Málokterá herečka v našich zemích je tak populární, jako Iva Janžurová. V současné době členka souboru Národního divadla, předtím Divadla Na Vinohradech, je jako doma i před filmovou a televizní kamerou (výčet jejích rolí by zabral místo pro celý rozhovor). V povědomí filmových fandů je zapsána především jako bytostná komička, v mnoha snímcích ovšem dokázala, že umí jakoukoliv hereckou polohu. Vedle toho vychovala dvě šikovné dcery a když to jen trochu jde, věnuje se vnukům. Ráda šije a bavilo by jí být třebas i malířkou. Na nedávném Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně získala cenu za přínos dětské kinematografii. Organizátoři festivalu zdůrazňovali, že to není ocenění za celoživotní dílo, protože to ještě bude jistě pokračovat, Ivy Janžurové se nicméně ptám:

Mnozí nemají rádi, když jsou oceněni za celoživotní práci, co vy?

Můj kolega Zedníček mi už jednu cenu za celoživotní práci předal, bylo to na festivalu Novoměstský hrnec smíchu. Pro mě by nebyl žádný úraz slyšet, že dostávám cenu za celoživotní dílo. Myslím si, že to žádný úraz není, někdy se obávám, že člověk ve své ne zrovna úplné čerstvosti už ani nic lepšího neudělá. Někde nějaká hranice určitě existuje. Nedávno jsem odpovídala na otázky na internetovém chatu; ti lidé, se kterými jsem komunikovala, byli velice slušní, vyznávali mi přízeň a pochvalné názory na moje herectví. Byl to příjemný rozhovor a já jsem často odpovídala, že člověk potřebuje slyšet, že je oblíbený a že občas potřebuje dostat i nějakou tu cenu. Že to není jenom maškaráda, která se odehrává na různých festivalech. Pro mě to je určitě povzbuzení a zpětné ocenění mojí práce. Jako každý, i herci prožívají svoje deprese a okamžiky, kdy si říkají, jestli to všechno za něco stálo a jestli neměli celý život dělat něco jiného. Nebráním se tedy ani ceně za celoživotní dílo; můj život byl poměrně dlouhý, na data raději ani neupozorňuji.

To vypadá, jako byste končila ?

Jestli je ještě něco přede mnou, tak dobře, ale můžu mít radost z toho, že jsem docela dost věcí udělala. Bylo to samozřejmě díky dobrým scenáristům a režisérům. A radost můžu mít i z toho, že jsem díky báječným divákům sklidila řadu pochval a pohlazení.  

A přece jenom: je nějaká role, kterou byste ještě ráda dostala?

Já jsem to skoro nikdy neměla tak, že bych si něco moc přála; a když už  jsem si něco přála, tak mi to najust osud nedopřál. Jednou, to jsem ještě byla v angažmá v Divadle Na Vinohradech, jsem dokonce vyslovila nahlas dvě role, které bych si chtěla zahrát, když se mě na to ptali lidé, kteří by o tom mohli rozhodnout. A skutečně ty hry hned nasadili - a hned ty role hrály jiné herečky. Na druhou stranu jsem ale byla v životě párkrát překvapená: říkala jsem si, že pro mě zrovna nic není a najednou jsem se ocitla před velice významným a obtížným úkolem. A obtížné úkoly já mám ráda!

Které úkoly to byly?

Na Vinohradech třeba monolog ve hře Rozhovor v domě Steinových o nepřítomném panu Goethovi - to byla role na dvě a půl hodiny, na jevišti jsem byla sama jenom s vycpaným panákem. No a potom jsem dostala úžasnou roli v Ionescových Židlích, to jsme hráli s Mirkem Donutilem, to taky byla pěkná dřina. Tam jsem si poprvé na scéně uvědomila svoje astma, řekla bych, že jsem si ho v té roli vydřela! (smích) Pak se objevil úkol, o kterém jsem do té doby moc velké představy neměla: Šťastné dny od Samuela Becketta. Tehdy byla zrovna v Praze paní Kunderová a hovořila na předávání cen TýTý. Já jsem byla zrovna na Šumavě, koukala jsem se na televizi a paní Kunderová tam řekla, že kdyby mě pan Beckett viděl, řekl by, že to napsal pro mě. To mě samozřejmě potěšilo, to byl krásný moment. To jsou tedy ty úkoly, o kterých jsem předem neměla tušení ani jsem si na ně nemohla ukázat ? tak si myslím, že se třeba ještě nějaký takový úkol najde. A když to nevyjde, nevadí. Ten čas, který přijde místo toho, pro mě má - byť v jiné kvalitě - taky vysokou hodnotu. Alespoň tak vysokou, jako nějaká těžká práce. Protože práce na krásné, vysněné roli, je vždycky potvora těžká.

Dostala jste cenu na festivalu dětských filmů; jak hodnotíte současnou českou filmovou tvorbu pro děti?

To vám nemůžu říct, protože nemám dokonalý a správný přehled. Vloni jsem byla předsedkyní poroty na plzeňském filmovém festivalu Finále a musela rychle všechny filmy, které jsem zanedbala, dohonit. Byla jsem ráda: současná tvorba mě zajímá a ráda se dívám i na filmy, které nemají mimořádné kvality - i na nich si totiž vždycky najdu něco, co můžu studovat. Tvorbu pro děti ale znám dost špatně a dost málo. Ani tady ve Zlíně nemám čas se na filmy jít podívat, jako oceněná jsem tu v jednom kole. Moc ráda bych ale nebyla v centru dění a zašla si do kina.

Za pár dní dostane v Karlových Varech podobnou cenu za přínos pro "dospělou" kinematografii režisér Dušan Hanák, se kterým jste točila film Já milujem, ty miluješ. Nedávno ho vysílali v televizi; dívala jste se?

Ten film jsem prošvihla. Viděla ho ale naše Sabina a nedávno mi volala a říkala: koukali jsme se na ten film s Libuškou a moc se nám líbil. Jen pro vysvětlenou: Libuška je bytost, která se kdysi starala o moje malé dcery a dnes pomáhá Sabině s jejími malými dětmi. Původně jsem netušila, že s tím filmem budou takové problémy. Dokonce se psalo, že je to film o ošklivých lidech a proto se na něj český divák nemá co dívat. Dali ho tedy do trezoru. A jen co ho z trezoru vypustili, získal velkou pozornost na berlínském festivalu (a to je festival, který si přísně, někdy až podivně přísně, vybírá filmy). Myslím, že Dušan Hanák tam dostal cenu za režii.

A vy jste tam tenkrát taky byla?

Ano, a řeknu vám k tomu jednu vzpomínku. Na tiskovce k filmu jsem byla taková velmi načechraná. Po tom období normalizace jsem zažila spoustu hořkých chvilek, kdy jsem měla třeba limit jeden film za rok nebo že v dramatické redakci v televizi vůbec nesmím točit. Nebo jsem dostala k přečtení scénář a pak jsem se dozvěděla, že mi dramaturg Toman (nebo někdo jiný) nepodepsal povolení. Takže v Berlíně na festivalu jsem byla rozrušená z toho, že jsem se ocitla v tak mimořádném prostředí. Neustále jsem přemýšlela o tom, na co se mě kdo bude ptát a co budu říkat. No a bylo mi přiděleno úvodní slovo. Já jsem v tom úvodním slově mluvila o spolupráci s Dušanem Hanákem, jak se mi díky němu snadno pracovalo, jaká to pro mě byla mimořádná příležitost a co všechno jsme díky Hanákovi dokázali. Tisková konference pak pokračovala a pak skončila a my jsme vyšli ven. Dušan Hanák na mě nikdy nebyl tak přísný, jako tenkrát. Vynadal mi přímo do očí! Řekl mi, že to, co jsem povídala, bylo všechno špatně, protože to chtěl říct on o mně. A tím, že jsem to všechno vypovídala, vzala jsem mu vítr z plachet, že on už pak v tomto smyslu mluvit nemohl. A že jsem se tak možná připravila o nějakou hereckou cenu. Vynadal mi, že jsem mu nedovolila, aby mě mohl pochválit. Na tu chvíli nikdy nezapomenu: Dušan Hanák se na mě díval až zle, takového jsem ho vůbec neznala. On se opravdu zlobil, že jsem sama sobě ukřivdila.   

Mluvila jste o zákazech a příkazech, někteří režiséři si vás ale dokázali navzdory příkazům prosadit.

Ano, například pan režisér Lipský si mě uměl prosadit do filmu, možná i díky tomu, že to byl film natáčený v koprodukci se Sovětským svazem. I Dušan Hanák byl zarputilý člověk, který byl ochoten film netočit, kdyby mu neprošel herec. Pan Hanák mě znal už ze školy, chtěl se mnou pracovat a tu roli mi napsal na tělo. Vzpomínám si, že pro mě byl trochu problém srovnat s ostatními spoluherci, kteří byli více či méně vzdáleni způsobu práce, jakým jsem točila já, jak jsem hrála. Dušan Hanák se snažil pečlivě ve mně tříbit naladění na moje ostatní partnery.

Film Já milujem, ty miluješ nebyl "váš" jediný trezorový film!

Podobný osud měl i snímek Kočár do Vídně. Ten film měl premiéru, myslím si, v roce 1967 na karlovarském festivalu. Protože scenárista Jan Procházka většinou na filmování nechodil, byla to v těch Karlových Varech jedna z mála příležitostí se s ním potkat. Ve frontě na nějakou recepci jsme si hezky popovídali. Tenkrát to pro mě byl vůbec snový festival. Vary v závanu blížící se svobody rozkvetly, přijeli hosté z Ameriky a umělci z emigrace; festival byl tenkrát ale ještě propojen s ruskou přízní, takže tam byly mísy kaviáru a obří číše, se kterými jsme se fotili a pili jsme vynikající víno. Se mnou se tam tenkrát nakládalo jako s ame-rickou hvězdou. Když přijedu do Karlových Varů dnes, pořadatelé si mě tam téměř nevšímají. (smích)

Jste festivalový tip?

Jsem. Kdyby to šlo, radovala bych se, chodila do biografů a užívala si to. Festivalů jsem ale absolvovala opravdu málo, i když byly hezké. Tu a tam jsem třeba absolvovala cestu s filmem Výlet, byla jsem například v Soči. Tam se se mnou sešla jedna významná ruská divadelní kritička, shodou okolností na tom festivalu zemřela. Byla už taková dost neduživá, nicméně si se mnou domluvila schůzku a dělaly jsme rozhovor. Všichni kolem mi říkali, že si toho mám vážit, že to je nejobávanější recenzentka, která vysílá své recenze na filmy a na divadlo v rádiu. Ona se mě tenkrát zeptala, co hraji v divadle, a já jí řekla, že zrovna hraji Becke-ttovy Šťastné dny. Moc mi to nevěřila a vysvětlila mi, že v Rusku se o tuhle roli pokoušely dvě herečky a ani jedna z nich to nedotáhla do konce. V roce 1988 jsem byla na moskevském festivalu. Bylo to rok před naší revolucí a ten festival byl neuvěřitelný. Přijela tam spousta lidí, kteří se chtěli podívat, jak se Rusko v Gorbačovově perestrojce mění. Byla jsem tam tehdy třeba na večírku s Mastroianim, vůbec přijely obrovské hvězdy z celého světa. Mimochodem i Miloš Forman, který byl celou dobu v jakémsi rauši ? potkávala jsem ho asi tak třikrát denně a on se se mnou vždycky zdravil tak, jako bychom se viděli poprvé. A představoval mě svému managerovi, taky třikrát denně. Pak jsem s ním seděla v kině a on mi říkal, abych mu ukázala režiséra Michalkova, že neví, jak vypadá. Jenže já jsem taky nevěděla, jak vypadá, tak jsem řekla, že se před filmem určitě přijde ukázat na pódium. Byla ale změna, hráli nějaký španělský film - Forman se otráveně zvedl, odešel a znovu mě představil svému managerovi. 

A další zážitky z Moskvy?

Ten festival byl opravdu zajímavý. Byl rok 1988 a vždycky ráno tam přišla paní s takovou troubou a ve dvoraně hotelu do té trouby vykřikovala, co se bude promítat. Na tabuli bylo napsáno křídou, jací přijeli hosté, pamatuji se, že tam třeba bylo: Jitka Němcová - Wife of Vávra. Celé to bylo úžasné: oni vůbec nezvládli techniku kolem promítání a ohlašování, ale přitom měl ten festival úžasnou atmosféru.

Bavíte se doma a s dcerami o práci?

Bavíme. Když nás navštíví nějaké vysloveně rodinné problémy, tak se bavíme o nich a když se vyskytne téma, které se týká práce, tak je samozřejmě společně řešíme. Někdy to bývají i docela temperamentní diskuse. Dcery už si, zaplaťpánbůh, osvojují nároky na svoje vlastní mínění, takže někdy se třeba neshodneme. O práci se bavíme i proto, že spolu pracujeme, děláme společně divadlo, které si někdy i sami napíšeme. Neustále tak bystříme dia-logy, vylepšujeme je, vyměňujeme si názory, "dožouváme" se vzájemných pocitů.

S vlastními dcerami jste se jako matka s dětmi setkala i ve filmu Alice Nellis Výlet.

Když ta nabídka přišla, měla jsem trochu strach hrát matku svých skutečných dcer, do poslední chvíle jsem se bála do toho projektu vstoupit. Dokonce jsem chtěla Alici Nellis navrhnout, aby tu moji roli hrála Eva Holubová. Bála jsem se, že budu neustále mírně nervózní, že budu mít pocit odpovědnosti za to, jak moje dcery plní režisérčiny požadavky a předpoklady. Nakonec to ale bylo bezvadné. Naštěstí jsou ta moje děvčata svérázná a samostatná, nakonec jsem nejvíc zlobila já pozdními nástupy do maskérny, kde holky už seděly s vyčítavým pohledem. Vzájemně jsme se, nevysloveně, podporovaly. Jednou jsem si dovolila upravit Sabině ofinku na čele - a zahlédla jsem ten její jakoby odhánivý pohled, dělala na mě očima huš, huš! Že to je problém její a její maskérky. Celé to ale mělo i další pěknou stránku: najednou jsme se viděly. My sice žijeme v jednom domě, ale někdy se třeba i týden pořádně nevidíme. Stává se i to, že když mám třeba čas na vnoučky, tak mi Theodora nahlásí, že je odvezla druhé babičce do Únětic. To pak mám pocit, že mi někdo vypálil rybník. Řeknu si, že tedy budu alespoň uklízet u sebe doma.  Občas se stává, že se sejdeme po nějaké době při cestě na zájezd a konečně si můžeme popovídat a vzájemně se užít. Na to se vždycky těším.

Jdou vnoučci ve vašich hereckých stopách?

Ten nejstarší ano. On chce pořád a pořád doma hrát divadlo, takže už si vždycky dopředu připravuji, na co se vymluvím. Povídám mu: Alfrédku, vždyť já jsem dneska v divadle zkoušela čtyři hodiny, víc už po mně nemůžeš chtít! Dneska poprvé se pochlubil synkovi programového ředitele zlínského festivalu, že hraji ve Sněhové královně. To bylo poprvé, co jsem slyšela, že se odosobnil z vlastního divadelnictví a vychloubal se se svojí babičkou. Ale zrovna před cestou do Zlína jsem zrovna hrála žirafu, která měla nějaké zranění a on hrál doktora zebru. Hraje skutečně s velkou chutí. Když jsem v Národním divadle zkoušela Sněhovou královnu, četla jsem mu dialog babičky a Gerdy a on po mně vždycky text Gerdy zopakoval. Nadšeně se mnou nacvičoval, hrál Gerdu. Jenže pak jsem mu řekla repliku o třech větách a chtěla jsem po něm, aby je zopakoval. On zazmatkoval, nebyl schopen ty tři věty za sebou se naučit. Řekla jsem mu je dvakrát, třikrát, a pak jsem prohlásila: no vidíš, to nemůžeš být herec! Doufám, že jsem na něj zapůsobila.

Přečetli jste si v TV 14 dní 13/08                                                        TOMÁŠ PILÁT