REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

DARINKA ROLINCOVÁ & TOMÁŠ VARTECKÝ

POROTCI OD COCA-COLY

Každá pomoc začínajícím muzikantům je chvályhodná. Mladí kluci a holky nemají kontakty a peníze, a přitom mnohdy opravdu umí. Jak se o nich tedy hudební svět dozví? Jednou z možností je nová soutěž Coca-Cola PopStar. Ve hře přitom není málo: vítěz vydá regulérní album u renomovaného vydavatelství Sony Music/Bonton! Jak na to? Do 31. března je potřeba odeslat demo nahrávku s původní autorskou tvorbou v délce minimálně 20 minut. Odborná porota vybere nejlepší, kteří postoupí do semifinále. Semifinalisté zahrají už živě a porota z nich určí finalisty. Veřejný koncert, při kterém už půjde o všechno, proběhne v červnu. V jeho závěru porota vyhlásí vítěze. A na toho bude čekat smlouva na vydání alba. V porotě (vedle novinářů a zástupců regionálních rozhlasových stanic) zasedají muzikanti zvučných jmen: Jan Muchow (Ecstasy Of St. Theresa), Jaromír Helešic (Support Lesbiens), Miroslav Žbirka, Dara Rolins a novopečený člen koncertní sestavy kapely Lucie Tomáš Vartecký. Povídal jsem si s posledně dvěma jmenovanými.

Soutěž má podtitul Hledáme novou hudbu. Myslíte si, že je potřeba hledat u nás novou hudbu?

Dara Rolins: Jasně! Je dobré, když se věci mění a myslím si, že tu pořád je deficit nové dobré hudby. Když si přečtete noviny, časopisy a pustíte rádio, tak minimálně z padesáti, ne-li z osmdesáti procent propagují interprety, kteří už tu jsou a zpívají aspoň sto let. Tak si myslím, že je vždycky dobré, když přijde nová krev.

Tomáš Vartecký: Je potřeba nové muzice pomoci. Je potřeba muzikantům nabídnout reálnou možnost desky a tím pádem reálnou možnost toho, že o nich někdo uslyší. Tohle všechno je totiž v dnešní době složité. Dostat se na firmu a vydat album není vůbec lehké. A vydání desky u Sony Music/Bonton - to je opravdu velká cena.

Vy jste kdysi s kapelou Kurtizány z 25. Avenue vyhráli jinou soutěž - Marlboro Rock In. Dá se to srovnat?

Dá. Nám to tenkrát moc pomohlo. Vítězství v téhle soutěži bylo spojeno s určitou finanční částkou, za kterou jsme si tenkrát koupili první pořádné vybavení. Tak jsme mohli odjet na šňůru a zase se o nás dozvěděli další lidi.

Co dnešní muzice u nás konkrétně schází?

Dara Rolins: Třeba odvaha našich rádií experimentovat a riskovat. Rádia nerada zkoušejí nevyzkoušené a nerada dávají prostor někomu, kdo není zaběhlý a ověřený.

Může to soutěž Coca Cola PopStar prolomit?

Nevím, jestli prolomit, ale určitě je to dobrá vlaštovka. Je příjemné, když lidi, kteří mají talent a nevědí, co s ním, se mohou přihlásit do soutěže, kde jsou zřejmé výsledky. Kde se nejedná pouze o blábol, o jeden večer, kam přijdete, odnesete si třeba i cenu, ale dál se to už nevyvíjí. Velmi důležité jsou právě možnosti vývoje. Musejí vás totiž poznat média, časopisy a rádia. A je dobré, když do toho vstoupí seriózní partner se seriózními penězi a udělá tomu reklamu.

Od soutěže dál. Bavíte se se mnou česky. Je už vám čeština bližší, než slovenština? Mluvíte ještě vůbec slovensky?

Samozřejmě. Já mluvím tak střídavě. (Dara začíná mluvit slovensky). Většinou přecházím z češtiny do slovenštiny, záleží na tom, o čem mluvím. Když se bavím o svých začátcích, o rodině a o sestře, mluvím spíš slovensky.

Sestra je pro vás asi hodně blízkou osobou...

Ano. Ona je vlastně takovou mojí druhou mámou. Dřív mi věnovala opravdu hodně času. Teď už má své kluky a musí se věnovat své rodině, ale stále se vídáme pravidelně. Zrovna teď o víkendu jsem u ní byla na teplém jídle. Přivezla jsem s sebou tátu a povídali jsme si u tvarohového koláče, který sestra upekla. Pořád jsme v čilém rodinném kontaktu.

Jak jsou její kluci staří (spíš mladí)?

Jeden z nich chodí do první třídy, druhý je ještě ve školce.

A čím se vaše sestra zabývá?

Teď především těma klukama. Jinak pomáhá produkčně svému manželovi Danovi Hádlovi. Starají se například o dívčí skupinu Black Milk. Dokonce jim sestra psala i nějaké texty.

Vy sama jste si, vedle profese zpěvačky, vyzkoušela i novinařinu. Díváte se od té doby jinak na ty, kteří s vámi třeba dělají rozhovory?

Asi ano. Velmi respektuji ty, kteří dají dohromady souvislý článek nebo dobrý rozhovor. Líbí se mi, když pouze neopíšou to, co se snažím vysvětlit v dlouhých větách. Novinařina je povolání, ke kterému je zapotřebí talent. Já jsem zpěvačka a někdy mi dělá problémy vyjádřit svoje pocity a názory tak, abych nezabrala půl stránky. Na novináři je, aby se do mě uměl vcítit, aby porozuměl tomu, o čem mluvím a aby pointu mého dlouhosáhlého příběhu zkrátil do výstižných tří, čtyř vět. A to není legrace.

Často chodíváte s pejskem, třeba i na tiskové konference, dnes ho s sebou nemáte. Kde jste ho nechala?

Pejsek je holka a právě teď je nemocná. Má něco s pravým uchem, nějaký zápal. Kňourá, kňučí a je nevrlá. Ráno jsme byly u doktora, dostala nějaké prášky a nechala jsem ji v pelíšku.

Dá se říct, co je za rasu?

Těžko. Je to voříšek, taková směs něčeho hrozně roztomilýho, bílýho, chlupatýho. Něco mezi retrívrem a malým teriérem. Přesně to ani neumím popsat. Kromě toho mám ještě velkou chrtici. Ta zase byla nemocná nedávno. Skočila mi ze žižkovského památníku a zlomila si páteř.

Berete s sebou psy i na turné?

Ta chrtice se mnou absolvovala celé turné Sexy Dancers. Ale po té nehodě to už nejde - stará se oni moje sestřenice. Ono to totiž po tom úrazu bylo hodně náročné: pes nemohl nikam chodit, dokonce ani "na záchod" a v podstatě se musel všude nosit. Zaplať pánbůh, že kolem sebe mám takové hodné lidi!

Kromě toho všeho, co děláte a dělala jste, a o čem už jsme mluvili, jste také hrála ve filmu u čerstvého držitele Českého lva za celoživotní přínos českému filmu Juraje Jakubiska. K tomu byste se nechtěla vrátit?

Popravdě řečeno, ani ne. Juraj Jakubisko je nesmírný talent a jako všichni talentovaní lidé tak trochu blázen. Byla to pro mě samozřejmě zajímavá zkušenost, ale musím říct, že bych na to asi podruhé už neměla nervy. Jsem zvyklá být sama sobě režisérkou a ne pracovat "pod rukou" někoho jiného. Nechci tím říci, že bych nebyla ochotná udělat věci jinak, ale když jsou zcela v jiném duchu, než je cítím, tak se za ně nemůžu postavit. Víte, se mnou je to složitější. Nejsem totiž anonymní herečka, kterou člověk může přetvořit v roli jednou tak a jednou zase jinak, ale Dara, která má už jasně definované názory, představy a image. Ale vzpomínky na natáčení mám hezké. V hlavě mi zůstaly především ty úsměvné. A také od té doby vím, že když se setkají dvě tvrdohlavé hlavy, není to jednoduché.

Říká se, že režiséra Juraje Jakubiska režíruje jeho žena Deána...

A právě v tom je ten největší problém!

Vy jste ovšem i spolumajitelkou restaurace a klubu na Václavském náměstí. Šla jste do toho kvůli penězům?

Peníze nebyly prvotním impulsem. Nemůžu být úplný pokrytec a tvrdit, že z toho žádné peníze nejsou, ale víc mě zajímá ten klub a jeho program. Je pro mě úžasné mít klub, kde si můžu dělat, co chci. Můžu si tam zvát, koho chci a můžu tam přivést i talentované muzikanty, kteří ještě třeba nejsou úplně známí. Nikdo se mě na nic neptá, je to všechno na mně.

U vchodu do klubu velmi často stojí a zvou dovnitř černoušci. Stojí za tím vaše kosmopolitní duše?

To spíš bude náhoda, že je tam často vídáte - oni tam nejsou vždycky černoši. Ale abych odpověděla: ano. Souvisí to i s tím, že nabízíme mezinárodní kuchyni a k tomu patří i černá pleť. Ovšem nejsou u nás zaměstnaní jenom černí kluci.

Jste Slovenka s českým občanstvím a máte ráda Ameriku. Vaše mezinárodní srdce je asi hodně široké...

...a k tomu mám ještě touhu postavit si domek u moře. Zřejmě někde v Evropě, abych to sem měla blízko. Ale to je vize zatím hodně vzdálená. Teď si přestavuji svůj podkrovní byt v Praze. Doufám, že v dubnu bude kompletně hotový.

Jak bydlí Tomáš Vartecký s Annou K.?

Tomáš Vartecký: Nám se to teď právě vyjasňuje - dostavujeme dům. Kdo někdy stavěl, ví, jak je to hrozné. Až budeme mít dostavěno, bude všechno jednodušší. Když má člověk kde bydlet, je to veselejší. Pak můžeme uvažovat i o věcech, které by bez toho nešly.

Třeba o rodině?

Třeba. To se všechno uvidí.

Co se děje ve skupině Lucie?

Lucie má o jednoho člena míň a zůstává ve třech. Já budu s Lucií hrát v koncertní sestavě.

Takže zatím se kmenovým členem nestáváte?

Ne, zdaleka ne.

A chtěl byste?

Zatím mi stačí to, že si s Lucií zahraji na koncertech. Jako hráč i skladatel mám tolik aktivit, že to všechno těžko stíhám. Měl bych třeba dělat desku pro Annu K., ale zatím jsem se k tomu nedostal.

Vašich aktivit je opravdu požehnaně: Kurtizány z 25. Avenue, Wanastowi wjeci, Koller Band, Landa Band. Když hrajete s Davidem Kollerem nebo Danielem Landou, nevadí vám, že - ač na vašich výkonech stavějí - jste tak trochu v pozadí?

Takhle to vůbec nevnímám. Já jsem a vždycky jsem byl především kytarista. Pro mě je fajn to, že si zahraji na velkých koncertech před spoustou lidí. A vůbec necítím, že by mě tam nikdo nevnímal a neocenil. Jak Landa tak Koller si mě vybrali asi proto, že se jim líbí, jak hraju. To ti lidé vědí.

V čem se liší hraní u Davida Kollera a Daniela Landy?

S Danem Landou se na koncertech hraje tak, jak se to nacvičí na zkouškách. Při vystoupeních není možnost hrát jinak, není tam místo pro improvizaci. Aranže jsou totiž předem dané - jsou tam dechy, je tam smyčcové kvarteto. Své jsem si mohl říct při vzniku písniček. S Danem jsem točil desky - takže jsem nabízel své představy, jak by na nich měly kytary znít. A pak je to jednou provždy stejné. Na deskách i na koncertech. David Koller mi nechává naprosto volnou ruku. Říká, ať si ty písničky zahraji jak chci, jen ať to nezní jako Lucie. U Kollera má kytarista více svobody. Stávalo se, že jsem ještě na koncertě nevěděl, jak co budu hrát. K tomu se stalo ještě to, že Olda Krejčoves nemohl na dva koncerty a já jsem místo jedné kytary musel hrát dvě. V jeden okamžik jsem se musel rozhodnout, kterou kytaru vlastně budu hrát.

Podle čeho se v ten moment řídíte?

Těžko říct, zřejmě se rozhoduji pro tu důležitější. Ale ono není moc času, prostě jakou hraju, takovou hraju. Když je v té písničce sólo, tak hraju sólo. To je pro mě hodně zajímavé, protože nejsem sólista.

Jak se vám na koncertě Dana Landy hrála písnička Karla Kryla?

To jsem měl husí kůži. Jednak je to krásná písnička, jednak ji Dan podal moc pěkně.

Když jste s kapelou Kurtizány z 25. Avenue vyhráli soutěž Marlboro Rock In, objevila se vaše fotka na titulní straně Blesku. Tenkrát jste řekl, že to už se asi nebude nikdy opakovat. Jenže jste se stal členem koncertní sestavy Lucie - a opět tu byl důvod k fotkám do Blesku. Měl jste je tam?

Měl. V ty dny byly moje fotky všude možně. To máte tak: v téhle zemi se nic moc neděje a tak jsou novináři vděční za každý skandál.

Berete fotografii v Blesku jako reklamu, za kterou jste rád?

Když mám fotku v Blesku, tak mi to nevadí. Vadí mi, když o mně píší blbosti, které poškozují buď mě nebo někoho, koho mám rád. To mě štve a s tím se vždycky snažím něco udělat. Ale to, že je v Blesku fotka a moje jméno, to neovlivním. Ovšem kdo z toho bude mít určitě radost, to je moje máma. Noviny si koupí, ukáže přátelům a bude potěšená. Já už to nevnímám ani jako reklamu, ani jako antireklamu. Pro mě to už není nic. Pokud se nejedná o urážky.

Vycházejí o vás i urážky?

Ano. To, jak všichni víme, se děje. Některé z těch věcí jsou už neúnosné. A co se týče druhých - tak třeba Zelený Raoul o Karlu Gottovi byl už hodně přes čáru. Nedovedu si představit, že by se to týkalo někoho, koho mám rád.

Podle některých je ale i negativní reklama v důsledku pro interprety reklamou vítanou.

Já na tom nejsem tak, že bych potřeboval negativní reklamu. Nejsem loutka, která se musí objevovat v časopisech, aby mohla finančně existovat. A to spousta lidí je. Jsou lidi, kteří se jenom objevují v časopisech a člověk ani pořádně neví, co vlastně dělají.

Neutrpí vaším účinkováním v Lucii Kurtizány?

Neutrpí. Jak jsme mluvili o reklamě, tak tohle by mohla být ta dobrá, byť z mé strany nechtěná. Jestli někdo kvůli mně, protože hraju ve skupině Lucie, přijde na skupinu Kurtizány z 25. Avenue, tak to Kurtizánám rozhodně neuškodí. Naopak.

S Danem Landou a Annou K. jste nedávno byl hrát českým vojákům v Kuvajtu. Jak tam bylo?

Rozhodně to byl nesmírně zajímavý zážitek. Už jenom získat vízum do Kuvajtu je ohromný skalp. To se běžně nedává. Mám ho v pasu a až budu mít nový, tak si ho rozhodně ofotím.

Do Kuvajtu jste jeli vlastně na otočku. Viděli jste z té země vůbec něco jiného, než vojenskou základnu?

Viděli! Do Kuvajtu jsme přiletěli odpoledne a jelikož jsem nešel spát, viděl jsem Kuvajt celou noc. Jinak z Kuvajtu toho moc vidět nejde - tam je jen poušť a Perský záliv a ani jedno z toho vlastně není krásné. Moře je strašně špinavé a poušť je poušť. Zajímavé je ale něco jiného. Před osmi lety tam nebylo nic. Všechno srovnané se zemí. Třetina národa mrtvá. Teď je to jiné, všechno je znovu postavené, i když přítomnost války je tam cítit dodnes. Kuvajt je holt bohatý stát. A další zajímavost: Kuvajťané začínají nenávidět Američany. Ti je sice osvobodili, ale už se tam uhnízdili.

Anna K. byla vloni v Bosně. Taky země po válce, ale ta je na tom asi hůř...

Podstatně. Tam už chybějí jen mrtvoly podél silnic, jinak to tam vypadá jako uprostřed války. Je tam strašná atmosféra, taková ta poválečná. Každý musí urvat, co uvidí.

Čeští vojáci v Kuvajtu si Dana Landu sami vybrali. Proč, podle vás, právě jeho?

Třeba proto, že to je u nás jediný zpěvák, který zpívá na jejich témata: válka, pocit člověka ve válce, smrt. Dan si za svými písněmi stojí a lidé mu je věří. Landa prostě není zakomplexovaná troska, která si jede do Kuvajtu vydělat.

Jaká byla atmosféra koncertu?

Jedinečná. Přestože jsme dělali chyby, protože jsme neměli čas všechno nacvičit, tak vojáci chtěli, abychom hráli a zpívali pořád a pořád. Anna K. zazpívala hymnu á capella, mělo to ohromnou sílu. Ti naši kluci - to je vážená chemická jednotka, která je jediná svého druhu na světě. Je schopná operovat ve válečných podmínkách a zjišťovat radiaci. Kdo není moc vlastenec nebo má v tomhle smyslu problémy, měl by něco podobného zažít. Tam se opravdu prožije pocit hrdosti.

                TOMÁŠ PILÁT, Aviso 4/03

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Žateckých 26, Praha 4       tel.: 261 090 161, 261 222 194-6, martek@martek.cz    Copyright © 2003 Martek, s.r.o.