JARDA HYPOCHONDR: ZUBY MÁM JEŠTĚ VŠECHNY SVOJE

Po dvou deskách je Jarda Hypochondr stálicí české scény populární hudby. Jeho písničky znějí v rádiích i na diskotékách, je tahákem koncertů, nejrůznějších veselic, akcí a akciček, a také hostem rozhlasových i televizních pořadů. Píše texty, skládá hudbu, hraje na množství nástrojů, zpívá, nahrává, míchá... když vydává desku, vystačí si tedy úplně sám (tedy - někdo mu ji pak musí vydat, ale i to by jistě zvládl). Vedle toho imituje druhé - a s úspěchem. V jeho podání tak zní například Karel Zich, Petr Kotvald, Karel Gott, Joe Cocker či sovětští Alexandrovci. A doma (v Jiříně u Jihlavy) pořádá vyhlášený letní festival. Při tom všem zúročuje svoje letité zahraniční zkušenosti. Nový gramofonový (či, chcete-li, cédéčkový) počin Jardy Hypochondra, opět plný chytlavých melodií a vtipem sršících textů, nese jméno Třetí zuby.

Jak jste na tom s vlastními zuby?

Zatím dobře. Díky bohu mám úplně všechny svoje a všechny fungují spolehlivě.

Takže při mluvení nepropískáváte?

Ne, nepropískávám.

Kde se vzal ten úžasný nápad s propískáváním v písničce Třetí zuby?

To přišlo díky jednomu mému kamarádovi. Ten, ač je ještě mlád, má už opravdu třetí zuby. Pískají mu fakt ďábelsky, mám ale pocit, že mu to dělá dobře. Občas totiž přitlačí, aby to bylo ještě více slyšet. A dokonce jsem občas zažil, že si zuby ve společnosti vyndal! To bylo fakt nevkusné; tak jsem si řekl, že o něm napíšu písničku. Taky jsem mu řekl, že je o něm, ale jeho to nikterak nezarazilo. Naopak - byl hrdý na to, že o něm vznikla písnička.

S deskou vám finančně pomáhaly pivovar a továrna na zubní pastu. To je docela zajímavá kombinace...

Na desce je písnička Jihlavský, a ta je o jihlavském pivu. Pivovar tedy do mého projektu ochotně vstoupil.

No a zubní pasta? Co jiného u zubů (byť třetích)?!

Nedělaly ty firmy s pomocí drahoty?

Ani ne, až mě to překvapilo. A daly nám přesně to, co jsme chtěli. Co víc můžete chtít?

Jak ta deska vznikala dlouho?

Asi třičtvrtě roku, tedy podstatně rychleji, než předcházející album. Když jsem totiž "vyráběl" předchozí desku, ani jsem nepočítal s tím, že bych ji vydal. Mohl jsem si s ní tedy vyhrát dlouhý čas. To už teď nebylo možné - jak fanoušci, tak vydavatel chtěli nové album co nejdřív.

Zakládáte si na tom, že desku "vyrobíte" od začátku do konce sám. U alba Třetí zuby jste ale nebyl úplně důsledný.

To je pravda. Většinu nástrojů si hraji sám, ale přizval jsem si i několik pomocníků: sólového kytaristu, steel-kytaristu a akustického kytaristu. To jsou ale výjimky vždy jen u jednotlivých písniček. Jako bonus jsem pak na desku zařadil duet s Petrem Peřinou, což je mimochodem vysoce postavený činovník konkurenční vydavatelské firmy. Karel Vágner občas dává k dobrému, že mě chtěl přetáhnout.

Na desce zpíváte ještě jeden duet - s Veronikou Doskočilovou. Kde se vyloupla?

Vyloupla se u mě ve studiu. Zrovna jsem pracoval na tomto duetu, tak jsem ji požádal, aby mi pracovně zazpívala ženský part. Původně jsem totiž plánoval, že tuhle písničku nabídnu nějaké zpěvačce známého jména. Jenže se mi Veroničin výkon líbil natolik, že jsem ji na desce nechal.

O jaké zpěvačce známého jména jste uvažoval?

Protože vydávám ve stáji Multisonicu, tak jsem si myslel na Hanku Zagorovou. Ona píseň slyšela, ale ze zamýšlené spolupráce nakonec sešlo. Vlastně ani nevím, proč.

Vaše písničky vznikají zajímavým způsobem...

Ráno vstanu a do mobilu si začnu psát text...

...proč zrovna do mobilu - není to trochu zdlouhavé?

Ne, není. Já ostatně vždycky pracuji s mobilem; když tam máte psací program T-9, tak to jde docela rychle. Navíc nepíšu nikterak rychle, spíš u toho přemýšlím a hraji si se slovíčky, takže to stíhám. Text se nepíše tak, jako dopis.

Co se děje pak?

Hlavní nápad mám v mobilu, odkud si ho pak přetáhnu do počítače. V počítači (a jsem u toho stále v pyžamu) ho upravuji a dostávám do konečné podoby. Pak přijde na řadu hudba (doposud jsem u všech písniček skládal muziku na text) a nahrávání nástrojů, které si většinou obstarám všechny sám - jeden po druhém. Je pravda, že když děláte hudbu na texty, je ta muzika trošku ochuzená - člověk se nemůže vždycky rozjet tak, jak by chtěl. U dalšího alba tedy plánuji, že alespoň v polovině případů budu pracovat v obráceném sledu. I když vím, že pak se zase hůř textuje a mám z toho z toho trochu obavy.

V jaké fázi tvorby písničky se převléknete z pyžama?

Někdy se nepřevléknu vůbec. (smích) Když mě to chytne a získám správný náboj, tak ani nejím (kromě pár káv) a dělám, dělám . až do rána druhého dne. To bývám zamčený ve studiu, kam nikdo nesmí. A jelikož mám všechno, včetně teplých papučí, v jednom baráčku, můžu si to dovolit.

Na grafice obalu vašeho minulého alba se podílel váš syn. Zůstalo u toho i u nové desky?

Ano. Je to dobrý grafik. A má to i další výhody: třeba to, že můžu být po celou dobu vzniku obalu u toho. Spolu si řekneme, co a jak. Tak on třeba říká: Táto, neblbni, zase ten tvůj ksicht! Já bych tam dal něco jiného! A já mu na to opáčím, ať ho tam dá. Takže se občas i pracovně pohádáme. Tak to ale má být - vždyť je to zdravé.

Hádáte se v rodině i jinak?

Doma se skoro nehádáme. Občas se někdo malinko urazí a tak hodinku s nikým nemluví. Třeba dcera Aneta, když ji pošlu, aby si umyla oči, protože je strašně zmalovaná. Přitom se nikam nechystá - jenom sedí u televize, ovšem k tomu se příšerně zmaluje. A když po ní chci, aby si ty oči umyla, tak se urazí. Takhle to ale chodí v každé rodině - v tom nejsme výjimkou.

Kolik je Anetě let?

Třináct - takže to, o čem mluvím, je vlastně normální. Je v pubertálních letech, která se prožívají mimo jiné i tímto způsobem. My - myslím tím rodiče - to musíme vydržet a přejít.

Oslovuje vás někdy někdo "pane Hypochondře"?

Samozřejmě se to občas stává a občas to jsou, musím říct, docela kuriózní scénky. Člověk přijde a řekne Dobrý den, pane . pane . pane . Jardo . - a to Hypochondr mu nějak nejde z pusy. Takhle se to děje většinou s těmi, kteří mě ještě tolik neznají. Někteří z těch, kteří mě znají dobře, už mi říkají Hypochondře naplno.

Vedle zpěvu jste také zdatný organizátor!

Asi narážíte na Jiřinské léto. To je akce, kterou pořádáme každoročně v naší obci. Ta má asi sto obyvatel a z nich šedesát až sedmdesát pořádá Jiřinské léto. Dá se tedy říct, že jedině ti, kteří ještě neumí chodit a ti, kteří už nemohou chodit, se na tomhle festivalu nepodílejí. Jinak všichni, celá vesnice. A všichni  jsou zapotřebí - naše akce je stále větší a větší. Hostíme tam spoustu zajímavých umělců, vloni to byli například Zuzana Stirská či Petr Spálený. A užíváme si i jinak: udíme klobásy a ryby, pečeme prasata . Lidé k nám chodí nejen za skvělou muzikou, ale i proto, že náš festival je vyhlášený svou pohodou a koneckonců i nádherným prostředím. Celé se to odehrává v přírodním areálu uprostřed vísky. Akce vždycky začíná v poledne a končí až druhý den. Bez přestávky.

Za svůj úspěšný gramodebut prý vděčíte Laďovi Kerndlovi!

Ano, to určitě. Když jsem začal s deskou Šenkýřka na chodbě chodit po vydavatelstvích, tak jsem se nikde nechytl - což ovšem považuji za normální. Tak, jako tenkrát já, jim tam denně berou za kliku desítky lidí a i když jim řeknou Nechte to tady, my si to poslechneme, jdou ty snímky, myslím si, okamžitě do koše. Touhle cestou jsem tedy neuspěl ani já. V téhle fázi do akce vstoupil Laďa Kerndl, už dlouhá léta můj dobrý kamarád. Já jsem mu pustil pár svých písniček a jemu se líbily, přestože Laďa je swingový zpěvák. Tak to vzal do ruky a desku prosadil u Karla Vágnera v Multisonicu. Od té doby to funguje. Můžu si dělat své písničky a lidem se líbí. To je krásné. Když se mnou nedávno na koncertě zpívalo čtrnáct tisíc lidí Šenkýřku, bylo to tak nádherné, že jsem tomu ani nechtěl věřit. A na tomhle má velký podíl právě Laďa Kerndl.

Laďa Kerndl vyprávěl historku o tom, jak jednou v Německu strávil noc u paní, která si fotografovala své "milence" se svým psem. Když pak zůstal v jejím bytě sám, listoval si nějakými alby a našel tam i vaši fotku. Je ten příběh pravdivý?

V zásadě ano, Laďa ho jen trošku přibarvuje. S tou fotkou, kterou objevil, je to ale přesně tak, jak říká. Ale to už se stalo hodně dávno - někdy kolem roku 1988 nebo tak nějak, tedy ještě za dob totality.

To už jste byl ženatý?

Ano, byl.

A smí se ta historka vyprávět?

Ano, vždyť já jsem tenkrát s tou discjockeykou nic neměl. Jen jsem venčil toho psa.

Přečetli jste si v Avisu 3/05 TOMÁŠ PILÁT