Jednu z nejpopulárnějších "televizních" tváří v Česku vlastní Vladimír Hron, bavič, zpěvák, imitátor, moderátor a herec. On sám o sobě tvrdí, že je vším dohromady. Zazářil v pořadu Šance a tenhle okamžik rozjel jeho hvězdnou dráhu. V současné době je protagonistou úspěšného pořadu Jsou hvězdy, které nehasnou, s Alešem Cibulkou uváděl velkou předsilvestrovskou zábavnou show. Kromě toho jezdí křížem krážem republikou a všude nachází vyprodané sály a smějící se publikum. Na sklonku minulého roku vydal album s názvem Dueta a podle svých slov se ani na začátku roku letošního nezastaví. Plesy a televizní natáčení ho stále pohlcují.

Jak často se vůbec dostanete domů?

No, tak jednou týdně.

Doma je pro vás stále v Mostě?

Ano, doma jsem v Mostě, kam se neustále vracím; i když jsem jeden den v Pardubicích, druhý v Bratislavě a třetí třeba v Ostravě. Je to honička.

Neuvažujete o tom, že byste celou rodinu přestěhoval do Prahy?

Ne. K Mostu mám svůj vztah, mám tam přátele a hlavně babičky. Prostě fungující věci. O vystěhování jsem nepřemýšlel. Tenhle pocit zná asi spousta lidí, i když se těžko vysvětluje. Kromě toho - stejně jako já - pochází z Mostu i moje manželka a samozřejmě tam má své přátele a příbuzné. "Přesazení" by pro ni asi nebylo jednoduché.

Trávíte někde více času než v televizi na Kavčích horách?

Asi ne; místo, kde trávím více času, bych hledal těžko. Je pravda, že v poslední době jsem tu trávil od dvou do pěti hodin denně. Některé dny jsou obzvlášť náročné, třeba když točíme písničky ve studiu. To začínáme v jedenáct dopoledne a točíme do pěti odpoledne. Další dny se scházíme kvůli přípravám, pracujeme na scénářích. To trvá vždycky tak dvě, tři hodinky, někdy i čtyři - podle toho, jak nám vydrží nálada. Tuhle práci musí člověk dělat s určitým espritem. Ono vymýšlet legraci není legrace. To nejde dělat na povel.

Jste věrný České televizi. Nepřetahují vás komerční stanice?

K několika jednáním došlo, různé telefonáty se opakují po určité době vždy s železnou pravidelností, ale zatím nemám co měnit. Pracuji ve fantastickém týmu na pořadu, který jsem spoluzakládal. Je to tedy tak trochu i moje dítě. Ale hlavně je tu osoba pana režiséra Františka Poláka. To je člověk, kterého pokládám v současné době za největší osobnost televizní zábavy u nás. Takže: abych "změnil lokál", muselo by se stát něco opravdu hodně zásadního.

Máte s Českou televizí podepsanou exkluzivitu?

Ne, nehraju na žádné smlouvy, na žádné papíry. Nic jsem v televizi nepodepsal. S Františkem Polákem máme pouze gentlemantskou dohodu. Jsem ze staré školy a ctím slovo muže. Co řeknu, to platí. Dohodli jsme se na určitých pravidlech a já je dodržuji.

Co říkáte úsporným opatřením v České televizi?

To je věc, která mě trochu děsí. Myslím si, že speciálně ve veřejnoprávním médiu by neměly být z politické ani z finanční strany takové tlaky, které by říkaly: máte tolik a tolik peněz, proto tohle škrtněte a tohle nemusíte. Je to opravdu tenký led, po kterém by se mělo chodit velmi opatrně. Myslím si, že by se tyto záležitosti měly posuzovat i s ohledem na diváka. Odpovědní činitelé by si měli uvědomit, co má pro koho jaký přínos, a podle toho sestavovat program.

Vašemu pořadu se ale omezení vyhnulo ...

Ano, vyhnulo, takže bych mohl být nad věcí a říkat: mě to nevadí, ať si škrtnou, co chtějí. Jenže to tak necítím. Myslím si, že spoustu věcí ukáže teprve čas. Teď je asi ještě brzo o tom mluvit. Až si sedneme za půl roku, bude jasné, co jsem tím chtěl říct.

Kterých pořadů je vám konkrétně líto?

Mrzí mne zastavení výroby pořadu Předčasná úmrtí. Ač nemám příliš času dívat se na televizi, na Předčasná úmrtí jsem si ho v rámci možností našel nebo jsem si některé díly nechával nahrát. Cykly, které diváky obohacují, by - podle mého názoru - měly pokračovat. Tohle byla věc jednak zajímavá, jednak divácky atraktivní. Jako projekt, který vychází ze srdce, z duše, měl šanci na přežití. Lépe řečeno: měl by ji mít!

Zabýváte se sledovaností vašeho pořadu?

Ne. Já na peoplemetry nehraju. Myslím si, že to není úplně objektivní záležitost a proto výsledky sledovanosti Hvězd nesleduji. Když je sledovanost dobrá, říkám si: jsou to jenom peoplemetry. A když jsou ty výsledky špatné, zase si říkám: jsou to jenom peoplemetry.

Přesto se vás ale umístění Hvězd a Vladimíra Hrona jako televizního baviče v různých žebříčcích asi osobně dotýká; nebo snad ne?

Ale ano. Jsem ješita ješitnej, takže když mi řeknou, že jsme nějaký večer byli v měřítku České televize nejlepší a že jsme měli rekordní sledovanost, vždycky mě to zahřeje. Pak ale vždycky přijde vystřízlivění a já si řeknu, že ty výsledky jsou ze vzorku pouhých šestiset lidí a to přece není reprezentativní. Reprezentativní by pro mě bylo, kdyby existovala interaktivní televize a hned by se dalo zjistit, kolik televizí opravdu bylo zapnuto a kolik lidí se dívalo. A platí to i obráceně: když náš pořad proti jiným propadne, dostaví se nejdřív krátká deprese (říkám si, co jsme udělali špatně, kde byla chyba?), ale pak hned zase vystřízlivění. Přijdu do divadla, žertem prohodím větu z právě odvysílaného pořadu a všichni na ni zareagují. Lidé za mnou chodí do šatny a říkají, že se dívali a dokonce chtějí třeba nějakou písničku z toho kterého dílu. Tak zjistím, že se půl republiky dívalo, i když peoplemetry řekly, že pořad sledovalo "dvanáct lidí". Skutečně nevím, jak je to možné a jak jsou ty výsledky získávány. Trochu se toho děsím.

Myslíte si, že se s výsledky peoplemetrického sledování švindluje?

To nevím. Peoplemetry jsou vymyšleny proto, aby se dobře prodávala reklama. Je to v zásadě hra. Ve finančních kruzích to svůj účel plní, ale lidé, kteří se televizí zabývají hlouběji, by tomu neměli věnovat přílišnou pozornost.

Cyklus Jsou hvězdy, které nehasnou se v roce 2002 umístil jako druhý nejúspěšnější pořad České televize. Pošilhával jste po příčce nejvyšší?

Jistě, člověk je od přírody soutěživý a určitě jsem to první místo chtěl. Na druhou stranu ale nejsem tak neskromný, abych neskákal třicet metrů vysoko za to, že jsme vůbec skončili v první trojce. Pro mě je každá medaile cenná. To si nesu už od základní školy: když jsem se v nějakém sportovním odvětví umístil mezi prvními třemi, bylo mi úplně jedno, jestli na bronzovém, stříbrném nebo zlatém stupínku. A zpátky k našemu pořadu: bojuji o to, abychom se co nejdéle udrželi na špici a nesleduji barevnost medaile. Úspěch je pro mne už to, že se hvězdy dostaly mezi tři nejsledovanější a nejlepší pořady. Přesto ale někde ve skrytu duše doufám, že příště to první místo bude naše.

Vy osobně se umisťujete i v anketě Český slavík!

(mohutný smích) To beru jako obrovskou srandu. V roce 2002 jsem byl dvaačtyřicátý, ale největší šok a radost jsem prodělal rok předtím, když jsem zjistil, že jsem devětadevadesátý! Vstup do první stovky - to pro mne byla obrovská věc. Letos jsem se umístil třicátý, takže pozor na věc! (smích)

Máte televizní pořad, před časem jste vydal videokazetu - to jsou média, kde jste vidět. U nové desky ovšem musíte spoléhat výhradně na hlas. Jak jste se s tím vyrovnal?

Ta deska hodně reflektuje Hvězdy, které nehasnou, jsou na ní dueta, která v našem pořadu zazněla. Zpívám tu třeba s Yvettou Simonovou, Karlem Gottem, Helenou Vondráčkovou či svojí velkou láskou z dětství - Marií Rottrovou. Všechny ty písničky a všichni interpreti, které jsem do svého pořadu dostal a se kterými jsem zpíval, to jsou vlastně moje splněné sny, stejně tak je i tahle deska splněný velký sen. Mým dalším krokem bude sólová deska. Ale zpátky k otázce. To, že tady nejsem vidět, mi vůbec nevadí. Účel tohoto alba je ukázat lidem, že i zvukový nosič má právo na život. A prodejnost pak ukáže, jestli jsou lidé ochotní a schopní koupit si desku, na které "jen" zpívám.

Jak bude vypadat vaše sólové album?

Bude úplně jiné, než tohle duetové. Zkouším všechno možné a v šoubyznysu bojuji o každý krajíc. Dávno tvrdím, že nejsem imitátor ani herec ani zpěvák, ale entertainer. Chci být vším a vším na sto procent. Na půl svého nového alba si sám napíšu písničky, druhá půlka bude složená z převzatých věcí. Jednání s gramofonovou firmou mě nakoplo, teď se dám do práce. Víte, já k práci vždycky potřebuji nějaký impuls.

Pak už ale pracujete rychle...

To ano. I když to zní hrozně, jsem schopen připravit si desku za týden. Ale přece jenom nevařím z vody. Kousky textů nebo melodií už v sobě nosím pár let, deset, patnáct - jak které. Ostatně už dávno před tím, než jsem se v téhle zemi mediálně zviditelnil, jsem měl sen a touhu vydat desku. Od té doby jsou ty kousky ve mně. Myslím si, že právě dozrála chvíle, abych to udělal.

Sledujete práci svých kolegů - od Petra Novotného po Petra Jablonského?

Popravdě řečeno - moc času na to nemám. Sem tam si ale něco nechám nahrát, protože je vždycky dobré vidět, jak pracuje "konkurence". To slovo konkurence ovšem myslím skutečně v uvozovkách. Na vystoupeních se totiž dost často potkáváme a myslím si, že mezi námi žádná velká nevraživost nepanuje. Jsme kolegové v branži a je úplně jedno, že jeden dělá na komerční a druhý na veřejnoprávní televizi. Tahle země je moc malá na to, abychom mezi sebou vedli války. I když se o to někteří snaží. U nás je ten šoubyznys tak malý, že vlastně není o co bojovat. Jedinou formou boje, kterou uznávám, je "být lepší". Když vidím, že je někdo dobrý, chci udělat něco ještě lepšího. Když touto cestou půjdeme všichni, zvítězí divák. A to jde: aby se diváci dobře bavili. Pojďme se - kvůli lidem - přetahovat o to, kdo vymyslí lepší fór, o to, kdo nazpívá lepší písničku.

To se lehce řekne, ale asi to tak docela není. Jistě existují všelijaké zákulisní čachry...

To máte pravdu, ale je to škoda. Šoubyznys je mašinérie, která se rozjela kvůli lidem. To by si ti, kteří tuhle práci dělají, měli uvědomit! Znám lidi, kteří jsou opravdu velkými hvězdami a v soukromí jsou přitom skromní. Ti už to, o čem jsem mluvil, vědí. Bohužel, pokora pramení až z těch, kteří už mají v šoubyznysu všechno za sebou.

Třeba?

Úžasně pokorným člověkem je třeba Karel Gott. On už ví, že za to, co dokázal, můžou fanoušci. Že každou korunu z prodané desky musel někdo dát. Čili: měli bychom si vážit fanoušků, těch, kteří se dívají na televizi, chodí na koncerty a do divadel a kupují si desky. Ti nás totiž živí! Ne nějaká pomyslná sláva nebo popularita. Sláva ani popularita neexistují, pokud nejsou lidi, kteří vám ji vytvářejí.

Vraťme se k vašemu kolegovi - imitátorovi Petru Jablonskému. Za jeho pořad České hlasování, ve kterém byl chvíli za Havla, chvíli za Zemana a chvíli za Klause, dostala Česká televize pokutu. Prý za politickou nevyváženost. Co si o tom myslíte?

To je jen obrovská ješitnost politiků! Politika je vlastně jen jiná větev šoubyznysu a současné hvězdy politického šoubyznysu si už vůbec neuvědomují, že za jejich slávu a popularitu mohou voliči. Myslím si, že by se měli honem rychle probrat a uvědomit si, že to, co dělají, dělají proto, aby se lidi měli líp. Ne pro peníze, ne pro slávu, ale pro lidi! Velká chyba současné politiky je v tom, že si to politici neuvědomují. Politika je poslání měnit život lidí k lepšímu. Politici si to ale trochu změnili: oni mění svůj život k lepšímu! To je, podle mého, největší chyba současné politiky u nás.

Nedokončil jste Pedagogickou fakultu. Proč?

Protože jsem chtěl být hercem. Dělal jsem přijímačky na DAMU a dost jsem o to bojoval. Pak jsem se dozvěděl, že jsem sice přijímací zkoušky udělal, ale moje fakulta mě nepustí. Prý mě společnost potřebovala jako učitele. Řekl jsem si, že o takovou společnost nestojím a ze školy jsem odešel. Byl to takový mladický, možná nerozvážný vzdor.

Nicméně jste přece jenom chvíli učil...

Ano, učil, a rád na to vzpomínám. Já jsem byl asi víc klaunem než učitelem, z Komenského jsem si vzal tu spíš hru než tu školu a žáky jsem hodně bavil. Vlastně jsem si s nimi hrál.

I když jste je zkoušel?

No, myslím si, že jsem byl hodně tolerantní učitel. To ale musejí posoudit moji žáci. Já můžu jen říct, že i ve školství jsem se vždycky snažil svoji práci dělat co možná nejlépe. Moje krédo je dělat věci s láskou. Ať už je to cokoliv.

Váš fanklub vede krásná prezidentka, a to jistě není jediná sličná děva, která se kolem vás motá. Vaše paní nežárlí?

Možná ano, možná ne. My se ale známe dost dlouho na to, aby věděla, co moje profese obnáší. Ostatně - dřív jsem pracoval v rádiu a v divadle a vždycky se kolem mě motaly nějaké ty fanynky. Ono se to se mnou vlastně táhne už od dětství, kdy jsem zpíval na dětských akademiích. Tehdy mě zbožňovaly čtvrťandy a páťandy. Tohle vlastně zažívám celý život - je to takový přívažek k mému já.

Nedávno jste prohlásil, že vás vaše paní zná lépe, než vy sám. Je to opravdu tak?

(smích) To byla spíš řečnická metafora, má to ale možná něco do sebe. Já jsem člověk, který sám sebe neustále poznává, snažím se hledat své démony a bojovat proti nim. Je to nekonečný boj, ale nezoufám si; nejdůležitější pro mě je, že můžu dělat práci, kterou mám rád. A na této cestě překonávám překážky. Když jsem zjistil, že se bojím výšek, zaplatil jsem si dva seskoky s padákem. Nebo skáču na laně. Potápím se, protože mám strach z hloubek. Moje žena je u všeho se mnou a narozdíl ode mne má k mé osobě nadhled. Těžko se to vysvětluje, ono je to hodně osobní.

V čem spočívá funkce prezidentky vašeho fanklubu?

Je to funkce velmi náročná! Slečna prezidentka koordinuje činnost klubu (oficiálně se jmenuje Společnost přátel Vladimíra Hrona), vymýšlí různé akce, rozesílá poštu a dvakrát ročně organizuje naše společné setkání. To poslední jsme měli u Máchova jezera. Fanklub je taková moje rozšířená rodina.

Mají k vám jeho členové i kritické připomínky?

Samozřejmě. Přijdou a řeknou: Hele, tohle ne, tohle ano, tohle se ti povedlo a tohohle už zvát nemusíš. Jsou fakt bezprostřední. I tady platí, že co člověk, to názor. Všechno vyslechnu a z toho pel - melu názorů a pocitů si utvořím nějaký obraz. Je to určitě dobrá reflexe. Člověk by se měl setkávat s lidmi, pro které dělá svoji práci. Ať už jsou to jeho frenetičtí obdivovatelé nebo zavilí nepřátelé.

Čtete i novinové kritiky svých vystoupení a televizních pořadů?

Ano, i když mě od toho přátelé zrazují. Kritikové se totiž dost často snaží najít jenom to, co je špatně. Konstruktivní nebo pozitivní kritika se v téhle zemi nenosí. Takový jsme národ. Mnozí by jistě byli překvapení, kdyby se jim dostaly do rukou kritiky televizních pořadů z Velké Británie nebo Itálie. Stejně je ale dobře, když si člověk o své práci přečte.

Buďme ale spravedliví, naši kritici často nemají pro své názory prostor!

Já vím. Často se stává, že přijde šéfredaktor a řekne: napiš to tak a tak, najdi chyby a skandály! Když v článku bude, že ten a ten je blbec, bude se to dobře prodávat. Jinak naše noviny neprodáme! To mě ale právě mrzí. Vývoj v našich novinách sleduji se smutkem v srdci. Dřív jsem noviny četl hodně, ale v současnosti se jim už vyhýbám. I noviny, které byly pokládány za seriózní, se dnes zcela nepokrytě chovají jako bulvár. Když si koupíte čtvery noviny, stejné téma je v nich pojednáno úplně stejně, stejnými slovy a stejnými myšlenkami. Někdy mám pocit, že ten článek napsal jeden člověk pod čtyřmi pseudonymy.

Tomu ale často vy a vaši kolegové sami pomáháte! Na křtu vaší desky v Bontonlandu jste se s přáteli chovali, jako by tam ani žádní novináři nebyli. Když už jste k nim přece mluvil, tak dost přehlíživě. A vlastně jste jim radil, co mají psát...

Na rozhovor do novin nebo časopisu musíte mít klidné místo. To nejde dělat na křtu, tam si ty rozhovory jenom domluvíte. Na křtech jde hlavně o fotografy. Je důležité, aby se druhý den v novinách objevila informace, že deska vyšla a aby u toho byly nějaké fotografie. A k tomu razení: za ta léta už vím, co napíšou tyhle noviny a co napíšou jiné noviny. Ne, že bych jim chtěl radit, prostě už jsem vycvičený. Po tom křtu, o kterém jste mluvil, jsem přesně věděl, co se v jakých novinách objeví. A skutečně jsem to tam našel. To je prostě holý fakt. Ale na tom, že člověk chce, aby se o desce objevily nějaké informace, není přece nic špatného. To, že uděláte křest a pozvete na něj novináře, je jediná cesta, jak se novináři o té desce dozvědí.

Mě ale šlo o formu toho vašeho křtu...

Ta se vám opravdu nemusela líbit. Obecně si myslím, že symbióza médií a šoubyznysu by u nás měla být na lepší úrovni, než v současné době je. Aktuálně v tom je trochu zmatek; přitom se vzájemně potřebujeme. My potřebujeme novináře, novináři zase ke své profesi potřebují nás. Ten vztah by měl být vyvážený. Někteří novináři by neměli zacházet s informacemi tak, jak s nimi někdy zacházejí; stejně tak někteří umělci by neměli s novináři zacházet tak, jak s nimi někdy zacházejí. Obojí je věc hledání cesty. I když ideální řešení asi neexistuje.

Váš tatínek zemřel velmi mladý a vy sám o sobě s nadsázkou tvrdíte, že žijete druhý život. Můžete to vysvětlit?

Ona to ani není nadsázka; myslím si, že opravdu žiju druhý život. Můj tatínek se zabil na motorce; i já jsem měl těžkou havárii na motorce. Přežil jsem ji a beru to jako druhou šanci, jako druhý, řekněme bonusový život, který jsem za něco dostal. Nevím přesně za co, možná za to, že můj táta svůj život nemohl dožít déle. Musím říct, že od té doby jsem na motorku nesedl. A snažím se v životě rozdávat. To, že také dostávám, je jen logickým důsledkem toho, že druhým dávám. Když člověk rozdává, vždycky se mu to nějakým způsobem vrátí zpátky.

           TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 2/04