Zpěvačka s kytarou nebo zpívající kytaristka? U Lenky Filipové platí oboje: jak zpěv, tak kytaru zvládá bravurně, a jedno doplňuje druhé. Na svém kontě má Lenka Filipová bezpočet koncertů a vystoupení, studia ve Francii, hity (jako třeba Zamilovaná či Za všechno může čas), ale i písně zpívané v keltštině, spolupráci s Karlem Zichem, Hanou Zagorovou či Spirituál Kvintetem a také řadu alb (s písničkami z ranků populární hudby i hudby lidové a taky ze světa pohádek). Zatím poslední album (The Best of) je výběrové a zkraje příštího roku získá i pódiovou podobu (Na to se velmi těším, protože jsem vysloveně pódiový člověk, říká k tomu). No a aktualita: tahle "bestovka byla už měsíc po vydání "ověnčena" zlatou deskou!

Vy jste ale tuto zlatou desku hned předala dál!

Ano, na slavnostním udělení jsem ji dala herečce Aně Geislerové, která spolu s Tatianou Vilhelmovou a Peterem Sergem Butkem již potřetí organizuje charitativní Vánoční bazar v mokré čtvrti. Zlatá deska se tak přemění ve finanční příspěvek, který (spolu s dalšími) pomůže mentálně postiženým dětem a dětem v dětských domovech. Musím říct, že si velmi vážím přízně svých posluchačů, kterou prodej mého posledního cédéčka dokazuje. Práce na jeho přípravě mě velmi bavila a tak mě teď napadlo, že potěšení může přinášet dál. Nejen mně a mým posluchačům, ale i dalším lidem.

A k desce jako takové: čím se liší od vašich minulých dvou výběrů?

Jednak je to dvojcédéčko, jednak je to pro mě zastavení v čase. Na prvním z alb jsou jak hitovky, tak i písně, které jako hity nezabodovaly, ale mají velkou kvalitu a úspěch na koncertech ? například Hotelové zrcadlo, Práh bolestivosti, Dopis na polštář. Vážím si jich. Ne že bych tyhle písně chtěla někomu nutit, ale zařazení ke zmíněným hitovkám si určitě zaslouží. Kdo si jich dříve nevšiml, teď je snad neopomene. Druhé cédéčko je kytarové, jsou na něm ukázky z obou Concertin, skladby pro sólovou kytaru i s doprovodem symfonického orchestru. Je tam pár instrumentálek - například z desky Pocit 258, a taky ukázky z alba lidových písní. No a pak bonusy, třeba keltská, lépe řečeno irská lidovka. Zpívám ji v keltštině a dokonce mě v ní doprovází irský harfenista. Druhý bonus je úprava skladby, která původně není kytarová, ale já ji hraji a zpívám s kytarou. Je to Adagio Thomase Albinoniho. A důležité je, že buklet dvojalba obsahuje soubor všech textů, a že jsou většinou krásné! Třeba ty od Zdeňka Rytíře, ale i od jiných textařů.

Zmínila jste Zdeňka Rytíře. Tvrdíte, že spolu souzníte a dokládáte to tím, že o některých jeho textech si lidé mysleli, že jste si je psala sama. Kde se mezi vámi to souznění vzalo?

Myslím, že je to něco mezi nebem a zemí. Zdeněk mě zná od mých šestnácti let a viděl celý můj vývoj. Sám říká, že takových ženských textů, jako pro mě, nenapsal moc. Víte, ony jsou to opravdu těžké texty, ne jenom k popové písničce, jaké psal pro jiné zpěvačky. Zdeněk naše souznění komentuje s nadhledem: říká, že vyrůstal v rodině mezi spoustou žen a pod jejich vlivem se naučil vnímat svět. To se pak prý promítlo i do textů, které mi psal. Já si myslím, že ho hodně ovlivnila i muzika. Ta Zdeňka naladila na určitou vlnu a posunula ho k určitému způsobu vyjadřování. Skrze mne pak chtěl něco sdělit, napsal to a já jsem byla vhodný interpret. 

Jak jste se dostala ke kapele Irish Dew, se kterou zpíváte keltsky?

Už od konzervatoře znám jejího lídra Vaška Veselého. Po mnoha letech jsme se potkali při koncertu na Konopišti. On tam byl se skupinou dětí a já jsem ho požádala, aby učil na kytaru moji dcerku. Když jsme za ním pak obě přišly, viděla jsem, jak hraje na elektrickou kytaru - a začala jsem se u něj učit já, právě na elektrickou kytaru. Hodně jsme spolu mluvili o různých hudebních žánrech a stylech a přes Vaška jsem se pak seznámila s oním irským harfistou. Požádala jsem, jestli bych si některou z písniček nemohla vybrat a zazpívat s kapelou. Tak jsem se stala i hostem na jejich cédéčku, zpívám tam dvě písně. Musím říct, že spojovat se s různými kolegy, proplouvat žánry a styly, to mě opravdu baví.

Na bukletu té desky Irish Dew, o které jste mluvila, je napsáno, že zpíváte s "překvapivým vhledem". Jak se vhlíží do irské muziky?

Víte, to přesně nemůžu říct. Ale řeknu vám perličku: když Irish Dew odeslali tuhle desku do Irska, tak se jim ozvali s otázkou, kde našli tak fundovanou "keltskou" zpěvačku. Jak jsem k tomu přišla, to opravdu nevím. Možná jsem v minulém životě byla Keltka.

Máte pocit, že keltománie, která byla ještě přednedávnem obrovskou módou, už se ustálila a že zbylo to kvalitní?

Myslím, že ano. To všechno je otázka času. Nevím, jestli už je to vytříděné beze zbytku, ale jestli ne, určitě k tomu dojde během pár měsíců nebo let. Kvalita se vždycky vyloupne. Nejsem tak erudovaná, abych to odborně posuzovala, ale muzika a soubory, které znám, včetně Irish Dew, jsou na vysoké úrovni.

Koncertovala jste někdy v Irsku?

Ne. Jednou mě tam už osud málem zavedl: byla jsem kdysi pozvaná na jeden festival do Irska, ale tenkrát to nevyšlo. Od Pragokoncertu jsem nedostala povolení. Teď už by to šlo, taky se do Irska delší dobu chystám. Určitě by to pro mě byl nesmírně zajímavý výlet.

Václav Veselý z Irish Dew tedy učil vaši dceru na kytaru - vy jste si na to netroufla?

Ale troufla a troufám stále! U vlastních dětí je ale spousta vzdoru. Tak to prostě bývá - totéž jsem třeba viděla, když chtěl můj manžel učit dceru lyžovat. Ač je vynikajícím lyžařem a instruktorem, dali jsem ji k jinému instruktorovi - a dnes si dcera s manželem po téhle stránce skvěle rozumí. Základy se naučila jinde a teď už ta komunikace probíhá na jiné úrovni. Ale začátek bývá někdy bolestivý. Pro obě strany - a zvlášť pro rodiče! (smích)

Vaší dceři je dvanáct let, kam směřuje?

Je to všestranné dítě, učí se jazykům, hudbě, sportu - necháme tomu volný průchod. Uvidíme, jak se to celé vyvine.

Jak těžký pro vás byl přechod z akustické na elektrickou kytaru?

On ten přechod vlastně nikdy neproběhl, elektrickou kytaru stále objevuji. Abych ji ovládala dobře, musela bych se jí zabývat velice dlouho. Elektrická kytara je specifický nástroj. Ono se zdá, že jsou si akustická a elektrická kytara podobné, tak to ale vůbec není. Jsou to různé nástroje a jiné je i myšlení při hraní na ně. Moje sympatie k elektrické kytaře trvají, ale potřebuji ještě hodně času, abych se do ní pohroužila. Vím, že Eric Clapton ze mě nebude, to bych musela začít daleko dříve. Snažím se spíš najít specifika, která bych mohla jako kytaristka ukázat. Ráda bych přes nějaké nóvum, techniku a nápady tuhle kytaru specificky prezentovala. Vábí mě vstoupit do muziky zase jinými dveřmi, které mi odkrývají nové barvy, možnosti v aranžování a způsoby hry. Takže elektrickou kytaru, v souvislosti se sebou, bych nechala ještě jako otevřenou záležitost.

S kytarou trávíte hodně času, pociťujete to zdravotně?

To víte, že ano! Hodně trpí krční páteř. Kytara je pro ženskou hodně těžký nástroj, je potřeba vyvinout hodně síly obzvláště do levé ruky. Tím si taky vysvětluji, že není moc kytaristek, které by u toho zůstaly. Je to náročné. Snažím se sice pravidelně relaxovat a páteř okysličovat, ale bolavá páteř, to je u kytaristů nemoc (či deformace) z povolání. Páteř prostě trpí.

Problémy mají i kytaristé - chlapi. Potíže se zády měl například Karel Zich. Můžete na něj dnes už vzpomínat s nadhledem?

Víte, po Karlu Zichovi je ve mně stále velká mezera. Od jeho paní jsem si koupila jeho dvanáctistrunnou kytaru. Myslím si, že to je pro mě nejspolehlivější způsob, jak být s Karlem Zichem pořád v kontaktu. Na tu kytaru hraji i na koncertech - písničku Mosty, kterou jsme spolu zpívali. Mimochodem - ta kytara byla vybavena ohromně silnými strunami, a Karel to uhmátnul. On byl skvělý kytarista. Neznám u nás nikoho, kdo by dvanáctistrunnou kytaru ovládal tak dobře, jako on. Karel byl ale i vynikající pianista, skladatel a improvizátor. Byl to skvělý muzikant a kamarád. Moc mi chybí.

Jak dnes hodnotíte spolupráci s ním a těch několik duetů, které jste spolu nazpívali?

Velice hezky. Nemám v tom jediný stín, který by mi onu dobu znechutil. U některých spolupracovníků, když na ně vzpomínáte, se nějaký stín vyskytne. U éry spolupráce s Karlem Zichem není ale vůbec nic, co by mi vadilo. Doufám, že on by řekl to samé - věřím, že ano.

Kolik je u nás takových zpěváků, kteří se sami umí doprovodit na kytaru a zazpívat třeba jenom s ní?

Je jich, myslím si, dost, záleží ale na tom, jaký je ten doprovod. Já to rozlišuji. Jde-li o doprovod na tři akordy, pak je takových zpěváků hodně. Ovšem těch, kteří by se kytaře věnovali podrobně, je málo. Sama jsem z toho rozpačitá. Spousta lidí zpívá a takzvaně se doprovází na kytaru, ale že by ten nástroj chtěli opravdu zvládnout, to ne.

Které české kytaristy máte ráda?

V klasické hudbě mám moc ráda Pavla Steidla, Martina Myslivečka a Milana Tesaře. Pak samozřejmě Štěpána Raka, to je velice osobitý kytarista. Jsou i další. A myslím si, že se u nás probouzejí velice hezké kytarové aktivity, například festival Kytara napříč žánry. To je skvělá akce, kterou organizuje Standa Barek, mimochodem taky kytarista. Velký kytarový festival se každoročně koná i v Brně.

A co se týče populární hudby?

Taky se najdou špičkoví kytaristé. Léta se znám s Michalem Pavlíčkem. Hrála jsem s klukama od Vlasty Redla - ti vezmou do ruky kytaru a zahrají všechno. Na několika festivalech jsme se "křížili" s Karlem Plíhalem. U něj je vidět obrovský vývoj: nejdřív byl klasický folkař, dnes hraje bravurně jazz i jiné žánry. V žádném případě se ale nechci stavět do role arbitra.

Údajně chystáte desku francouzských šansonů ?

Příští rok bych ráda vydala další řadové album. Dnes už jsou i posluchači vyspělejší a u mě na leccos zvyklí. Prostředí začíná být kosmopolitní, člověk si může na desku dát text třeba v angličtině nebo ve francouzštině. Ta příští deska asi nebude celá ve francouzštině, ale něco podobného bych ráda uskutečnila. Zatím o tom ovšem nechci moc mluvit.

Desku francouzských šansonů by příští rok ráda vydala i Hana Hegerová. Jak jste si (jako kolegyně) blízké?

Já musím říct, že jsem patřila k nejvděčnějším a nejvěrnějším posluchačům Hany Hegerové. Moje tvorba není klasický šanson, vyvíjela se i do jiných směrů, ale ten ortodoxní šanson, Gréco či Brela, jsem měla vždycky ráda. Hana Hegerová byla nositelem tohoto šansonu u nás. Mívala pravidelné recitály v Divadle Na zábradlí, kde jsem bývala častým hostem. Každé její představení jsem hltala až skoro studijně. Než jsem odjížděla do Francie, tak jsem se s Hanou Hegerovou seznámila. Byla ke mně vlídná a kamarádská a dokonce mi dala jeden z kontaktů na pařížskou Olympii (na sekretářku ředitele). Zajímavé je, že na jevišti jsme se s Hanou Hegerovou ještě nesešly, i když, myslím si, by to dobře dopadlo. Když se potkáme, pořád si máme o čem povídat.

Například?

Například o muzice a minulosti. Měli jsme některé společné spolupracovníky: Hana Hegerová je ovlivněná Petrem Hapkou, Zdeňkem Rytířem a jinými kolegy, se kterými jsem spjata i já. Taky jsme se v minulosti takhle potkávali, ona už ale byla tenkrát velké jméno a já začínající učeň. Když se dnes potkáme, necítím z ní touhu po profesionální spolupráci, ač bych byla ráda. Popovídáme si ale vždycky hezky.

Ještě k té Olympii - vy jste tam nakonec zpívala!

(úsměv) Ano. Zpívala jsem v rámci večera jako jeden z účinkujících. Moc bych si přála, aby se jednou v Olympii uskutečnilo čistě české představení. A ještě trochu do historie: já jsem se ještě za dob studií seznámila s ředitelem Olympie Brunem Coquatrixem, který dnes už bohužel nežije, a s jeho synovcem, který Olympii řídí dnes. Tahle známost přerostla v přátelství, on přijel i do Prahy, já jsem ho tu provázela a navštívil nás i doma. Teď už jsem ale ve Francii a tudíž ani v Paříži dlouho nebyla.

K Francouzům a Francii máte ale přesto hodně blízko!

Francouze mám pod kůží, myslím si, že je dobře znám. Ve Francii jsem sice nebyla tak dlouhou dobu, jako někteří jiní, ale bylo to intenzivní. Zažila jsem tam moc hezké chvíle i okamžiky, které odkryly ne úplně příjemné stránky Francouzů. Naučila jsem se je ale brát takové, jací jsou. My taky nejsme úplně nej ?

Které jsou ty méně příjemné stránky Francouzů?

Než vás poznají a přijmou, mají odstup, obzvláště ve velkých městech. Když neznáte dobře francouzštinu nebo máte přízvuk,... dají vám to najevo. Pořád v sobě nosí tradici velkého národa, který byl zvyklý na to, že francouzštinou mluvila půlka světa. Tohle je ale opravdu hlavně ve velkých městech a v prostředí obchodu a podnikání. "Obyčejní" lidé v malých městech a na venkově jsou moc fajn. Myslím si, že "vesničtí" Francouzi se nám v mnohém podobají.

Stále platí, že se Francouzi nechtějí učit cizím jazykům?

Platí, ale zase spíš na venkově. V centrech dění už pochopili, že se bez angličtiny neobejdou, že ji musejí respektovat a vyslovovat bez toho svého "h".

Kudy se bude Lenka Filipová ubírat dál?

Deska Best of mě měla přimět právě k zastavení a zamyšlení, kudy dál. Myslím si, že nebude od věci, když budou moje příští cesty pestré, když budu i nadále střídat žánry. To platí o muzice; s texty už je to horší. Když moc střídáte textaře, když vám každý text napíše někdo jiný, jsou s tím problémy. Ten text může být řemeslně výborný, ale nejde do hloubky - ono je to logické, když vás textař ani nezná. Uvidím. Nechci si ale svoji budoucnost moc přesně rýsovat - na to jsem pověrčivá.

Dokonce věříte na osud. Jak se to projevuje?

Když si zjistím, že mi hvězdy nepřejí, netlačím na pilu a nechám věcem takový průběh, jaký mají mít. Už několikrát v životě jsem se rozhodla to nerespektovat- a nikdy mi to, o co šlo, nevyšlo. Nebo vyšlo, ale jenom s odřenými zády. Někdy se moc snažíte, i když to nemá být. Dnes už si velké cíle nedávám. Nemá cenu soupeřit s nepříznivými vlivy.

Znamená to, že když vám o něco jde, zjistíte si konstelaci hvězd a podle toho se zařídíte?

Ano. Někomu to připadá praštěné, ale mně se to vyplatilo. A znám i několik lidí, kterým se nevyplatilo, když hvězdy nerespektovali. V žádném případě ale nechci nikoho strašit!