Světová operní hvězda první velikosti, vynikající zpěvák, skvělý herec a charismatický muž. K tomu ještě dirigent, skladatel, sbormistr a kytarista, který ovšem ovládá celou řadu dalších hudebních nástrojů. Manžel, otec a chovatel psa. To všechno je José Cura, který 23. října opět po půl roce vystoupí v Praze, tentokrát s Pražskou komorní filharmonií. Sám přitom tvrdí, že dráhu muzikanta si sice vybral cíleně, zpěvákem je však prý omylem.

Tomu se dá říkat osudový omyl!

To ano. Ve dvanácti letech jsem začal hrát na kytaru - to je ostatně nástroj pro Argentinu typický (a taky se to líbilo holkám). Začal jsem se ale také věnovat sbormistrovství a v patnácti jsem v téhle roli vystoupil poprvé na veřejnosti. V šestnácti následovalo studium kompozice a hry na klavír. Se zpěváky jsem v té době nechtěl mít nic společného. Vnímal jsem je jako namyšlené primadony, které jsou jeden jako druhý a jejich jedinou starostí je strach o hlasivky! O operu jsem se začal zajímat teprve v jedenadvaceti letech. V té době jsem zpíval ve školním sboru.

Takže to zase tak úplně náhodné nebylo!

Ale ano. Jednoho dne na konzervatoři jsem si, jako obvykle, procvičoval dirigování se sborem a předzpěvoval mu. Kolem dveří šel právě ředitel školy a upoutal ho můj hlas. Usoudil, že je škoda nechat jej zahálet, ale že potřebuje školení. Vůbec se mi do toho nechtělo. Nicméně jsem poslechl.

Jaké obrátky pak nabrala vaše operní dráha?

Nejdřív nejednoznačné. Zpočátku taky nebylo jasné, zda by ze mně měl být tenor nebo baryton. Můj učitel zvolil špatnou techniku, která mému hlasu neseděla. Tak jsem toho zase rychle nechal. Ale život mne s operou zase po čase spojil. Odjel jsem do Itálie, protože jsem chtěl být dobrý v italském repertoáru.

Jako každý umělec kolem sebe máte tým, na který se spoléháte. Kdo se o vás stará v Česku?

Je to Taťána Čechovská a její agentura. Poznal jsem ji v roce 1997 právě v Itálii. Taťána tehdy pracovala pro gramofonovou firmu Warner Music, pro kterou jsem nahrával. Setkali jsme se u příležitosti vydání Pucciniho árií, což byla vlastně moje první komerční nahrávka na trhu.

Zřejmě jste si s paní Čechovskou padli do oka.

Bylo to velmi silné. Nazval bych to romancí, láskou na první pohled, která trvala pět let. Pak společnost Warner Brothers přestala vydávat klasickou hudbu, já jsem si založil vlastní vydavatelství a náš "warnerovský" příběh tím skončil. Musím ale říci, že jsem se díky Taťáně hodně naučil.

Dnes ale spolupráce pokračuje, i když trochu jinak, koneckonců ona je hlavní osobou v pozadí vašich pražských koncertů.

To je pravda. Taťána je dnes promotérkou na volné noze a organizuje moje aktivity v některých evropských zemích. Jsem moc rád, že jí dnes mohu část její pomoci vrátit. Ona stála u zrodu mých prvních sólových projektů, dnes tak trochu pomáhám já jí při jejích sólových projektech.

Na vaše lednové pražské vystoupení pěli ve vzácné shodě chválu kritici i veřejnost.

Možná to bylo tím, že recitály řeším trochu jinak než je obvyklé. Můj přístup byl vždycky nezvyklý a dodnes se nenašel nikdo, kdo by mne donutil dělat věci jinak, než jak chci. Chci se na jevišti bavit, chodit, žertovat s obecenstvem, zpívat i v sedě. V jednom recitálu jsem dokonce zpíval árii vleže, na zádech uprostřed jeviště. Na sobě jsem měl jeansy a vyhrnutou košili.

Vzpomínáte na své lednové pražské vystoupení nebo se slilo v proud se všemi ostatními?

Jasně že vzpomínám. Víte, já vystupuji už pětadvacet let a z toho třináct na mezinárodní scéně, ale když někam jedu koncertovat poprvé, připadám si, jako kdybych právě začínal. V tomto ohledu pro mě byl pražský koncert velice významný. Vše pro mě bylo nové: město, posluchači, orchestr. To je velmi důležité - když hrajete s novým orchestrem, můžete se setkat s lidmi, kteří cítí hudbu úplně jinak, než vy. Vzájemné poznávání a sbližování je pak velkým dobrodružstvím. Takže když to všechno sečtete, byl to pro mne před půl rokem v Praze vlastně velký debut. S jiskrou v duchu a plamenem v pozadí.

A o něco podrobněji?

Prvním dojmem z lednové Prahy byla strašná zima. Taky jsem to odnesl rýmou! Praha je ale překrásné město. Měl jsem to štěstí, že jsem se tu mohl procházet a že mi řekli, která místa mám navštívit. A dojmy z koncertu? České publikum mě vřele přijalo, bylo opravdu vynikající a koncert jsem si fakt užíval. Nikdy bych nedával tolik přídavků, kdyby publikum nebylo tak skvělé!

Býváte charakterizován jako "čtvrtý" z hvězdného tria Domingo-Carerras-Pavarotti. I když tato srovnání nemáte rád, dělají vám dobře?

Dělají, to nezapírám. Na druhé straně ale za taková přirovnání opravdu nejsem rád. Všichni tři, o kterých jste mluvil, jsou žijícími legendami, výbornými pěvci, velkými umělci. Já k nim mám ještě hodně daleko. Velcí umělci, jako je třeba Plácido, nemají své kopie. Tak jako není druhý Caruso, ale po něm přišel Gigli a další. Stejně i ve fotbale - Maradona vystřídal Pelého a po něm zase přišel Ronaldo. Maradona přitom nebyl druhý Pelé a Ronaldo není druhý Maradona. Nejde o to, něco nahradit, ale něco nového vytvořit.

Takže se nepovažujete za pokračovatele Tří tenorů?

Dejte mi ještě dvacet let! Byl bych moc rád, kdybych, až mi bude tolik, kolIk jim je dnes, zpíval tak dobře. Ba dokonce - byl bych rád i tehdy, kdybych zpíval z poloviny tak dobře, jako oni dnes. Vždyť jsou přece ve věku mého otce! Zatím se veškerým srovnáním bráním. Ještě musím zvládnout spoustu práce a prozkoumat celou řadu cest.

Jak si hýčkáte svůj hlas?

Nijak zvlášť. Řeknu vám k tomu jednu příhodu: moje žena má video, a jednou mě nafilmovala, jak v dešti kopu na naší zahradě. Bylo to den před generální zkouškou na mého prvního Othella. Málokdo tomu chtěl věřit. Takže shrnuto: o hlas nijak výjimečně nepečuji. Jím, když mám hlad, spím, když jsem unavený, a myji se, když jsem špinavý. Nejsem prostě otrokem svého hlasu. Ale samozřejmě se nebudu brouzdat bosý sněhem, když před sebou mám představení. Jsem prostě úplně normální.

Úplně?

No, popravdě řečeno, musím si hlídat váhu. To je v opeře nezbytné. Moje role - to jsou hrdinové a milovníci, čili postavy, které vyžadují, aby byl člověk fit. V budoucnosti, doufám, mě potká i jiná velká výzva - nějaký starý muž, anebo třeba hrbatý Quasimodo. Už teď se na to těším!

Jakou roli byste naopak nikdy nevzal?

Královnu noci. Na ni bych musel podstoupit nějaké chirurgické zákroky a to se mi nechce. (smích)

Já jsem ale myslel ve vašem oboru, tedy tenoru.

Z tenorových rolí můžu zazpívat prakticky všechno, kromě rolí takových těch vysokých tenorů. Ovšem často nejde ani tak o noty, jako o styl zpěvu. A pak mě taky trápí otázky různých klišé. U některých rolí je vžitá představa, jak je zpívat, a lidé ani neočekávají, že by se mohly zpívat jinak. Zkrátka předem je vnímána určitým způsobem. Ovšem v tom je velké nebezpečí. Některé role mohou klišé úplně zničit.

Co je pro vás při vybírání rolí a zakázek nejdůležitější?

Důležité je všechno! Důležití jsou partneři, orchestr, místo, kde se akce koná, kvalita a poctivost organizátora, důležitý je producent, a samozřejmě hudba, která bude na programu. Dnes už si mohu dovolit dělat pouze to, o čem jsem přesvědčen, že to chci a umím odvést pořádně. Na začátku kariéry člověk přijímá všechno, protože potřebuje práci. V tomto stadiu života už beru pouze takové zakázky, o kterých vím, že jsem schopen je vyplnit dobře. Jiné nepřijímám.

Podle hlasových dispozic si role nevybíráte?

Jeden vinař mi kdysi dal neocenitelnou radu - nikdy se nedívej na značku dřív, než ochutnáš víno. Stejné je to i s mým repertoárem. Nedívám se na to, co sedí mému hlasu. Rozhodující je, aby mě hudba a libreto něčím oslovily, zaujaly a lákaly. Pak vlastně ani nezáleží na jméně autora.

Mnoho vašich vystoupení je - ať už živě nebo ze záznamu - přenášeno rozhlasem či televizí. Vnímáte televizní kamery a ovlivňují nějak vaše soustředění a váš výkon?

Ne. Samozřejmě je registruji, ale s tím už člověk nic nenadělá. Snažím se ze sebe vždy vydat úplně všechno, ať už na koncertě či v divadle kamera je nebo ne. Samozřejmě při přímém přenosu nemůže být všechno úplně dokonalé, ale snažím se vždycky stejně.

Což lidé zřejmě oceňují.

Ne všichni. Jsou i takoví, kteří se už předem rozhodli, že se jim můj koncert nebo vystupování v divadle líbit nebude. Prostě už s tím na ten koncert jdou. Ovšem za léta svojí kariéry jsem se s tím už naučil žít. Tenorista musí mít - vedle dobrého hlasu a inteligence - i silný žaludek.

K sebeovládání vám jistě dopomohl i sport. Vedle ragby jste se věnoval například i kung-fu.

V kung-fu jsem získal černý pás, ovšem i to je minulost. Ani na tento sport už mi nezbývá čas. Něco mi ale z oněch časů zůstalo - vštípená disciplína a naučená kontrola těla. Obojí na jevišti jako když najdete! Mohu zpívat i v jiné než vertikální pozici, což je pro operní pěvce velmi obtížné. Některé kostýmy jsou těžké, ale já to tak nepociťuji, protože moje svalstvo je trénované.

Dbáte o svou prezentaci na internetu?

Internet dnes patří k základním prostředkům, jak se o člověku mohou ostatní dozvědět. Mám tedy oficiální webové stránky, ale nikterak rozsáhlé. Najdete tu stručnou biografii, odkaz na moje hudební vydavatelství  Cuibar a diskografii ve formě naskenovaných obalů cédéček a videokazet. A samozřejmě fotografie - ty dnes nemůžou na internetu chybět. Ale vedle těchto stránek existuje několik webů mých fanoušků. Na nich se dozvíte o mých "fan-klubech", a samozřejmě také to, co mám za sebou a co chystám. A opět jsou tu fotografie.

K internetu se tedy stavíte veskrze kladně?

Ne tak docela. I když je to asi zákonité, technický pokrok se zastavit nedá, myslím si, že právě díky internetu prakticky vymizelo ze života mladých lidí  spontánní muzicírování. Když mi bylo patnáct, prakticky každý v Argentině hrál na kytaru. To je dnes už minulost.

Vaší zálibou je fotografování. Využíváte je nějak i ve své profesi?

Fotografuji už od roku 1977 nebo 1978, a tahle činnost mi kromě jiného pomohla pochopit, jaký účinek má světlo na jevišti. Myslím, že jsem docela obstojný fotograf, i když ne zrovna génius. Mnoho lidí má jako koníčka hudbu, ale když jste sám hudebníkem, muzicírování nemůže být vaším koníčkem. Proto si musíte vybrat něco jiného. Já fotografuji.

Máte nějaké oblíbené téma, kterému při fotografování dáváte přednost?

Určitě lidi. Mám rád lidi. Mám rád jejich tváře.

Při své práci samozřejmě hodně cestujete. Jaké máte zkušenosti s hotely po celém světě?

V zásadě dobré. Někdy mi ale chybí soukromí, které vyžaduji. Stává se třeba, že mi do hotelu volají lidé, které neznám, a z recepce mi ten telefon přepojí do pokoje. To je velmi choulostivá záležitost - před zkouškami a vystoupeními se potřebuji soustředit o samotě nebo konzultovat práci s lidmi, které jsem si k tomu vybral. Takové telefonáty lidí zvenku berou jak čas, tak soukromí. Ale jsou i takové hotely, do kterých se rád vracím, kde se cítím jako doma. Personál mě tam už zná, ví, co mám rád k jídlu a co k pití a bez ptaní mi to dá. To mám rád.

Vrátíte se do hotelu, kde jste bydlel při své minulé návštěvě Prahy?

Ó, to doufám! V hotelu mi tenkrát připravili moc krásný pokoj. Vypadalo to, že ten pokoj byl dokončen patnáct minut předtím, než jsem do něj přišel. Opravdu jsem měl pocit, že jsem jeho prvním obyvatelem. To se mi zase nestává tak často. Někdy mám třeba na záchodě pocit, že těsně přede mnou na něm někdo seděl.

Doma zřejmě moc nepobudete. Co na to rodina a především vaše manželka?

Nemá nic proti. Zúčastňuje se téměř všech mých vystoupení. Na svou rodinu ostatně myslím neustále a jsem opravdu šťastný, když s ní mohu být. Svou ženu Silvii miluji a často jí posílám květiny. Jednou v Thajsku jsem třeba  objevil nádhernou orchidej a Silvia ji dostala už následující den. Jsem velmi romantický muž. Mám rád ovšem i svoje děti. Ty se mnou samozřejmě nemůžou všude cestovat. Když jsem bez nich, stýská se mi.

Vypadá to, že jste rodinný typ a k tomu šťastně ženatý. To se asi s dráhou operní hvězdy moc neslučuje .

Opravdu jsem šťastně ženatý člověk. Ještě za studií v Argentině jsem se seznámil s dívkou, kterou jsem si  ve svých třiadvaceti letech vzal. Možná to bude znít staromódně, ale svatba byla dosud tou nejinteligentnější věcí, jakou jsem kdy udělal. Vlastně všechno, co jsem zatím dokázal, se mi podařilo s manželkou po boku. Vždycky stála vedle mne, aby mi pomohla a podržela mne, když se mi nedařilo. S ní sdílím velké radosti i problémy, které každého člověka provází. Bez ní bych možná nedokázal vůbec nic. Ano, jsem rodinný typ a nejraději trávím čas se svými třemi dětmi v našem domě v Madridu.

Kolik vám na ně zbývá času?

To víte, moje profese je na čas náročná. Na děti si ale člověk musí čas najít. Byla by škoda propásnout jejich dospívání. Jsem rád, když vidím, jak se vyvíjejí. A jsem taky rád, že můj nejstarší syn se zatím nechystá jít v mých šlépějích. (smích)

Rodinné povinnosti tedy vaší kariéře nebrání!

Naopak. Pro mě je to jediná šance, jak si zachovat zdravý rozum v tomhle absolutně bláznivém světě. Na pódiu jsem diva jako každý umělec, ale doma jsem úplně normální. Když se vracíte z koncertu, kde vám stovky lidí tleskaly vstoje, a po návratu domů musíte honem vyměnit plenky, řeknete si: vždyť je to zrovna tak hezké jako opera!

Závěrem banální otázka: kdybyste měl jmenovat tři nejtěžší tenorové role, které by to byly?

Vracet se k manželce, která na vás neustále čeká a tahá vás z vašich průšvihů; totéž s dětmi, které si s vámi chtějí hrát; a do třetice vždy po dlouhé době znovu hledat vztah se psem, který vám v době vaší nepřítomnosti totálně zdevastoval zahradu.

                     TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu č. 19/03