Komik a vypravěč Josef Dvořák rozděluje svůj život na období "před tenisem" a "po tenise". Jsou tomu tři roky, co se zbláznil do tohoto sportu a dnes tráví volný čas ponejvíce na kurtech. Jak sám říká, tenis ho odvedl od uzavírání se do sebe. V době před tenisem byl oporou Divadla Semafor, ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, dřívější děti ho znávaly z oblíbeného Malého televizního kabaretu, ty dnešní si rády poslechnou v jeho podání třeba Maxipsa Fíka nebo Boba a Bobka. Dospělí se pak můžou těšit na jeho postavu v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech nebo se jít podívat na některé z představení Divadelní společnosti Josefa Dvořáka, se kterou objíždí celou republiku. Celou kariéru ho pak provázely role vodníků - na divadle i ve filmu jich hrál spoustu. Hudební vydavatelství Multisonic přednedávnem jednu takovou televizní pohádku (z roku 1979) vydalo na kompaktních discích. Jmenuje se Hastrmanská povídačka a když hastrmanská, tak v ní Josef Dvořák hraje - jak jinak - hlavní roli. Tahle deska měla velice zajímavý křest. Josef Dvořák se ho zúčastnil, i když...

Prý jste vůbec nevěděl, že jdete na křest.

Karlu Vágnerovi, šéfovi firmy Multisonic a Bohoušovi Kellerovi, to je ten pán, co desku financoval, se dokonale povedlo celou akci utajit. S oběma pány chodím hrát tenis, ale s Bohoušem intenzivně. On totiž bydlí kousek od místa, kde mám chalupu. Často spolu hrajeme a přes tenis jsme se velmi skamarádili. Vůbec jsem netušil, že se z toho našeho vztahu může vyvinout ještě něco dalšího.

Jak to tedy bylo?

Bohouš si u mě bloknul to datum s tím, že půjdeme do Violy na oběd. Přitom já na obědy skoro nechodím - nejraději si koupím deset deka šunkového salámu a na ulici ho v letu sním. Jenže on nedal jinak, že prý přijede jeho žena a ještě jeden kamarád se ženou. Tak jsem svolil. Netušil jsem, proč zrovna ve Viole, ale svolil jsem. Bohouš přitom ví, že ty schůzky, na kterých mi nezáleží, jsem schopen zrušit; tak si to celé několikrát ověřoval. Ve finále, abych už nemohl couvnout, přišel s tím, že to bude jednání s nějakým Němcem ohledně tenisu. Mně už to v tu chvíli bylo jedno, ale říkal jsem si, že jestli pronikneme na německý trh s tenisem, může být legrace. Třeba tam bude nějaký turnaj podnikatelů a herců. No; před tím "obědem" jsme šli ještě na kafe, pak Bohoušek řekl: Je čas, jdeme. Když jsme do toho podniku dorazili, stála tam připravená banda fotografů a ve chvíli, kdy se otevřely dveře, začaly cvakat fotoaparáty a svítit blesky.

Co vy na to?

V tu chvíli se mi hlavou začaly honit všechny možné myšlenky. První, co mě napadlo, bylo to, že tam jsem omylem. Že ti fotografové čekali na někoho jiného a byli nastavení na otevření dveří. Pak mě napadlo, co je asi ten Němec za zvíře, když kvůli tomu fotografují i nás s Bohoušem. Pak mi proletělo hlavou, že se asi nejedná o tenis, ale o nějaký Bohoušův obchod. Ale ve chvíli, kdy jsem uviděl Karla Vágnera, jak v ruce drží desku s Vodnickou povídačkou, na které je moje fotografie, mi to pomaličku začínalo docházet.

Asi jste byl v rozpacích...

Byl, ale naštěstí se Karel Vágner hned ujal slova a svou krasořečí tu desku představil. Já jsem byl opravdu rád, že v tu chvíli nemusím mluvit, protože jsem opravdu nebyl mocen slova. Tak jsem jim pak jen řekl: Pánové, vykašlete se na to, v šedesáti letech dělat lidem takováhle překvápka. Vždycky mě raději informujte. Já vám raději slíbím, že přijdu, ale řekněte mi to předem!

Měl jste jim to za zlé?

Ne, všechno to bylo v dobrém. Ale popravdě řečeno jsem byl překvapen, že někdo může mít zájem vydat takovou desku.

Vy jste nevěděl ani o tom, že ta deska vychází?

Ne! Vůbec jsem nic netušil. Když se mě pak novináři ptali na to, jak jsem si zahrál a na herecké partnery, musel jsem odpovídat, že vůbec nevím, co na desce je. Pak jsme vzpomínali, že to režírovala paní režisérka Libuše Koutná, že tam je Jiří Štěpnička a že tam mám třeba dialog s panem Ladislavem Peškem.

Na obalu kompaktu je krásná chyba: namísto Ladislava Peška tam je uveden Libor Pešek. Toho by se asi pan dirigent nenadál...

To je pravda, ale tohle je jenom na několika kouscích. Na zbytku vydání už je to opravené.

Na albu s Hastrmanskou povídačkou jsou jako bonus dvě písničky. Zpíváte dodnes rád?

Zpíval jsem rád, ale už mě to přešlo. V Semaforu bylo zpívání součástí našeho hraní, tam jsem zpívat musel, ale nikdy mě to příliš nelákalo. Určitě jsem nikdy netoužil po kariéře zpěváka. Spíš jsem prožíval takové činoherecké trauma. Režisér Sokolovský říkával, že na činoherci se už pět minut před tím pozná, že má zpívat. Prostě podle toho, jak chřadne, když se připravuje na vyloudění prvního tónu. Tak to platilo i o mně.

Z mluveného textu jste strach neměl? Toho je přece daleko víc.

Z textu, z prózy se vždycky vylžete. To není tak velký kumšt. U písničkového textu je to horší. Samozřejmě jsem se ztratil i v písničce a nějak jsem se z toho dostal, ale příjemné mi to nebylo. Ne, že bych měl něco proti zpívání, ale není to věc, která mě na životě nejvíc baví.

Mluvil jste o tenise. Sám tvrdíte, že jste mu propadl na stará kolena, ale o to intenzivněji.

To je pravda. Kdo nehraje tenis a nesportuje, tak to možná nepochopí. Takovým lidem se to může jevit jako pomatení či jako stařecká nerozvážnost. Je to ale kouzlo. Já jsem potřeboval dělat ještě něco vedle divadla. I když jsem hodně času strávil v divadle a na zájezdech, léta mi něco chybělo. Nevěděl jsem, co, ale cítil jsem, že ještě něco potřebuji. Chodil jsem se dívat na sport, ale opravdu jenom dívat. Netušil jsem, že by to moje tělo šlo ještě rozhýbat. Sice jsem hrál v posledních letech fotbal za Amforu, ale když jsem šel poprvé, obával jsem se, že nepřeběhnu hřiště. Tam, že se ještě dostanu, ale zpátky budu muset jít krokem nebo obejít hřiště a že mě budou muset vystřídat. Člověk chřadne a síly ubývají.

Ale pak přišel tenis...

Ještě před lety, když jsem si tak jednou za rok šel s někým zapinkat, byl jsem po deseti minutách unavený, po dvaceti jsem šel odpočívat a úpěnlivě jsem sledoval hodinky, kdy budu moci sbalit raketu a odejít. Jenže asi tak před třemi lety jsem byl v Řecku s Amforou na dovolené. Kluci tam měli rakety, tak jsem si ji vzal taky. Ale jenom proto, abych ji nosil kolem moře pod paží a holky viděli, že kolem nich kráčí postarší sportovec. Jenže chyběl jeden člověk do turnaje, tak jsem nastoupil. Zahrál jsem si a zahrál jsem si dobře. Nevím přesně, co se stalo, ale přišlo to okouzlení.

Ani náznak nějakého důvodu?

Možná v tom trochu byla ješitnost. Tenkrát mě všichni chválili, že mi to jde a že hraji dobře. Ale v zásadě si to vysvětlit nedovedu a ani jsem žádné vysvětlení nehledal. Tenis mě čapnul a od té doby ho miluji. Tohle se stalo v srpnu, zbytek prázdnin jsem strávil právě s Bohoušem Kellerem na kurtech. Hned jsem si samozřejmě uhnal tenisový loket, léčil a vyléčil jsem si ho. Pak jsem si v Praze sehnal trenéra a pilně hrál. Pak mě v Benátkách nad Jizerou viděl hrát jeden výborný tenista a nabídl se, že mi opraví chyby. A já jsem na to ve svém věku přistoupil!

Jaké to je - začínat s něčím jako zralý muž?

Krásné. Opravdu jsem začínal úplně zgruntu, trénuji a hraji. Dnes už si nedovedu představit, že bych trávil svůj volný čas jinak, než tenisem. Mám jedno, samozřejmě nesplnitelné, přání: chtěl bych mít tenisovou halu s jedním kurtem, trenérem nebo trenérkou a seč by mi síly stačily, hrál bych.

Figuruje ve vašich plánech ještě divadlo?

Divadlo bych hrál k tomu. Člověk se tenisem okysličí a dnes jsem v takové kondici, že po dvouhodinovém hraní tenisu jdu odehrát představení a pak se ještě autem odvezu domů. Před lety by mě po dvouhodinovém hraní tenisu odvezli rovnou na koronárku! Pokud bych to vůbec dvě hodiny vydržel.

Máte chalupu v Českém ráji. Jak často tam jste?

Stále! Mimo jiné mě tam stále žene tenis. Kdyby to šlo, byl bych tam nejraději pořád. Dnes mám takový pocit, že v Českém ráji bydlíme a v Praze jsme na služební cestě. V sezóně musíme trávit víc času v Praze, ale beru to tak, že tam jezdíme za prací a doma jsme na chalupě.

Jste kutil?

Býval jsem. Dřív jsem třeba naštípal šest, osm kubíků dříví - dnes nemůžu. Musím si totiž šetřit loket. Tak si představte, že mi vloni navezli už naštípané dříví! Jinak jsem schopen postarat se o čistou vodu v bazénu pro děti a o posekání trávníku. Víc toho nestihnu, protože hned vyrážím za tenisem.

Mluvíte stále o tenise, co na to vaše okolí?

Vím, že těm, kteří nehrají, už jsem tím protivný. Došlo to až tak daleko, že už se ani o ničem jiném nechci bavit. Každou debatu bleskově stočím na tenis.

Přivedl jste někoho k tenisu?

Nikoho. Naopak jsem díky tenisu poznal jiné lidi a přišel jsem do jiné společnosti. A při tenise jsem se třeba po letech znovu setkal s Mirkem Palečkem. Léta jsme spolu hráli v Semaforu a věděl jsem, že hraje tenis, ale v tomhle ohledu jsem vůči němu míval velký stud. On hrával se Šimkem a mě ani nenapadlo požádat ho o zápas. No ale teď mě přivedl do tenisové akademie v Přerově, dělá ji Petr Lutka. Tam se vždycky na konec divadelní sezóny sjede tak patnáct herců a zpěváků a pod vedením profesionálů se týden dvoufázově trénuje. To je úžasný! Tohle bych potřeboval každý měsíc. Pak bych byl spokojen.

Vloni vám bylo šedesát. Pokládáte to za přelom?

Ani nevím. Víte, já to moc neregistruji. Šedesátku jsem ani moc neslavil. Jediná oslava byla ve Spojených arabských emirátech, v Abú Zabí. Petr Salava tam spolu s českou ambasádou uspořádal oslavu mých narozenin. Bylo to moc hezké. Ale tady, v Česku, jsem žádnou velkou oslavu nepořádal.

A pocity?

Když člověk vyleze ráno z postele, přemýšlí, jestli ho tělo bolelo v padesáti stejně, jako ho bolí teď. Ale stačí to rozhýbat a ono to zmizí. Nebo to bolí pořád a člověk už to nevnímá.

Máte čtyři dcery - jak se žije a žilo s tolika ženskými?

Já jsem to moc neprožíval, protože jsem byl věčně v divadle nebo jsem něco natáčel ve studiu. Nebo jsem s kamarády dobíjel baterky, to znamená, že jsme obráželi vinárny. Doma jsem příliš času nestrávil. Všechny starosti o výchovu dívek úžasně zdárně zvládaly maminky. Já bych to jenom komplikoval. Vychovávat neumím. Ani mě nikdo nevychovával - vychovala mě ulice.

Přitom jako herec se k dětem obracíte neustále...

To bylo před tenisem. Dnes se takových dětských věcí točí stále míň. Sem tam nějaká pohádka, vloni jsme jednu natočili, nebo Bob a Bobek. Těch už jsme natočili třetí řadu a ještě nám něco zbylo. Ale jinak toho pro děti moc není.

Dětské televizní kabarety přitom bývávaly velmi oblíbené. Vzpomínáte na ně?

Byla to prímová práce s partou skvělých lidí. Štěpánka Haničincová všechny ty naše kreace a kreativity, které byly "navíc", vždycky obhájila, takže se nemuselo nic stříhat a vyhazovat. Ani mě tenkrát nenapadlo, že si na to po létech někdo vzpomene. Mysleli jsme si, že odvysíláním ty pořady a všechno kolem nich skončí. Tenkrát jsme měli radost z toho, že se stýkáme a že si hrajeme. My jsme si fakt hráli a blbli jsme u toho a když jsme zaregistrovali, že to děti baví, byli jsme samozřejmě rádi. A že se na ty naše dětské kabarety dnes vzpomíná? To je sice hezké a příjemné, ale nemůžu s tím nic dělat.

Doby, kdy jste se zavíral do sebe, jsou už pryč?

Ano, to odešlo s tenisem. Před tím, než jsem se vrhnul na tenis, jsem měl spoustu volného času a nevěděl jsem, co s ním. Mimo divadlo moc práce nebylo. Tak jsem si četl a hodně koukal kolem sebe. Možná z toho pramenilo to, že jsem býval zadumaný víc, než se sluší. No a teď, když jsem se pustil do tenisu, přišlo i nějaké to natáčení, a to mi nesmírně komplikuje tenis. Ne život, to bych nemohl říct, mám to ale těžší s tenisem. Musel jsem si přeházet tréninkové hodiny.

Máte toho zřejmě dost, ale to by mělo být lepší, než kdybyste se nudil, ne?

Asi ano, ale na můj vkus toho je už příliš. O nějaké zamlklosti se teď už nedá mluvit, na to už opravdu nezbývá čas.

Vaše hry, třeba s Pydlou v zádech, hrají dnes různá amatérská divadla. Vracíte se tím do svých amatérských začátků?

Já nerad vzpomínám. Ale k té amatérské adaptaci: na Pydlu jsem se byl podívat. Hraje to takzvané Dawýdkowo divadlo z Kladrub. Oni se byli podívat na všech našich představení - udělali dokonce celosouborový zájezd! Pak přišli s prosbou, jestli bych jim nedovolil hrát S Pydlou v zádech. Já jsem byl rád. Vždycky se rád podívám na představení, které bylo kdysi v Semaforu tak slavné. Tak jsem jim půjčil kazetu s představením. Mohl jsem jim půjčit i scénář, ale ten platí jen zčásti. Během zkoušek a představení ta hra dostala svoji podobu. Pak jsem se na Dawýdkowo divadlo přijel podívat a bylo to moc příjemné. Oni mi tam totiž také připravili překvapení.

Jaké?

Dostal jsem koš hřibů. Přitom celý týden byl v tamních lesích zakázán sběr hřibů a kdo sbíral, musel část odevzdat do tohoto dárkového koše. Ale hlavně to divadlo hráli moc dobře. Překvapilo mě, že představení S Pydlou v zádech je životné, že rokem 1990 neumřelo. To, o čem se hrálo, platí stále a dalo by se hrát pořád. Velice vážně jsem začal uvažovat o tom, že to představení znovu nastuduji. Třeba to jednou udělám.

Na internetu jsem četl váš reklamní rozhovor o kosteleckých uzeninách. Kde jste se v té reklamě vzal?

To vzniklo na turnaji v Přerově, který právě tahle firma pořádala. Dostal jsem tenkrát dvě šišky salámu a nějaké dárky a udělal tenhle rozhovor. Ale kostelecké uzeniny mám opravdu rád! Teď ze mě nečiší devótnost, ale jsou to opravdu skvělé uzeniny. Pocházím z Vysočiny, tak vím, že kostelecké uzeniny - to byla značka. A myslím si, že pořád je.

Jakou reklamu byste nevzal?

Já mám reklamy rád, ale musejí být vtipné nebo hezké. Nevzal bych reklamy hloupé, stupidní, vulgární. Vždyť reklama může být i poetická a něžná, můžou v ní být hezké věci. Složité asi je, když se někdo nechá naverbovat na reklamu něčeho, co neodpovídá skutečnosti a co zklame. Nebo když je reklama tak vlezlá, až je lidem protivná. Ten, kdo v ní účinkuje, se pak v nevoli lidí sveze taky. Byl bych nerad, kdyby něco takového potkalo mě. Kdybych se zúčastnil nějakého takového nedopatření.

Ještě k (ne)dávným televizním seriálům. Hodně se mluvilo o tom, jestli dnes vysílat třeba Majora Zemana nebo Ženu za pultem. Co vy na to?

Já si myslím, že to jsou zbytečné dohady, zbytečné vášně a zbytečně popsané stohy papíru. Někomu asi osobně tyhle seriály vadí. Kdybych měl tu možnost, udělal bych všechno pro to, abych je nemusel sledovat. Ale mám pocit, že je to naivní. Přece na tom vůbec nic není. Ono politikum, které z toho vane, přece nemůže ohrozit demokracii a myšlení v našem státě. Jestli tu je demokracie tak vetchá a křehká, že ji vysílání těchto pořadů může ohrozit nebo jenom poznamenat, tak je to velký malér!

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 13/03