|
Rozhovor se zpěvákem, textařem a skladatelem Danielem Danielem
Sympatickému blonďákovi s černou brýlovou obrubou chyběl ke známému image jen obvyklý bílý oblek: Protože se vracel autem z Brna, na domluvenou schůzku přišel v džínsech a světlé bundě. Muž, který zdaleka nevypadá na svých třicet let, začínal s kytarou již v patnácti letech, projížděl tzv. "porty" neboli festivaly populární hudby, získal i nějaké ceny, zpíval a hrál se skupinou ARAKAIN a později se skupinou KREYSON Ládi Křížka - ten je dnes jedním z dvoučlenné skupiny DAMIENS - a pak se osamostatnil. Což v praxi znamená, že si sám skládá hudbu a texty, sám si nahrává - a kromě muziky má obrovskou zálibu v leteckém modelářství, vlastní průkaz opravňující jej k létání na větroních, na což teď už vůbec nemá čas, a zabývá se chovem psů ušlechtilých plemen. Jeho hvězda stoupá zvolna, ale vytrvale - a určitým přelomem byl i křest nejprve singlu a krátce poté kompletního cedečka s názvem Motýl. A to už je také zvláštní kapitola, protože křest tohoto nosiče nebyl záležitostí jen uměleckou a společenskou, ale také hluboce lidskou, neboť se konal v rámci oslav výročí nadace Naše dítě a její Linky bezpečí, a tento večer se uskutečnil čtyři roky a dva dny po záhadném zmizení tehdy šestnáctiletého chlapce... O tom a ještě o mnohém dalším vyprávěl našemu reportérovi zpěvák, skladatel a textař Daniel Daniel.
-
Než přejdeme k vlastnímu tématu - ta shoda křestního jména a příjmení je opravdová? Trochu mi to připomíná jednu z postav skvělých detektivek amerického spisovatele Edgara Mc Baina o 87. revíru, kde vystupuje také detektiv Mayer...
Ale u nás jsou takové opravdové, nikoliv knižní pojmy, jako jsou třeba hudební skladatelé Zdeněk Zdeněk nebo Jindřich Jindřich. Já vám to prozradím - mé originální příjmení je zvláštní a zní poněkud nelibě. Takže jsem se začal představovat křestním jménem Daniel a když se mne ptali, jak dál - řekl jsem, no, také Daniel. V současně době probíhá úřední jednání o legalizaci tohoto příjmení, což, jak doufám, nebude trvat dlouho.
-
Prima. Když jste mluvil o Láďovi Křížkovi a skupině CREYSON, tam také s vámi prvně vystoupila zpěvačka, která dnes patří mezi superhvězdy...
Máte na mysli Annu K. Ano, lze bez nadsázky říci, že my jsme ji vlastně umožnili první vstup na koncertní podium. Je to skvělá zpěvačka a navíc dobrá kamarádka. Chtěl bych k tomu dodat, že na spolupráci ve skupině CREYSON mám velmi dobré vzpomínky.
A přesto jste se osamostatnil...
Ano, protože jsem spíše sólový hráč, což se týká nejen hudby, ale trochu i životních postojů. Neboť práce v týmu má své nesporné výhody, ale také nevýhody, je třeba se podřídit názoru šéfa nebo většiny... Mne to zkrátka více vyhovuje takhle. Co si vytvořím, to si sám nazpívám a v některém studiu nahraji. Zatím se mi daří.
-
Ale k vaší popularitě - vedle nesporných schopností a pracovních výsledků - přispěla i spolupráce s nadací Naše dítě, konkrétně v případě zmizelého Přemka Pazderky. To byl svého času velký policejní případ a teď se na to už pozapomíná... Můžete čtenářům Avíza tuto tragickou záležitost opět přiblížit?
Samozřejmě. Přemek Pazderka zmizel z domova, když mu bylo šestnáct let a dva dny, konkrétně 6. září 1996. Odešel bez dokladů, jako by si jen někam odběhl. Naposledy jej viděl řidič autobusu, který jej odmítl vzít zpět domů, protože Přemek neměl peníze - tomu řidiči bych nic nevyčítal, dělal svoji práci a nemohl tušit, co se stane dál... O Přemkově osudu se nic neví, rodina neztrácí naději, že žije, ale že je někým zneužíván - on byl Přemek takový jemný typ s téměř dívčími rysy, což byla také jedna z možných pátracích hypotéz. A Přemek měl - na rozdíl třeba ode mne - doma dobré poměry a citové zázemí, neměl žádný důvod k opuštění rodiny. A proč jsem se k tomu připletl já, to má také souvislosti. Kdysi jsem chodil s dívkou, jejíž kamarádka - zpěvačka jela stopem na zkoušku a již nikdy ji nikdo nespatřil. Totéž se stalo o pár let poději další dívce z okruhu mých známých. A když jsem se seznámil s Přemkovým bratrem Alexandrem a jeho rodiči a s paní Zuzanou Baudyšovou, předsedkyní oné nadace, rozhodl jsem se, že se pokusím pomoci alespoň tímto způsobem nějak celou záležitost vrátit do povědomí širší veřejnosti, a to písní Motýl, přičemž nejde jen o jeden tragický případ, ale o zmizelé děti vůbec, má to být i jakési varování. Akce vzbudila mediální pozornost a objevila se některá nová svědectví, která policie přezkoumává. Mimochodem, zřídili jsme internetovou stránku www.
daniel. cz, právě pro větší informovanost po zmizelých dětech. Když jsme u toho, třeba byste se mohl v Avízu o Přemkovi a pátrání po něm zmínit, při nákladu a čtenářském dosahu tohoto časopisu by to bylo velmi užitečné...
-
Činíme tak i tímto rozhovorem. Pokud se někdo ozve naší redakci, předáme informaci do správných rukou. Ale vy jste se zmínil o svém vlastním dětství - nejsme bulvár, ale pokud chcete něco prozradit...
Proč ne. Rodiče se rozvedli, otec se znovu oženil, s nevlastní matkou si příliš nerozumím, takže od šestnácti let jsem žil po internátech a podobných institucích. Naštěstí jsem měl a ještě mám spoustu zájmů, kromě hudby i letecké modelářství, sportovní gymnastiku, počítačovou grafiku, hrál jsem na slušné úrovni volejbal. Neměl jsem tedy moc času na hospody a jiné neplechy. V osmnácti letech jsem se dozvěděl, že moje první matka také není skutečná matka a že pravá máma žije ve Švédsku, kam emigrovala, když mi byly dva roky - a protože se jí nepodařilo mne do této země dostat, setkal jsem se s ní až ve svých dvacet letech, po uvolnění hranic. Okamžitě jsme se sblížili, ve Švédsku mám ještě dva dříve neznámé sourozence, sestru a bratra.
-
Danieli, vaše písňové texty jsou opravdu dobré - říkám to proto, že leckdy se úroveň textů podceňuje. Ovlivnilo vaší textovou tvorbu i vaše dětství a jsou zpěváci, kteří vás nějak inspirovali?
Řeknu to asi takhle: Text je v písňové tvorbě něco jako obraz v rámu. Třeba techno - nic proti němu - je takové to dupy dup, přehlídka rámů, kdežto písňová tvorba musí být v přeneseném slova smyslu přehlídkou obrazů. Všechny texty, které zpívám, jsem si složil sám a z devadesáti procent jsou odrazem mých vlastních životních příběhů. Nedokáži tvořit tak, že bych si sedl nad papírem s tužkou v ruce a potil nějak veršík, ten text ke mně musí nějak přijít sám. Třeba jedu autem, silnice je přehledná, mohu trochu přemýšlet - najednou do mne cosi vejde, já musím zastavit a tu myšlenku nebo určitý textík si poznamenat. A také patřím ke zpěvákům spíše spontánním, ne k té většině, která interpretuje přesně podle not. Velice mnoho mne inspiroval Olda Říha a jeho Katapult, miluji Karla Kryla a jsem rád, že jsem ještě stihl se s ním osobně setkat a popovídat si. Jinak mám rád všechnu, zejména melodickou muziku - tak nějak od Elánu po
Madonnu. A v okruhu mých zájmů je i hudba klasická, třeba Mozart - ale přiznám se, že před operou dávám přednost symfonické a komorní muzice.
-
A protože se blíží nástup třetího tisíciletí - je to taková otázka možná i trochu frázovitá, ale myslíte si, že v onom příštím miléniu, kdy technika zřejmě dosáhne dnes nepředstavitelných efektů a ovlivní i mezilidské vztahy, bude hudba nadále jakýmsi spojovacím můstkem mezi národy?
Otázka mi frázovitá nepřipadá a já vám odpovím velmi jednoznačně - hudba je a zůstane pojítkem nejen mezi národy, ale mezi jednotlivými lidmi navzájem. Hudba a píseň je prostředkem mezilidské komunikace, neboť ji poslouchají lidé nejrůznějších politických či filosofických názorů. A nemusí to být jen hudba na velkých jevištích, ve velkých koncertních sálech - dobrá hudba a dobrá, srozumitelná píseň může dobře znít u táborových ohňů nebo v hospodě při harmonice - dokonce si myslím, že by mělo být více táboráků s kytarami a více hospůdek nejen s dobrým pivem, ale i s dobrými harmonikáři. Víte, jsou třeba exkluzivní převzaté hity, které se líbí, ale ty se u táboráků a v hospodách zpívat nebudou. A česká písnička, třeba od Hašlera, Vacka nebo Vejvody, ta vlastně je i určitým projevem národní svébytnosti a udržuje určité optimistické klima i ve zlých dobách.
-
To jste řekl moc hezky. Začali jsme lidskými příběhy, skončeme teď tím vaším. Je vám třicet - máte rodinu?
Velkou, skládá se z několika desítek členů. Tvořím ji já a má přítelkyně Eva, tři papoušci a několik desítek psů vesměs ušlechtilých plemen, jako jsou angličtí buldoci, mimochodem velice přítulní pejskové, i psi plemen ostřejších. Samozřejmě, že z chovu jsou z občas i nějaké peníze, ale jde především o zálibu. Otázku vám čtu z očí - kdeže tato početná rodina žije. V jednom domku na kraji Prahy. A moje partnerka není umělkyně, čemuž jsem velice rád, protože ač jsou některá zdařilá umělecká manželství, já mám jednu osobní zkušenost opačnou, nikoliv snad manželskou, ale partnerskou. Eva je skvělá, stará se o ten zvěřinec a když tvořím a něco ji přehraju a zazpívám a ona zcela laicky řekne - tohle se mi zdá nějaké divné - nenafrním se, ale přemýšlím, proč se to zdá být divné. A často má pravdu - vždyť zpívám a hraji především pro lidi, jako je ona, a jejich názor mne samozřejmě velmi zajímá. A jestli mohu - vyřiďte, prosím, můj pozdrav všem čtenářům Avíza - ať se nám v tom příštím miléniu daří a ať si co nejvíce zpíváme.
Poděkoval
JAN
Avízo č. 19/00, str. 2, 8
|
