažím se co nejčastěji - mám tam rodiče a sestru. Jelikož mám ale opravdu hodně práce, netvrdím, že se mi to povede častěji než tak jednou za tři měsíce.

Přečetl jsem si, že Petr Kolář má hlas, co všichni chtějí. Máte ten pocit?

Ten pocit určitě nemám, snažím se ale být co nejlepší. Mám za sebou hromadu projektů, žánrově velmi rozdílných, a ve všech chci být dobrý. Souvisí to s tím, že nejsem stylově vyhraněným zpěvákem. Stejně tak i poslouchám nejrůznější hudbu od vážné až po punk a metal. Když mě pak někdo osloví ke spolupráci, můžu se dobře přizpůsobit. Netvrdím, že mám hlas, který by měli všichni rádi, ale ať jde o muzikál nebo o metal, snažím se všechno dělat dobře.

Hodně si vás také různí zpěváci zvou ke spolupráci a "k záchranným pracím". Když to jenom trochu přeženu, tak pražský koncert Vltava-Tour Daniela Landy jste celý odzpíval za něj. Alespoň jsem měl ten pocit.

Ale tak to bylo domluvené! (smích) Já jsem s Danem spolupracoval už na muzikálu Krysař a na Rocquiem v Obecním domě, a byly to všechno moc příjemné práce. Dana si vážím - je to férovej chlap a poctivej člověk; co řekne, to splní. Když mi tedy řekl: Pojedeš se mnou na turné a budeme tam zpívat spolu, tak jsem jel. Říkal jsem si: Bude to fajn, zazpíváme si ? On mi ale sdělil, že budu stát vepředu vedle něj jako zpěvák. A opravdu mě tam postavil, což mě překvapilo. Zpívali jsme tedy opravdu spolu, nebylo to tedy tak, že bych byl nějaké křoví, že bych mu "jen pomáhal".

Máte rád hokej, ale nazpíval jste fotbalovou hymnu. Jak k tomu přišlo?

Je pravda, že hokejovou hymnu jsem zatím nenazpíval, teď ale přišla nabídka z Budějic, abych udělal hymnu pro HC. Na to se těším - kdyby to klaplo, byl bych rád. A k té fotbalové hymně: to bylo v rámci Eura. Oslovili mě Karel Svoboda s Karlem Šípem, kteří ji měli na starosti. No a proč ne, řekl jsem si. Dopadlo to, myslím si, dobře. Kluci si pak tu hymnu na mistrovství opravdu pouštěli.

Co jste říkal svojí širší nominaci na divadelní Thálii?

Valil jsem oči! Asi to bylo za muzikál a především za roli Athose, která mě opravdu baví. Mám pocit, že mi sedí. Nemusím nic hrát, sem v ní sám za sebe. Ovšem s některými jinými herci, kteří hrají divadlo celý život a jsou opravdovými profíky, se nemůžu srovnávat. Ta moje nominace mi tak přišla fakt paradoxní.

K roli Athose: řekl jste, že Athos je buřič, ochmelka, rváč a holkař a že si nemůžete přát víc. Pasují tyto přívlastky i k vám - a který nejvíc?

Je to samozřejmě trochu nadnesené, ale všechno, co jste jmenoval, je, alespoň trochu, v každém z nás. Chlapi se rádi napijí, pokud jsou bisexuálové, tak mají rádi holky, rádi se baví ? Kromě toho doba mušketýrů či rytířů je mi blízká, cítím se v ní dobře (aniž bych uměl přesně vysvětlit, proč). Asi bych těžko hrál kosmonauta; to bych fakt nemohl, nebyla by to moje parketa.

Má po vás váš syn hudební talent?

Synovi je tři a půl roku; muziku poslouchá od rána do večera - já totiž doma s muzikou odpočívám i usínám - nepatřím k těm, kteří přijdou domů a musejí mít ticho. Možná to tedy syna nějak ovlivní. V poslední době například úplně bez problémů zpíval song z Pojišťovny štěstí. Něco v něm asi bude. Uvidíme.

Když jsme u seriálu Pojišťovna štěstí: jaký je to pocit, když vaše písnička zní z obrazovky v tisících domácnostech týden co týden v hlavním vysílacím čase?

Je to příjemné. Já sám jsem jednotlivých dílů seriálu viděl dost málo, protože jsem často v tyto hodiny v divadle. Když už jsem tu písničku ale zaslechl, potěšila mě. Říkal jsem si, že tahle práce se povedla. Šel jsem do toho už jenom kvůli tomu, že se mi líbila muzika, ta se bratrům Ormům opravdu povedla. Kromě toho uznávám i Leonu Machálkovou, jako člověka i jako profíka; a ladí nám to spolu.

Ta písnička je na vaší nové desce jako bonus, ač se možná dramaturgii alba vymyká. Přesto jste ji tam asi chtěl mí ?

Ano, chtěl. Kromě toho zatím nikde jinde nevyšla - druhá "bonusovka" Ještě že tě lásko mám vyšla alespoň na nějakých kompilacích. A obecně: tyhle dvě písničky jsou v mojí kariéře, řekl bych, "přelomovky", určitě mě posunuly někam dál. Myslím v tom smyslu, že teď už spousta lidí ví, že nějaký Kolář vůbec existuje. Předtím jsem sice udělal mraky věcí, ale většinou byly spojené s muzikálem; tohle byla masová záležitost. A zmíněné písně mě vlastně pomohly i k rychlému vzniku sólové desky.

Máte pocit, že jako metalista z Arakainu a zpěvák kapely Precedens už jste zapomenutý?

Ne, to si nemyslím. I tuhle moji tvář zná spousta lidí. Byla to jedna z fází mého života a kariéry, kterou jsem si vlastně ani sám nevymyslel. Do skupiny Precedens jsem se dostal, když odcházela Bára Basiková. Teď se, shodou okolností, Bára k Precedensu zase vrací. Vím, že k sobě patří, začínali spolu, mají k sobě blízko; já jsem do té kapely vnášel asi něco jiného. A s Arakainem jsem natočil dvě desky, myslím si, že docela úspěšné. Ostudu jsem tam snad neudělal. (smích) Zase: bylo to období, které mi - a snad i Arakainu - hodně dalo. Ale znovu říkám: jsem rád, že po dvaceti letech jsem mohl udělat něco čistě "svého". Já jsem vlastně doposud byl vždycky součástí nějaké party nebo kapely, teď jsem sám za sebe. Jednou bych si vyčítal, že jsem to nezkusil.

Jak tedy vaše nová deska vypadá?

Splnila mi sen "udělat" si svoje písničky. Já jsem vyrostl na muzice 70. a 80. let. Při nahrávání této desky jsem tedy kladl velký důraz na vokální složku a na melodie, to jsem si dělal a hlídal sám. Snad se to povedlo - a už bych dělal další desku!

Asi zásadní byla spolupráce s Karlem Svobodou.

Ano. Oslovil jsem ho proto, že jsem ho předtím trochu víc poznal a pochopil jsem, že nedělá jenom kantilény. On je na scéně populární hudby čtyřicet let a má spoustu zkušeností. Kdysi měl bigbítovou kapelu a taky dělal věci například pro Suzi Quatro, což jsem vůbec nevěděl. V souvislosti s mým novým albem se mi líbil ten kontrast: od Karla Svobody (a zpočátku zřejmě i od mojí desky) spousta lidí očekávala monstrózní kantilénovou muziku, a ono to tak není. S tím jsme k celé záležitosti spolu s Karlem přistupovali a jsem rád, že na to přistoupil. Jezdil jsem za ním s demosnímky, bavili jsme se o aranžích i o tom, jak to všechno poskládat. Samozřejmě měl i Karel Svoboda také některé výhrady, zezačátku měl pocit, že to bude "moc velký bigbít", ale všechno má vývoj, krystalizuje a mění se. Z demáče se nedá usoudit, jaká bude konečná deska.

Jakými jste se obklopil muzikanty?

Většinou takovými, které znám už léta a se kterými už jsem pracoval. Obzvlášť bych chtěl poděkovat Petrovi Henychovi, který to album z 90 procent hudebně vymyslel. Dál tam se mnou hrají mimo jiné basista Martin Hroněk a bubeník Radek Sladký, se kterým jsem začátkem 90. let hrával ještě v Plzni. Jak říkám, je PML - parta mladých lidí.

Už jste o tom trochu mluvil - vy už dnes vůbec nebubnujete?

Málo. Rád bych bubnoval víc, ale nemám kde a kdy. K bicím se tak dostanu jenom v rámci zkoušek s kapelou, když jdou kluci na sváču. Jinak si plácám do nohou. Ale k rytmu mám vztah a když dělám frázování nebo rytmiku do nějaké písničky, tak mě moje bubenická minulost hodně ovlivňuje. Na rytmus totiž kladu velký důraz, občas mi někteří klávesisti nebo kytaristi vyčítají, že třeba nejdu proti době nebo nejdu na dobu. Já všechno předrážím, protože to tak prostě cítím. Ostatně Phill Collins to taky tak dělá. 

Občas se o vás mluví právě jako o českém Phillu Collinsovi. Cítíte se tak?

Cítil jsem se tak, když mi bylo patnáct. Tehdy jsem zpíval za bicími a kluci mi říkali Peter Collins. Pak mě od bicích odstranili a postavili mě dopředu k mikrofonu. Ale za těmi bicími jsem si jako Phill Collins připadal; ostatně skupinu Genesis jsem miloval. A dodnes sleduji sólové dráhy jak Petera Gabriela tak Philla Collinse. Je to výborná muzika.