Vítězslav Jandák toho zatím stihl dost. Hrál v mnoha divadelních inscenacích i filmech (Tři oříšky pro Popelku, Osvobození Prahy, Dým bramborové natě, Arabela, Co je doma, to se počítá, pánové, Láska z pasáže, Tankový prapor, Konto separato, Početí mého mladšího bratra, Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko, Der Lebernsborn - Pramen života, Perníková věž a mnoho, mnoho dalších). Jako pražský radní přičuchl i k politice. Angažoval se ve zlínských filmových ateliérech. I když si občas v nějakém filmu či televizním seriálu zahraje i dnes, v posledních několika letech je vidět a slyšet především jako prezident Mezinárodního festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně.

Zakládáte si na oslovení "pane prezidente"?

Ne. Dokonce jsem byl už před několika lety ve stadiu, kdy mi slovo prezident lezlo na nervy. Říkal jsem tenkrát, že už nebudu prezidentem, ale normálně ředitelem. Moji partneři mi ale řekli, že by to byla pitomost: prezident a ředitel je rozdíl. Prezident je člověk nad věcí, dává festivalu trendy a kontaktuje partnery; je zkrátka styčným důstojníkem mezi festivalem a okolím. Pokud tedy chci udržet zlínský festival jako největší festival dětského filmu na světě, je k tomu zapotřebí jakási štábní kultura a tedy i prezident, kterého si všichni váží. Na oslovení prezident nebazíruji, byl jsem ale ostatními přesvědčen, že je to správné pro jakousi noblesu.

Jak se vlastně z herce stane prezident festivalu?

Mě nikdy dřív nenapadlo, že budu prezidentem čehokoliv, a už vůbec ne nějakého festivalu. Jó - chtěl jsem být prezidentem této republiky, a pořád ještě, myslím si, mám rezervu! K prezidentování festivalu ve Zlíně jsem se dostal díky privatizaci zlínských filmových ateliérů, kde jsem byl v představenstvu. Festival měl tenkrát už sedmatřicetiletou tradici (což je hodně) a ve vzduchu "visela" funkce jeho prezidenta. Kývl jsem tedy na to, že se prezidentem stanu a současně budu v představenstvu Ateliérů. Postupem doby ale festival narůstal, já jsem své aktivity v Ateliérech Bonton Zlín omezoval, až jsem s nimi nakonec přestal úplně. Dnes už je práce pro festival prací na celý rok. Vždyť si to vezměte: letos se nám přihlásilo 41 států!

Jak dlouho ještě chcete prezidentovat?

Chtěl bych dotáhnout dekádu, tedy deset let. Teď jsem prezidentem osm let, takže prosím i své protivníky: vydržte to se mnou ještě dva roky! Pak mi bude šedesát a odsunu se do důchodu nebo na skládku.

Zdá se, že vám Morava a konkrétně Zlínsko, přirostla k srdci...

...a víte proč? Myslím si, že Zlínsko, je dnes trochu odsunuto z centra dění. Dříve to bylo srdce republiky - byl tu obuvnický průmysl, strojírenství. Zlín byl na půlce cesty mezi Prahou a Slovenskem. Dnes je to příhraniční oblast, která trpí určitou krizí, ať jde o nezaměstnanost nebo kladný sebeobraz.

Co tu ovšem v krizi není, to je hokej. Prožíval jste cestu zlínského týmu do finále extraligy?

Ano. Kdysi jsem byl Sparťan, protože můj táta hrával hokej za Spartu. Vyznávám ovšem zásadu, že člověk by měl kopat za tým, ve kterém je. Já, chtě nechtě, jsem v týmu Zlína, velmi nervózně sleduji to, co se v hokejovém světě děje a samozřejmě držím Zlínu palce. A všichni mí spolupracovníci a kolegové ve Zlíně jsou hokejoví šílenci; tak musím být taky šílenec.

Když vás pozoruji, mám pocit, že vás festival a práce kolem něj ohromně baví. Je to tak?

Je to přesně tak, baví mě to strašně moc. Život a sport mě naučily jednu věc: když se dám do nějakého boje, chci být první. A protože jsem neskromný, chci být první na světě. A to se mi teď podařilo. Víte, věci nejde dělat napůl - to se vždycky odrazí. Nemůžu dělat půlprezidenta, půlherce, půlpodnikatele. Musím dělat věci na sto procent. A taky se snažím být vždycky korektní - proto z mých úst nikdy nikdo neuslyší útok proti jiným festivalům - karlovarskému, třeboňskému Anifestu nebo Festivalu leteckých filmů. Každý si musí najít své místo na slunci. A pakliže si je najde, může se dál opalovat.

Pořádáte, myslím prezidenti různých festivalů v Česku, něco jako "prezidentské summity"?

Ne; a víte proč? Češi se nikdy nescházeli, Češi nikdy nedrželi basu. S panem Bartoškou jsme se párkrát navštívili, ale nikdy jsme nemluvili o tom, že bychom k něčemu spojili síly. Každý z Čechů hraje na svém písku - a to není dobře. Poláci jsou na tom jinak: mají například ohromnou lobby v americkém Kongresu, protože dokážou držet pohromadě. Češi pohromadě nikdy nedrželi, spíš proti sobě vždycky štvali. Ani my, jako prezidenti festivalů, z této linie nevybočujeme.

Svého času bylo Československo velmocí filmu pro děti - a to hraného i animovaného. Kam se to, podle vás, ztratilo?

Ztratilo se to převratnými okamžiky doby. Mnoho nemoudrých lidí začalo říkat, že všechno, co tu bylo do roku 1989, bylo špatné. Nikdy přece nemůžete říct, že všechno to, co bylo před námi, bylo špatně! Retardační moment naší společnosti je, že si neumíme brát to dobré ze světa, z naší minulosti ani z budoucnosti, ale často se velmi rigidně stavíme negativně ke všemu tomu, co v minulosti bylo a ke všemu, co je odjinud; že si prý sami všechno vymyslíme. Takhle to nejde. Žádná generace si nevymyslí všechno. Byly věci, které u nás měly tradici a význam a ten význam se přesunuje jinam. Třeba dětský film, na který jste se ptal. Režiséři i investoři (třebas i za pomoci zlínského festivalu) by si ho zase měli začít všímat. Děti tu jsou a děti tu budou. A herec Jiří Sovák říkal: Vážím si dětí a bojím se dětí, protože ti nám jednou budou vyměřovat důchod!

Není takové množství dětí, které projde Zlínem během festivalu, tak trochu na nervy?

Já se k těm dětem moc nedostanu - tedy jenom při pár příležitostech. S dětmi přijdou do styku jiní, pořadatelé, hosté. A tak to má být: festival má být pro děti. Tedy nikoliv o dětech, ale pro děti. Ale zpátky k otázce: jako takové mi děti nevadí a věřím, že zatím nevadím ani já jim.

Ve Zlíně existuje dětská radnice s dětským zastupitelstvem a s dětským primátorem. Jste s nimi v kontaktu?

Ano, v čilém! A vždycky mě udiví, jak se ty děti chovají velice tvrdě a svébytně. Žasnu, jak jsou inteligentní!

I vy jste si (ovšem jako dospělý) zkusil městské zastupitelstvo, konkrétně pražskou radnici. Jak jste se stal radním?

Jako spousta lidí jsem měl po roce 1989 pocit, že mám k věcem okolo co říct - a byl jsem zvolen za radního hlavního města Prahy. Tak jsem skutečně měl možnost ke spoustě věcem co říct. V mnoha záležitostech jsem se asi mýlil a v mnoha byl přehlasován - a byla to škoda, třeba v otázce divadel v Praze. Ale byla to pro mě jedna z velkých zkušeností. I tohle je totiž divadlo se svými protagonisty, režiséry a publikem. A jde o to, jaký máte úspěch, co se vám podaří a co ne. Po čtyřech letech manželka rozhodla, jak už to v české politice bývá, abych skončil, tak jsem skončil. Bylo to pro mě nicméně nahlédnutí do světa, kde se ten svět opravdu dělá. Někdy se zdá, že se dělá jinde, ale není to tak - svět se dělá uvnitř a uzavřeně a myslím si, že veškeré věci, které se dějí, dějí se podle nějakého plánu.

Chtěl byste se do politiky vrátit?

Nikdy neříkám nikdy. Neustále mě spousta záležitostí provokuje a vidím, že by šly dělat lépe; i když neříkám markantně. Moje dcera žije v Mexiku a pracuje u Siemense, předtím žila ve Španělsku. Zkušenosti a zdroje nemám tedy pouze turistické, ale i z pracovní sféry. Kdykoliv s dcerou mluvím, jsem šťastný, že žiju v téhle zemi. Musím říct, že Česká republika - oproti jiným státům - funguje velice dobře.

Třeba proti tomu Mexiku?

Třeba proti Mexiku; a troufnu si říct, že i proti Španělsku.

Když vás vidím se skleničkou skvělého argentinského vína, musím se zeptat: jste znalec vína?

Nepokládám se za znalce vína, leckdo mě ještě přečůrá. Poznám ovšem dobré víno a špatné víno. A kde jsem k tomu přišel? Kde jinde, než na Moravě! Tam sice teče hodně piva a teče tam i hodně slivovice, ale všude okolo roste víno a to je čím dál lepší. Česká a moravská vína začínají expandovat do světa a to je dobře. Ve víně je totiž nejen pravda, ale i slunce. A slunce patří k dětem.

Vy se těch dětí nějak nemůžete zbavit - vždycky se k nim vrátíte...

Vždyť si to zaslouží! Jen mě trošku mrzí, že jim někdy to jejich dětství tak trochu bereme. Německý či obecně západoevropský model (proti kterému se například náš festival razantně staví) říká: děti jsou plnohodnotné bytosti se svými sny, pravdou a tvrdým životem, a tak se k nim musí přistupovat. Vždyť oni programově dětem tu jejich dětskost, dobu her a malin nezralých, berou! To je škoda. Nechme dětem jejich dětství co nejdéle!

Není vám líto, že se, podle vlastních slov, zanedbáváte jako herec?

Je. Teď se mi rýsuje nějaká pohádka, za což jsem vděčný. Je to sice moderní, leč opravdu pohádka - a to jsem přece nemohl odmítnout. Filmových pohádek není nikdy dost.

A jinak?

Víte, pořád uvažuji o tom, jestli hrát nebo nehrát. Jestli se ještě někdy dostanu do divadla, to nevím; přece jenom mi už bude osmapadesát. Nějaké nabídky jsem sice dostal, ale jak už jsem o tom mluvil, práce pro festival mě hodně zaměstnává. Ale: myslím si, že i když už nikdy členem nějaké divadelní scény nebudu, nic moc se nestane. Nedávno jsem sledoval předávání Cen Thálie a uvědomil jsem si, že divadelní herectví je svébytná disciplína, tvrdá a nekompromisní. Člověk, který chce dělat divadlo na sto procent, nemá čas dělat nějaký festival. A kolem je spousta výborných herců.

Kterou svoji roli považujete za životní?

Když zůstaneme u divadla, tak to byla role, kterou jsem hrál v Gorkého inscenaci Na dně. A hodně mě poznamenala i hra Po laně přes Niagáru, kterou režíroval Evald Schorm. To bylo představení, které jsme hráli před rokem 1989 a možná jsme si ani neuvědomovali, co hrajeme. Spousta lidí mi tenkrát psala nádherné dopisy, kterým jsem ani tolik nerozuměl, a které jsem pochopil až po Listopadu. To představení bylo o víře a kvůli víře na ně lidé chodili. No a rád vzpomínám i na zajímavé pokusy s Antonínem Mášou, kterými jsme v Laterně Magice rozbíjeli socialistické drama. Mimochodem: v Laterně Magice pak vznikla revoluce.

A co film?

Těch jsem točil moc, řeknu vám o jednom z nich, bohužel dnes velmi zapomenutém. Jmenuje se Až do konce a odehrává se na konci 2. světové války. S Eduardem Cupákem jsme tam hráli důstojníky SS. Ten film byl za komunistů strašlivě zdeptán kritikou. Po převratu byl ovšem zdeptán zase. Můj syn mi ho jednou přinesl nahraný domů - v "podzemí" se totiž čas od času pouští, potuluje se i mezi skinheady (těší mě zájem mladých lidí, i když mnozí z nich mají dosti podivné názory). Tenhle film asi nikdy žádná televize nepustí, což je škoda. Myslím si, že je to objektivní pohled na konec 2. světové války.

Jak, podle vás, vypadá objektivní pohled na konec 2. světové války?

Lidi se nějak blbě poprali. A všechno se jim to vymklo z rukou. Ale vážně: myslím si, že jsme nad 2. světovou válkou nějak moc rychle mávli rukou; přitom je to do budoucna klíč k mnoha věcem. To bychom si měli uvědomit. A vůbec by se Češi měli zaobírat daleko více svojí historií. A zachovávat objektivitu. My totiž velmi rychle zapomínáme. A jdeme ode zdi ke zdi. Měli bychom si více vážit sami sebe, pak si bude svět víc vážit nás.

Jak si nás svět váží dnes?

Myslím si, že si nás váží dost a naše renomé stále stoupá. Ale. Česká republika měla vždycky problémy s takovým tím drobným "uhejbáctvím". Vždycky jsme byli šikovní technici, pod tlakem i dobří organizátoři, ale vždy jsme měli problémy s korektností, s loajalitou, s věrností a hlavně se sebeuvědoměním. Vždycky jsme si spíš vážili těch ostatních než sami sebe. Zkusme to obrátit!

Přečetli jste si v Avisu 7/05 TOMÁŠ PILÁT