Bohouš Josef je rodilým Plzeňákem a na západě Čech také začínal se svojí hudební dráhou. V Plzni má i potomka, kterého si tam "udělal", dceru Terezu. Do širokého povědomí fanoušků a fanynek vstoupil jako zpěvák kapely Burma Jones (ta dostala název podle jedné z postav knihy Johna Kennedyho Toola Spolčení hlupců). Už na prvním albu kapely zazněla píseň Samba v kapkách deště - a od té doby znít nepřestala. Burma Jones dostala cenu Gramy´93 jako objev roku a Bohouš Josef byl nominován na zpěváka roku. Hned v témže roce na podzim vydala kapela své druhé CD. Následující rok hudební akademie opět Bohouše Josefa nominovala na zpěváka roku. Bohouš Josef je znám i jako pilný muzikálový zpěvák - prošel řadou produkcí (Jesus Christ Superstar, Krysař, Hamlet, Tři mušketýři) a všude zaujal. Vedle pěveckých kvalit mu nelze upřít ani kvality herecké, což je v muzikálu hodně důležité. Poté, co se Burma Jones na nějaký čas odmlčela (nebo, diplomatičtěji řečeno, utlumila činnost), vydal Bohouš sólové album. Teď však kapele vychází nová deska, se kterou chce navázat na předcházející úspěchy.

To cédéčko má moc pěkně vypravený booklet. Je to, podle vás, důležité?

Myslím, že ano. Je zapotřebí, aby vedle zvuku bylo u alb na vysoké úrovni i "výtvarno". Já osobně miluji klasické černé desky, už jenom proto, že u nich byla velká plocha na realizaci výtvarné stránky, na nějaké to umění. U cédéčka toho prostoru není tolik, ta plocha je menší, booklet ale zase může mít víc stránek. To máte jako všude: něco za něco.

Pochlubte se nějakou deskou z vaší sbírky se zajímavým "výtvarnem"!

Doma mám asi pětset černých elpíček. Sbírám je, a moc mě to baví. Vybrat z nich jedno, to je fakt těžké. Moc krásné jsou ale třeba desky anglické kapely Led Zeppelin. Tam se vnitřní přebaly zašoupávají do vnějších desek a celé je to koncipováno jako jeden z newyorských domů, v okýnkách je život a dá se tam zašoupávat denní nebo noční režim. Ono se to těžko popisuje, ale je to fakt nádherné.

Myslíte si, že tak vypravený booklet, jaký má vaše nové album, může omezit vypalování? 

To opravdu nevím; ale asi ne. Vypalování už je dnes celosvětový sport, asi jako daňové úniky. A bude ještě hůř.

Zřejmě se vypalují i vaše desky ?

Ano. Asi před čtyřmi lety jsem byl na polských hranicích a tam jsem viděl album The Best of Burma Jones. To album samozřejmě oficiálně vůbec neexistovalo, nikdy jsem takové neviděl. Prodávali tam i moji sólovku, samozřejmě v pirátských výliscích. A velmi často se mi stává, že na koncertě za mnou přijde nějaký fanda s tím, že chce podepsat desku, u které je ofocený booklet.

Podepíšete ji?

Podepíšu, ale snažím se těm lidem vysvětlit, že tudy cesta nevede. Oni mi pak začnou povídat, že originál mají doma - a takové ty řeči. Já vypalování naprosto neuznávám, protože fakt ničí hudbu. My, myslím autoři i interpreti, jsme na albech existenčně závislí, a vypalování nám bere prostředky.

Koupil jste si tenkrát na hranicích tu "svoji" desku?

Ne. Kouknul jsem se na ni, ale raději jsem rychle šel pryč.

Nové album Burmy Jones se jmenuje Všechno má svůj čas. Na co jste si třeba vy musel dlouho počkat?

Například na vlastní studio. To byl téměř odjakživa můj sen a postupně se uskutečnil během loňského roku. Jinak si ale myslím, že jsem byl vždycky v pravý čas na správném místě, na nic jsem moc nepospíchal, nechal jsem věci plynout a ty přicházely. V tomto ohledu jsem docela spokojený.

Ovšem album Všechno má svůj čas přichází dost dlouho po tom předcházejícím...

To je pravda, přesně po osmi letech. Ta pauza vznikla tím, že jsme neměli v kapele dobré vztahy, což vyvrcholilo tím, že jsem v roce 2001 vydal svoji sólovou desku. Pak se to ale začalo pomalu urovnávat, zase jsme občas koncertovali a dokonce jsme hráli i písničky z té mojí sólovky. Nakonec jsme se v kapele domluvili na nové desce.

Kde ji budete propagovat?

Asi na dvaceti festivalech, namátkou třeba na Sázava festu nebo na Benátské noci u Turnova. Vloni jsme objeli několik letních akcí - chtěli jsme otestovat, jestli na nás lidi nezapomněli a jestli naše písničky pořád fungují. Byli jsme příjemně překvapeni - publikum reagovalo krásně jak na písně z počátků Burmy, tak na písničky z mého sólového alba. Novou desku jsme tedy udělali tak trochu jako "retro", jako návrat k osvědčeným písničkám, jako návrat k počátkům Burmy Jones. Letos v létě tedy zase objedeme řadu festivalů, na podzim bychom chtěli uspořádat turné po klubech.

Jaké máte na desce hosty?

Skoro celé album "nabubnoval" Emil Frátrik - studiový hráč a evropská extratřída. Mimochodem - teď se stal naším kmenovým členem. Vystřídal tak Jakuba Fenzla, který byl Burmákem od roku 1997. A k dalším hostům na desce: máme tam skvělou dechovou sekci, jednu písničku nahrál na piáno Boris Urbánek a v jednom songu zpívá Jana Feriová.

Přečetl jsem si, že se z vaší desky line "zvukově vyšlechtěný poprock. Co si pod tím má posluchač představit?

To se týká aranží. My jsme kapela, která si na skvělý zvuk, na dobrá aranžmá, vždycky potrpěla. Hodně v tom zapracoval i zvukař Petr Ackermann, který nám to všechno smíchal. Deska se navíc míchala ve studiu u mě doma. A doma je doma!

Z vaší hudby jsou slyšet i latinskoamerické vlivy. Byl jste někdy v jižní Americe?

Ne, nikdy jsem tam nebyl. Už od mládí mám ale moc rád tamní hudbu a muzikanty, například Carlose Santanu. Mám všechny jeho desky, je to jeden z mých guru. Kapel, které míchají styly, je ale spousta. Když si třeba vezmete starší Genesis, taky tam v některých skladbách slyšíte latinskou Ameriku. To je příjemné. Já mám pestrou muziku rád.

Chystáte se tam někdy - například zahrát s kapelou?

Zahrát s kapelou? (usmívá se) Proč ne! Myslím si ale, že naše samba, tedy samba v českém podání, by Jihoameričanům asi moc neřekla, oni přece jenom pracují s rytmem trochu jinak. Na druhou stranu by ale asi ani Češi třeba písničku Samba v kapkách deště nestrávili jako čistou brazilskou rumbu, tedy v autentickém jihoamerickém podání. Nebo ano? Kdo ví?

Na svém kontě máte i práci pro film - jste filmový fanoušek?

Tak to určitě nejsem. Do kina chodím sporadicky, naposledy jsem byl s dcerou na Hvězdných válkách. Není to film, který by mě nadchl, je ale určitě dobře udělaný. Rád se dívám na Filmový klub na ČT 2, ten vysílá opravdu kvalitní filmy. Co miluji, to je například humor Woodyho Allena. A ten jsem si právě díky Filmovému klubu mohl vychutnat.

Zmínil jste dceru - to už je holka na vdávání!

Skoro ano, je jí osmnáct. Dnes jsou ale děti rozumnější, než jsme byli my: vědí, že mají život před sebou a že není kam pospíchat. Tereza má kluka, ale na vdávání opravdu nemyslí. A tak to má být.

Pořád hraje závodně házenou?

Hraje. Studuje na sportovním gymnáziu v Plzni a příští rok bude maturovat. Pokud to říkám dobře, tak hraje 1. ligu v dorostenecké kategorii.

Vy sám jste, pokud vím, zdatný sportovec.

No, zdatný ... Hraju, pravda, fotbal za Real Top Praha a hokej za HC Stars, ale to jsou spíš takové, řekl bych, "sranda-mančafty". Většinou jde o charitativní záležitosti. A na to já slyším.

Jak často za dcerou jezdíte?

Každý týden v pondělí. Mám tříletého syna Tomáška, vezmu ho s sebou a jedeme do Plzně k mým rodičům. Tam přijde i Terezka  - je to zkrátka takové příjemné rodinné setkání.

Jak na Plzeň vzpomínáte vy?

Dobře. I když už jsem dvanáct let v Praze, v Plzni mám pořád spoustu kamarádů, rád tam jezdím, rád se tam vracím. Je ale pravda, že k Praze mám asi o něco lepší vztah.

Kdysi mi vyprávěl Bohuš Matuš, že někam přijel zpívat, ale pořadatelé spletli jména a chtěli vás. Tak zase odjel -

(smích) - jó, to mi taky vyprávěl! Tohle se občas stávalo zezačátku, když začala stoupat Bohušova hvězda. Dnes už k takovým situacím prakticky nedochází. Takové věci se ale dějí, to je normální. Nedávno jsem třeba viděl v televizi, že povídali o Danovi Bártovi a Danovi Hůlkovi, a přitom šlo o Kamila Střihavku. K tomu správnému jménu se dostali až za nějaký čas.

Dají se hudebně srovnat muzikály, kterými jste prošel - od Jesus Christ Superstar přes Krysaře až po Hamleta?

Srovnávat cokoliv s Ježíšem, to je ohromně těžké. Jesus Christ Superstar je lety osvědčené dílo a v oblasti rockového muzikálu asi nejlepší na světě. Navíc tady byl skoro jako první a všichni jsme ho měli naposlouchaného z mládí, takže jsme k němu měli všichni obrovský vztah. Já jsem ale měl ve svém muzikálovém životě štěstí i na další skvělé produkce. Třeba Hamlet - to byla velice příjemná práce; už třeba jenom proto, že když Janek Ledecký oslovoval účinkující, ptal se jich, s kým se mají a nemají rádi, s kým se snesou a s kým ne. Chtěl, aby tam byla dobrá parta - a povedlo se to. To byl taky jeden z důvodů, proč se Hamlet hrál přes tři roky a měl šestset repríz. Krysař, to je hodně silný opus, on vlastně ani není v pravém slova smyslu muzikálem. Sám Daniel Landa mu říká "špinavý" neboli dirty-muzikál. Obsahuje hodně mluveného slova. Mně se ale moc líbí, mám ho rád a doufám, že na podzim se zase vrátí na jeviště. Alespoň na pár repríz.

Na Jesuse vzpomíná skoro každý s nostalgií.

To je pravda. Možná i proto se pravidelně každý rok udělá nějaké to koncertní provedení, organizuje to Ota Ballage. Rádi se k němu vždycky vrátíme.

Co říkáte sporu o Ježíšovo manželství s Máří Magdalenou a o jeho potomka v souvislosti s knihou a filmem Šifra mistra Leonarda?

Musím říct, že spisovatele Dana Browna mám moc rád, přečetl jsem všechny jeho knížky. Šifra mistra Leonarda byla shodou okolností první z nich. A k těm záležitostem, o kterých píše: kdo ví, jak to všechno bylo - Já se docela zajímám o dílo Leonarda da Vinciho a v něm je tolik jinotajů, ani všechny nebyly (a možná ani nebudou) rozluštěny. Vinci dokázal ve svých dílech mistrně šifrovat, naznačovat různé věci a události - a Brown toho obratně využil.

Jedna z písniček na vaší nové desce se jmenuje Pomatenej svět - myslíte si, že je svět pomatený?

Ta písnička byla původně bez textu, měla doprovázet nějakou reality show na Nově. Nedohodli jsme se ale na penězích, tak jsem si řekl, že ji přinesu do Burmy. Když jsem pak sledoval Big Brothera a Vyvolené, byl jsem z toho silně zhnusený. Fakt. Tak se to objevilo i v textu téhle písně. Pokud se vysílají takovéhle pořady, je svět pomatenej.

      TOMÁŠ PILÁT, Přečetli jste si v Avisu 13/06