KAREL HÁLA: SEDMDESÁTKU JSEM NEMĚL ČAS SLAVIT

Těžko by se hledal žijící zpěvák, který v české populární hudbě strávil tolik let, jako Karel Hála. Bytostný swingař (který ovšem umí zazpívat i ploužák, všeliký cajdák nebo country) po studiu konzervatoře začínal v Armádní opeře a Hudebním divadle v Karlíně. Pak přešel do Divadla ABC, odtud do Apolla a Rokoka. Vystřídal řadu kapel a orchestrů (Vlachův, TOČR, Orchestr Karla Krautgartnera, skupina Miroslava Kefurta) a dirigentů (Vedle Vlacha a Krautgartnera například Václav Zahradník, Gustav Brom či Josef Vobruba). Na svém kontě má také řadu duet třeba s Laďkou Kozderkovou, Yvettou Simonovou nebo Karlem Štědrým a ovšem i několik pěveckých cen. Je spjat i s kinematografií: nejen, že pro filmy zpíval (animované snímky Popelka a Sněhurka), v řadě dokonce i hrál. K sedmdesátce, kterou mimo jiné oslavil velkým koncertem v Národním domě na Vinohradech, mu vydavatelství Multisonic nadělilo desku, kterou slavnostně pokřtí 25. listopadu na koncertě v Divadle U hasičů.

Narodil jste se na podzim. Máte tuhle roční dobu rád?

Ano a moc. Popravdě řečeno, nemám moc rád jaro; to se mi líbí, až když všechno kvete. S tím podzimem je to tak: toto roční období je krásně barevné a já mám barevné věci rád. Miluji i míchání barev. Listnaté stromy na podzim - to je přece nádhera! Když to někdo namaluje, vypadá to sice jako kýč, ale je to přece krásné. To je fakt umění. U nás doma vždycky žasnu, co příroda dokáže.

Kde to je "u vás doma"?

Bydlím v obci devatenáct kilometrů od Mělníka směrem na Českou Lípu. Vlastně přímo v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Je tam všechno: lesy, skály...

...a přitom v Praze jste autem maximálně za třičtvrtě hodiny...

Jistě, to bez problémů.

Nechybí vám pražský cvrkot?

Ne, kvůli tomu jsme vlastně z Prahy utekli. Po Listopadu, po devadesátém roce už vlastně nebylo nic, co by mě tam drželo. Nebyla práce, rozhlas a televize už o mě tolik nestály, a tak jsme se odstěhovali. V Praze jsem bydlel především proto, abych měl tyhle instituce blízko, byl jsem tu kvůli tomu, řekl bych, svázán. Hodně mi ale vadilo to, že třeba na Václaváku jste neslyšel češtinu - tam se mluvilo buď rusky nebo německy nebo arabsky. Scházeli se tam všichni gauneři. No a pak, po devadesátém roce, taky mizely všechny ty příjemné vinárničky, kam jsme rádi chodili. Dřív jsme třeba šli, někde si dali decinku, pak jsme šli dál a jinde si dali kafe. Říkali jsme tomu "jít na křečovou žílu". To všechno skončilo. Tyhle podniky, vinárničky a malá bistříčka, zavřeli a místo nich se dnes prodávají hadry, auta a jiné věci. To fakt nevymysleli v Praze dobře, a to ani pro cizince. Vždyť všude ve světě to máte - jdete, někde se na chvíli posadíte a jdete dál. Ne jako to je dneska v Praze - sednete si a maximálně si můžete dát kafe za devadesát korun! Z Prahy jsme se tedy odstěhovali a ani mi neschází. Když chci vidět Hradčany, zajedu se podívat.

Bydlíte tedy na venkově. Patříte k lidem, kteří se rádi rejpají na zahrádce v hlíně?

Já mám moc rád jehličnany. Máme obrovskou parcelu, sedmnáctset metrů, takže manželce musím tu zahrádku připravit: přerejt, osekat a tak dál. Že bych ale vysloveně rád třeba sázel kytičky, tak to ne.

Jak jste oslavil sedmdesátku?

Věříte, že jsem na to ani neměl moc času? V Národním domě na Vinohradech jsme dělali koncert, ten byl nádherný. Tedy - alespoň to říkali lidi, já sám to těžko můžu posoudit. Ale spousta lidí říkala, že byl vynikající. Musím říct, že i já jsem z něj měl dobrý pocit. Přijel jsem domů asi ve dvě hodiny ráno, druhý den jsem spal a další jsem jel hned zase do Zábřehu. Na nějaké bujaré oslavy opravdu nebylo kdy.

Dojímá vás i po těch letech, co zpíváte, když vám lidi aplaudují ve stoje?

Víte, to je pro mě největší pocta. Samozřejmě to člověka moc potěší. Jak říkám, pro zpěváka to je největší uznání.

K narozeninám vám Multisonic vydal desku s novými nahrávkami vašich hitů. Nestálo by za to našetřit víc peněz, najmout víc muzikantů a udělat jednotlivým písním bohatší aranže?

To mi mluvíte ze srdíčka! Jenže to není v mojí moci. O takových věcech rozhodují producenti vydavatelství. Já jsem si při dohodách o desce dával podmínky, třeba že tam musí být živé basy a živé dechy, ale některé ty aranže se vysloveně nelíbí. Je to stylově vyčpělé a hlavně je to elektrické, jak já říkám - "z krabičky", čímž to hodně ztrácí. Je to škoda, protože tituly na té desce jsou zajímavé.

V písničce Dívko toulavá vám všechny dva hlasy ve sboru nazpíval Karel Gott. Jaké spolu máte vztahy, jste kamarádi?

Kamarádi - to se nedá říct. Kamarádství, přátelství, to je něco jiného. Jsme ale výborní kolegové a myslím si, že si jeden druhého vážíme a vzájemně se obdivujeme. Každý máme jiný styl práce a děláme jiný styl muziky, ale když se vídáme, jsme oba rádi. Já osobně mám Karla moc rád.

Kolik jste doposud vydal desek?

Jé, to se ani neptejte. Já pořádně nevím. Bylo jich hodně, spousta těch malých desek a taky hodně samplerů, různých výběrů. Podařilo se mi vydat asi tři elpíčka s Karlem Vlachem a před nedávnem mi vyšlo cédéčko s mými nejlepšími písněmi za celou kariéru, tedy s jejich originálními nahrávkami. Přesně ale své desky spočítané nemám.

Práce s orchestrem Karla Vlacha - to je asi ve vaší kariéře kapitola sama pro sebe...

To samozřejmě! Já jsem u Vlacha vlastně začínal. Dělal jsem u něj v kvintetu, když jsem z karlínského divadla přešel do Divadla ABC. Tam jsem tedy Karla Vlacha poznal, sóla tam tenkrát zpíval Milan Chladil a Jiřina Salačová; Yvetta Simonová přišla až později. Pak jsem od Vlacha odešel s Karlem Krautgartnerem - to byl v téhle muzice vlastně začátek mojí sólové dráhy. Potom jsem dělal s nejrůznějšími kapelami a ke konci 60. let jsem se s Karlem Vlachem zase naživo sešel. Sice jsem s ním už předtím něco natočil, ale v téhle době sem s ním zase začal spolupracovat trvale, jezdil jsem s ním na koncerty a tak. Pan Vlach nás naučil obrovské profesionalitě, jak se chovat na jevišti, naučil nás odpovědnému přístupu k práci a taky to, že jsme si moc nehráli na hvězdy. Pasovat se do rolí hvězd není dobré ani pro kšeft, ani pro lidi. Ti mají rádi poměrně skromné záležitosti. Od Karla Vlacha jsem se naučil opravdu moc.

Waldemar Matuška tvrdí, že na konci 50. let to byl Josef Zíma a pak především vy, kteří jste zpívali jinak, než to do té doby bylo obvyklé například u pánů Cortése, Adama a Vašíčka, že jste vlastně razili nový směr české pop music. Byl váš odklon od tohoto typu zpěvu programový?

Ne, to se nedá naprogramovat. Začalo to stylem písniček, stylem muziky. Objevovala se modernější hudba. Končily takové ty ploužáky, vyloženě těžké, příliš vymyšlené písničky a ve zpívání se to začalo pomaličku vracet ke swingu. K hezkým, lehkým, rytmickým záležitostem. Začínali jsme si vymýšlet. Třeba jsem poprosil Karla Vlacha, aby mi udělal písničku na určitou orchestrálku a on to opravdu udělal, přišel a řekl Tak to máme! a už to jelo. Tyhle nápady pan Vlach rád podporoval a z některých věcí, které takto vznikly, se stávaly šlágry.

Kdo z českých zpěváků umí zpívat swing tak dobře jako vy?

To já nemůžu ohodnotit, to se opravdu neodvážím říct.

Tak jinak: koho si v tomhle druhu hudby vážíte?

Ladi Kerndla. On ale zpívá anglicky, což samozřejmě není takový problém. Angličtina ke swingu bytostně patří, to je jazyk swingařů. Horší je udělat swingovou píseň v češtině. To dá hodně práce: musí se to jinak rozdělit, aby to swingovalo, aby to nebylo kostrbaté. I když je naše řeč opravdu krásná, dělat v ní tuhle muziku je složité.

Ale jde to ...

Jde. Musí to mít člověk v srdíčku, musí si na to přijít a řádně si vyzkoušet, jak to jde. To se prostě nedá zlomit uměle.

V dobách do Listopadu 1989 jste patřil k populárním zpěvákům, přesto jste řekl, že na spoustu záležitostí z těch časů byste nejraději zapomněl. Na které?

Na to, co jste musel. Například na to, že si mě mocní zavolali, předhodili mi, že mám sedmdesát nebo osmdesát procent imperialistického repertoáru a za trest jsem musel zpívat sovětské písničky. Pokud jsem chtěl pracovat, musel jsem třeba jezdit po festivalech sovětské písně. Jinak bych měl zaracha a skončil bych v nějaké kotelně. Takže rád bych zapomněl na ty rozkazy. Na to, jak vám určovali, co smíte a co nesmíte. Muzika je přece internacionální a všude je množství dobrých věcí. Jenže oni vás všelijak směrovali a vy jste si pak vymýšlel všelijaké kraviny. To jste si pak připadal jako Švejk.

Řeknete nějaký "švejkovský" příklad?

Například v textu jedné písničky se objevilo: "...až nás zavolá Rudý bůh ..." No to bylo něco! Původně myšlená sranda zmobilizovala StB. Celé to bylo myšleno jako oslava táboráků a rudý bůh byl Manitou. Jenomže tenkrát tramping být nesměl. A country zrovna tak. Všechno to muselo být prezentováno jako lidová tvořivost.

Na co naopak vzpomínáte rád?

Na ošklivosti člověk rád zapomene a zbudou právě ty příjemné vzpomínky. Třeba na šílené spousty legrace s kolegy například z Divadla Apollo. Nebo s Karlem Gottem - s ním bylo na zájezdech srandy! A když se nám něco podařilo a lidi to chytlo, to jsme syčeli radostí. Rád vzpomínám i na to, že jsme si nikdy nic nezáviděli. Jeden druhému přál dlouhý potlesk a nikdo se nekoukal na to, kdo ho má delší.

Dnes zpíváte s různými poloamatérským kapelami. Jaký je, podle vás, současný stav českého swingu?

Ty kapely, se kterými zpívám, jsou vynikající, hrají v nich opravdu skvělí muzikanti. Swing se dnes vrací a já jsem tomu rád. A nejlepší je, že se o to přičiňují mladí kluci. Znám třeba mladé muzikanty ze Základních uměleckých škol v Týništi, v Hradci, v Lanškrouně. Oni dokáží zahrát i ohromně těžká aranžmá a skvěle to zvládnou. Člověk si předem říká, že si na tom musí vylámat zuby, ale zvládají to fakt profesionálně.

K vašim vlasům - prý jste o ně přišel po jedné prohrané sázce. Je to tak?

Je to přesně tak. Vsadil jsem se se zlínskými hokejisty. Oni vyhráli, já jsem prohrál. Tak jsem se nechal ostříhat dohola.

Postavil jste si na holohlavosti svoji image?

Víte, image je slovo dneška, tenkrát se to tak nebralo. Když měl někdo dlouhé vlasy, špendlili mu je dozadu. Já jsem zase neměl žádné vlasy, takže jsem byl taky v extrému. Image se tenkrát prosazovala těžko, maximálně u ženských, když se nějak jinak nalíčily. U chlapů to bylo složité. Jenže mně to obrovsky vyhovovalo. Zjistil jsem, že nemít vlasy je neskutečně pohodlné. I když mi nějaké vlasy rostou dodnes.

A taky se s oblibou pasujete za prvního českého skina.

Ano, já jsem byl prvním českým skinheadem! To byla sranda, všude po mně koukali. Třeba v Sovětském svazu. Tam když někoho zavřeli na záchytce, vystříhali ho dohola. Když jsme tam přijeli a já šel po ulici, mysleli si všichni, že mě právě pustili ze záchytky. Já jsem to dlouho nechápal, až po čase mi to vysvětlili a jeden kamarád mi řekl, že bych měl nosit paruku. Že holohlaví jsou tam buď hrdinové od Stalingradu nebo propuštěnci ze záchytky. No a vidíte, později se to stalo moderním.

Vedle zpívání jste taky hrál v několika filmech. Kolik jich bylo?

To je jako s těmi alby - přesně spočítané to nemám. Mým prvním filmem byli Nebeští jezdci, kde jsem hrál uhořelého pilota. Pak přišli Světáci, pak Vodníci a podvodníci se Zdeňkem Podskalským a několik televizních inscenací. Vzpomínám třeba na jeden televizní film, u kterého si za boha nemůžu vzpomenout na to, jak se jmenoval. Pamatuji si ale scénu, ve které mi pan Hudeček prodával housle, já je kupoval svým dětem. Kvůli tomu filmu ty děti ostříhali dohola. Já jsem říkal Podskalskýmu: "No, fór to je dobrý, ale co ty nebohé děti?" Ta holčička chudák plakala. No a teď nedávno jsem v Lucerně točil něco do filmu Lajka, který je o fotbalistech. To by se mělo vysílat v nejbližší době.

Nechtěl jste se dát na herectví?

Ne. Jsem muzikant a ostatně jsem ve všech těch filmech vždycky hrál muzikanta. Ovšem dát muzikantovi roli - to je vždycky složité. Herci na svoji profesi studují a vědí proč. Ale samozřejmě mě to vždycky bavilo. Je to zajímavá práce úplně odlišná od toho, co dělám. Jenže když se pak na sebe dívám, tak se vždycky zhrozím. A hrozně se za to stydím.

Když jsme u filmu: nevadilo vám, že vám neustále říkali český Kojak nebo český Yul Brynner?

Ani ne. To bylo z nedostatku invence - když už někdo nevěděl, co o mně říct, tak jsem byl český Kojak. Ale na té podobě asi něco bude. Jednou jsme byli s Apollem ve Vídni a šli jsme po Maria Hilfe Strasse. Všichni mě tam zdravili a něco na mě volali. Kamarádi mi říkali: Vidíš, jak jsi tady populární! Já jsem opáčil, že to není možné, protože tady jistě nechytají českou televizi, a oni na to, že to nemůžu vědět. Po čase jsem se dozvěděl, že si Vídeňané mysleli, že jsem Kojak. Tak jsem byl populární ve Vídni.

Změnil se po vašem slavnostním sedmdesátkovém koncertě nějak váš pracovní program?

Ano, po tom večeru mám daleko víc nejrůznějších nabídek, než předtím. Zve mě spousta kapel a já jezdím a jezdím, až si říkám, jestli to ve svém věku mám ještě zapotřebí. Musím ale "odpracovat" i své dřívější smlouvy a taky jsem zpíval na pražském swingovém festivalu. 25. listopadu budu mít velký koncert v Divadle U hasičů a 21. prosince budu na stejném místě jako host vánočního koncertu Ladi Kerndla. No a chystám se k tomu, že seženu nějaké nové materiály, něco s tím udělám a nabídnu je pořadatelům koncertů. A samozřejmě chci dál připomínat staré české evergreeny a taky americké šlágry s texty, které u nás už nikdo nepamatuje. Je to taková skoro muzejní práce. Chtěl bych je zkusit zase s nějakým jiným aranžérem. Mám tedy dost napilno.

Jedním z vašich největších šlágrů je Můj otčenáš. Jste věřící?

Víte, každý má svého boha. Já nesnáším žádná dogmata. Všechno, co končí na -ismus, je nějaká sviňárna, která vám nutí něco, v co nevěříte. Můj tatínek mě za první republiky přihlásil do československé církve. Ale v tomto smyslu to neberu. Samozřejmě v něco věřím. Musí nad námi být něco, z čeho všechno vzniklo. Rád se chodím dívat do kostelů, ale nemusím být zrovna na mši. Takhle to cítím.

                       TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 22/03