Ondřej Hejma je mužem několika tváří a dvou hlavních povolání. Vedle muziky pracuje v americké tiskové agentuře AP. Kromě toho ale ještě stíhá překládat, moderovat v rádiu i v televizi a psát glosy do časopisů. Na všechno má docela slušně "zaděláno": v nedávném televizním testu "IQ národa" exceloval mezi celebritami - jeho inteligenční kvocient se vyšplhal k hodnotě 140. Do hudebního povědomí vstoupil už v šedesátých letech. Spolu s Janem Follem, dnes filmovým kritikem, založili skupinu Žízeň. Tady se Hejma poprvé setkal s Ivanem Hlasem, se kterým po rozpadu skupiny vytvořili na krátký čas duo. Impulsem k založení legendární kapely Žlutý pes se Ondřeji Hejmovi stal studijní pobyt ve Spojených státech. Představitel kultovní hanspaulské hudební školy má radost z nastupujících mladých (a kvalitních) kapel, má rád Boba Dylana a Rolling Stones a nerad si nechává věci "na potom". V mém věku už se to nevyplatí, říká k tomu. Co se týče ovlivnění prací, připouští, že některé jeho písně byly mimoděk ovlivněny zprávami z agentury.

Představte nejprve své "druhé" působiště!

AP, tedy Associated Press, je americká tisková agentura, něco jako americká četka. Já jsem dopisovatelem této agentury.

Chodíte sem každý den?

Každý den ne. V téhle práci jsem už dlouho a posledních asi šest let tu působím na poloviční úvazek.

Máte víc peněz z muziky nebo novinařiny?

(smích) Jak kdy. To se samozřejmě mění podle intenzity koncertování a vydávání desek. Podle toho, jak se jaká deska prodává. Ale nestěžuji si ani na jednu svoji práci. Obě jsou součástí mého života už asi napořád.

Takže jste neuvažoval o tom, že byste s novinařinou praštil a věnoval se jenom muzice.

Ale uvažoval. Samozřejmě. Nakonec ve mně ale převládl nějaký sebezáchovný pud. Já už v sobě mám totiž dlouho vypěstovaný zvyk, že dělám víc věcí. Už daleko dříve, myslím v 80. letech, jsem na jednu stranu dělal muziku a na druhou stranu jsem překládal. Držel jsem si nějaké takzvaně solidní zaměstnání. Ostatně k tomu mě vždycky nabádali rodiče a zůstalo mi to dodnes.

Jinými slovy - dnes už byste se těžko rozhodoval jen pro jednu činnost.

Přesně tak. Kdybych jednu věc nechal, tak, jak se to třeba v 90. letech nabízelo, té druhé by mi bylo líto. Takže jsem v tom zůstal, i když to není nijak extra výhodné. Zase je to ale praktické.

Zvládáte to bez problémů?

Jistě! K tomu ještě musím zvládat spoustu jiných věcí: rodinu, sport, aktivity v rádiu a televizi . To je ten návyk z volné nohy. Za minulého režimu jsem byl vlastně pořád na volné noze a tak jsem se naučil efektivně si organizovat čas. A využívat ho naplno.

Píšete do americké agentury AP třeba i o české kapele Žlutý pes?

To určitě ne - bylo by to považováno za konflikt zájmů. Upřímně řečeno - o české kultuře obecně píšeme dost málo. Tady je totiž relativně málo událostí, které mají nějaký, řekněme, celosvětový dosah. To jsou spíše výjimky historického kalibru. Jiné je to ale s ekonomikou, politikou a sportem. To jsou položky pro cizince stále zajímavé.

Co zajímá Američany na české politice?

Samozřejmě nikoho nezajímají české parlamentní půtky, ale důležité jsou například výsledky voleb a takové záležitosti, které určují, kdo v téhle zemi bude vládnout.

A zpátky k té kultuře: kdo z české kultury má v Americe jméno?

Jde o to, koho máte za Čecha .

Nemyslím třeba Miloše Formana, který je dnes spíše Američanem...

...no toho jsem měl právě na mysli. Ale byl jsem překvapen, že svět zaznamenal smrt Stanislava Libenského. Tenhle sklář měl ve světě poměrně velké jméno, vystavoval po nejrůznějších světových galeriích a hodně lidí ho znalo. To jsem třeba vůbec netušil. Takových lidí bude asi víc, než bychom si mysleli, všechno samozřejmě nezaznamenám. Jinak ale, po produkční stránce, se u nás velké světové bomby neobjevují. To si musí Čech odjet nenápadně do New Yorku a předvést se tam sám, o čemž my tady kolikrát ani nevíme.

Vysílá vás agentura AP taky někdy na služební cesty do zahraničí?

Málo. Jsem Čech a moje cena pro Američany je právě v tom, že znám situaci tady. Logicky píšu o tom, co znám, o prostředí, ve kterém žiju, tedy o tom, co se děje v České republice. Do ciziny se ve službách této agentury dostanu výjimečně. Spíše jako záskok, když se třeba nedostává lidí na nějakou sportovní akci, kde je zapotřebí odvést spoustu mravenčí práce a nikomu se do toho nechce nebo prostě nejsou lidi. Je to ovšem vzácnost - základ mojí práce je tady u nás.

Máte jako novinář nějaký obor obzvláště rád?

Naštěstí mě baví všechny základní disciplíny - politika, ekonomika (ta mě opravdu hodně zajímá) a sport. Ostatně sportu se hodně věnuji i ve svém volném čase a zadarmo. (smích) To je taková hezká nekonfliktní oblast; sport mám opravdu rád.

Sám hodně sportujete!

Ano. Vždycky jsem měl rád míčové hry. Začalo to fotbalem, pak - v 80. letech - přišel tenis a teď hraji golf. Ten míček, se kterým hraji, se neustále zmenšuje. Asi skončím u kuliček.

Jaký byl zájem o album Čínská otázka?

Přiměřený vzhledem ke katastrofální situaci na trhu. Čas zlatých desek je prozatím pryč. Problém je v tom, že cédéčka jsou hrozně drahá. Ceny tu jsou na světových úrovních, zatímco naše příjmy jsou silně nesvětové. K tomu se přidružují vypalovačky a možnost kopírování. Jenom blázen by dával za kompakty jednou týdně šestset korun, když se k té desce může dostat i jinak. Ale já si nestěžuji. Když si vezmeme, co může Žlutý pes po šestadvaceti letech své existence nabídnout, je zájem o naši skupinu opravdu přiměřený.

Vy, ač jste vystudoval čínštinu, jste za minulého režimu a ještě i nějaký čas po Listopadu v Číně nebyl. Už jste se tam vypravil?

Pořád ne! Stále ale koketujeme s myšlenkou, že bychom do Číny jeli se Žlutým psem hrát. Myslím si, že by to byla moc příjemná hudební turistika. O něčem jednáme, ale zatím nic konkrétního nemáme. Tahle jednání trvají hodně dlouho.

Oživujete si své znalosti čínštiny?

Zatím ne. Dokud nemáme termín zájezdu, tak by to byla střelba do prázdna. Myslím si ale, že nějaké znalosti mi zůstaly, někde ve mně dřímají a během pár měsíců by se asi daly docela dobře oživit. V momentě, kdy budu vědět, že jedeme do Číny a bude to přesně dané, pustím se do toho.

Na Čínské otázce je jedna písnička v čínštině. Dostala se do Číny alespoň tahle deska?

Tahle písnička se objevila na soundtracku k filmu Mach a Šebestová, na kterém se finančně podíleli Číňani - soundtrack se tedy objevil i v Číně. Nevím ale, do jaké míry ten film udělal díru do čínského světa. Asi moc velkou ne a tím pádem naše muzika asi taky ne.

Kdyby nakonec Žlutý pes koncertovat do Číny jel, vzal byste s sebou rodinu?

Nevím, možná. Nedávno jsme byli hrát v Americe, v Chicagu, a je pravda, že jsem tam s rodinou jel o něco dřív a udělali jsme si príma výlet. Pak přijeli kluci z kapely, já jsem se na ně napojil a moje rodina pokračovala svojí cestou. Určitě je dobré to takhle spojit, navíc moje děti mají naši kapelu rádi, kluky znají už od narození a určitě je pro ně zážitek vidět a slyšet nás hrát v cizině. Takže bych je asi vzal i do Číny - záleží ovšem na tom, jestli budou mít čas a chuť.

Mluvíte o dětech, přitom vaše děti už vlastně dětmi nejsou.

To je pravda. Tereze je dvacet, studuje grafickou školu v Jihlavě, klukovi je třiadvacet a bydlí s námi.

Nemá choutky odejít od vás a osamostatnit se?

Zatím ne, drží se u nás.

Jste připraven na to, že jednou skončíte s ženou bez dětí?

Určitě. Tereza už doma vlastně není, byť je to ze studijních důvodů. Myslím si, že to je logický vývoj. Jsou děti, které mají tendenci odejít z domova brzy a třeba jenom jednou týdně zatelefonovat, a je to normální. U jiných byste zase mohli mít obavy. Důležité je, aby v rodině panovala důvěra. Pokud to tak bude fungovat u nás, odchod dětí docela snesu.

Co vaše děti a muzika?

Nikdo se jí nevěnuje nějak soustavně a důkladně. Tereza celkem obstojně hrála na piáno, ale profesionální muzikantkou se stát nechtěla. Myslím si, že svojí kariérou jsem jí dal dostatečně odstrašující příklad.

V čem?

V tom, že to není jednoduché. A asi ani jedno z mých děti nebaví muzika natolik, aby všechny ty útrapy, které jsou s tím spojené, podstoupily.

Nicméně na tátu jsou asi pyšní .

Možná trochu. Asi jsou docela rády, že Žlutý pes je z jejich rodiny. Na koncert přijdou oba rádi.

Vaše paní je lékařka - má i hudební vlohy?

Ta vůbec ne, u ní se, řekl bych, hudební talent "nepřihodil". Muziku a hudební prostředí má ale ráda. Jinak by to se mnou ani nemohla vydržet.

Vloni před Vánocemi jste vydali desku největších hitů Žlutého psa. Je levnější než Čínská otázka - třeba proto, že se "vzaly" už nahrané kousky?

Levnější je. Nevím, jestli hitovky se starými nahrávkami jsou z principu levnější, ale firmy budou muset obecně trochu zlevňovat. Na tu únosnou mez dvouset korun to asi nebude, ale trochu přece jenom ano. Doufám, že tento trend bude pokračovat a že cédéčko se brzy stane něčím, co si bude moci zájemce kdykoliv pořídit. Že vznikne situace, kdy si lidi budou moci vybrat: půjdeme ve dvou do kina nebo si koupíme cédéčko.

Album Psí kusy - ty nejlepší kousky je jednodeskové. Za čtvrt století máte těch hitů jistě daleko víc, než se vejde na jeden kompakt.

To je pravda a taky jsem měl chuť vydat alespoň dvojalbum. Chtěli jsme totiž vydat nejen ty takzvané hity, singly, které se hrály v rádiu, ale taky naše rarity a úlety, které mohly na předcházejících deskách lidem uniknout. Ne každý má totiž všechna řadová alba Žlutého psa. Tenhle záměr ale nevyšel, tak si ho schováváme na pozdější dobu.

Přece jsou ale na desce tři bonusy.

Ano, chtěli jsme tu desku trochu oživit. Znovu jsme nahráli Žlutého psa, což je skladba, která dala naší kapele jméno, pak jsme tam zrekonstruovali jednu opravdu starou vykopávku ze starých let (Hlava - mapa) a taky jsme udělali cover-verzi písně Elvise Preseyho Viva Las Vegas, kterou v 80. letech nahráli ZZ Top. My jsme si vypůjčili oba dva ty styly, tedy Elvisův i ZZ Top, a syntetizovali jsme z nich styl úplně nový. Tahle písnička vyšla taky na singlu.

Písnička Hlava - mapa, ač stará, nikdy předtím na desce nevyšla. Stávalo se vám to i s jinými písničkami?

Málokdy. Žlutý pes natočil první desku v roce 1987 a tahle píseň se na desku prostě nevešla. Mimochodem - to mi bylo 36 let. Mít první desku v šestatřiceti letech, to je docela pozdě, ne? Ale od té doby když jsme něco složili, tak už jsme to i natočili.

Je vám někdy smutno po Hanspaulce?

Víte, člověk by mohl smutnět po spoustě věcí, ne jenom po Hanspaulce. Občas tam jedu autem - dnes už je to jiný svět. Jsou tam jiní lidé a změnilo se toho hodně i navenek. Místa, kam jsem chodil, už nejsou. Myslím hospody nebo bydliště kamarádů. Chodíval jsem třeba často na návštěvu k Ivanu Hlasovi, ale ten už tam taky nebydlí. Na Hanspaulce jsou dnes nově rozdané karty ve starých kulisách.

Trochu s nadsázkou se dá říci, že ve skupině Tata Bojs roste nová "hanspaulská generace" muzikantů.

Jasně! Lídr kapely - Mardoša - je synem Rozárky a Čestmíra Huňátových, lidí s muzikou velmi spjatých, takže do něj hudba proudila už od kolébky. Muzika Tata Bojs je ovšem samozřejmě úplně jiná, než je ta naše. My jsme seděli v hospodě, pili jsme pivo a u toho hráli na otlučené španělky, oni už pracují moderním způsobem, dávají si záležet i na výtvarné stránce věci. Je to prostě jiný styl. Jenom shodou okolností pocházíme ze stejné čtvrti.

Líbí se vám styl muziky Tata Bojs?

Určitě je to dobrá hudba. Dnes už přežije jen to, co je dobré, a oni přežívají. Můžeme se bavit o tom, jestli je mi jejich muzika blízká, jestli bych takovou hudbu chtěl dělat nebo jestli mě v něčem inspiruje - to asi ne. Přece jenom mají jiné stylové vlivy a jinou techniku. Ale když slyším v rádiu Tata Bojs, tak rádio nevypínám. Ovšem nejčastěji se k jejich muzice dostanu díky našim dětem, které ji poslouchají na cédéčkách. Tata Bojs tedy držím v merku!

Čestmír Huňát vede Unijazz. Máte pocit, že taková organizace má pořád svůj smysl?

To těžko posoudím. Situace je dnes úplně jiná, než byla za komunistů. Tenkrát Unijazz a Jazová sekce byly osvětové, misionářské organizace, které i za cenu rizika šířily určitou kulturu. Tehdy to bylo jedinečné a potřebné, dnes je pole v tomto směru otevřené pro všechny a já přesně nevím, v čem je v současné době specialita Unijazzu. Možná v podpoře menšinových, alternativních žánrů, možná v půjčování literatury. Nedávno jsem byl v jejich knihovně v Jindřišské ulici. Zdá se, že nějakým způsobem žijí, ale nevím, jestli si na sebe sami vydělají nebo jsou odkázáni na státní dotace. V té knihovně pár lidí bylo, ale ne moc. Doba, kdy byl Unijazz nezastupitelný, se už, doufám, nikdy nevrátí. Unijazzu ale držím palce!

Žlutý pes trochu mění tvář .

Trochu. Naše písničky jsou sice pořád základem, ale prokládáme je o něco víc světovou klasikou; takovými písničkami, které už dlouho milujeme a v poslední době jsme si na ně troufli. Mám na mysli třeba skladby Deep Purple nebo Joea Cockera. Zkrátka snažíme se udělat si sami sobě dobře.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 18/03