REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

jan hřebejk: NA CESTÁCH JSEM HLUCHONĚMÝ REŽISÉR  

Je to vysilující?

Není. Kdybych tvrdil, že to je vysilující, urážel bych ty lidi, kteří dělají nějakou těžkou práci. Je to do určité míry stereotypní. Beru to ale jako součást své práce. Vycvičil mě úspěch filmu Musíme si pomáhat. Ten film byl uváděn v distribuci v mnoha zemích a tam nás nikdo nezná. Když jsme byli třeba v Japonsku, úplně nás tam "vyždímali". To je součást celého toho procesu a já se snažím si to užívat.  

Dá se říct, co je při uvádění filmu do distribuce nejsložitější?

Nejhektičtější je vždycky pražská premiéra. Kolem toho je hodně lítání, rozhovory, vysvětlování a zařizování. Putování po vlastech českých a moravských už je o něco klidnější. Někdy z toho vzniknou i velmi příjemné chvíle. Třeba když se po filmu podaří dobrá beseda.

Kolik premiér mělo Pupendo?

Asi patnáct.  

Všude jsou novináři a všude se zřejmě ptají na stejné věci. Třeba srovnávají Pupendo s Pelíšky nebo se ptají na Bolka Polívku a Jaroslava Duška. Není to tak trochu otrava?  

To se tak nedá brát - vždyť je to normální. Novináři pracují pro různá média, pro různá periodika, a mají různé čtenáře a posluchače. Já jsem na Oscarech zažil, jak to třeba dělá režisérská hvězda Ange Lee. Ten odpovídal na všechny otázky úplně stejnými slovy, měl to skoro jako zábavné číslo. I veselou historku z natáčení vyprávěl všem stejnou. Na všechny otázky měl perfektně připravenou odpověď. Já se snažím, aby moje odpovědi měly hlavu a patu a potenciálním divákům, posluchačům a čtenářům něco řekly.  

Naučené formule tedy nemáte?

Některé samozřejmě ano, ale rozhodně ne všechny. Dost to záleží i na situaci a rozpoložení, v jakém zrovna rozhovor dělám.  

Po uvedení filmu Musíme si pomáhat jste si dokonce pochvaloval, že to je velmi dobrá reklama zadarmo, zatímco v Americe se rozhovory musejí tvrdě zaplatit.

... pokud nejde o Jacka Nicholsona či Stevena Spielberga. Když bychom chtěli udělat našemu filmu masivní reklamu v cizině, to bychom se nedoplatili.

Pupendo má ale také placenou reklamu.

Samozřejmě. Inzeráty v tisku jsou placené, máme i sponzorské dohody s partnery - třeba na obchodech Baťa jsou plachty s Jaroslavem Duškem nebo je tu i komerční spolupráce s benzinovou firmou ÖMV. Základní rozdíl uvádění Pupenda oproti uvádění filmu Musíme si pomáhat je ten, že od té doby přibylo jenom v Praze stodeset kinosálů. To je hodně a ovlivňuje to distribuci. Křivka uvádění a sledovanosti dnes roste a padá daleko strměji. Pelíšky se držely třeba třičtvrtě roku s prakticky stabilním diváckým zájmem. Teď musíme v prvním období uvádění dostat co nejvíc lidí do kina a to vyžaduje reklamní kampaň.

Na což se vyčleňuje část rozpočtu filmu.

Ano. Je to normální součást propagace filmu. Film jsme dělali pro diváky, stál spoustu peněz a kdybychom mu neudělali žádnou propagaci, asi bychom byli hlupáci.  

Přesunou se, podle vás, v budoucnosti filmoví diváci do multiplexů?

Ono se to vyprofiluje. Vezměte si třeba dnešní podobu pražských kin Aero nebo Oko. Tam vzniká specifická komunita filmových fanoušků a filmový zážitek je tam asi větší, než jinde. Tato kina mají ale oproti multiplexům jeden handicap: totiž technické vybavení a s tím spojenou kvalitu projekcí. U starších filmů je to jedno, já sám na starší film půjdu do Aera, kde je lepší atmosféra, lidi jsou tu filmově vyspělejší a taky tu je lepší akustika. Když se v takovém kině lidi smějou, směje se opravdu celý sál. V multiplexu se může smát celý sál, ale vy to neslyšíte. Ale je tam lepší vybavení: plátno, zvukový systém Dolby Digital. Druhá výhoda multiplexů je možnost výběru. Když vás nějaký film zklame, můžete jít hned na jiný. Já sám to tak dělávám: když mě jeden film naštve, zůstanu tam a spravím si hned náladu jiným.  

S jakými filmy se vám to stalo naposledy?

To bylo nedávno. Film Znamení mě tak zprudil, že jsem hned šel na Ples příšer a opravdu jsem si chuť spravil.

Takže podle vás jednosálová kina pod konkurencí multikin nepadnou?

Myslím si, že ne. Padnou nekvalitní kina. I mě štvalo, když jsme měli premiéru v kině se špatnou kvalitou. Velká část rozpočtu filmu byla spotřebovaná na to, aby film měl technickou kvalitu odpovídající výši vstupného a aby divák měl jiný zážitek, než když se podívá doma na televizi. Proti multiplexům nelze bojovat, to je prostě trend.

Od Jana Hřebejka se už dnes automaticky očekává, že každý jeho nový film bude dobrý.

Cítíte ten tlak?

Cítím. Ale pokud je to tak, jak říkáte, tak proto, že moje předchozí filmy měly určitou kvalitu. Od Romana Šebrleho se také očekává, že na mistrovství světa nebo Evropy v desetiboji neskončí na desátém místě. Čím se zvyšuje přízeň recenzentů a diváků u předchozího filmu, tím se u nových filmů zvyšují nároky. To je logické. Pokud přijdou tvůrci po propadáku s něčím skvělým, je kolem toho samozřejmě větší jásot, než u někoho, kdo je dlouhodobě přijímán jako talent.

Není to tak trochu nespravedlivé?

Ne. Já si myslím, že je to v pořádku. Musíme na sebe být přísní. Ono se to totiž jednoho dne zlomí.

Dosavadní přijetí Pupenda je vesměs příznivé.

To ano, ten film se setkává asi s nejlepším hodnocením, s jakým se naše filmy za poslední čtyři roky setkaly. Já sám ovšem nemůžu své filmy reflektovat. Řeknu tedy jenom to, že určitá hodnota Pupenda je v tom, že zpracováváme dobu, kterou si dobře pamatujeme. Pracujeme tedy jemnějším způsobem a naše postavy jsou, řekněme, pravdivější. V tom je, i při veškerém smutku, který z Pupenda vane, i více legrace. Takové té subtilnější.

Je jednodušší točit film z doby, kterou jste žil (než to bylo například u Musíme si pomáhat nebo Pelíšků)?

To úplně objektivně nemůžu posoudit. Při takovém filmu se víc zaměřím na jednotlivé detaily a pak mě třeba překvapí, jak hezky vyšly. Ale tvůrce nemůže mít tu správnou sebereflexi toho, co dělá.  

Je alespoň jednodušší shánět rekvizity z osmdesátých let než z let šedesátých?

Je to daleko složitější, protože ty věci nejsou v dobrém stavu. O relikvie, a tam už třeba design z 60. let spadá, lidi dobře pečují, jsou předmětem sběratelské vášně. U 80. let to ještě nenastalo. Bazary levného nábytku jsou samozřejmě plné sedacích souprav z 80. let, ale ty věci jsou poškozené. To platí i o elektronice. Ty věci byly nekvalitní (tím se liší třeba od výrobků let padesátých), a k tomu dnes ještě nikoho nezajímají.

A budou?

Samozřejmě, ta doba přijde. Bude se sbírat i to, co nám dnes připadá nepěkné. Všechno se jednou stane předmětem zájmu sběratelů. Když dnes sledujete třeba nové trendy oblékání, tak to jsou modely, které by v 1979 byly terčem posměchu. Třeba džíny - morendy (ty se k nám vozily z NDR), teplákové bundy s proužky či barevně půlené kalhoty. Ale všechno se vrací v určitých cyklech. Na dnešní době se mi líbí, jak je promixovaná. Minimálně ve městech se dnes už nikdo nikomu nesměje za to, co má na sobě. Včetně třeba odbarvené nebo obarvené hlavy.  

Je to, o čem mluvíte, třeba i důvodem combacků zpěváků z 80. let?

Asi ano, určitým způsobem je v tom nostalgie a určitým způsobem i neochota rádií hledat něco nového. Podle mého u nás komerční rádia masírují lidi populární hudbou 80. let pod záminkou, že to lidé chtějí. Konzervatismus u nás jistě je. Možná k němu sám přispívám svými retro-filmy. Ale já sám tuhle retrovlnu populární hudby z 80. let vůbec nesdílím. Až na velmi světlé výjimky zejména ze Slovenska pokládám věci, které u nás tehdy vznikaly, za pokleslé.  

Zažil jste si sám fyzicky pupendo?

Zažil. Na pupendu je nejvíc ponižující to, že ti ho nedává jeden člověk. Aby ti ho někdo mohl dát, musí tě někdo jiný držet a ty se dostáváš do menšiny. Není to tedy boj, ale šikana. A v tom je určitá paralela k tomu, co se děje v našem filmu. Režim, tedy bolševici, jsou v přesile a držej ti ruce a nohy. O tom je film Pupendo, i když my to vyprávíme humornou formou. A zpátky k otázce - pupendo jsem na nějakém pionýrském táboře dostal. Není to pro mě však určující zážitek z dětství. Drobných ponížení a šikan si člověk v dětství zažije víc, tomu se nelze vyhnout. Děti jsou docela kruté, to je známá věc.  

Ten film ale není o dětech, tedy ne hlavně o dětech.

To je pravda. Chtěl jsem, aby se Pupendo takto jmenovalo právě pro ty významové paralely. Proto jsme do filmu zařadili i scénky s pupendem. I když, myslím si, pupendo nikdy nebyla zábava dospělých, to byl spíš dětský rituál. V tomto ohledu to používáme spíše jako licenci.

Jak důležitý je pro film jeho název?

Myslím si, že moc ne a v Česku je absolutně nepodstatný. Těžko bychom hledali méně komerční názvy, než je například Kolja, Jízda, Obecná škola, Marečku, podejte mi pero, Vesničko má středisková, Postřižiny či Lásky jedné plavovlásky. My k nim máme skvělé asociace proto, že to jsou jedny z nejlepších filmů, které tu byly natočeny. Zároveň vám můžu připomenout třeba Hořký podzim s vůní manga, Mravenci nesou smrt a jiné propadáky a tendenční kraviny, na které nikdo nechodil. Tyhle poetické a mnohoslibné názvy s tím nic neudělaly.

Pavel Liška si (podle vašich slov) ukradne patnáct minut filmu Pupendo pro sebe, což jste si prý v kontextu snímku mohl dovolit. Nestává se to tak trochu jeho údělem? Ve snímku Čert ví proč je to, myslím si, podobné.

Ten úděl je dočasný, jde spíš o souhru náhod. Myslím si, že Pavel Liška je hercem evropských parametrů, jakých je v téhle zemi velmi málo. A když mi někdo řekne, že hraje ve filmech samé idioty, tak opáčím: Běžte se podívat do divadla na jeho Romea. Vladimír Menšík taky hrál spoustu epizodních rolí, ale všechny si je vybavíme. Pavlovo obrovské mistrovství je v tom, že na malých plochách českého filmu vytvoří něco, co bude patřit k tomu nezapomenutelnému. Alespoň doufám.  

Jednu z rolí v Pupendu hraje i světoznámá operní a komorní pěvkyně Soňa Červená. Kde se vzala v Pupendu?

To byla zajímavá historie. Její postava - paní König - měla být původně agentka s uměním ze Západního Berlína, která dá Bolkovi Polívkovi zakázku, taková Meda Mládková. Jenže pak nám začalo vrtat hlavou, jestli to nebude vypadat, že si z paní Mládkové děláme legraci. Postavu jsme tedy změnili na pana Königa a tu roli jsem nabídl Juraji Herzovi. On mi ji ale odmítl s tím, že už si nic moc nepamatuje. Mně přitom bylo trapné říkat, že tam vlastně skoro žádný text nemá. Asi dva dny poté, co jsem se dozvěděl Herzovo rozhodnutí, jsme se ženou seděli ve vinárně se Soňou Červenou.

A bylo rozhodnuto!

Ano. Moje žena mi hned cestou domů říkala, že ta dáma má neuvěřitelné charisma, oba jsme z ní byli nadšeni. Tak se z pana Königa stala zase paní König.

V Pupendu je i velmi výrazná a významná postava neslyšícího kluka (syna Evy Holubové a Bolka Polívky). Sledoval jste tím trochu i osvětový účel?

Ne. Ten neslyšící kluk je už v knížce Petra Šabacha, ze které jsme vycházeli. On je tam trochu jinak pojatý, ale neslyšící byl. Tak jsme ho použili a o nějakých sociologických dopadech filmu jsme vůbec neuvažovali. Spíš jsme uvažovali, jestli je reálné, aby tu roli hrál takzvaně normální herec. Přišli jsme na to, že ne. To bychom se dostali na hranici až jakési parodie. Moje asistentka mi pak ve škole pro neslyšící natočila patnáctiletého Lukáše Baborského a já jsem zjistil, že je dobrý. Role se zhostil skvěle. Za jeho nejlepší výstup považuji ten, při kterém odhání ode dveří bytu volební komisi. Rozhovor Borise Hybnera s Lukášem Baborským - to je jeden z mých nejoblíbenějších gagů v Pupendu. Lukáš tomu humoru rozuměl, dokonce ho spoluvytvářel.

Hodláte Pupendo nějak přiblížit neslyšícím lidem?

Určitě. Neslyšící chodí do kina velmi rádi, ovšem za předpokladu, že film má české titulky. Lukáš a jeho kamarádi tedy velmi dobře znají spoustu zahraničních filmů, ovšem české filmy už ne. Tak jsme jednu kopii Pupenda, už třeba jenom proto, aby na něj mohl jít Lukáš do kina, opatřili českými titulky. S nadací Zvuky ticha jsme vytvořili jakýsi itinerář téhle kopie, aby neslyšící ve všech koutech republiky mohli Pupendo vidět. Není to komerční tah, takového cynismu bych se dopouštět nechtěl.

Pro ty, kteří slyší, vydáváte k filmu i soundtrack.

Ano. Když už mluvíme pro Aviso, tak bych rád udělal avízo na tuhle desku. Ostatně na návštěvnosti Pupenda a na prodeji desky závisí i to, budeme-li mít peníze na nový film. Na soundtracku zní vedle písniček i některé dialogy z filmu. Tak, jako v Pelíšcích byl ústřední melodií Sluneční hrob, tady je to Zmrzlinář. Jeho autorem je Oskar Petr. To je zakládající člen úžasné kapely Marsyas a taky autor snad největšího hitu skupiny Lucie - písničky Medvídek.  

Co říkáte výroku svého kolegy Petra Zelenky při předávání Českých lvů, že jeho film Rok ďábla neměl vloni konkurenci?

Petr je pro mě obtížně stravitelná směsice nafoukanosti a mindráků. Jako režisér je vynikající, ale za lepší film, než je Rok ďábla, považuji Výlet. A pokud Petr Zelenka neviděl Fimfárum, tak ať si na ně zajde. Rok ďábla stojí na hudbě Jarka Nohavici a skupiny Čechomor, a to rozhodně víc, než na režisérské práci Petra Zelenky. Co Petr vytvoří je jistě skvělé, ale on tyhle drzosti říkal, říká a říkat bude. To asi patří k jeho image.  

Vy o sobě zase velmi často tvrdíte, že neumíte anglicky. Před vašimi cestami světem jste se ale tenhle jazyk, minimálně na dorozumívací úrovni, naučit musel. Nepatří to tvrzení zase k vaší image?

Lidi jako my mluví angličtinou, která postačí maximálně k objednání hotelového pokoje a jídla. Moc hezky to řekl můj scénárista Petr Jarchovský - podle něj naše kategorie lidí mluví anglicky způsobem "tobě pšenka nepokvete". A v tom je ten problém. Chci se vyjadřovat bohatě, ale nemám na to slovní zásobu. Kromě toho nemám talent dělat něco systematicky, což učení se jazyku vyžaduje. Já mám problém v tom, že nerozumím. Hodně lidí to má opačně - rozumí, ale neumí se vymáčknout. Já nerozumím. Když už něčemu porozumím, odpovědět umím. Ale mám strach z komunikační nedohody.  

Takže to není vaše póza?

Ne, je to handicap. Na cestách jsem hluchoněmý režisér.

Stejně jako Petr Zelenka nebo třeba Alice Nellis, i vy se věnujete divadelní režii. Co může dát filmový režisér divadlu?

Publicitu. (smích) Je pravda, že mnohdy nám tuhle práci divadelní ředitelé nabízejí proto, že o filmu se píše víc a tak se bude psát i o divadlech, kde filmaři pracují. Když třeba Alice Nellis režíruje divadlo, tak se o tom divadle píše častěji a na větších plochách, než když tam režíruje vynikající divadelní režisér, jehož jméno ovšem není tak známé. Ale jako všechno, i tohle je individuální. Teď navíc nastává pohyb i opačným směrem - zanedlouho bude premiéra filmu Nuda v Brně, který režíruje významný divadelní režisér Vladimír Morávek. Každý jsme jiný. Jako neexistuje prototyp divadelního režiséra, tak neexistuje ani prototyp režiséra filmového. Jinou zkušenost a imaginaci si do divadla přinese Juraj Jakubisko, jinou Roman Vávra, Alice Nellis nebo já. A odpověď na vaši otázku: spíš je to obohacení pro mě. Nejsem divadelní režisér, takže nemůžu mluvit o tom, co jsem já přinesl divadlu, ale jenom o tom, co divadlo přineslo mně. Byla to radostná spolupráce s dobrými herci na dobrých textech.

Trochu do politiky. Podepsal jste se pod tři otázky Václavu Klausovi.

O mně je známé, že se podepíšu pod cokoliv. Dokonce bych řekl, že ti, co mi to vyčítají, mají pravdu. Ale zastávám názor, že když má někdo velkou moc, má i velkou odpovědnost. A je potřeba mu to připomínat. I Klausovi.  

Takže jste se asi neradoval, když byl Klaus zvolen prezidentem.

Myslím si, že to, že byl zvolen prezidentem, udělalo z naší republiky jedno velké Znojemsko. Připadám si, že jsem občanem Znojemska, kde si občané, samozřejmě demokraticky, zvolili Vladimíra Železného. On je sice televizní profesionál, ale je to šméčkař. Zrovna tak Václav Klaus je pro mě politický oportunista. Devadesát procent jeho politických a ekonomických nápadů vedlo do slepých ulic, k posměchu v zahraničí nebo dokonce k velkým zlodějnám, které Klaus odmítá vidět. Ale protože jsme to tu trpěli tolik let, člověk vůči těmto záležitostem otupěl.  

Čím to, že se u nás dostávají k moci Železní a Klausové?

Holt znojemským je bližší schopný podvodník než slušný člověk, který není tak brilantní manažer. Ovšem pozor - nemyslím si, že by Klaus byl zločincem, dokonce ho pokládám za schopného politika, ale už z dob komunismu si přinesl velkou míru oportunismu. Pro mě osobně je Klaus symbolem právního a mravního nihilismu, který do politiky zavedl, a to má své důsledky. Jinak ale uplynulou dekádu považuji v našich dějinách za šťastnou. Kdybych to měl zestručnit, tak jsem prostě Havlovec. A cítím diametrální rozdíl mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem.  

Zvolení Václava Klause je vlastně vizitkou českého parlamentu .

Parlament je obrazem společnosti. Jestliže máme spoustu laxních občanů, kteří k volbám nechodí, tak se ukázněné voličstvo komunistů sešikuje a vynese své představitele na takovou pozici, že můžou mluvit do uspořádání státu. Uznávám, že je to demokratické, ale nelíbí se mi to.  

Před časem jste prohlásil, že s přítelkyní se stravujete většinou mimo dům. Zůstalo vám to i po svatbě?

(smích) Ne. Moje žena dobře vaří a vaří i doma. Takže doma i jíme.

Změnilo se pro vás něco po svatbě?

Zásadně ne. My jsme spolu bydleli i před svatbou a děti zatím nemáme. Tak se věnujeme zvelebování domova. Moc bych si přál, aby náš dům byl vlídný i k příchozím. Rád si totiž domů zvu přátele - přátelství, to je hodnota, kterou uznávám. Nemluvím o známých, ale o opravdových kamarádech. Jsem rád, když s nimi můžu sedět doma u stolu a jen tak kecat. Miloš Forman, který si na rozdíl ode mne může dovolit rekapitulovat svůj úspěšný život, řekl: "Na životě je nejdůležitější žít ho a kecat o něm". Tak se snažíme, aby náš domov byl tím místem, kde se dá život žít a kecat o něm.

            TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 8/03

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Žateckých 26, Praha 4       tel.: 261 090 161, 261 222 194-6, martek@martek.cz    Copyright © 2003 Martek, s.r.o.