Těžko by se v naší zemi hledal někdo starší deseti let, kdo by neznal Jaroslava Duška. Herec, improvizátor, moderátor, režisér, scenárista, libretista, učitel, chatař a myslitel - to všechno je Jaroslav Dušek (a to jistě není vyčerpávající seznam). Patří k nejvytíženějším českým hercům. Jeho prioritou zůstává divadlo (hostoval na prknech mnoha scén, v roce 1981 spoluzaložil věhlasnou Vizitu), ale jako doma je i ve filmu (Pelíšky, Divoké včely, Pupendo) a v moderátorských rolích (Český lev, filmový festival Finále Plzeň). Na přelomu let 2002/2003 jezdil coby svérázný taxikář v pořadu České televize Taxi, prosím! Je spoluautorem opery Nagano (premiéra v Národním divadle v dubnu 2004), několika televizních inscenací a mnoha divadelních her. Popularitu přitom bere s nadhledem: "Teď populární jsem, za dva roky třeba nebudu," říká. V novém filmu Jana Hřebejka Horem Pádem, který právě vstupuje do českých kin, hraje náruživého fanouška s přezdívkou Plukovník. Je to krásná role a Dušek tu má i krásnou masku ...

Ty vousy, které máte jako Plukovník, byly  vaše?

Jasně. To byly moje vousy, pravda - už loňské. Od té doby už zase byly celé oholené a ty vousy, co mám teď, jsou taky moje - pracuji na nich asi od července. Chystám je pro nový film Jana Švankmajera, kde hraji.

Řeknete k tomu filmu něco bližšího?

Raději ne. Jak jsem vyrozuměl, pan Švankmajer o svých projektech nemluví moc rád předem. Můžu říct, že film se jmenuje Šílení a já budu hrát šíleného psychiatra. 

Vraťme se tedy k Horem pádem. Hrajete tu postavu fanatického fotbalového  fanouška - jaký je váš skutečný vztah k fotbalu?

Jako mladší a starší žák jsem hrával fotbal závodně za tým Č.A.F.C. Praha. Ta zkratka znamená Československý amatérský fotbalový club. Hrávali jsme na škvárovém hřišti na Spořilově, mimo jiné s Josefem Chuchmou, dnešním renomovaným novinářem. On hrával středního obránce, já jsem vystřídal skoro všechny posty. Působil jsem na pozicích útočných křídel, záložníka, spojky; jediné, co jsem si nezkusil, byl centrforward a střední obránce. Nakonec jsem skončil v brance. Tenkrát se hrával takzvaný VM-systém, to znamená tři obránci, dva záložníci a pět útočníků. To je tedy můj vztah k fotbalu - v mládí jsem byl aktivním fotbalistou.

A později?

Později jsem se od fotbalu trochu odchýlil, jenom občas jsem si šel s kamarády zakopat na Letnou. To už jsem se naplno věnoval hodu oštěpem. A nějakou dobu jsem taky vesloval.

Co Jaroslav Dušek - fanda?

Jako dítě jsem chodil na Spartu, ale na hokej do Sportovní haly. Kamarád mého tatínka, Zdeněk Žďárecký, tam totiž chodil s partou a mě brávali s sebou. Bylo mi tenkrát třináct, čtrnáct let a měl jsem svoji permanentku. Absolvoval jsem tedy všechna utkání Sparty. Bylo to výborné: seděl jsem v partě starších chlapíků, což moje fanouškovství poznamenalo. Oni totiž všichni byli lehcí intelektuálové, kteří občasnými štiplavými poznámkami komentovali dění na ledě. Takové to tvrdé fandovství mě tudíž nikdy neprostoupilo, spíš se ve mně uhnízdil lehce ironický postoj k fandění. Fandění jako takovému jsem nikdy nepropadl. A za to vlastně musím poděkovat Zdeňkovi Žďáreckému.

Fandíte dnes nějakému klubu?

Ne, nefandím nikomu. To už je pryč: bývaly doby, kdy jsem jakoby fandil Spartě, ale to tou dobou bývalo jediné pražské mužstvo, které hrálo hokejovou ligu. Tak jsem chodil na Spartu. Jinak - děda byl Sparťan a táta Slávista. Já jsem se střídavě přikláněl od jednoho k druhému.     

Kde je, podle vás, hranice mezi zanícením a fanatismem?

Myslím si, že ta hranice je tam, kde člověk zapomene, že to všechno je jenom legrace. Tam, kde se to začíná brát vážně.

Může být fanatismus legrační?

Pro toho, kdo ho vykonává, ne. Legrační může být pro vnějšího pozorovatele. Když vidíte fanatika, tak se můžete bavit. Ta otázka je vůbec zajímavá: čím víc bere člověk tu svoji věc vážně, tím je pro své okolí směšnější. Naopak ten, kdo "to" neprožívá, může pro okolí zůstat důvěryhodným týpkem.

Na ten fanatismus se vás ptám i proto, že existuje Fanatický klub přátel Jaroslava Duška. Tam je to ale legrace i ve svém fanatismu ...

Ten klub má asi pět nebo šest členů, jsou to starší lidé, se kterými se znám. Fanatickým je klub třeba tím, že má takové stanovy, aby se do něj nemohl nikdo dostat. Mají na to velice přísný test, kterým zatím nikdo zvenčí neprošel. Jsou to opravdoví fanatici.

Umějí si Češi dělat legraci sami ze sebe?

Asi ano, ale jako všude, i mezi Čechy platí, že jak kteří. Když se hrála hokejová opera Nagano v Bratislavě, Slováci říkali, že nám gratulují ke schopnosti sebeironie. Prý by sami takovou potřebovali. Otázka je, jak operu Nagano vnímali Češi.

O Němcích se někdy říká, že nemají moc smyslu pro humor ...

... ale to neplatí obecně. Třeba Christian Morgenstern - to je přece dobrý smysl pro humor, ne? Tedy pokud to byl Němec.

... nicméně o své válečné minulosti moc nežertují. Vy se prý chystáte hrát Adolfa Hitlera v komedii Marka Dobeše Adolf Hitler nemá rád disco.

Říci, že se na tu roli chystám, je možná silný výraz. S Markem Dobešem jsme o tom mluvili, teď jsem četl další verzi scénáře. Jestli ale budu Hitlera hrát, to ještě nevím.

Co mluví pro to, abyste tu roli vzal?

Hitler je velmi zvláštní postava, těžko uchopitelná a těžko pochopitelná. On třeba měl v místnostech, kde pobýval, jedenáct stupňů celsia, v těch jedenácti stupních žil! Už tahle skutečnost sama o sobě stačí k tomu, abyste si položil otázku: Kdo to byl? Co to bylo za bytost? Vždyť se zdá, že to nemohl být úplně jenom člověk. To muselo být něco zvláštního - tím, o čem jsem mluvil a třeba i schopností silného magnetizování druhých. Lidi mu obtížně kladli odpor; byli třeba rozčílení, ale svoje rozčilení nebyli schopni projevit. Tahle bytost je tedy pro mě obtížnou výzvou. Sestoupit do těch jeho vibrací. Nicméně Marku Dobešovi jsem řekl, že zatím nevím, zdali budu Hitlera hrát. Jestli se nakonec dohodneme - to závisí ještě na mnoha faktorech.

Co říkáte zatímní verzi scénáře?

Ten základní fór, na kterém je film postaven, mi připadá dobrý. Ale to víte, takhle v rozhovoru do novin vám ho neprozradím.

Zásadně jste tedy pro porušování tabu kolem určitých lidí ...

Ano a platí to i o Hitlerovi. Ostatně u něj to tabu porušil už Chaplin - ten si s tím opravdu pohrál.

Zdá se mi, že dokážete pozorně a se zájmem poslouchat druhé. Je vám to vlastní?

Co má člověk dělat? O mně se předpokládá, že se budu všude předvádět. Já si ale mluvení dost užívám na jevišti, mimo jeviště pak rád poslouchám. To mě fakt baví. Mám několik přátel, které dokážu poslouchat i několik hodin.

Třeba Evu Holubovou?

Třeba! Eva Holubová je opravdu výživná osoba.

S Evou Holubovou jste natočil u Supraphonu cédéčko, kde povídá spíš ona, vy jí občas něco nahrajete a pak posloucháte.

Víte, jak tahle deska vznikla?

Kdysi jsem dělal rozhovor, kde jsem řekl, že všichni pořád hledají druhého Menšíka a nevědí, že tu mají Holubovou. Ona je přece úžasná - když se rozběhne, tak vypráví opravdu skvěle! Tenhle rozhovor si přečetl někdo v Supraphonu a z té firmy jí volali, že by s ní chtěli natočit desku. Eva Holubová si nejdřív myslela, že je to vtip, asi zase nějaká Čtvrtníčkova mystifikace, ale pak zjistila, že ne. A když to pochopila, řekla: "Dobře, natočím desku, ale s Jardou Duškem". Mě si vybrala proto, že jsem to byl právě já, kdo se o ní takhle zmínil. Tak jsme natočili desku, kde si povídáme. Možná se to mělo jmenovat Na oplátku. Tedy - já spíš jenom přicmrnduju, jenom nahazuji Evě témata. Byla to velmi příjemná natáčecí frekvence.

Bude nějaká "dvojka", kde si role vyměníte?

To nevím, zatím nikdo nic podobného neříkal. A já sám v tom směru žádné úsilí nevyvíjím.

Co vy a rozhlas?

V rozhlase jsem už dlouho nic nedělal. Před časem jsem ale rok nebo dva byl zaměstnán v Českém rozhlase - to bylo v časech Rádia Mama, které jsme dělali s Dušanem Všelichou. Občas jsem odpoledne moderoval na stanici Praha, teď mám pro změnu nabídku na Dobrá jitra. Zatím to ladíme. Určitě by mě ta práce bavila, v současné době na ni ale nemám čas. Už bych ji neměl ve svém časovém horizontu kam zařadit.

Může mít improvizátor trému?

Jistě; kdo mu to může zakázat?

Míváte vy někdy trému?

Málokdy.

A třeba na premiéře filmu, kde hrajete, když sedíte mezi diváky?

Ne, ani v tom případě nemám trému. Spíš jsem zvědav, jak to ti lidé přijmou. Ale vlastně to už vím dopředu: někomu se to bude líbit, někomu ne. Někdo řekne, že je to pitomost, jiný prohlásí, že je to hovadina, další to vychválí. Je to jako se vším. Mě zajímá ta atmosféra v sále.

V souvislosti s Divadlem Vizita mě napadá, že tahle scéna je v jedné věci srovnatelná se Semaforem: prošlo jí množství osobností, které se později staly slavnými (a nejen v umění). Sledujete to?

Ani ne a musím se přiznat, že tohle srovnání mě zatím nenapadlo. Kdybych měl já sám Vizitu přece jenom k něčemu přirovnat, pak si myslím, že způsobem divadelní tvorby je blíž Nedivadlu Ivana Vyskočila. A k těm osobnostem: Vizita vždy byla založena na bázi svobodně se setkávajících existencí. Proto jsme třeba nikdy neměli žádný statut. Jsme zkrátka lidi, kteří se sejdou a hrají pod názvem Divadlo Vizita. Je to setkání svobodných lidí, kteří si pak ve svých oborech dělají své.

A že je těch oborů opravdu široké spektrum!

Ano. Jenom namátkou: Honza Borna - významný režisér Divadla V Dlouhé; Jaromír Honzák - bývalý prezident České jazzové společnosti; docent Konopásek - jeden z významných sociologů; Pjér la Šé?z - psychoanalytik; Oldřich Kužílek - politik. Kouzlo Vizity je právě v tom, že se ti lidé sejdou "jenom" proto, že mají chuť, že chtějí; NE proto, že by museli, že by se tím živili. I v tomto vidím velkou spojitost s Nedivadlem.

Vy jste ovšem, dá se říci, vyrůstal v Semaforu ...

Dá se to tak říct. Maminka, která už nežije, tam prodávala v baru, táta je v Semaforu dodnes osvětlovačem. Často mě tam brali, takže to divadlo dobře znám.

Spolupracoval jste někdy s Jiřím Suchým?

Nespolupracoval. Jenom jednou jsme spolu natáčeli jakýsi rozhovor, ale to bylo všechno. Ovšem ještě v době, kdy jsem byl na gymnáziu, jsem Jiřímu Suchému dával číst svoje rané scénáře. On mi k nim vždycky něco pověděl, stejně jako k našemu studentskému divadlu, na které se občas přišel podívat. Musím říct, že jeho postřehy byly vždy velice příjemné - Jiří Suchý je totiž velmi vstřícný divák. Ale že bychom spolu někdy dělali divadlo - to ne.

A nelákalo by vás to?

Já o tom takhle nepřemýšlím. Víte, nás to k sobě nepřitáhlo - asi to tak tedy není nastavené.

Sledujete profesní osudy svých bývalých studentů?

Některých. A s některými se dokonce pracovně setkávám. Teď třeba v Horem pádem s Jirkou Macháčkem a s Natašou Burger.

Myslíte při natáčení na to, že jsou tak dobří i díky vám (byl jste přece jejich učitelem)?

Ne, ne. Každý pracuje sám na sobě a sám za sebe. Studenti většinou jako dobří na školu už přicházejí. Škola je hlavně musí nezkazit. Nebrat jim jejich vlastní prostor. Je to pro učitele nesnadné. Aby neintervenoval. Žák má vždy všechno obsaženo v sobě. Jen to musí objevit a zpracovat.

Film Horem pádem vzhledem k současnému Česku moc příčin k optimismu nezavdává. Je, podle vás, stav české společnosti tak smutný?

Nevím, já takhle nepřemýšlím. Filmy či divadelní hry, které mě zajímají, většinou nejsou o společnosti, ale o lidské bytosti. O jejích různých vrstvách a slojích. Tenhle film je víc o těch slojích, ale to vás nesmí zmást. Možná ten film víc provokuje, protože jde víc pod kůži. Ale to víte, kdo by chtěl mít něco pod kůží . Každý je radši, když mu tu kůži hladíte. Ano, ano, pohlazení a upřímný pohled. Raději cukr než bič.

Eva Holubová na to má krásné slovo neonormalizace ...

Eva je mnohem političtější, než jsem já. Ona to všechno sleduje, žije tím. Já se přiznám, že si těchto věcí všímám čím dál tím méně. Současná garnitura politiků - to je pro mě jako pád někam na pavlač. A to už mě vůbec nezajímá.

        Přečetli jste si v Avisu 18/04 TOMÁŠ PILÁT