Ten v souvislosti s vámi prohlásil, že rád píše pro zpěvačky s poškrábanou karoserií. Máte poškrábanou karosérii?

Teď už ne tolik. Po všech těch zkušenostech a nepříjemnostech, co jsem prožila, jsem ji ale trochu poškrábanou měla. Kdo by ji ale neměl?

Máte pocit, že po těch zkušenostech líp prožíváte texty svých písní?

To je těžká otázka. I v dobách, kdy jsem měla pocit, že je všechno v pořádku, mi byly texty mých písniček velmi blízké. Jenom jsem netušila, že se mě jednou budou tak osobně týkat. Na textech mi vždy velice záleželo; nevím tedy, jestli ty písničky teď zpívám lépe. Asi ne.

Ten text od Pavla Vrby, který uzavírá vaše nové album, jste si u Pavla Vrby sama objednala?

Ano, oslovila jsem ho s žádostí o novou píseň. Přála jsem si, aby byla alespoň trošičku optimistická. To Pavel Vrba splnil. Skvěle. Myslím si, že je ta písnička úžasná.

Prý vám v životě i v práci pomáhá pozitivní motivace. Jak vypadá v praxi?

Snažím se obklopovat veselými lidmi a současně pozitivně myslet. Ono to zní jako fráze, ale myslím to vážně - člověk by se neměl nervovat nějakými blbostmi. Jsou daleko horší věci, na které ty nervy ještě bude potřebovat. Důležité je radovat se z toho, co máte. Já jsem třeba vděčná, že mohu dělat práci, která mě baví. Co víc si můžu přát?

Navíc jste začala hrát divadlo.

Ano, ve Směšném divadle Luďka Soboty. Velmi mě to baví, divadlo cítím jako pozitivní náboj. Moc a moc se těším na každé představení. Takže zpátky k předcházející otázce: i to je pozitivní motivace. Proč bych měla myslet negativně?

Jak jste se k sobě s Luďkem Sobotou dostali?

Víte, já jsem fatalistka a tohle asi byl osud. Vloni mě Karel Bláha pozval k vystoupením pro naše krajany v Americe. Jeli jsme tam ve složení Jirka Krampol, Luděk Sobota s manželkou Adrianou a samozřejmě i Karel Bláha. Tam jsem se s Luďkem spřátelila (to je ten osud) a já jsem mu řekla o svém snu dělat legrační divadlo. Luděk mi pak ten sen splnil. Právě psal novou hru a když byla hotová, text mi dal. Tak jsem byla vržena mezi divadelníky takovým tím způsobem teď se předveď!

Na plakátu nové hry Směšného divadla Duševní hyena jsou protagonisté uvedeni slovy "hrají a zpívají". Vy zřejmě o něco víc zpíváte.

Ano, ale to je v pořádku. V divadle jsou totiž opravdoví herci, tak ti ať hrají. Mně umožnili stát se jednou z nich, díky nim můžu i hrát. Stále jsem ale především zpěvačka.

Jste komediantka?

Myslím, že ano. A mám ráda černý humor - i proto se mi líbí naše nová hra. Někomu může připadat trochu morbidní, ale mně se líbí. Je to odpočinková záležitost, lidi přestanou myslet na své starosti a zasmějí se. Přesně takové Směšné divadlo Luďka Soboty je: smích a odpočinek.

Co filmový humor - máte ráda komedie?

Komedie mám moc ráda a mám ráda české filmy. Myslím si, že udělat dobrou komedii je ohromně těžké. Z filmů, které mě v poslední době "dostaly", to byla především Nuda v Brně. Když jsem ji dokoukala, byla jsem úplně vyřízená a říkala si, že to snad ani není možné. Rozhodně nechci ten film srovnávat s komediemi Miloše Formana jako třeba Lásky jedné plavovlásky, ale Nuda v Brně mi připadá podobně dokonalá.

Stále vás drží tréma?

Ano, ale není už tak vražedná, jakou jsem mívala na začátku kariéry.

To si myslím - povídáme si hodinu před premiérou vašeho představení a vy vypadáte vcelku klidně.

Víte, určitou trému mám, ale hlavně se na představení moc těším. A taky vím, že kolem sebe mám bezvadné lidi, kteří mě nenechají padnout, kdybych něco zkazila. Na druhou stranu vím, že nemůžu vejít na jeviště jako absolutní suverén - to nedopadá dobře. Já ale takové pocity ani neznám. Ti, co je znají, jsou možná šťastní, ale podle mého názoru zdravá tréma k naší branži patří.

Když máte pěvecké vystoupení, tak vám nikdo nepomůže.

To je pravda, na druhou stranu tam jsem ale sama za sebe a když něco zkazím, můžu nadávat jenom sama sobě. Divadlo, kde jsem v partě herců, je pro mě jednodušší.

Zpíváte raději živě nebo na playback?

Snažím se zpívat živě, ať už vystupuji s kapelou nebo s nahranými podklady. Zpívat na playback by mě ani nebavilo.

Občas jste vidět jako patronka nějaké charitativní akce. Jste takto oslovována často?

Ano, poměrně často. Zrovna nedávno jsem se zúčastnila charitativní akce sdružení na pomoc postiženým dětem. Ta společnost cvičí labradory, kteří pomáhají dětem na vozíčku. Právě pro takovou pomoc jsou labradoři ideální psi. Já jsem měla předat cvičeného psa jednomu postiženému chlapečkovi. Jenže to mělo háček: protože jsem psí máma, s tím pejskem jsem se skamarádila a nechtěla ho pak "vydat". Ovšem ani ten pejsek nechtěl ode mě. Vznikla tak trochu trapná situace, kdy ode mě museli toho psa rvát a pak ho teprve mohli dát chlapečkovi. To ale jen tak pro zasmání. Jinak mě tahle věc připadá velmi dobrá a potřebná. Výcvik takových psů je velmi náročný a drahý, ale dětem to ohromně pomáhá. Ti pejsci umějí prakticky všechno.

Předání se tedy nakonec povedlo.

Povedlo, psa jsem nakonec, ač nerada, předala. (smích)

Vy už ale doma jednoho pejska máte!

Ano, mám jezevčíka. Jsou mu dva roky, je malej, hladkosrstej, rozmazlenej a neposlušnej. (smích) Jezevčík se nedá vycvičit, jako každý pes je to ale kamarád. Vždycky vám dá najevo lásku, vždycky je rád, že vás vidí. Ten můj ale vždycky musí mít poslední slovo!

Hodně stavíte na italské muzice. Máte ráda i Italy jako takové?

Italskou muziku jsem vždycky měla ráda pro její kantilénu, melodičnost. Takové písničky se mi i dobře zpívaly. Navíc: jednou jsem zpívala v Jugoslávii, blízko hranic s Itálií, na místě, kam Italové hodně jezdí. Tak jsem některé písničky nastudovala v italštině. Moje minulá deska je taky z velké části složena z italských písní, především z repertoáru zpěvačky, která si říká Mína. A abych odpověděla na vaši otázku - mám ráda i Italy. Jeden z nich se mnou na té "italské" desce zpíval.  

Teď vydáváte desku novou, jsou na ní vaše hity a jedna nová píseň. Asi bylo těžké vybírat, které písničky zařadit a které vyřadit.

To bylo opravdu těžké a taky se na spoustu dobrých písniček nedostalo. I tak ale vznikla, myslím si, dobrá deska. Při výběru mi pomáhal redaktor Českého rozhlasu Jiří Brodský, což se ukázalo být velmi dobrým tahem. Já jsem vypracovala seznam, co by na albu podle mého mínění nemělo chybět a Jirka z toho vytvořil definitivní dramaturgii. Vím, že nemám patent na rozum a že víc hlav víc ví. Někdy jsme se neshodli, já jsem chtěla jinou písničku, než on, ale on mě většinou přesvědčil. Nakonec si myslím, že ten výběr udělal Jirka moc dobře a citlivě.

Ta deska má možná trochu překvapivý zvuk.

Ano, to se zase povedlo panu Slezákovi, který dělal remastering. Dnes z těch nahrávek znějí i nástroje, které jsem tam nikdy předtím neslyšela. Některé písničky mají už svá léta a zněly tak trochu jakoby z pod deky. Pan Slezák díky technice dokázal vytáhnout nástroje, které byly v pozadí a výsledný zvuk a hlas jsou opravdu senzační. Mám za to, že jsou srovnatelné se zvukem té nové písničky, kterou jsme natočili teď.

Zajímavá je i obálka alba.

Určitě. Robert Vano je můj miláček a já s ním velmi ráda spolupracuji. Normálně se fotografů bojím, ale Roberta ne. U něj je totiž pohoda. Nalíčí, učeše a bez problémů v klidu nafotí. Kdybych dělala další desku, zase bych Roberta poprosila o spolupráci. 

Nahrála jste mi: kdy se dá očekávat vaše další novinkové album?

Když všechno dobře dopadne, tak příští rok na jaře. A chtěla bych ho vydat zase u Supraphonu. Souvisí to s tím, o čem už jsem mluvila, totiž že jsem fatalistka a věřím, že když člověk po něčem hodně touží, nakonec toho (byť třeba po dlouhé době) dosáhne. U Supraphonu jsem začínala a za osud považuji to, že mě před časem paní ředitelka Supraphonu na jedné akci oslovila s nabídkou nové spolupráce. Jejím výsledkem je album Já kráčím dál.   

Na albu nechybí slavný duet Čau lásko. Ten prý vznikl náhodou.

Ano. Tahle písnička původně vůbec nebyla duetem. Napsal ji Karel Svoboda jako sólovou věc a já jsem ji nazpívala. Pak jednou přišel ke Karlu Svobodovi na návštěvu Karel Gott, Svoboda mu tu písničku pouštěl a Gott řekl: To by mohl být dobrý duet! Tak se umazala část mého textu a Karel přizpíval svůj part.

Takže se musel i měnit text.

Musel, ale ne moc a nebylo to nikterak těžké. Vlastně se jen obracelo garde - ženské části byly změněny na mužské, ale jinak to v podstatě zůstalo. Tak tedy vznikl duet Čau lásko. Byl to velký hit, ale měl pro mě i další přínos: od Karla Gotta jsem se toho hodně naučila.

Třeba?

Karla Gotta jsem poznala jako člověka, který je po všech stránkách na svém místě. Je to nejen absolutní profesionál; také přistupuje k lidem s absolutní pokorou. Každý je pro něj důležitý, všem se dokáže věnovat. Budu vám to dokumentovat historkou, kterou jsem s ním zažila na jednom zájezdu. On měl tenkrát obrovský hlad, tak jsme šli do restaurace. Už mu přinesli objednané jídlo, na které se strašně těšil. Ve chvíli, kdy měl začít jíst, přišlo několik lidí z personálu s prosbou o společnou fotku. Karel Gott všeho nechal a šel se fotografovat. Já jsem to sledovala a v duchu jsem říkala sama sobě: Děvče, děvče, vidíš to, tudy vede cesta!

A jdete touto cestou?

Snažím se. Pochopila jsem, že pro úspěch je důležitý nejen talent, ale i přístup k druhým lidem. Myslím si, že i proto mají Gotta lidí tak rádi. Jsou přitom umělci se zcela odlišným přístupem. Stanou se populární a zkrátka to nerozchoděj?. Neunesou, že se o nich mluví a píše a myslí si, že pro ně všechno roste do nebe. To je nesmysl. Ten pád pak je pak pro takové lidi velký a hrozný.

Přečetl jsem si nedávno reportáž z jakési travesti show. Stálo v ní, že největší úspěch měla slečna Cindy jako Marcela Holanová. Co vy na to?

Líbí se mi to. S travesti show sama ráda vystupuji. Víte, když si někdo vezme do repertoáru moji píseň, tak asi proto, že je ta píseň dobrá a že mu stojí za tu námahu, aby se nalíčil, převlékl a tu píseň zparodoval. Z toho mám radost. Ba co víc: je to pro mě čest! 

        Přečetli jste si v Avisu 20/04 TOMÁŠ PILÁT