Laďa Kerndl zůstává životním optimistou, i když ho potkává jedna zdravotní rána za druhou. Někteří v jeho situaci by to možná zabalili, on ne. Koncertuje, vydává desky i DVD, snaží se pomoci jazzu jak to jde. Přezdívku "český Sinatra" bere, dávno už jí ale nemá zapotřebí. Je svůj. Laďa Kerndl je značka sama o sobě. Nedávno zemřela velká dáma českého jazzu Vlasta Průchová.

Jak jste její smrt prožíval?

Bolestě. Ona zemřela v pátek, to už jsem něco cítil. V sobotu ráno jsem pak říkal své ženě Miladě: musím zvolat Vlastě Průchové, cítím potřebu s ní mluvit. Hodinu nato přišla SMS z nemocnice, ve které mi Eva Jurinová psala, že Vlasta Průchová zemřela. Zřejmě tedy bylo ten den ve vzduchu nějaké vlnění. Smrt Vlasty Průchové mě velice ranila.

Co pro vás Vlasta Průchová znamenala?

Vlasta byla velká osobnost nejen v muzice, ale i jako člověk. S manželem Janem Hammerem zakládali jazzový klub Reduta, doma pořádali posezení se všemi možnými světovými hudebníky, kteří přijeli do Prahy. Oni toho pro jazz opravdu udělali moc a moc. A Vlasta také jazzem žila do svého posledního dne. Ona mi vždycky říkala: jsem tady proto, abych bavila lidi a tím bavím i sebe; jazz mě drží nad hladinou. Vždycky, když jsme se s Vlastou viděli, tak žertovala v tom smyslu, že kromě dětí máme všechno ostatní společné. To byl její slogan.

Často jste také vystupovali spolu ?

Ano. Byla například mým hostem na koncertě, který jsem pořádal ke svým šedesátinám ve Státní opeře, v červnu to byl rok. Ona tam také vystoupila, je to zaznamenáno na DVD Mister Swing v opeře. To bylo naše poslední společné vystoupení. Od té doby jsme si už jenom telefonovali, já jsem ani nevěděl, že je tak těžce nemocná. Velice mě mrzí, že jsem ji nenavštívil ještě před tím, než zemřela.

O čem jste mluvili, když jste si telefonovali?

Většinou jsme si domlouvali vystoupení; když jsme se pak sešli, povídali jsme si o všem možném, o životě, o světě, o trápení, o všem, o čem je blues a jazz. A samozřejmě taky o muzice.

Znal jste se s Janem Hammerem?

Ne, s Janem Hammerem jsem se neznal. Oni s Vlastou mají skvělého syna, žije v Americe a píše mimo jiné skvělou filmovou muziku. Jan Hamer mladší vlastně ve Spojených státech prezentuje náš stát, je to skvělý muzikant, perfektní skladatel a v té ohromné konkurenci tam opravdu obstál. Vždyť on napsal například hudbu k seriálu Pobřežní hlídka.

Vlasta Průchová propagovala jazz, co jí síly stačily. V tomto ohledu na ni asi navazujete ?

Ano, dá se to tak říct. Už odmala jsem cítil swingovou muziku, jazz, blues a měl jsem tyhle žánry moc rád. Takže ano, jsem i jejich propagátorem. To souvisí s tím, o čem už jsem mluvil, totiž co říkala Vlasta Průchová ? že máme spoustu věcí společných.

Mluvil jste o DVD Mister Swing v Opeře, teď jste vydal další DVD ? a zase je tam v obraze i Vlasta Průchová.

Na novém DVD, jmenuje se My Way, je zaznamenáno vystoupení s mým kvartetem a Vlasta Průchová je v hledišti. Ona tenkrát nechtěla zpívat. Je to moje druhé DVD a možná poslední; nevím, jestli ještě někdy budu mít možnost vydat DVD. Člověk ale nikdy neví ? Na My Way jsou nejslavnější jazzové evergreeny, které zpívám celý život; jako hosté tu vystupují moje dcera Tereza a jazzový kytarista Roman Pokorný.

Tereza s vámi koncertovala hodně často; jak to vypadá teď?

Tereza se mnou vystupuje stále méně. Má svoje aktivity a sladit to dohromady je hodně těžké. Poté, co se rozpadla skupina Black Milk, které byla členkou, si vybudovala svůj sólový program, vydala novou desku, natáčí pro televizi. Nemá tedy už tolik času jezdit se mnou, i když má skvělé swingové cítění a tahle muzika jí jde. Občas spolu vystoupíme, ale už ne tak často, jako dřív.

Je vám líto, že se rozpadla skupina Black Milk?

Je mi to líto, ta kapela byla skvělá. To je ale věc těch tří holek, já se do toho nepletu. Mám už také dost všelijakých mediálních přestřelek, do kterých jsem byl bohužel zatažen i já. To, že Black Milk skončily, je ale každopádně obrovská škoda; myslím si, že ta kapela mohla ještě hodně dokázat.

Jak se mění váš vliv na dceru?

Do jejích 18 let jsem ji vedl, teď už je soběstačná a samostatná. Našla si v Praze lásku a většinu roku tedy tráví v hlavním městě. Já už ani nemůžu ani nechci mít na ni nějaký zásadní vliv. Vždyť jí bude dvacet!

Rodina je pro vás ale, soudě podle vašich vyjádření, důležitá.

To je pro mě prvořadá věc. Rodina nám naštěstí funguje perfektně. Tereza má v domě, který jsem zrekonstruoval, nádherný byt. Může se tam kdykoliv nastěhovat, i když ji to teď táhne do Prahy ? jak jsem řekl, má tady lásku, studuje tu a je to tu blíž k uměleckým kontaktům. Asi už z ní bude Pražačka. V tom jí samozřejmě dávám absolutní svobodu.

Zrekonstruoval jste statek a na internetových stránkách nabízíte některé služby, například pronájem klubu. Hlásí se zájemci?

V tom statku bydlíme. Jednu místnost jsme adaptovali jako klub, je vybudován ze stodoly a vejde se sem přes 120 lidí k sezení. Jinak je to vlastně velký obývák, občas si tu zahrajeme s kapelou. Po nějakém častějším využití ani netoužím, mám rád klid. Když ale někdo bude chtít uspořádat si tam třeba nějaký večírek, určitě se dohodneme.

A taky nabízíte kursy hubnutí ?

Kursy hubnutí chtěla pořádat moje žena. Pak od toho ale ustoupila, zjistili jsme totiž, že by s tím bylo ohromné množství práce.

Takže tahle nabídka tedy není aktuální?

Ne.

Nestálo by tedy za to zaktualizovat vaše webové stránky?

Asi ano, ale tohle nemám na starosti já. Vždyť ani neumím zapnout počítač nebo si vybrat z mobilu esemesku! Umím pouze přijmout hovor a telefonovat, když zazvoní mobil, tak ho zvednu a mluvím. To jsem se naučil; jinak jsem ale technický antitalent a navíc se nechci nechat technikou vést. Mobilu jsem se dlouho bránil, nakonec ho mám a jsem rád. Učit se ale s počítačem ? to jednak nechci, jednak na to ani nemám čas. Mám rád klid, a proto nechávám s technikou pracovat jiné. S počítačem u nás dělají moje žena a dcera. Můj čas je natolik drahocenný, že ho chci využít k důležitějším věcem.

Jako třeba?

Třeba že natřu plot nebo nakrmím ryby. Když člověk bydlí na statku, je pořád co dělat. Občas ti na střechu spadne kmen, občas potřebuješ vykopat díru pro strom, je nutné sekat trávu, vyplít záhony?

Jak často koncertujete?

V průměru máme tak patnáct koncertů měsíčně. V létě koncertujeme méně, lidé odpočívají a jsou na dovolených, od podzimu ale víc.

A pořád platí, že do Prahy jezdíte vystupovat jenom jednou ročně?

Ano, platí. Chci, abych byl v Praze vzácný a jeden koncert ročně je ten správný počet. Pražské vystoupení si ale vždycky ohromně užiju, atmosféra těch koncertů bývá báječná. Ta loňská, jak už jsem zmínil, je zachycena na DVD My Way, tedy Moje cesta.

Když se ohlédnete, jaká byla ta vaše životní cesta?

Plná práce. Celý život jsem makal tak, jak se makat má. Čtyřiadvacet let jsem zpíval v zahraničí, většinou na lodích, a pracoval jsem prakticky celý rok bez přestávky (kromě měsíční dovolené, když šla loď do suchého doku) sedm dní v týdnu, svátek nesvátek. V životě není nic zadarmo a já jsem se musel dost ohánět.

K tomu vás trápily i nemoci a úrazy, které vám hodně komplikovaly život.

Určitě, nemoci mě pronásledují. O mojí rakovině hrtanu se napsalo už dost; jsem vděčný lékařům, kteří mě vytáhli hrobníkovi z lopaty. No a teď v dubnu jsem měl těžkou havárku. Když jsem jel na jazzový festival do Šumperka, srazil mě kamion. Řídil ho polský řidič, který si četl v mapě. V policejním protokolu je napsáno, že se omlouvá, právě se díval do mapy a špatně viděl, co se kolem děje. Jak zpomalovala auta přede mnou, zpomaloval jsem i já a on mě neviděl. Najel do mě a úplně mi rozjel zadek auta. Tady mám sešitou hlavu - vidíte - (ukazuje) Deset minut jsem byl v bezvědomí, probral jsem se až v nemocnici, kde mi tu ránu sešili. Mám tu osm štechů. Do té nemocnice mi telefonoval kapelník bigbandu ze Zábřehu, se kterým jsem měl zpívat, že v Šumperku na mě čeká pětset lidí. On jim oznámil, že jsem po těžké havárce, ale ti lidé neodešli a čekali, jestli přijedu nebo ne. Tak jsem řekl: přijeď pro mě, já to odzpívám. Koncert jsem skutečně odzpíval a pak jsem byl osm dní v nemocnici. Tak takhle přistupuji ke své práci. Když na mě někdo čeká, přijedu a zpívám.

Ten koncert asi musel hodně bolet ?

To tedy bolel. Hlava a levá noha. Ta mě bolí pořád, protože ten náraz mi uskřípnul páteř. Byl to zázrak, že jsem přežil. Anděl u mě měl už zase službu.

Podruhé ?

Popravdě řečeno, už asi podesáté. V Riu de Janeiru jsem se topil, dostal jsem se do spodních proudů a nemohl jsem nahoru. Jindy jsem zase dostal ránu 360 voltů, to jsme s tátou řezali desky na řezačce a nějak to probíjelo. A teď tahle bouračka. Když do mě ten kamion najel, auto se zmenšilo na polovinu. A pozor! Ten den se mnou měla v Šumperku zpívat i moje dcera. Ona sedává v autě vzadu. Kdyby tam tedy byla, kdyby seděla na zadním sedadle, už by tu s námi nebyla ... Díky bohu točila tenkrát videoklip a z koncertu se omluvila. Když lidé viděli moje auto po té nehodě, divili se, že z něj vylezl vůbec živý člověk. Měl jsem fakt štěstí. Kdyby to železo, které mi proseklo hlavu, bylo o něco níž, prošlo mi druhou stranou čelem a to by byl konec. Takhle mi sjelo po lebeční kosti, mám ji narušenou, ale sklouzlo pak hlavou nahoru.

Aby toho nebylo málo, prodělal jste teď další operaci - ostatně právě teď spolu mluvíme v Luhačovicích.

V luhačovických lázních se zotavuji po operaci hlasivek. Na levé hlasivce mi vyrostl jakýsi uzlík, špatně se mi mluvilo o zpívání nemluvě. Šel jsem na operaci do vojenské nemocnice, kde mi ho vyndali. Ta operace ale vůbec nebyla jednoduchá. Namísto plánovaných patnácti minut trvala dvě a půl hodiny. Lékařům se pořád nedařilo ten uzlík uštípnout. Nakonec ho upálili laserem, šíleně to smrdělo. To jsem všechno viděl i cítil - operace totiž probíhala v lokálním umrtvení a díky malé kamerce, kterou mi strčili k operovanému místu, jsem celou akci sledoval na obrazovce. Nakonec všechno dobře dopadlo, karcinogenní vyšetření uzlíku bylo negativní.

Stihnete letošní pražský koncert 12. října?

Stihnu, to mi zrovna končí léčení v Luhačovicích. Hned z lázní tedy jedu zpívat do Prahy. Koncert se uskuteční v nové aule Vysoké školy ekonomické, v prostoru, kde jsem nikdy nezpíval. Snad dopadne akusticky dobře, samozřejmě se na to pečlivě připravíme. A do auly se vejde víc lidí, než do Divadla U hasičů, kde jsem koncertoval doposud.

Na tomhle koncertu s vámi zazpívá i dcera Tereza.

Ano. Bude tam mít svůj vlastní blok a zazpíváme i pár světových jazzových duetů. Sám pak budu zpívat jazzové evergreeny, Ellingtona, Portera, Gershwina, Berlina, Bernsteina. Doprovodí nás jazzové kvarteto, jehož členem je i legendární Jaromír Hnilička, který mimo jiné strávil padesát let v Orchestru Gustava Broma.

Trochu z jiného soudku: pokud vím, zahrál jste si i hlavní roli ve filmu!

Ano, jmenuje se Ostrov svaté Heleny. Tu nabídku jsem dostal od režiséra Vlastimila Šimůnka. Je to příběh zkrachovalého hudebníka, který přijde o manželku i o dceru. On je totiž alkoholikem a nechová se k nim pěkně, tak od něj obě utečou. Dcera si našla práci jako učitelka v české vesnici Svatá Helena v Rumunsku, v panenské přírodě nahoře nad Dunajem, v Banátu. V té vesnici žije asi stoosmdesát Čechů, kteří dodnes umí perfektně česky. Až na několik drobností je jejich jazyk opravdu brilantní. Oni tam jsou od roku 1830, kdy tam připluli na vorech a dostali zadarmo pozemky od tehdejšího rumunského krále ? aby se to území zalidnilo. Od té doby tam tedy žijí, je jich tam ale stále méně. Mladí po roce 1989 dostávají nabídky na práci do České republiky, takže se stěhují. Tam jsou totiž ohromně těžké životní podmínky. My jsme v té vesnici bydleli a točili tři týdny, takže jsme to mohli poznat.

Můžete to konkretizovat?

Svatá Helena žije tak o padesát let pozadu. Jsou tam nádherní lidé, upřímní a na srdci tak čistí, jako málokde, ale jejich život není lehký. Nemají tam vodovod, nemají tam kanalizaci ani další civilizační vymoženosti. Vodu chytají ze střech do kádí nebo umělých studní, ze kterých ji vytahují kýbly na laně a používají ke svému životu. Přírodní studny, takové, na jaké jsme zvyklí, nemají ? tam totiž ta voda není. Svatou Helenu obklopují hory, všichni se živí zemědělstvím. Ti lidé mají svůj život postaven prakticky jenom na tom, co si vypěstují. Dříve tam byly měděné doly, jenže ty byly po pádu komunismu uzavřeny.

Prozradíte něco víc o příběhu filmu?

Jak jsem řekl, uteče ode mne manželka i dcera a já se vydám tu dceru do Rumunska hledat. Hledám a hledám, ale nenajdu. Moji dceru hraje Táňa Vilhelmová, nakonec se ke mně sama vrátí, ale to už bych asi prozrazoval moc. Něco musím nechat pro diváky jako překvapení - věřím totiž, že všechno dobře dopadne a film bude ještě letos hotov.

Kdo ve filmu ještě hraje?

Například Bolek Polívka - hraje mého kamaráda, který, bohužel, skončí tragicky, zemře. Nerad to říkám, ale bohudík, je to jenom film. A taky v tom snímku hraje spousta skutečných obyvatel vesnice Svatá Helena. U některých jsme bydleli a musím říct, že na ty úžasné večery s nimi do smrti nezapomenu.

Jak jste se cítil coby filmová hvězda?

(smích) Je to úžasné, specifické a pro mě naprosto neobvyklé. Kdy se mi poštěstí dostat hlavní roli ve filmu?

Točili jste záběry a scény několikrát nebo to bylo vždycky hotovo "na první dobrou"?

Spoustu záběrů jsme samozřejmě točili několikrát. Nikdy to nevyšlo úplně přesně ? to je ale nakonec dobře: režisér si má z čeho vybírat. Posuzuje jednotlivé záběry a snad vždycky vybere ten nejlepší.

Jak jste k sobě přišli s režisérem Vlastimilem Šimůnkem?

Pan režisér Šimůnek točí pro Českou televizi filmy o zdraví a o nemocech, celý ten cyklus se jmenuje Diagnóza. Televizí už prošla spousta jeho snímků. Do jednoho z nich, konkrétně o rakovině polykacího systému, jsem byl jako mluvčí osloven i já. Pan režisér si mě tenkrát našel, dokument jsme natočili, padli jsme si do oka a následovala nabídka na tenhle hraný film.

A vaše další aktivity?

Vydal jsem dvě swingové desky, jednu z nich s Kateřinou Brožovou. Dávám dohromady knížku, která by měla už brzo vyjít, doufám, že taky ještě tenhle rok. Snad to všechno klapne. Kdyby nebyly ty nemoci?

Vloni vám bylo šedesát - cítíte to v něčem jako přelom?

To víte, člověk si uvědomuje, že zestárnul. Uvědomuje si, jak mu ten život rychle utekl. Já se na duši cítím pořád mladý, ale najednou jsem zjistil, že mi je šedesát. To už je přece jenom nějaký věk! Když jsem byl mladý, čtyřicetiletí nebo padesátiletí lidé mi připadali jako starci! Dneska mi je ještě víc. Pořád se ale snažím udržet si u sebe mládí. Pracuji na své fyzické kondici, snažím se udržet se zdravotně na dobré úrovni.

Co pro to děláte?

Třeba plavu. Udělal jsem si tu radost, že jsem si vybudoval vlastní bazén a nejméně třikrát týdně hodně plavu. Taky jezdím na kole, běhám, manuálně pracuji a samozřejmě zpívám. To, že můžu pořád bavit lidi, mi psychicky hodně pomáhá.

Řekl jste, že krmíte ryby; rybaříte?

Ne, je mi těch ryb líto. Ono je to snad nebolí, ale když se jim zabodne háček do huby, rozhodně to pro ně nemůže být příjemné. Rybičky ve svém jezírku tedy jenom krmím a chodím se na ně koukat. Je to nádherné. A můžu vám říct vtip o zlaté rybce - takový trošku morbidní? (usmívá se)

Povídejte.

Chlap chytí zlatou rybku - a ona mu říká: když mě pustíš, splním ti jakékoliv přání. Já ani žádné nemám, ty jsi taková pěkná, já nic nepotřebuji, chlap na to. A rybka zase: vážně, splním ti cokoliv budeš chtít? Tak jo, řekne chlap, já bych si přál, abys neměla kosti! 

Co byste si přál vy, kdyby vám zlatá rybka nabídla splnění jakéhokoliv přání?

Přál bych si, aby byla moje rodina zdravá a aby všichni moji kamarádi byli zdraví. Přál bych si, aby se zdárně rozvíjela jazzová muzika, aby ji lidé měli rádi, když se někde objeví skutečně kvalitní jazz, jsem na to hrdý. A taky bych si přál, aby už skončily ty teroristické výpady všude po světě. Vždyť je to hrozné: lidi si přestávají vážit světa, ničí věci, které jiní vytvořili a dá se říci, že bezdůvodně. To mi opravdu vadí; vždyť každý se s každým přece může domluvit, dělat zlo není řešení.   

      TOMÁŠ PILÁT, Přečetli jste si v Avisu 18/06