Lou Fanánek Hagen je zajímavou osobností současné české kulturní scény. Osobitý muzikant a jeden z lídrů kapely Tři sestry píše (především texty) i pro jiná hudební seskupení a zpěváky. S Michalem Davidem vytvořil muzikály Kleopatra a Tři mušketýři, otextoval populární Šmouly a na svém kontě má i několik reklam. Narodil se jako František Moravec a vystudoval stavební fakultu, stavařině se ale nikdy nevěnoval. Je velkým milovníkem motorek a motorky lze najít i v písničkách Tří sester. Ty slaví dvacáté výročí vzniku a k tomuto jubileu právě vydávají nové album (Na eXX).

K povídání s Fanánkem jsme se sešli v hospodě Na staré Kovárně v Braníku. Ta je, možná trochu paradoxně, v Kamenické ulici na Letné. K téhle hospodě má kapela Tři sestry velmi blízký vztah.

Tento podnik je vlastně náhradou za starou Kovárnu, která opravdu byla v Braníku. Kde přesně?

Původní Kovárna byla kousek od starého pivovaru. Tenhle podnik se ale rušil, my jsme ho sice mohli koupit, a to dokonce za slušné peníze, jenže jsme je neměli. Pronajali a vybudovali jsme si tedy tento prostor na Letné. Vzali jsme si úvěr (například na rodičovské domy) - ten pokryl rekonstrukci a vystavění kuchyně. V tomhle prostoru dřív hospoda nebyla, takže jsme museli všechno zařídit a vybavit. Ale povedlo se. 

Vy dnes ale už podílníkem hospody nejste...

Nejsem. Měl jsem malý podíl, to je pravda, ale už v roce 1996 jsem ho prodal. Jak si tedy stojí Kovárna ekonomicky, to už dnes nevím. Určitě je s tím ale moc a moc práce. Člověk se takovému podnikání musí hodně věnovat

 .

Od stropu tady visí motorka - souvisí to s vaší láskou k motocyklům?

Asi ne úplně. Tuhle motorku přivezl známý z Ameriky, byla už nefunkční, hodně vyježděná, takže už původní záměr byl pověsit ji v naší nové hospodě.

Měl jste někdy na motorce závažnou nehodu?

Ani ne; občas jsem spadl, ale nikdy se mi nic zásadního nestalo - odnesla to motorka (ale ne moc, byly tam nějaké popraskané plasty) a taky odřená bunda a poničená helma. Představoval jsem si ale, co by se mohlo stát, kdybych se vysekal na velké motorce. Vloni jsme o tom natočili písničku Motorka chce na výlet. Ta je částečně inspirovaná tím, jak jsem spadl ze skútru.

Jezdíte na motorce za každodenními povinnostmi?

To ani ne. Na motorce jezdím spíš na delší výlety, kdy nejsem stresován časem. V Praze mívám určité schůzky a vozím si věci - ty by se na motorku nevešly. Kromě toho: kdybych spadl z motorky v normálním oblečení, bylo by to mnohem horší, než kdybych byl v kombinéze.

Fanánku vám začala říkat babička. Co vám do života babička dala?

Především asi vztah k půdě. V roce 1990, když umírala, tak mi říkala, abych nikdy ani metr naší půdy neprodal. Já jsem vlastně jako František Dobrota, rodák z blízké vesnice... K půdě mám jiný vztah, než třeba mí rodiče, kteří ji prodávali. Šest tisíc metrů v Jevanech "dokázali" zúžit na strašně maličký pozemek. Mně se podařilo jednu parcelu koupit zpět... Sice za jiné peníze, než ji naši prodávali - doba trhla oponou, ale s vědomím, že je to naše půda, jsem ji chtěl zachovat.

Prohlašujete o sobě, že jste lidový zpěvák. Jaký by měl být lidový zpěvák?

Měl by zpívat lidem srozumitelně, tedy tak, aby se s ním lidi mohli ztotožnit. Měli by si říct: Vždyť takhle to cítím, takhle bych to mohl cítit, něco podobného bych mohl taky takhle udělat a zazpívat! Lidový zpěvák by neměl být svými kvalitami, repertoárem ani hlasově od lidí odtažitý.

Koho ze svých kolegů pokládáte za lidového zpěváka?

Tak třeba Kabát - to je celá lidová skupina. Alkehol - to je to samé. Ale třeba Lucie Bílá lidovým zpěvákem není, i když se tak tváří. U ní je to už něco úplně jiného. Návštěvník našich koncertů nebo koncertů Kabátu si klidně může představit, že by na pódiu byl on a řval by taky tak (i když asi ne tak krásně, jako Pepa Vojtek). To už ale mudruju, že jo?  

Jak se vyvíjel styl kapely Tři sestry až k současné nové desce?

To je obtížné říci. Styl se určitě trochu vyvíjel, ostatně - měnilo se i složení kapely, ale pořád jsou to Tři sestry. V každém období byly k poznání. Dnes jsme možná lepší muzikanti, možná ke stáru hrajeme s větší ležérností, ale žádné zásadní odklony nevymýšlíme. Když se ptáte na styl - my vlastně žádný nemáme... náš styl jsou Tři sestry. Převažují rychlé, dynamické písně.

Slavíte dvacáté výročí vzniku kapely; jedním z dárků je asi i zmíněné album...

Ano, deska vychází ke dvacátému výročí, ale nikde to na ní není znát. K té dvacítce jsme vymysleli původní název, album se mělo jmenovat XX, ale firma si přála jiné jméno. Takhle by nebylo jasné, jestli se to má číst jako ix, ix nebo dvacet. Vznikl z toho tedy název Na eXX - ta dvě X tam ale zůstala.

Deska vyšla 9. května - bylo to datum vybráno cíleně?

Asi ano. Album k našemu dvacátému výročí mělo původně dvacet skladeb, z toho sešlo, je jich tam 18. Nakonec Inženýr vymyslel datum 9. května. My se v těchto záležitostech tak trochu vyžíváme, například naše třetí deska vyšla 3. 3. 03.

Vaše předcházející deska se jmenovala Nechceme do Evropy. Jak hodnotíte rok členství Česka v Evropské unii?

Já to pozoruji opravdu z povzdálí. Tou minulou deskou jsme řekli svůj názor, ale teď už to jde dál bez našeho přičinění a šance na změnu. Zrovna jsem ale slyšel, že naši zemi povýšili z rozvojové ekonomiky mezi vyspělé státy. To je prestižní záležitost, která v sobě nese tu výhodu, že můžeme rozvojovým zemím sami dávat peníze. (smích) Celé mi to přijde jako taková velká hra, jako Letadlo. Jde o to, mít v záloze někoho, kdo se podojí. Dá se mu nálepka a je to. V té hře existuje jakýsi "ofsetový program". Firmy z oněch vyspělých zemí, tedy teď už i od nás, můžou pronikat do těch rozvojových, zřejmě podle balíčku peněz, který daly. A další absurdita, skoro taková, jaké u nás byly za komunismu: připadá mi opravdu zvláštní, jak se celý aparát Unie vozí jednou za měsíc na týden do Štrasburku. To je Kocourkov srovnatelný s činy komunistických vlád.

Kdyby se o členství v Evropské unii hlasovalo v referendu, šel byste hlasovat?

To nemůžu říct. Nejsem tak odpovědný občan, že bych hned všeho nechal a šel hlasovat. Kdybychom zrovna někde hráli, tak si o voličský průkaz žádat nebudu.

Vystudoval jste stavební fakultu. Vzpomínáte na studentská léta?

Občas s kolegy z kapely, hlavně s Inženýrem, vzpomínáme, že jsme chodili v Dejvicích do školy a že naše fakulty byly proti sobě. Té činnosti, kterou jsem vystudoval, jsem se ale nikdy nevěnoval. Školu jsem skončil v roce 1990, zrovna mi vyšla deska a jelikož už člověk nemusel mít potvrzení o zaměstnání, tak už jsem nikam nenastoupil. Dostal jsem zálohu za desku, pak přišly nějaké koncerty, občas jsem si přivydělával jako novinář a pak už se to vezlo. Už předtím, během studií, jsem měl dvě děti a dostával jsem různé sociální příspěvky. A ceny tehdy nebyly vysoké.

Kolik máte dětí?

Čtyři. Dvacet, sedmnáct a půl a dvě malé. Zajímá je všechno možné, ten mladší ze starších zpíval o prázdninách v nějaké skupině, ale ta se rozpadla jako spousta kapel šestnáctiletých kluků. Půjčil jsem jim nějakou aparaturu - tak mě napadá, že si pro ni zase musím zajet.

Poslouchají vaše děti Tři sestry?

Občas něco odhalí, víceméně náhodou. Ten nejstarší, Dan, přijde občas se spolužáky na koncert. Fanatickými příznivci naší skupiny ale nejsou, a je to dobře.

Před časem jste sliboval cédéčko s vašimi reklamními písněmi. Jak je tento úmysl daleko?

Víte, ono těch písní zase není tolik, tak pět, šest. V úvahu by přicházelo spojit se na to CD ještě s jiným autorem, ale to by nebylo tak jednoduché. Možná by byla dobrá nějaká podobná péefka. Tomu bych se nebránil.

Když jste se objevil v reklamě- divili se vaši kolegové hudebníci?

Ani ne. Já jsem nebyl takový ten typický reklamní agent, který musí chodit v kvádru. Byl jsem kreativcem - externistou se smlouvou a nevydělával jsem závratné sumy. Byla to ale další příležitost, kam se posunout a určitě mě to bavilo. A myslím si, že mě tahle činnost nijak zásadně nezměnila. Občas se podařilo prodat píseň, občas jsem vymyslel nějaký slogan. To bylo všechno.

Ozvaly se nějaké nespokojené hlasy, když jste do jedné ze svých reklam zakomponoval Modlitbu pro Martu?

Naštěstí ne, až mě to překvapilo. My jsme původně chtěli, aby nám tu písničku nazpívala sama Marta Kubišová, ale to nevyšlo. Sehnali jsme nějaké povolení a reklamu udělali. Nakonec se vysílala jenom krátce, ale přesně takovou dobu, abychom ji mohli přihlásit do soutěže. Tu jsme vyhráli.

V reklamní tvorbě zřejmě nerespektujete různá národní tabu, je to tak?

Některé naše úmysly by se tak možná daly chápat. Ovšem třeba dědička práv Karla Kryla, jeho žena, je naprosto neprůstřelná. Chtěli jsme udělat reklamu pro firmu Balakryl, Bratříčku, natírej vrátka, ale to nám nevyšlo. Neprorazili jsme. Chápu ale, že zrovna Bratříček je zásadní píseň Krylova odkazu. Kdybychom chtěli použít jinou, možná by to šlo.     

Když jsme u Kryla: co si myslíte o Večeru s jeho písněmi, který uvedl (a vydal na CD) Daniel Landa?

Já jsem z téhle Landovy akce celý nesvůj. Karla Kryla bych nechal Karlem Krylem, obzvlášť, když právě Kryl Landu na začátku 90. let naprosto nesnášel. K tomu všemu ten staroslavný Vyšehrad, kde se akce konala, kostýmy, dovnitř se dostali jen vybraní - a lůza směla poslouchat z reproduktorů venku... celé mi to přišlo divné. A zbytečné. Ty písničky měly původně svůj smysl; že bych je musel poslouchat v jiných současných úpravách, to ne.

Chystáte nový muzikál?

Určitě ano, ale zatím v tomto ohledu odpočívám. Ještě je příliš brzo po premiéře Tří mušketýrů. Hned po ní jsme dělali desku, za chvíli, přesně 20. května,  začne turné. Teď mám tedy něco jako textovací volno, potřebuji si trochu odpočinout.

Mnohé asi překvapila vaše spolupráce s Michalem Davidem!

Určitě, ostatně mě to překvapilo taky. Musím ale říct, že to byla jedna z nejlepších spoluprací, které jsem zažil. Michal dělá písničky, na které se dobře píšou texty, všechno to funguje. I když opakuji: taky by mě dřív nenapadlo, že budu spolupracovat zrovna s ním. Myslel jsem si, že se spíš dám do party s někým z bigbítové scény; zkoušel jsem to, ale ne vždy to fungovalo. Někdy jsem si představoval jinak muziku, někdy si oni představovali jinak moje texty.

Sledujete Superstar?

Ano! Ne sice úplně pravidelně, ale když to jde, tak ano. Myslím si, že ten model je vymyšlen geniálně. Ale: na některých soutěžících to jistě zanechá stopy a na některých i nevratné. Jsou strašně mladí a najednou na ně přijde takováhle masáž a takováhle sláva. Ne, že bych jim to nepřál, ale mám strach o ně samotné. V sedmnácti letech, kdy se má člověk zaobírat úplně jinými věcmi, je zavřou do jakéhosi campu, vozí je po akcích, všichni o nich píší, dávají rozhovory . To jim může úplně změnit život. Z toho by se zamotala hlava i podstatně starším!

Co říkáte porotě?

Porota je jediná nepříjemnost této soutěže. Ve finále je ale porota spíš už jen kosmetickou záležitostí, tam jde o hlasování diváků.

Nedávno jste se účastnili festivalu v Americe. Byla v publiku většina emigrantů a jejich potomků nebo Američanů?

Drtivou většinu lidí diváků tvořili Češi a Slováci, jenom sem tam si někdo přivedl amerického kamaráda. Těch "našich" lidí bylo, dejme tomu, 95 procent. Mnozí přiletěli i z úplně opačných konců Ameriky a atmosféra byla skvělá. I hraní bylo skvělé. Jenom trochu skřípala organizace. Taková, jaká byla tam, bývá na těch horších akcích v Česku.

Je rozdíl mezi tímhle "českým" publikem a publikem v Česku?

Určitě! Hned poznáte ty, kteří jsou tam už déle: jsou schopní skousnout naprosto všechno, co jim připomíná domovinu. Kdyby jim tam někdo přijel se směsí písniček ze 70. let, měl by obrovský úspěch. I na jejich večírcích se hrají příšerné věci. Jednoho takového večírku, který trval asi do pěti do rána, jsem se zúčastnil. Hrála se tam třeba pěna s vůní jablečnou nebo Nedvědi a ne jako legrace! Oni jsou vděční za jakoukoliv připomínku staré vlasti.

Brzy vám bude čtyřicet. Chystáte nějakou bujarou oslavu?

Ne. Tyhle věci jdou úplně mimo mě, na oslavy nejsem. To je dobré pro děti - popřeje se jim, dostanou dárky. I o Vánocích - lidi se sejdou, popovídají si, ale dárky bych nechal jako výsadu dětem.

A ti to snad vrátí zase svým dětem.

...a to je dobře. Rodič nemá od dětí očekávat nic - má postarat sám o sebe. Pak se nemůže ničemu divit a je veskrze spokojen, že splnil svůj úkol.

TOMÁŠ PILÁT