Michal Dlouhý patří už od dětství k nejvytíženějším českým hercům a dabérům. Na svém kontě má téměř padesát kinodistribučních a televizních snímků (z filmů například Sametoví vrazi, Zůstane to mezi námi, Lásky mezi kapkami deště, Tisícročná včela, z TV inscenací například Na lavici obžalovaných justice, Swingtime, Genij vlasti, seriály Černí baroni a Přítelkyně z domu smutku); dabingových rolí "odmluvil" na třicet. Přednedávnem vydal Supraphon trojcédéčko se slavnou ságou J. R. R. Tolkiena Pán prstenů - Společenstvo prstenu. Michal na něm mluví všechny postavy a postavičky.

Četl jste jako malý Tolkienovy knihy?

Tolkien mě poprvé oslovil až ve filmové verzi Pána prstenů, asi tak před třemi, čtyřmi lety, to jsem dostal nabídku na dabing. Bylo to zajímavé setkání a překvapilo mě, že jsem do té doby Tolkiena neznal. Je ale pravda, že jsem velice chabý čtenář. Od dětství jsem přečetl jen málo knížek a Tolkien mezi nimi nebyl. Dohnal jsem to tedy filmem a teď těmi supraphonskými cédéčky.

Ani vaši spolužáci Tolkiena nečetli?

Myslím, že ne; mezi spolužáky ani u nás v rodině se o něm nikdy nemluvilo. Buď ho tedy ti lidé nečetli, nebo pokládali za zbytečné se o něm se mnou bavit, protože věděli, že bych se k němu stejně nedostal. Já už odmalička čtu vlastně jenom scénáře a pracovní věci. Ke knížkám se dostanu málokdy ? někdy se mi to poštěstí o prázdninách, když mám volno. Častokrát ale nemám volno ani o prázdninách.

Když už jste se tedy k Pánovi prstenů dostal, co jste mu říkal?

Musím říct, že to je můj šálek čaje. Jsou to nádherné věci! Je to skvěle vymyšlená a napsaná literatura s neobyčejnou poetikou.

Hledáte v Pánovi prstenů jinotaje, které jsou mu občas přisuzované?

Ne, o žádných jinotajích nevím a žádné v tom nehledám. Snad s jednou výjimkou: jelikož jsem velký fantasta, můžu si představovat, že se to všechno kdysi v minulosti stalo. Představuji si svět se všemi těmi lidičkami, elfy, trpaslíky a skřety. Kdo ví, co a kdo všechno kolem nás bylo a je?

Která z vámi namluvených postav je vám osobně nejblíž?

Logicky Aragorn ? s tím jsem měl zkušenost už z filmového dabingu. Musím ale říct, že i Legoland je nádherná postava, která je mi hodně blízká. Asi je v tom mém pořadí hned na druhém místě.

Proč se při natáčení CD nesměla použít hudba?

To byla podmnka majitelů autorských práv. Mě osobně to překvapilo, myslím si, že (stejně jako u filmu) by tomu příběhu pěkná hudba slušela a mohla pomoci. Na druhé straně to ale byla výzva; muset se obejít bez muziky je vždycky těžší, než pracovat i s ní. A kromě toho: Pán prstenů je rozsáhlé dílo a kdyby na nahrávce byla i muzika, museli bychom v textu ještě víc škrtat. To by jistě bylo líto těm, kteří Tolkienovo dílo znají slovo od slova.

Zpátky k filmu: líbil by se vám, i kdybyste na něm nespolupracoval?

Určitě! Já jsem pořád dítě. Každý herec je, myslím si, pořád dítě; stále si hrajeme s fantazií, pracujeme s ní. Je logické, že příběhy s takovou fantazií, jakou má Pán prstenů, musí oslovit každého, kdo alespoň trochu dělá do umění.

Vy jste se prý poprvé kolem filmu mihnul jako roční dítě!

To je pravda, ale tenkrát jsem ještě nehrál. Máma tenkrát doprovázela bráchu na natáčení filmu Už zase skáču přes kaluže a mě si vezla v kočárku s sebou. Ta bráchova role byla vůbec prvním filmovým odskokem naší rodiny; původně čistě stavební rodinná tradice se zhroutila, zrodila se herecká odnož.

Vaším prvním českým filmem byly Lásky mezi kapkami deště, je to tak?

Ano, tam jsem hrál "malého Lukáše Vaculíka". To byl skutečně můj první český distribuční film ? do té doby jsem vystupoval v několika filmech německých. Tenkrát sem jezdily natáčet německé štáby, protože to tu bylo levnější; no a jelikož já jsem byl takový árijský modrooký blonďáček, tak mě využívaly k dětským rolím. A k Láskám mezi kapkami deště: dodnes ho pokládám za šperk své filmotéky.

Kde jste se vzal v těch německých filmech?

Tehdy tady fungoval jakýsi komparsní rejstřík. Maminka opustila zaměstnání a doprovázela bráchu na natáčení. Mezi filmaři byla už známá a tak nabídla i mě. Jako hodně malý jsem se tedy ocitl před kamerou. Ze školky mě vyhodili, chodil jsem tedy točit. Tak jsem se dostal do povědomí, jeden režisér předával informace druhému, a tak se to rozjelo.

Mluvil jste o tom, že vás vyhodili ze školky; problémy jste měl i s ukončením konzervatoře. Jak k tomu všemu došlo?

Ze školky mě vyhodili proto, že jsem byl extrémně živé dítě (což mi, doufám, zůstalo dodnes). Konzervatoř jsem dokončil, problémy nastaly až s absolutoriem. Ve své absolventské práci (to bylo ještě před listopadem 89) jsem totiž kritizoval školu a její běh. Tu práci jsem neobhájil. Další rok ale přišla revoluce, tak jsem se zase ozval a práci už obhájil. Jenom se to stalo o rok později.

Kdesi jste se vyjádřil, že na konzervatoři jste byl typický grázl. Jak se takový typický grázl projevuje?

Byl jsem nespoutaný, už odmala jsem se potýkal s nadměrnou energií. A ještě jedna věc: na konzervatoři jsem měl "prošlapanou cestičku" od bráchy. Brácha ve dvojici s Michalem Peškem tam nechali tak hlubokou rýhu, že když jsem na školu přišel já, automaticky mě házeli do stejného pytle. Ale, popravdě řečeno, to moje "grázlovství": nebylo zlé, nikdy jsem nekradl, nešikanoval, nemlátil slabší, nerozbíjel vybavení tříd ? Byl jsem prostě živější typ, jeden, dejme tomu, z těch problematičtějších.

Dělalo vám dobře, že vás házeli do jednoho pytle s bratrem nebo vás to spíš štvalo?

Na konzervatoři to nebylo zrovna nejpříjemnější; učitelé se na mě dívali tak trochu přes prsty a automaticky si na mě dávali větší pozor. Konzervatoř byla tenkrát rozdělena na dvě půlky a budovy. V jedné z nich se učila čeština, ruština, občanská nauka, dějepis, zeměpis; ve druhé, v Křížovnické ulici, se učilo herectví, zpěv a další předměty, které patří k divadlu. Na Křížovnické jsme s bráchou měli dobré jméno, umělecké předměty nám šly. V té druhé půlce jsme ale figurovali v horším světle. Takže k tomu srovnávání ? když v Křížovnické říkali, že se moje začátky dají srovnat se začátky mého bráchy, byl jsem rád. Naopak když mě srovnávali s bráchou v té druhé půlce, trochu mi to vadilo.

Máte se s bráchou rádi?

Ano, a jsem rád. Co tak vídám v té naší herecké branži, ne všechny sourozenecké dvojice spolu pečou v dobrém, některé se vysloveně rády nemají. Nám to s bráchou vychází nadmíru dobře. Spolu na jevišti jsme zatím stáli ve dvou hrách a obě měly velký úspěch. Uvažujeme tedy, že si to zase po čase (abychom nehráli pořád jen spolu) zopakujeme. Musím říct, že stát na jevišti vedle bráchy, je radost.

Je pro vás Vladimír "ten starší", od kterého jste se učil?

Já jsem byl vždycky dost svéhlavý a paličatý, a on taky, takže jsme si vzájemně nikdy nic moc nepředávali. V podvědomí to ale určitě je. Kdybych bráchovi mohl vykrást úplně všechno, byl bych nejšťastnější člověk na světě. To by ale bylo asi moc vokatý. A možná by to ani nešlo. On v sobě má obrovské vnitřní kouzlo a k tomu se dostat, to je vzácnost. Učím se od něj ale dnes a denně. A on se tak trochu učí ode mne.

Co se Vladimír učí od vás?

Já jsem tak trochu střelec, v rozhodování rezolutní; brácha je v některých věcech plachý a opatrný. Občas potřebuje vzít si ode mne trochu té rezolutnosti.

Zajdete si spolu někdy na pivo?

Ano! Když projíždím okolo jeho bytu, zavolám, on seběhne dolů a zajdeme si naproti na pivko. Navštěvujeme se často i doma. A díky hře Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství, kterou spolu teď hrajeme v Divadle Kalich, se vídáme tak sedmkrát, osmkrát měsíčně.

Chválíte bláznovství i osobně?

Ano. Ono už je otázkou, kdo je opravdu blázen, jestli ti lékařsky potvrzení "blázni" nebo my. Bláznovství je nádherná vlastnost ? pokud se umí zakomponovat do normálního života. Když člověk umí být trochu blázen, je šťastný. Myslím si, že i ve mně ještě trochu toho bláznovství zůstalo. Bylo ho ve mně víc, ale čím je člověk starší, tím je rozumnější, opatrnější a bláznovství potlačuje. Já mám to štěstí, že mi práce umožňuje být bláznem na jevišti dnes a denně, pokaždé v jiné kůži a v jiné podobě.

Co si myslíte o stavu psychiatrické péče v Česku?

Myslím si, že celé naše zdravotnictví je v troskách ? a to platí i o psychiatrii. Hru Chvála bláznovství napsal norský autor; v Norsku můžeme hledat v tomto směru inspiraci. Tam je sociální síť a zdravotnictví vůbec na tak skvělé úrovni, že se můžeme od Norů učit. Je pravda, že Norsko je bohatý stát, my bychom na všechno neměli, ale tou jejich cestou bychom se vydat mohli. V norském modelu vidím možnou budoucnost českého zdravotnictví.

Nedávno vysílala televize seriál Třetí patro, kde jste hrál učně ? vedle Igora Chauna, Jiřího Langmajera či Jana Potměšila. Díval jste se?

Občas jsem se koukl a zavzpomínal na naše hříchy mladí. Ten seriál jsme točili v prváku. Byli jsme tenkrát skvělá parta, takové, řekl bych, dravé obrození českého herectví. Když jsem teď v té televizi viděl Markétu Fišerovou a Jana Potměšila ještě jako krásné, zdravé mladé herce, bylo mi smutno. Uvědomil jsem si, kam až jejich dráha mohla směřovat, a zamrazilo mě. Na druhou stranu jsem šťastný z toho, v jakém okruhu lidí a opatrování oba dva jsou. Musím říct, že jejich nejbližší ? ať už rodina či přátelé ? se o ně postarali skvěle. Takhle by to mělo být se všemi, ale není.

Při natáčení filmu Sametoví vrazi jste říkal, že velkou hereckou zkušeností pro vás bylo hrát člověka na vozíku. V čem?

Je to zvláštní pocit. Něco jiného je sednout si na vozík a chvíli se v něm vozit, něco jiného je zkusit se vžít do pocitů člověka, který je na vozík opravdu odkázaný. O to jsem se při práci na filmu snažil. Zkušenost je to opravdu velká. Jednak si více vážíte toho, že jste zdravý (na to se často zapomíná a uvědomíme si to až ve chvíli, kdy se něco stane), jednak si víc vážíte okolí, které se o postiženého stará. Ta figura, kterou jsem hrál, to byl Jirka Hrubeš, který si zakládal na své fyzičce a měl kolem sebe vždycky spoustu lidí. Po úrazu mu zbyla jenom holka a všichni ostatní se na něj vykašlali. To musí být hrozné.

 Ten film ukazuje mimo jiné na zkorumpovanost české policie. Jaká, podle vás, je?

Velká. Ale začátek není až u policie, ten je u politiků. Když dělají rabiárny ti nejvyšší, dělá je i policie. A různé bodové systémy to nevyřeší. Musí se začít od hlavy, tedy seshora. Jinak nemůžeme po policii chtít, aby se chovala slušně.

Práce na snímku Sametoví vrazi asi byla zajímavá ?

Určitě. Víte, já jsem měl před jeho realizací naplánovanou roční cestu pryč, chystal jsem se na ni rok a půl. Chtěl jsem se vyvázat ze všech divadel, ze všech závazků, odjet do ciziny a například se zdokonalit v angličtině. Jenže přišla tahle nabídka a já jsem cestu odložil. Rozhodla o tom kvalita scénáře a kvalita režiséra Jiřího Svobody. Myslím si, že my herci jsme těmto kvalitám neublížili. Vznikl, myslím si, dobrý film.

Pak jste se vydal na Nový Zéland. Jaký je to stát?

Měl jsem možnost poznat severní ostrov; na ten jižní jsem čas neměl. A k tomu severnímu ostrovu: splnil a předčil všechna moje očekávání. Je to něco nádherného, opravdu naprosto unikátního. Nový Zéland a jeho obyvatelé mě uvedli do takového způsobu života, jaký pokládám za ideální. Kdybyste si někdy chtěl splnit představu nádherného, klidného a slušného života, zajeďte si na Nový Zéland. Tam takový život poznáte.

Takže se asi nedivíte, že právě na Novém Zélandu se natáčel Pán prstenů.   

To opravdu ne. Myslím si, že tamní prostředí a atmosféra k Tolkienovi přesně sednou. Já se vyhýbám atrakcím, takže místa spojená s natáčením jsem nenavštívil. Když se ale podíváte na krajinu kdekoliv na Novém Zélandě, je to podobné. Tam se ten film dal natočit kdekoliv.

Cestujete rád?

Cestuji, i když doposud to tak okaté nebylo. Na to, jak dlouho se nemohlo, jsem navštívil už dost míst. Hodně jsem to doháněl po Listopadu, předtím jsem byl pouze v Bulharsku, jednou v Západním Berlíně a díky tomu, že táta pracoval v Sýrii, tak i tam a podívali jsme se taky do Jordánska k Mrtvému moři. Jinak jsem se ale do roku 1989 nikam moc nedostal a tak to teď hodně napravuji. Musím říct, že kvůli tomu upozaďuji i svůj soukromý život, myslím tím to, že zatím neplánuji založení rodiny. Našel jsem partnerku, která taky ráda cestuje a chceme si užít cest, dokud nemáme žádné závazky. Rodině se totiž pak chceme věnovat plně. A samozřejmě s ní také cestovat ? po celém světě vidíte, jak lidé jezdí s dětmi už od dvou, tří let. Těm dětem to přitom vůbec neubližuje. Naopak je to obohacuje.

Trochu jste mi nahrál: kdysi jste prohlásil, že vaše vztahy často končí na nedostatku komunikace. Teď jste tedy našel partnerku, se kterou komunikujete?

To takhle nemůžu říct. Komunikace začne váznout až po určité době. Se Sábou jsem byl osm let, s Luckou tři roky a se současnou partnerkou jsme teprve v půlce třetího roku. I s ní samozřejmě může nastat konec komunikace. Se Sábou a s Luckou jsme ale měli hodně vysokou komunikační frekvenci; možná tak vysokou, že jsme si rychle řekli úplně všechno a pak už nebylo co. Se současnou partnerkou toho možná tolik nenamluvíme, šetříme si to, a o to náš vztah snad vydrží déle. A když se do toho ještě dostane rodina, komunikační spektrum se rozšíří.

Myslíte na děti?

Už dost často a připravuji se na ně.  

Stále si stěžujete, tak jako před časem, že máte málo soukromí?

Teď už tak ne. Po té mojí dlouhé cestě se tahle věc hodně zlepšila. Předtím jsem byl hodně vytížený, soukromí bylo tím pádem málo, a to byl taky jeden z důvodů mojí cesty. V dálkách jsem se trochu srovnal a ujasnil jsem si hodnoty. Když jsem se vrátil, začal jsem si svoje soukromí lépe hlídat. Teď je to tedy mnohem lepší; kdyby se mi podařilo udržet soukromí v současném stavu, bylo by to ideální!    

TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v Avisu 11/06