Claudia Cardinalová je už padesát let hereckou veličinou první velikosti. Ze sexysymbolu je dnes šarmantní dáma se smyslem pro humor a bez manýr hvězd, stále ovšem dokáže zapózovat tak, že chlapi šílí a její hlas je také pořád svůdný. Blížící se sedmdesátku by jí hádal málokdo.

Narodila se v sicilské rodině v Tunisu, ve filmu debutovala v 19 letech a dodnes má na svém kontě přes 150 snímků. K těm nejznámějším patří Tenkrát na západě, Fitzcarraldo, Růžový panter, Cartouche, Gepard, Salamandr, Kůže, Statek či A teď, dámy a pánové. Hrála po boku Alaina Delona, Charlese Bronsona, Jeana-Paula Belmonda, Johna Wayna, Marcella Mastroianniho či Seana Conneryho.

Do Prahy přijela jako host 13. ročníku Mezinárodní přehlídky filmu, televize a videa Febiofest. Dostala tu cenu ředitele festivalu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii a uvedla benefiční představení ve prospěch nemocným AIDS. Přitom se pořád usmívala, únavu z náročného programu na sobě rozhodně nedávala znát.

Jak se vám v Praze líbí?

Moc. Praha je úžasné město plné kultury. Kdybyste po mně chtěli jmenovat nějaký český film, zrovna teď si nevzpomenu, s žádným českým režisérem jsem nikdy netočila. Momentálně jsem plná zážitků, popletená a hlavu mám prázdnou ? Rozhodně jsem ale vděčná, že jsem se sem zase mohla vrátit. Děkuji za pozvání.

Vy asi vůbec hodně cestujete.

Ano, opravdu hodně. Díky své práci jsem se dostala po celé Evropě, do Hollywoodu, do Ruska, jižní Ameriky i Austrálie. Všude jsem točila; působím ale i v humanitární oblasti, a to také vyžaduje hodně cest.

Jistě jste musela hodně nabídek na práci odmítat. Podle čeho si vybíráte?

Jsem asi složitý člověk. Hodně důležití jsou pro mě režiséři ? a musím říct, že jsem v životě měla štěstí na báječné režiséry, ať šlo o Viscontiho, Monicelliho, Felliniho, Bologniniho, Lelouche či Leoneho. A co se týče scénářů - nejdůležitější je pro mě jejich začátek. Scénář otevřu a přečtu si první dvě stránky. Když mě zaujme, jdu do toho; když ne, scénář zavřu a film netočím. Natočila jsem opravdu hodně filmů - a ty, které jsem nenatočila, asi natočeny být neměly?

Máte už dospělé děti; jak často se s nimi vídáte?

Jsem pravá italská matka, takže si s nimi volám i dvacetkrát denně. Mám dvě děti ? Patrikovi je šestačtyřicet, Claudii šestadvacet. Snažím se s nimi trávit co nejvíce času. S Patrikem to nebylo jednoduché, byl dlouho v New Yorku, teď se vrátil do Evropy. Claudia tu byla pořád, takže jsme se vídaly častěji. Blízký vztah s dětmi je pro mě velice důležitý. 

Zavzpomínáte na svoje herecké začátky?

Když jsem začínala, byla jsem velice mladá. Dlouho jsem se bránila tomu, stát se herečkou. Naléhali na mě, já jsem odmítala, oni se divili a zase naléhali. Možná proto, že jsem se poměrně dlouho odříkala od herectví a filmaři to u mě nevzdali, jsem dnes tady. Taky proto, že jsem byla vnitřně silná. Abyste se stali herečkou ? a hvězdou ? musíte být velice silní, jinak by to nešlo. Kromě toho taky musíte být fotogenická. Já jsem se kamery vždycky bála, ale kamera ke mně byla laskavá. Kromě toho, jak už jsem řekla, měla jsem velké štěstí na režiséry: s nimi jsem stále studovala. Začínala jsem ve velké produkci u Monicelliho; casting na ten film byl neuvěřitelný. V té době jsem nemluvila italsky. Myslela jsem si, že ti lidé ze štábu se pořád hádají, že na sebe křičí. Oni spolu ale jenom mluvili.

Mluvíte o režisérech, jedním z těch nejvěhlasnějších, s kterým jste pracovala, byl Luchino Visconti?

Ano! Když mi bylo šestnáct, přijela jsem na festival do Benátek a první film, který jsem tu viděla, byl od Viscontiho. Víte, já věřím na osud: Visconti byl pak prvním režisérem, se kterým jsem točila mezinárodní film. Natočila jsem s ním několik snímků, od Rocco a jeho bratři přes Geparda až třeba po Hvězdy velkého vozu. Moc se mi líbilo, že při práci na mě Luchino mluvil francouzsky a říkal mi Claudin. To je totiž moje pravé jméno, na Claudii mě překřtili později. Visconti byl fascinujícím člověkem: dalo se s ním mluvit o všem, o filmu, divadle, výtvarném umění i o hudbě. Byl přitažlivý i jako muž. Strávili jsme spolu hodně času a měli jsme se rádi. To bylo moje velké štěstí.

Na onom benátském festivalu, o kterém jste mluvila, jste byla vyhlášena nejkrásnější Italkou v Tunisu ?

Ano, ale na ten festival jsem rozhodně nejela kvůli tomu. Někdo mě dotáhnul na pódium a tu cenu mi tam předali. Jak už jsem řekla - bylo mi šestnáct ?

Jak důležitá je pro vás ve filmu hudba?

Moc. Uvedu příklad na filmu Tenkrát na západě. Hudba byla natočena ještě před natáčením. Při natáčení to pak probíhalo tak, že režisér Sergio Leone pustil hudbu, spustily se kamery a začalo se točit. To zjitřuje emoce. Herci se pak lépe vciťují do svých rolí, převtělují se do jednotlivých postav. Tohle je pro mě ideální způsob natáčení, ideální způsob práce.

Pracujete i pro televizi?

Málo. Víte, film je sen a televize je realita. Já chci ten sen.

Současné teroristické útoky ale snem nejsou, to je realita.

A právě proto je zapotřebí snít. Svět je zvláštní místo, děje se na něm spousta zvláštních věcí, zažíváme zvláštní momenty. Já jsem pracovala i jako velvyslanec UNESCO, takže znám lidské utrpení a potřeby. Doufám, že se svět změní. Opravdu v to věřím.

Bydlíte v Paříži; co říkáte současným demonstracím proti zákonu o zaměstnanosti?

Bydlím blízko Seiny a všechny ty demonstrace probíhají hned u mého domu, pod mými okny. Ti lidé, kteří demonstrují, musejí říct, co chtějí. Mnozí, a nemyslím tím studenty, využívají těch demonstrací k řešení svých vlastních problémů.

A ještě k těm snům: vysnila jste si nějakou roli, kterou jste nedostala?

Ne, ne. Nikdy jsem nevolala režisérovi, scenáristovi nebo producentovi, že bych ráda hrála v nějakém filmu. Nechci nikoho o nic žádat. Chci být opravdová. I v práci. Skoro všechny své filmy považuji za stejně důležité. Je to skvělé: kdyby se mnou režiséři nechtěli pracovat, nezvali by mě. Žila jsem nádherný život. Člověk žije jenom jednou, já jsem díky svým rolím žila mnohokrát. Bylo to krásné; nejsem ale nostalgická ? žiji současností. 

Čemu se věnujete, když nepracujete?

Protože jsem se narodila v Africe, mám ráda ticho. Jsem ráda sama, dívám se na hvězdy, měsíc nebo slunce ? a to v tichu. Ráda chodím pěšky. Dřív jsem se věnovala gymnastice, ale poslední dobou jsem hodně líná. Vím ale, že chůze je velice důležitá. Miluji procházky. Chodím po ulicích nebo po parku, jen tak, bez ochranky, usmívám se na lidi, oni se usmívají na mě, mluvíme spolu. Žiju velice obyčejně.

Chodíte ráda nakupovat?

Ne! Nakupuji nerada. Je pravda, že někteří si prostřednictvím nákupů řeší problémy a kompenzují špatnou náladu. Takoví lidé by si ale měli ze všeho nejdřív svůj problém sami analyzovat. Chodit z takových důvodů po nákupech ? to je přece hrozné!

Nenakupujete si ani oblečení?

Víte, já mám už dvacet let svého "oblékače". Také proto na nákupy chodit nemusím. Jdu k němu, on mi něco nabídne, pak to ušije a pošle ke mně domů. Obchodům se tedy můžu vyhnout.

Co vám udělalo v poslední době radost?

Jsou to setkání s lidmi. Žiji normální život a mám lidi ráda. Možná proto jsem pořád tady. A nějaké konkrétní radosti? Nedávno jsem viděla dva filmy od Viscontiho a opravdu mě dojaly. A radost mám i z toho, že jsem na Febiofestu mohla shlédnout film Statek. To je snímek režiséra Maura Bologniniho (se kterým jsem natáčela několikrát) z roku 1961. Ten film jsem si na přehlídku sama vybrala. Statek je pro mě rekonstrukce konce 19. století, natáčeli jsme ho v jižní Francii. Velký podíl na vizuální stránce snímku má kostýmní výtvarník Borodini. Je to skvělý člověk, který miluje umění, a na jeho práci je to znát; ty kostýmy jsou skvělé. V tomhle filmu jsem nehrála princeznu, ale krásnou prostitutku. A s Jeanem-Paulem Belmondem to byla nádherná spolupráce! I s ním jsem se sešla v několika filmech, například v Cartouche. Natáčení jsme si spolu vždycky náramně užili. Víte, když vidíte tyhle filmy, vzpomenete si i na to, co se dálo mimo kameru, vybaví se vám všechny lásky, všechny situace ? a to vám taky udělá radost.

Ve filmech i v životě vás obletovala spousta atraktivních mužů. Dívaly se na vás ženy někdy jako na konkurentku, na sokyni?

Nemyslím. Je pravda, že jsem hrála s těmi nejlepšími chlapy - Belmondem, Mastroiannim, Delonem, Waynem, Connerym.Rivalitu mezi ženami ale nevidím a věřím, že ostatní ženy taky ne. Já sama jsem nějakou řevnivost od ostatních žen nezažila. 

Věnujete se i divadlu?

Ano, věnuji. Poprvé jsem se ocitla v divadle coby herečka s režisérem Scaparrem ve hře La Veneziana. Je to asi pět let; podnikli jsme tenkrát velké turné po Francii a Švýcarsku. O divadlo mě požádali už daleko dřív, ale já jsem to dlouho odmítala. Myslela jsem si, že můj zvláštní hlas by se pro divadlo nehodil, že by nebyl dobře slyšet. Nakonec jsem ale podlehla. Pak jsem se dala do další hry, bylo to v Itálii. Teď hrajeme inscenaci hry od Tenneseeho Williamse. Je to krásný příběh režírovaný mladým režisérem Andreou Liberovičem.

A vaše nejaktuálnější činnost?

Můj život je stále v pohybu. V současnosti hodně cestuji s programem, který má připomenout Luchina Viscontiho. Letos je to sto let, co se narodil. Nechci, aby se na tohoto významného režiséra a skvělého člověka zapomnělo a snažím se proto hodně dělat. A také proto hodně jezdím po světě.

Jste spíše instinktivní nebo racionální člověk?

Spíše instinktivní. Když například natáčím nějakou scénu, už vím, jestli to bude dobré nebo špatné. Vycítím to. A instinktivní jsem i tehdy, když odpovídám na otázky (například novinářů). Vím, že to se mnou je těžké, někdy mluvím o něčem jiném, než na co se mě ptají; taková jsem prostě já. Instinktivní. V tomhle jsem vlastně takové zvířátko.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 8/06