|
|
|||
|
REDAKCE MARTEK | PROFIL ČASOPISU | HARMONOGRAM | DISTRIBUCE | CENÍK | TECHNICKÉ ÚDAJE | VÝPOČET INZERÁTU | PRŮZKUM | ZNÁMÉ OSOBNOSTI |
|||
|
ZUZANA DŘÍZHALOVÁ: V OTÁZCE PSŮ UŽ JSEM KLIDNÁ |
|||
|
Stačilo pár týdnů a jeden seriál, a ze Zuzany Dřízhalové se stala herečka, kterou zná celá země. Postava Elišky (která je prý jiná, než sama Zuzana) se objevuje v každém díle Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Národ si mezi jednotlivými částmi cyklu postěžuje na jeho úroveň, ale každé pondělí zas a znova usedá k televizním obrazovkám, aby se mimo jiné dozvěděl, jak si Eliška stojí ve věcech lásky a co na to její matka (v podání Jany Štěpánkové). Ovšem ani před uvedením seriálu nebyla Zuzana zcela neznámou umělkyní. Vystudovala herectví na DAMU a už v průběhu studia hostovala v pražských divadlech od Činoherního klubu po Národní (kde dodnes hraje Rozárku v inscenaci J. A. Pitínského Maryša). Pak přišla do studiového Divadla Nablízko (které po Rubínu začalo v této sezóně hrát v Malém Nosticově divadle Nad Čertovkou na Kampě). Tady herečka naplno předvádí své schopnosti ve velkých rolích, mimo jiné v Sartrově inscenaci S vyloučením veřejnosti. V televizi se blýskla v inscenaci Vlci ve městě, vidět jsme ji mohli i ve snímcích Den, kdy nevyšlo slunce, Návštěva staré dámy, Zdivočelá země či v seriálu Četnické humoresky, ti mladší si ji pamatují jako moderátorku magazínu Letadlo. Nemocnice je ale přeci jenom předěl, tedy alespoň co do popularity.
Jak se vám v průběhu vysílání Nemocnice na kraji města po dvaceti letech mění život? Zatím nijak zvlášť. Trochu ale přece. Já neřídím auto, takže hodně jezdím městskou hromadnou dopravou. Čím dál tím víc na mně ulpívají pohledy spolucestujících, a taky kolemjdoucích na ulicích. Ty pohledy jsou delší, než jsem byla zvyklá.
Diváky jste zaujala už od prvního dílu, dokonce chodily různé dopisy, ve kterých se na vás ptali... To je pravda, ale je zajímavé, že ke mně se tyto otázky přímo nedostaly. O tom, že jsem v prvním dílu zaujala diváky právě já, jsem se dozvěděla z internetu a z novin. Občas mi někdo pošle dopis nebo mail do divadla, ovšem domů mi nikdo netelefonoval ani na mě před domem nebo u divadla nečekají davy ctitelů...
Moderovala jste i slavnostní večer k uvedení seriálu. Měla jste trému? Měla. Velikou. Jednak v předvečer onoho slavnostního uvedení se mi hodně změnil scénář a já už jsem neměla čas se to naučit, jednak v tom sále bylo hodně lidí. Spousta z nich byli mí známí a taky takoví, kterých si hodně vážím a které jsem nechtěla zklamat. Nicméně těsně před tím, než jsem s mikrofonem nastoupila před plátno, jsem si řekla: buď to vzdám a dám na sobě znát rozpaky nebo přes to půjdu. Řekla jsem si, že přes to půjdu.
Moderujete často jiné akce? Jednou za čas moderuji večery nějakých firem či obchodní konference, dvakrát jsem moderovala i den pro děti.
Jak jste se dostala k roli v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech? Pan režisér Bočan si mě pamatoval z naší dřívější spolupráce, měla jsem totiž malou roli v jeho seriálu Zdivočelá země. Ovšem asi ještě víc mi pomohla televizní inscenace Vlci ve městě, kde jsem měla velkou roli a kterou pan režisér viděl. Myslím si, že si mě vybral právě na základě této role.
Jaký je pan režisér Bočan? Mám ho moc ráda a přitom si vážím jeho práce. Vyhovuje mi jeho vstřícnost. Přesto, že měl na všechny situace a scény svůj názor, nechal mě realizovat i moje představy. Samozřejmě tehdy, když jsem ho přesvědčila, že jsou dobré. Zhodnotil obě, obě si nechal předvést a pak se rozhodl, kterou použije. Někdy to byla moje představa, někdy zůstal u své.
To rozhodně ne. Kolik seriál stál, to jsem až doteď nevěděla, ale stejně by to ve mně větší pocit zodpovědnosti nevzbuzovalo. Odpovědnost za svoji práci cítím vždycky. Vždycky se snažím odvést ji co nejlépe a nesouvisí to s tím, jestli stojí korunu nebo sedmdesát pět miliónů. To s tím určitě nespojuji. Mluvili jsme o Zdivočelé zemi. To je v zásadě seriál (a pak film) o zločinech komunismu. Sledujete politické dění u nás a vadí vám, že stále nejsou tyto zločiny pojmenovány, natož potrestány? Politické dění moc nesleduji. Ovšem bývalý režim velmi odsuzuji. Dokonce jsem přesvědčena o tom, že třeba když v novinách, kde působí spousta lidí z minulého režimu, napíší špatnou kritiku na Nemocnici na kraji města po dvaceti letech, je za tím i politický podtext.
Děláte s tím něco? Ne. Jestliže jsou dnes stále na některých vysokých postech prominenti bývalého režimu, tak mě to mrzí. Zatím se ale politiky účastnit nechci, takže ani s tímhle nic nedělám. Moje přesvědčení je ovšem takové, že to nebyl dobrý režim.
V roce 1989 vám bylo čtrnáct. Prožívala jste Listopad? Byla jsem tehdy v prváku na gymnasiu a celé to tehdejší dění jsem prožívala intenzivně! Chodila jsem často na Václavské náměstí, byla jsem i na Letné a cinkala jsem klíči. Pamatuji si, že mi to nebylo úplně příjemné, protože jsem se toho davu bála. Nicméně jsem tam chodila, protože jsem opravdu chtěla, aby tehdejší režim skončil.
Ovlivnil nějak vás a Zprostředkovaně. Už na základní škole jsem uvažovala o tom, že bych šla na konzervatoř. Nechtěla jsem ale hrát role poplatné době, tak jsem šla raději na gymná- zium. Ke gymnáziu jsem ostatně měla i jiný důvod - chtěla jsem mít větší rozhled a možnost jít na různé vysoké školy. Proto jsem se taky k herectví dostala v poměrně vysokém věku, jiní s tím začínají daleko dřív.
A další potíže? Rodiče nikdy nebyli ve straně, a tak měl táta v práci znemožněný postup, oba sourozenci kvůli tomu měli problémy dostat se i na střední školy. Takže shrnuto: byli na tom samozřejmě lidi daleko hůř, ale rodinu to postihlo. Celkem logicky tedy podporuji demokratické režimy.
Dnes hostujete v Národním divadle. Považujete za svoji metu dostat se sem do angažmá? O tom jsem neuvažovala. A do nějakého jiného divadla? Já jsem za éry Petra Lébla moc toužila dostat se do Divadla Na zábradlí. To byla moje meta. Léblovy inscenace se mi moc líbily, představovala jsem si, že takhle by mělo divadlo vypadat a v takovém divadle bych chtěla účinkovat. Nicméně Petr Lébl spáchal sebevraždu a já už jsem se pak na Zábradlí tolik dostat nepokoušela. Dnes mě láká takové divadlo, kde má herec svobodu. Kde nejen poslouchá režiséra, ale kde může i tvůrčím způsobem přispívat do představení. Ať jde o jeho postavu nebo o celou hru. Tohle Divadlo Nablízko umožňuje.
Divadlo Nablízko je studiová, řekněme malá scéna. Asi musí být obrovský rozdíl hrát v Národním a proti tomu třeba v Rubínu nebo Malém Nosticově...
V Národním nebo ve Švandově divadle, kde hostuji, musí člověk používat větší výrazové prostředky. Musí víc umět posadit hlas, dělat větší gesta. Jinak v tom ale zásadní rozdíl nevidím.
Ani jako filmová herečka? Filmové práci je bližší práce v malém divadle. Herec, který je zvyklý z velkého divadla na velká gesta, musí před kamerou hodně ubrat a to pro některé herce může být problém.
Spíš to malé. Třeba už jenom proto, že malá divadla jsou taková, řekněme, rodinná. Všechny členy divadla znám, potkávám se s nimi, a všechno si s nimi můžu narovinu vyříkat. Je to rozhodně lepší, než když ve velkém divadle sedí vedení v jiné budově a já se o jejich rozhodnutí dozvím jenom z nějaké pošty.
Když jsme sem přišli, tak ten sál, který je teď divadelní, byl spíš konferenční. Byl světlý, nebyly tu vyřešeny nástupy pro herce, nebyla tu dostatečná osvětlovací technika. Proběhla tady tedy první část rekonstrukce, kterou už máme za sebou. V plánu jsou další fáze rekonstrukce, díky kterým by se z tohoto domu měl stát polyfunkční divadelní prostor. Už teď tu ale mají naši diváci v restauraci slevu.
Jsme nezisková organizace, soukromý subjekt a finanční prostředky získáváme buď formou sponzorských darů nebo ze státních dotací, z grantů. V tuto chvíli už jsme "vyčerpaní" a čekáme, jestli od ledna dostaneme další peníze.
V říjnu jste uvedli v premiéře Tracyho tygra ve znakové řeči. To musela být zajímavá zkušenost! Určitě. Já sama v tomto představení nehraji, ale byla jsem samozřejmě u toho. Tuto inscenaci máme na repertoáru už několik sezón, ale ta znaková řeč je novinka. Oslovila nás Česká komora tlumočníků znakového jazyka a vznikla z toho inscenace, která je dělána velmi zajímavým způsobem - každý herec má vlastního tlumočníka do znakové řeči. Takže jednu postavu hrají vždy současně dva lidé a na jevišti je tím pádem dvakrát tolik herců, než obyčejně. Po tlumočnících se tedy vyžadovalo, aby opravdu hráli a po hercích zase to, aby se přizpůsobovali tlumočníkům. Vznikaly z toho velmi zajímavé situace, kdy třeba jeden nějakou situaci začal hrát a druhý ji dohrával. Byli tedy dva, ale dělali jednoho.
Jak představení přijali sluchově postižení diváci? Na premiéře tvořili neslyšící asi polovinu diváků a představení přijali velmi dobře. Tímto způsobem se u nás - a snad ani v Evropě - nikdy netlumočilo. Běžné je, že na představení je jeden tlumočník, který převádí do znakové řeči všechny herce, celé představení. Náš projekt je tedy opravdu unikátní. Neslyšící diváci u nás všemu rozuměli, až na jednu básničku bez logické stavby. Přitom se bavili, smáli a během inscenace komunikovali mezi sebou. Myslím si, že se to představení povedlo.
S Divadlem Nablízko jste v těsném svazku. Neláká vás "volná noha"? Na volné noze jsem byla několik let, hned po škole. Jsem spokojená, když mám stálý přísun práce, takže se dá říci, že mi vyhovuje angažmá. Ovšem s tím, že můžu hostovat i jinde, pracovat s různými režiséry, s různými herci. To mě obohacuje, pořád se můžu něco učit. Kdybych hrála pořád v jednom divadle se stejnými kolegy a se dvěma stejnými režiséry, asi bych za nějakou dobu začala zakrňovat. Volná noha je samozřejmě větší dobrodružství: člověk neví, jestli nějaká práce přijde nebo ne. Nevím, jestli mám na volnou nohu dost dobrodružnou povahu. Na druhé straně ale kdybych měla pocit, že z nějakého důvodu nejsem v nějakém divadle uspokojená, tak z něj klidně odejdu.
Váš manžel ovšem na volné noze je... Ano. Hynek má hodně aktivit. Především je výtvarník - dělá scénografie do různých divadel. Zároveň ale dělá design pro různé firmy, dabuje, hraje v televizním seriálu Náměstíčko, který poběží v České televizi. Kromě toho navrhuje a vyrábí loutky a je také spoluautorem a režisérem divadelní hry Vzducholoď. Umí toho zkrátka hodně.
Plánujete s manželem v dohledné době rodinu? Nevím, jestli v dohledné době, ale určitě bychom chtěli mít děti. Zatím máme pouze psa.
Jakého? Je to fenka, kříženec několika ras, něco mezi jezevčíkem a kníračem a jmenuje se Buba. Jsou jí čtyři roky, je strašně inteligentní, no prostě nejlepší pes na světě! Před čtyřmi lety jsem ho dostala od Hynka k vánocům.
Vánoce už jsou zase tady. Máte pro Bubu nějaký dárek? Zatím ne, ale určitě jí něco pořídím. Problém je, že kvůli zdraví musí držet dietu, takže to asi zase bude malý plyšáček, který nepřežije do druhého dne.
Vzpomínáte na to, jak jste trávívala vánoce s rodiči a sourozenci? Na to nemusím vzpomínat, protože je s nimi trávím doteďka. Vánoce trávíme buď s celou naší rozvětvenou rodinou nebo s rodinou manžela. Jenom loni jsme unikli přes Štědrý den na hory, běžně máme ale několik Štědrých večerů v jednom - odpoledne slavíme jenom ve dvou, pak s rodinou Hynka a v noci přejedeme k našim. Sice se zapotíme - ale co bychom neudělali kvůli svátkům klidu!
Je nějaký dárek, který jste si celé roky moc přála, ale nikdy ho nedostala? To ne - mám pocit, že mé dětské prosby byly vždy vyslyšeny - jenom jako na potvoru o nějaké ty vánoce později. Takže v době, kdy jsem toužila třeba po panence Barbie, jsem dostala velikou plyšovou želvu do mé sbírky želv, kterou jsem ovšem půl roku předtím zrušila; v době, kdy jsem prahla po magnetofonu, jsem dostala již dávno oplakanou panenku Barbie a tak dále. Jako dítě jsem strašně toužila po psovi a jeden celý rok jsem doma hlásila, že ho chci k Ježíšku. Dostala jsem starší želvu po mámině kamarádce. Když jsem o pár let později domů stejně štěně přinesla, naši mně s ním poslali do útulku. Naštěstí si ho vzali nějací lidé hned ve dveřích. Teď už jsem ale v otázce psů klidná - v našem rodinném domě bydlí tři.
Jste úspěšná herečka; co vaše další aktivity? Jaké máte na mysli?
Někteří herci a moderátoři třeba nazpívávají desky pop-music... Tak to já tedy rozhodně ne, i když mě zpívání baví. Kromě divadelních mám další aktivity doma. Vedle občasného sportování si hraju na klavír, čtu, občas někam zajdu s kámoškama, hraju karty, pracuji na zahradě nebo zvu přátele na grilování. Jinak se věnuji čistě domácím činnostem: vařím a šiju. Teď jsem se třeba vrhla na šití různých záclonek do domu. Nedávno jsme si zrekonstruovali byt, teď provádím různé dodělávky, občas třeba něco natřu a tak. Asi jsem domácí typ.
|
|
||
|
REDAKCE MARTEK | PROFIL ČASOPISU | HARMONOGRAM | DISTRIBUCE | CENÍK | TECHNICKÉ ÚDAJE | VÝPOČET INZERÁTU | PRŮZKUM | ZNÁMÉ OSOBNOSTI |
|||
|
Redakce: Martek, s.r.o., Žateckých 26, Praha 4 tel.: 261 090 161, 261 222 194-6, martek@martek.cz Copyright © 2003 Martek, s.r.o. |
|||
Seriál stál pětasedmdesát miliónů. Měla jste o
to větší pocit odpovědnosti?