Divadelní, filmový a televizní scénograf Daniel Dvořák vystudoval architekturu a scénografii u legendárního Josefa Svobody na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, další vědomosti získával ve Vídni a Spojených státech. Spoluzaložil experimentální Operu Furore, řídil Komorní operu Praha (kterou s Jiřím Nekvasilem reorganizovali na Operu Mozart) a v roce 1998 byl jmenován intendantem Státní opery Praha. Od července 2002 je generálním ředitelem Národního divadla. Podílel se na několika muzikálových scénografiích u nás i v cizině; jeho výtvarné řešení filmu Rebelové bylo nominováno na Českého lva. Systematicky a soustavně se věnuje i práci s loutkami. Vytvořil celou řadu loutkových scénografií a mimo jiné stál u zrodu Národního divadla marionet. V roce 2002 byl francouzskou vládou jmenován Rytířem řádu umění a literatury.

Nosíte ten řád někdy?

Ne, mám ho doma v krabičce. Nenosím ani řád, ani stužku, která je jeho zástupnou součástí a kterou lze nosit třeba na klopě saka. Říkám si, že bych ji určitě ztratil.

Jak jste oslavil nedávnou padesátku?

Oslav se uskutečnilo několik - pro spolupracovníky, pro přátele a doma. Musím říci, že všechny proběhly z mojí strany v umírněné podobě. Když jsem si spočítal, kolik přijde gratulantů a kolik lidí si se mnou bude chtít připít, tak jsem okamžitě s ohledem na zachování si zdraví zavrhl alkohol a absolvoval oslavy o sodovce. I tak to ale bylo pěkné a v mnoha případech i dojemné.  

Zmínil jste se o zdraví; hodně se teď mluví o zdraví ministra kultury. Máte o něj strach?

Pochopitelně. Tyto choroby mohou mít nejrůznější průběh, od lehkého až po velmi zlý, a já doufám, že z toho pan ministr vyjde dobře. Po operaci mi poslal SMS, že se těší na návrat do práce a na to, až bude o celé této záležitosti moci mluvit v minulém čase.

Dá se říci, že jste s panem  ministrem přátelé?

Jsme kolegové divadelníci. Ministr Dostál není jen politický exponent, má něco, co je, myslím si, pro politika nesmírně cenné: minulost v resortu, který řídí. Většina z nás ho pamatuje ještě v době, kdy byl aktivním divadelníkem - režíroval, uplatnil se i autorsky (spolupracoval např. s Miroslavem Horníčkem) a jeden čas dokonce šéfoval jednomu divadlu v Olomouci. Kdysi se mi přiznal, že viděl moji úplně první profesionální scénografii, kterou jsem shodou okolností dělal právě v Olomouci. Naše dráhy tedy probíhají do určité míry paralelně. To je samozřejmě podkladem pro naše dobré, či, chcete - li,  přátelské vztahy. Ovšem především v názoru na divadlo, jež nám je blízké. V rámci služebních styků se chová ke všem reprezentantům  "svých" příspěvkových organizací stejně korektně.

Jak si, podle vás, Pavel Dostál ve své funkci stojí?

Myslím si, že velmi dobře. V divadelnické branži požívá všeobecného respektu a uznání.

Jak si stojí Národní divadlo v systému národních (a vůbec kulturních) institucí v naší zemi?

Pavel Dostál má jednu velkou zásluhu. Podařilo se mu obsadit klíčová místa v institucích, které do té doby byly považovány za obtížně reformovatelné, šéfy, kteří do těchto institucí přinesli čerstvý vítr. Respektive (zejména v případě Národního divadla) nastavil parametry tak, aby se zodpovědností přišly také příslušné pravomoci. To nám umožnilo se velmi rychle přizpůsobit soudobému modernímu chápání divadla. A to je i odpověď na otázku, jak si Národní divadlo stojí v systému kulturních institucí u nás.

Sledujete, jak na tom jsou podobné instituce v Evropě?

Sleduji velice pečlivě, obzvláště v oblasti divadla. Musím říct, že náš systém není vůbec špatný a v mnoha směrech je dokonce praktičtější, než ve světě. Umožňuje nám totiž svobodnější počínání, zejména v administrativní oblasti. V některých zemích totiž existuje duální vedení - to znamená, že divadlo řídí umělecký šéf a vedle něj spolurozhoduje úředník, většinou ekonom, který bývá dosazen magistrátem nebo ministerstvem. Mezi nimi nutně musí docházet k antagonistickým vztahům. To se potom negativně podepisuje na schopnosti divadla operativně reagovat na podněty.

Myslíte někdy na to, kdo seděl ve vaší ředitelně před vámi?

Jistě, tamhle (ukazuje vedle sebe) mám dokonce bustu ředitele Schuberta, který na mě shlíží přísným zrakem. Jeho portrét stojí na vysokém soklu, takže se na mě pan ředitel dívá z patřičné výšky. Samozřejmě si uvědomuji minulost Národního divadla a uvědomuji si i to, co je mou (a nejen mou) povinností. Ovšem tuto minulost, tedy to, co nám zde předchozí generace zanechaly, nechápu jako závaží. Je to výzva, je to něco, co by nám mělo dát (a věřím, že dává) křídla. Právě Národní divadlo by mělo před své diváky klást ty nejsmělejší plány a přicházet s těmi nejsmělejšími myšlenkami.

K těm nejsmělejším projektům jistě patří i uvedení celé tetralogie Prsten Nibelungův od Richarda Wagnera ...

To je odvěký sen několika generací pěvců, dirigentů a šéfů opery Národního divadla. Domnívám se, že teď nastala vhodná konstelace k tomu, že by se nám to mohlo podařit. Na druhé straně skutečnost, že se kompletní Prsten Nibelungův nedostal na jeviště Národního divadla dříve, nelze v žádném případě připisovat nezájmu nebo laxnosti našich předchůdců. Jedná se o tak náročný projekt, že pokud není situace optimálně nastavená ve všech parametrech, tak jej nelze zrealizovat.

Co vám pomohlo?

Byly to zejména dvě skutečnosti: dospěli jsme ke koprodukční dohodě s Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu a Duisburgu, a naše finanční situace je příznivá. Kromě toho se nám podařilo sehnat partnery na finanční krytí nákladů, které jsou obrovské. Štěstí přeje připraveným. V našem případě se štěstí (zdá se) usmálo až po sedmi letech usilování.

Jak si mezi sebe rozdělí role čeští a zahraniční umělci?

Obsazení Prstenu Nibelungova je nesmírně náročné. Dirigent Jiří Kout, samozřejmě s trochou nadsázky, vyjádřil dokonce názor, že v tuto chvíli není na světě nikdo, kdo by se vyrovnal s rolí Siegfrieda. Problém je ve dvou rovinách. Za prvé: je velmi málo zpěváků, kteří jsou na příslušné úrovni schopni zazpívat role v oněch čtyřech operách. Za druhé: pokud takoví existují, jejich kalendáře jsou zaplněny na dlouhou dobu dopředu. Při nasmlouvání zpěváků se tedy musí pracovat s časovým horizontem čtyř, pěti let. Pak zase nemáte záruku, že se jejich hlas nějak nezmění, vždyť přece každý hlas prochází vývojem.

Co s tím?

Musíme doufat. Buď získáte ke spolupráci slibného pěvce a pak už jen trnete, jestli jeho hlas dospěje do patřičných kvalitativních výšin. Nebo se můžete třeba domluvit s pěvcem, který je zárukou kvality v době podpisu smlouvy, ale za čtyři roky může o hlas přijít. Sehnat pak narychlo náhradu je samozřejmě problematické. V tomto ohledu je pro nás koprodukce s Deutsche Oper am Rhein cennou devízou. Mají  totiž některé klíčové pěvce v angažmá. V kvalitativní hierarchii evropských operních domů je totiž Deutsche Oper am Rhein na poslední příčce, kde jsou ještě hvězdy ochotny být v angažmá. Pak již odcházejí na volnou nohu a zpívají jenom pohostinsky.

Uplatní se při produkci Prstena Nibelungova i naši pěvci?

Ano, realizační tým jsme doplnili i o pár našich pěvců. Objeví se v některých menších rolích. Orchestr i sbor bude náš, dirigent je Američan John Fiore. 

Vedle Prstenu uvedete v této sezóně i Dobře placenou procházku, tedy operu Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého. Berete to jako odlehčení po onom nesmírně náročném projektu, o kterém jsme právě mluvili?

Jistě. A kromě toho jsme si vědomi, že ne všichni milovníci hudebního divadla jsou současně milovníky Richarda Wagnera. Jelikož většinu sezóny věnujeme právě Wagnerovi, rozhodli jsme se zbylý program směřovat k protikladným polohám. Došlo tak i na Dobře placenou procházku. Mimochodem - myslím si, že je to jedno z nejvýznamnějších děl svého druhu z 60. let. V hudebně - dramatické oblasti v ní vidím paralelu ke slavné nové vlně českého filmu.

Oslovili jste některé z protagonistů slavného filmového zpracování Dobře placené procházky z 60. let?

Ano, s některými jednáme. Jména nechci prozrazovat, ale můžete si je domyslet. Na naší inscenaci by se měli podílet i synové jednoho z aktérů toho filmu, bratři Formanové. A není vyloučeno, že kvůli sestavení inscenátorského týmu snů přesuneme premiéru na následující sezónu.

12. listopadu měla premiéru opera, o které se mluví jako o českém národním pokladu, tedy Prodaná nevěsta.

Ano, Prodaná nevěsta bývá pokládána za nejčastější operu. My jsme ji chtěli oprášit od nejrůznějších nánosů, které se na ni za léta nabalily v oblasti hudební, scénické i kostýmní. Chtěli jsme se dostat se pod povrch a objevit i spodní vrstvy. Prodaná nevěsta není jen krásná komická opera, ona nám současně říká o Češích spoustu zajímavých věcí. Jde jen o to, objevit to v ní.  Ani Smetana nepřenesl do partitury folklór. Vytvořil svůj obraz české společnosti.

Hlavním tématem činohry v probíhající sezóně je společnost a žena. Proč právě toto téma?

Téma si zvolil šéf činohry. Myslím si, že jeho hlavním motivem byla snaha vystihnout aktuální a palčivá témata současnosti, a k tomu jistě patří i ženy a jejich postavení ve společnosti. Navíc toto téma umožňuje různé pohledy, možná i nadhledy a konfrontace názorů. A je to zajímavé i pro diváky: návštěvou jednoho titulu řady se mu otevírají dvířka k titulu dalšímu.

Kolik žen je ve vedoucích funkcích Národního divadla?

Všechny sekretářky (smích). A jelikož to jsou krky, které hýbou hlavami, je u nás ženský živel zastoupen velmi silně. Co se týče skutečného výkonu vedoucích funkcí, například vedoucí produkce, mediálního servisu, právního úseku, obchodního úseku a též i  ve vyšších odborových pozicích jsou dámy.

Měla by, podle vás, být uplatňována takzvaná pozitivní diskriminace (a to nejen v pohlaví, ale třeba i co se týče barvy pleti)?

Myslím si, že ne. Souhlasím s názorem, že jsou si všichni rovni a tudíž by nikdo neměl být preferován ani upozaďován. Všichni by měli dostat rovnou šanci. V lidské přirozenosti je schopnost umět se o sebe odpovídajícím způsobem postarat. Pozitivně diskriminovat se mohou pouze děti do určitého věku. Pro dospělé jsou zdravější rovné šance.

Zpátky k činohře - ta po delší době vycestuje i do ciziny.

To je pravda a sice s inscenací Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové. Navštívíme s ní prestižní kulturní metropoli Řím, kde vystoupíme v Teatro di Roma. Což jest italská obdoba našeho Národního divadla.

Jak jste se dostal k loutkám?

S loutkami jsem si, jako většina z nás, začal hrát coby malé dítě. Doma jsme měli loutkové divadlo a tatínek nám též hrával. Marionety jsem si znovuobjevil v době, kdy jsem začal dělat divadlo profesionálně. Uvědomil jsem si, že některá vyjádření jsou vhodnější prostřednictvím loutek.

Která?

Divadlo má určitý nedostatek v tom, že například "neumí detail". A zrovna loutka je věc, která detail umí velice dobře. Připravil jsem třeba představení, kde jsem měl tutéž loutku ve třech dimenzích, největší byl detail hlavy v nadživotní velikosti. To živý herec nedokáže.

Byl jste intendantem soukromé divadelní společnosti, pak Státní opery Praha, teď ředitelujete Národnímu divadlu. Kam se z této cesty dá ještě postoupit?

To nevím. Říká se, že Národní divadlo je první scéna, tak už teoreticky není kam postupovat. Jenže já jsem scénograf a v tomto směru mohu pokračovat, při troše štěstí dokonce i stoupat stále.

Co ministerské křeslo?

Musím se přiznat, že na politiku nemám buňky. Já jsem divadelník. Všechna ta místa, kterými jsem prošel a o kterých jste mluvil, souvisí právě s divadlem a kvůli divadlu jsem je "vzal". A s trochou nadsázky: proto, abych mohl dělat divadlo podle svých představ, jsem ochoten dělat i ředitele, protože zákonitostem divadelního provozu rozumím. Ale ministra ne, protože to neumím.

        Přečetli jste si v Avisu 22/04 TOMÁŠ PILÁT