Gabriela Demeterová nabourává představu o klasických muzikantech: ráda se směje, nezkazí žádnou legraci, přijme nabídku na účast ve vkusném zábavném pořadu, moderuje televizní magazín. Vedle toho (nebo spíš hlavně) je ale skvělou houslistkou a violistkou, pořadatelkou hudebného festivalu v západních Čechách, učitelkou na pravidelných letních kursech a iniciátorkou obnovy (především západočeských) památek. Sjezdila lán světa a nahrála spoustu desek. Před koncem roku vyšlo třetí album z řady, která by měla obsáhnout všechny houslové sonáty Wolfganga Amadea Mozarta.

Máte k Mozartovi nějaký zvláštní vztah?

Mozart a vedle něj ještě Johann Sebastian Bach jsou pro mě autoři, kteří jsou políbení vesmírem. Když mám špatnou náladu, většinou sahám k nahrávkám právě těchto dvou pánů.

Takže myšlenku nahrát všechny Mozartovy houslové sonáty jste zřejmě uvítala!

Určitě. Před dvěma lety mě s tímhle plánem oslovil klavírista Norbert Heller a jelikož je odborníkem ve hře na kladívkový klavír a stylovou interpretaci hudby, kývla jsem. Mozartem se ostatně v tomto duchu zabývám už od dětství. Musím říct, že v otázce dobové interpretace je to velice citlivý skladatel.

Máte na starou hudbu speciální nástroj?

Ano - housle, které mám zapůjčené ze sbírky Českého muzea hudby. Je to nástroj z roku 1795 z dílny Kašpara Strnada.

Kolik takové housle stojí?

Obecně můžu říct, že ceny houslí se pohybují od padesáti tisíc do několika miliónů. Na tento konkrétní nástroj byl dělán odhad už hodně dávno a bylo to nějakých čtyřicet tisíc marek. Marky už ovšem dneska neexistují a podle mého názoru je hodnota těchto houslí nevyčíslitelná. Strnad je totiž jedním z nejvýznamnějších reprezentantů české houslové školy. Navíc: tyhle housle se dochovaly v neskutečně dobré kvalitě.

Houslím dáváte jména a přezdívky. Jak říkáte těm od mistra Kašpara?

Těm říkám jenom Kašpar. Jinak mám ale housle, kterým říkám Geoffrey. To jméno jsem jim dala podle známého filmového hrdiny Geoffreye de Peyraca. On měl na obličeji šrám a ty housle mají na přední desce podobný šrám. Někdo je před časem poškrábal, zřejmě někde na kůru.

Zrají housle s dobou?

Housle zrají jako víno, to je na nich nádherné. Čím je tedy nástroj starší, tím je zajímavější a zajímavější je na něj hrát. Kvalita, kterou nabízejí, je už prověřená časem - horší už zkrátka nikdy nebudou. U nově postavených nástrojů nikdy nevíte, co z nich bude, co udělají za dvacet nebo sto let - je to tak trošku sázka do loterie.

Jak se cítíte jako televizní moderátorka?

Musím trošku pochválit pořad, k jehož moderování jsem byla přizvána: Terra musica je pro všechny, kteří mají rádi dobrou hudbu, skvělá věc! V brzké budoucnosti projde určitou změnou, změní se její koncepce i název, ale za dobu svého trvání udělala kus práce. Terra musica za dobu, co byla vysílána, určitě přivábila k hudbě i lidi, kteří původně měli z klasiky obavu a respekt. Vím například o některých divácích, kteří si původně zapnuli televizi náhodou - a už setrvali! Kdyby pořad přitáhl jednoho jediného příznivce klasiky, zaplať pánbůh za něj! Mám za to, že v České televizi podobné magazíny chybějí.

Sledujete práci svých "kolegů" - televizních moderátorů?

Já se samozřejmě nemůžu považovat za kolegyni například Marka Ebena - on dělá svoji práci tak profesionálně, jako já housle. Moje zaměstnání je hudba; v tomhle případě jsem byla tak trošku hozená do vody, velmi mě to ale chytlo. A jestli sleduji ostatní moderátory? Ano. A jelikož jsem mohla nahlédnout do moderátorského zákulisí, jsem velmi shovívavá, když vidím, že se třeba něco někomu nepovede. Vím, co za tím je práce.

Práci Jiřího Krampola jste mohla sledovat i z druhé strany - jako host jeho talk show Nikdo není dokonalý.

To je pravda a Jiřímu Krampolovi musím vyseknout velkou poklonu. Je to nesmírně spontánní člověk se schopností improvizovat a smyslem pro pointu. S tím se musíte narodit. Jiří Krampol kromě toho nepotřebuje potápět své hosty a exhibovat před diváky. Právě na tom se pozná špička v branži - opravdoví profesionálové to nemají zapotřebí. Krampol je galantní gentleman a své řemeslo umí dělat na sto procent.

Zůstaňme u mladých houslistů a jejich sebeprezentace, případně prezentace vážné hudby, v zábavných pořadech. Podle mého na jedné straně stojí například Ivan Ženatý nebo Čeněk Pavlík, ty v takovém pořadu nevidíte; někde uprostřed jste vy a třeba Pavel Šporcl, kteří si takové účinkování hlídáte a dávkujete, a na druhém kraji se nachází třeba Jaroslav Svěcený, kterého je v televizi víc.

Věcí každého z nás je, jak to cítíme, jakou image si zvolíme a jakou formou se chceme před lidmi prezentovat. Práci, kterou dělám, beru jako poslání a závazek - měla bych lidem přinášet radost. Abych tenhle úkol mohla plnit a abych tu radost lidem mohla přinášet, musím být vidět. Když nejsem vidět, nedozví se o mně pořadatel, nedozví se o mně sponzor, který pořadateli přispěje na moje vystoupení. Je to vlastně uzavřený kruh. Teď budu mluvit za sebe: když budu pohrdat médii, odsuzuji se do určité izolace. A když budu v izolaci, můžu mít problémy se svým posláním, o kterém jsem mluvila. Na druhou stranu ale musím vědět, kam až chci jít, do čeho se dám a do čeho už ne. Ráda bych, aby mě lidi vnímali takovou, jakou se sama cítím. A abych si své počínání mohla zodpovědět sama před sebou.

Kde jsou hranice, za které už nejdete?

Odmítla jsem už spoustu nabídek na zábavné pořady. Nechtěla jsem, aby moje vystoupení bylo vnímáno jako něco, co udělám za každou cenu pro to, abych byla vidět. Odmítám například pořady typu Caruso šou. Nedávno jsem ale na druhé straně přijala zajímavou nabídku do soutěže Čtyři v obraze. To je jakási verze původního pořadu Videostop, který jsem coby studentka konzervatoře ráda sledovala. Já miluji filmy - když jde o ně, jsem schopná do toho jít. Kromě toho pořad Čtyři v obraze moderuje můj spolužák a kamarád Aleš Háma. Spoluhosty tu se mnou byli Alena Zárybnická a Marek Vašut, tedy mí známí a lidi které mám ráda. Byla jsem tedy v dobré společnosti.

S vaší láskou k filmu souvisí zřejmě i vystoupení v rámci slavnostního večera Českého lva.

Určitě! Mám ráda recesi, úlet. Aby ten úlet vynikl, je dobré občas se v nějakém pořádném objevit. A ten večer s Martinem Zbrožkem, co si budeme povídat, skutečně úletem byl. Navíc: Český lev je něco jako náš Oscar a ukažte mi někoho, kdo by odmítl nabídku vystoupit na tak prestižním večeru! Kromě toho moje vystoupení bylo vymyšleno velmi citlivě. To jsem prostě vzít musela.

Navíc: jeden z tehdejších moderátorů, Martin Zbrožek, je prý dobrým houslistou.

Opravdu je. Bylo velmi příjemné zahrát si s ním Bachův dvojkoncert.

Před časem jste slibovala vystoupení s Divadlem Vizita, kde oba pánové, tedy Dušek i Zbrožek, hrají.

To je pravda, ale zatím to uvízlo především na mojí podzimní vytíženosti. Společné vystoupení ale opravdu plánujeme, tedy Jarda Dušek, Martin Zbrožek, já a kytarista Pavel Steidl. Už snad je určen i nějaký termín - to nechci zakřiknout. Ale prozradím místo: celé by se to mělo uskutečnit v Novém Strašecí na kytarovém festivalu.

Máte za sebou nějakou kompoziční práci?

Ne, nemám. Do skládání se neženu; zato nabídku na nahrání  nějaké pěkné filmové hudby do dobrého filmu bych určitě neodmítla. Dnes už v tomhle ohledu existuje spousta krásné filmové hudby a celá řada houslistů se zabývá její interpretací. U filmové hudby můžeme naplno ukázat, co umíme. Vězměte si třeba film Rudé housle. To je vynikající kanadský snímek, který se, bohužel, v naší distribuci neobjevil. Jeho hlavní postavou jsou housle a celý soundtrack nahrál houslista Joshua Bell. Tohle je něco, čemu bych určitě neřekla ne a zcela jistě by mě to bavilo. Taky proto, že by to pro mě byla i určitá změna.

Které z filmů, které u nás byly k vidění, se vám líbily?

Před několika měsíci jsem chodila do kina poměrně hodně, teď už je to zase slabší. Z těch, na kterých jsem byla, musím jmenovat Želary a Jedna ruka netleská - to jsou filmy, které jsem viděla několikrát, mám je i na DVD. Patřím k fandům Pána prstenů a byla jsem i na Alexandrovi Velikém.

Jak probíhají vaše hudební námluvy s Michaelem Kocábem?

Z Michaela Kocába bych ráda "vytáhla" houslový koncert. Mluvili jsme o tom, oběma by se nám to líbilo, tak teď už je celá věc na panu Kocábovi. Snad nastane někdy v budoucnu ta správná konstalace.

Před časem jste nahrála dueta housle - viola sama se sebou. Jaké to je?

Každopádně to byl zajímavý zážitek. Chtěla jsem to podstoupit, abych si ujasnila, kam až můžu jít, co si můžu dovolit. A řeknu vám, že je to hodně těžké. Nejdřív jsem nahrála housle, ta nahrávka se sestříhala a asi po měsíci jsem přišla donahrát violu. Občas problémy nastaly ve chvílích, kdy jsem měla sama se sebou v jednu chvíli začít - tady vám chybí ten druhý, se kterým si ukážete a spustíte. Naopak ani v těch technicky nejobtížnějších pasážích jsem potíže neměla, protože jako houslistka i violistka mám stejné cítění. Ověřila jsem si tak, že nejlepší hudební dua by byla taková, kdy by se jeden muzikant mohl rozdvojit!  

Gró vašich českých hudebních aktivit směřuje do západních Čech. Co vás tam táhne?

Především ten kraj sám a tamní památky. A taky historie. Ta, která se tam odehrála, je důležitá pro celkovou historii České republiky. Ten kraj prostě má charisma - a to mě fascinuje. Proto zde již několik let pořádám mezinárodní hudební festival Barokní perly G. Demeterové.

Asi se vás dotýkají stále častější krádeže uměleckých předmětů z kostelů a dalších historických památek...

Jistě. Je to smutný odraz naší doby. Jenom doufám, že se to vylepší, až se začne zvedat morální kredit našeho národa. A já jsem optimistka: myslím si, že už se zvedá. Chybí nám ale jedna věc: Češi zatím nejsou příliš "morálně hrdí". Znám ale spoustu lidí právě v západních Čechách, kteří jsou úžasní patrioti. A v takových je do budoucna síla celé naší země.

Přečetli jste si v Avisu 4/05 TOMÁŠ PILÁT