Ať dělal co dělal, a že toho stihl opravdu hodně, byla muzika vždycky s ním. Zpěvák, kytarista, skladatel a textař, od svých čtyř let "Hanspaulák" (a tedy příslušník slavné hanspaulské hudební scény), založil svoji první kapelu v roce 1968. Posléze už zakládá a prochází kapelami, které vstoupily do dějin československé hudby, jenom namátkou: Žízeň, Yo - Yo Band, duo s Ondřejem Hejmou, Žlutý pes, Navi Papaya, Nahlas, Trio rychlého nasazení (TRN), Volné sdružení hudebníků, Růžový brejle, Ivan Hlas Trio. S posledně jmenovaným seskupením právě vydal nové akustické CD nazvané Láska jako oliva, stejný "soubor" zní i z jednoho cédéčka reprezentativního čtyřalbového kompletu Festivalu autorského šansonu. Právě to mě inspirovalo k první otázce:

Hlásíte se k tomu, že zpíváte šanson?

Pokud vynechám to slovo šanson, tak ano: dělám šanson. (smích) Takovéhle rozdělování mě vždycky štvalo - vždyť šanson je píseň, ne?

Šanson by se tedy, podle vás, asi neměl vydělovat.

Myslím si, že ne, vydělování je jenom omyl té škatulky! Šanson je, jak už jsem řekl, písnička jako každá jiná. Někteří lidé si myslí, že šanson musí být závažná věc, ale tak to není. Můj otec byl vášnivým sběratelem šansonů, měl doma hromady pásků, a z toho byla půlka ohromně veselých kousků.

Máte ty pásky dodnes?

Nějaké ano, ale - bohužel - nemám už ten magnetofon, na kterém by se daly pustit. Budu muset zapátrat a nějaký kotoučový magnetofon sehnat. A moc se těším na to, až si ty pásky zase "přejedu".

Jakou muziku sbíráte vy?

Já nejsem klasický sběratel, poslouchám, na co přijdu. Doma mám takovou tu "svoji" klasiku: Dylana, Younga, Marleyho ... v hudebním vývoji jsem tak trochu ustrnul. (smích) Pozorně sleduji a poslouchám, co se kolem mě děje a snažím se s tím ztotožnit; pořád ale v sobě mám, myslím si, ten základ 60. let minulého století.

Může Festival autorského šansonu pomoci takzvaným menšinovým hudebním žánrům mezi posluchače?

Myslím si, že určitě ano. Čím víc podobných akcí bude, tím lépe. Ale k tomu pojmu "menšinový žánr" - já ho nemám moc rád, protože pak vyvstává otázka, který je ten většinový? Většinový je marast, který se dá nacpat mnoha lidem. Mám za to, že v tomhle jsou lidé, a zaplaťpánbůh za to, dobří: každý si najde to svoje. A to je vlastně ten menšinový žánr.

Jsou na  desce Láska jako oliva samé nové písně nebo jste sáhnul i do šuplíku?

Až na jednu, Kuře z umělý líhně, jsou to všechno písničky nové. Kuře z umělý líhně je asi z roku 1982 - 3, hrávali jsme ji se Zuzanou Navarovou, Vláďou Vy-tiskou a Pavlem Cinglem, když byli kluci z kapely Nerez na vojně. 

Dá se to album nějak charakterizovat? Nebo jinak: je něco, co jste tou deskou chtěl říci?

V těch písničkách jde, dá se říci, o normální milostnou poezii, ale mělo by tam být i něco skrytého. Třeba: moc mě bavilo napsat milostnou baladu, která začíná slovy Vem si barevný prádlo. A vůbec jsem chtěl, aby na té desce byly normální věci ze života. Třeba tam je písnička Desátej den, dál se v ní zpívá "v měsíci květnu", a to je datum mých narozenin. Tuhle písničku jsem si vlastně  složil pro sebe; je o takovém chlapečkovi, kterej ztratil klíč. 

Kolikrát jste jako kluk ztratil klíč?

Pamatuji si, že jsem klíče ztrácel poměrně dost, protože jsem byl hodně roztržitý. Vybavuju si sedm opravdu větších ztrát ...

Ano, týká se to rozšifrovávání života kolem mě, jak jsem ho objevoval, některé věci jsem ztrácel, jiné nacházel - abych to řekl vznosně. A dá se to přirovnat právě ke ztrátě klíčů.

Někteří muzikanti říkají, že akustické muzicírování je vrcholem jejich tvorby, jiní zase akusticky začínali a dostali se jinam. Čím je akustické hraní pro vás?

V tomhle mám dost jasno: když udělám novou písničku, a ta je nosná při akustickém hraní jenom tak s kytarou, tak je většinou dobrá i při větším obsazení. Pro mě je tedy vrchol to akustické hraní. Neříkám to proto, že právě vydáváme akustickou desku, je to prostě tak, takhle to opravdu cítím.

Jak vznikalo vaše trio?

Vzniklo z kapely Růžový brejle, která byla vícečlenná, její éra, to pro mě bylo opravdu úžasné období. Jenže: uživit v Česku velkou kapelu, a to přiznávám natvrdo, je těžké. Tak jsme občas s klukama vyjeli v komornějším obsazení - a začalo nás to dost bavit. Když jsme se pak vraceli k celé kapele, najednou jsme zjistili, že už hrajeme trochu jinak. Že volíme jiná tempa, improvizujeme a tak dál. S kapelou bychom museli stále zkoušet a to se o mně ví, že mě to většinou nebaví. Omílat dokola věci, aby to někdo nezapomněl. Ono to je taky těžký, pokud hrajete jednou za dva měsíce. Tak jsme vyrazili v triu a zatím nám to naprosto vyhovuje. Musím říci, že se od dalších dvou členů našeho souboru neustále učím. Norbi Kovács je excelentní kytarista a velice dobrý skladatel, violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba má obrovský cit pro harmonii, obdivuji to od první chvíle, kdy jsem ho poprvé slyšel. On tvrdí, že si svoje party neustále zlehčuje aby nemusel cvičit, no přijďte si to poslechnout. Je fakt bezvadný pocit mít kolem sebe lidi, kteří něco umějí.

Album s vámi nahrávali i hosté ...

Do sboru jsem si pozval Káťu Svobodovou, to je moje dcera z prvního manželství a Filipa, to je můj syn. A kamaráda Jirku Rašovského na harmoniku. Potřebovali jsme jenom takové dýchnutí pro atmosféru, tak jsem pozval raději  kamaráda, než profesionála.

Dcera, syn - to vypadá na rodinnou desku.

Ne, proboha, rodinná deska to doopravdy není, i když to tak může vypadat. Vycházel jsem z těch nejbližších, aby to bylo opravdu intimní. A musím říct, že na téhle desce jsem pracoval nejdéle, co jsem kdy na něčem dělal. Asi tři roky. Je to tedy dost připravená věc. Mám rád věci, které jsou třeba připravené, ale nevypadají tak. Rád dělám s lidmi, kteří hrají, řekněme, tak trochu jako Bob Dylan, ale má to řád a zkušenost. Není to tedy tak, že by někdo přišel, kývli jsme na sebe a někde jsme to odehráli; i když ? Vlastně takový hraní miluju. Teď jsem se teda pěkně zaplet ... (smích) 

Jak se pracuje s vlastními dětmi?

Já s nimi pracuji odmalička, když jsem potřeboval na nějakou desku dětský sbor, požádal jsem je. Napřed jsem zval vzdělané dětské sbory, ale nebylo to ono: ty děti byly moc uhlazené a moc to uměly. Tak jsem si vzal svoje děti, ty to nakřičely přes sebe - a takový zpěv se mi líbí.

Kam v životě směřují?

Jdou si svými vlastními cestami, do toho já jim nemluvím. Dělají si vlastní muziku, jenom občas, skutečně minimálně, se takhle potkáme.

A když se potkáte, prožíváte to?

Prožívám. Když jim to jde, mám větší radost; když jim to nejde, jsem víc nervózní. Je to jasné, přece jenom jsem do toho tak trochu zamíchanej. Tady ale jde spíš o tu radost, oba, Katka i Filip, jsou skvělí. 

Ta deska je moc hezky vypravená!

To je taky věc kamarádská: výpravu desky mi dělal kamarád Ivan Prokop. On je fotograf, ale ten obal udělal komplet. Šlo nám o to, aby to celé byl opravdu hezký artefakt. Aby ta deska byla takzvaně čistá. Ivan tvrdě pracoval, po té opravdu těžké práci vytvořil tuhle věc - a já jsem zajásal. Mám rád čisté věci, které vezmete do ruky a potěšíte se z toho, věci, které jsou příjemné i na omak, vonějí, z kterých prostě máte radost. Jsem bývalý knihkupec, tak mně to od knížek zůstalo.

Máte pocit, že se takhle vypravená deska bude méně vypalovat a více kupovat?

No ... asi ano. Kdybych hodnotil podle sebe, tak určitě. Když jsem třeba někomu půjčoval knížku a ta knížka byla hezky vypravená, půjčovala se mi hůř a bylo kolem toho víc obštrukcí typu "bacha na ni, tam a tam ji nedávej a brzy vrátit!" Na vzhledu a provedení obalu desky opravdu hodně záleží. Byl bych rád, kdyby to i u nás směřovalo k tomu, že když lidé vidí hezkou věc, koupí si ji.

Na vaší nové desce je i písnička o noční tramvaji; vy asi máte s nočními tramvajemi bohaté zkušenosti.

Těch historek bylo opravdu strašně moc. Pamatuji si třeba, jak jsme jednou s takovou bluesovou partičkou jezdili tramvají číslo 11 z konečné na konečnou a vlastně to byl celonoční koncert. Hráli jsme a hráli, nikomu to nevadilo a lidi byli nadšení. To byl skutečně úžasnej zážitek: bluesová noční tramvaj! Představte si, že tramvaj někde zastaví, tam jsou lidi, kapela hraje, lidi tancují ... na tehdejší dobu to bylo skutečně hodně zvláštní.

Jedenáctka jezdívala do Šárky, je to tak?

Ano, na jednu stranu do Šárky a na druhou až někam do Strašnic.

Jak byste přiblížil takzvaný "hanspaulský sound", který jste spoluvytvářel?

No, myslím si, že hanspaulský sound nikdy nebyl sám o sobě, že to byla směska stylů pod různými vlivy. My jsme na Hanspaulce nebyli první; před námi tam už hrála řada kapel, od kterých jsme se učili. I dnes tam je dost mladých, kteří si zase hrají to svoje. Kdybych přece jenom měl říct, čím byl hanspaulský sound charakteristický, tak asi tím, že tam bylo hodně blues. To už dneska moc není, i když by možná sem tam i nějaká ta snaha byla. Je tam ale klub U Rafa, kde se lidé neustále scházejí a kde se dějí zajímavé věci. Na Hanspaulce se tedy stále dobře hraje.

Vzpomínáte rád na tu dobu, kdy jste tam hrával vy?

Jasně. Vždyť to bylo skoro každý den. Mám takový krédo, jestli se to tak dá nazvat. Vzpomínám si na knížku Jazzová poezie, kde byly různé texty, bluesové a další, tu knihu sestavili pánové Škvorecký a Dorůžka a tenkrát to byla naše Bible. Z té knihy jsme brali texty a zhudebňovali je. A byl tam i jeden nezhudebnitelný, jmenoval se Trubadúr. Stálo tam, přibližně: "hraju dětem, když jdou ráno do školy, sedím za plotem a hraju ženskejm, když perou prádlo, hraju chlapům v hospodě,  - a všichni jsou spokojený. Ale nedávno mě jedna ženská hrozně urazila, když mi řekla: Vy jste jako ňákej trubadúr. Řekněte mi, co je to trubadúr!" To je přesně o tom, co jsem chtěl vždycky dokázat.      

Zajdete si někdy jako za starých časů do hospody, ať už na Hanspaulce nebo někde jinde, jen tak si zahrát a zazpívat?

Tak to je k tý odpovědi, jak jsem se v ní zapletl. Čas od času se to děje, na Hanspaulce i jinde. Kousek od Zbirohu mám chalupu, a tam "působí" skutečně amatérské trio s harmonikářem a kytaristou, ti lidé se muzikou opravdu neživí, no a když tam přijdu, tak hrajeme a hrajeme. Mám moc rád zachycené takové to živé hraní. Kdekoliv to jde, hraju. Někdy se stane i to, že si třeba chci jen tak sednout do hospody, ale lidi se mě hned ptají, kde mám kytaru, pak se někde nějaká najde a stejně hraju. I když třeba bývám unavený, ono mě to za chvíli přejde ... a pak mám průšvih doma.   

Jak vypadá váš domácí průšvih?

Mám velice hodnou, ale spravedlivou ženu. Když neohlášeně přijdu až k ránu, s kytarou na půl žerdi, tak by se zjevila každá žena. Ta moje pak mlčí. Já mlčení nemám rád, obzvlášť, když to trvá pár dní. Nakonec se to ale zase vždycky nějak vybere.

Jak se vám to stává často?

Teď už málo. Čas plyne, věk narůstá ... Jednu dobu jsem ale byl docela v zápřahu! (smích)            

Přečetli jste si v TV 14 dní 8/08                                                        TOMÁŠ PILÁT