Lékař, provozovatel terapeutického zařízení Modrá laguna v Praze 6, známý mnoha známých, psychiatr a "akupunkturista", na kterého se stojí fronty. Vedle toho také píše (detektivky, vzpomínkové knihy, romány i poezii), překládá, sbírá (čínské) pohádky a funkcionaří.

Když si člověk zadá do Googlu jméno Jan Cimický, objevují se tam vedle vás i jeden obchodník s elektrozbožím, jeden s nářadím a jeden se sportovním zbožím. Víte o nich, viděli jste se někdy?

Ne, bohužel je neznám, myslím, že to ani nebude někdo přímo z naší rodinné větve. V historii je také byzantský císař, který se jmenoval Janis Cimickis a líbilo by se mi, kdyby to byl prokazatelně můj prapředek a něco mi odkázal. Třeba malý ostrůvek v řeckém moři .... A dozvěděl jsem se, že taky jeden Cimický je významný vinař v Austrálii, jenže ten není Jan, ale Charles.

Jak se daří Modré laguně?

Laguně se daří snad dobře, soudě podle toho, kolik lidí se hlásí do naší péče. Vidím docela zřetelně, že takových žádostí přibývá a jsme na tom už tak, že musíme objednávat! Mám pocit, že psychiatrie je obor, který lidé potřebují stále víc a podobně na tom jsou i moji kolegové jinde. Modrá laguna už funguje 11 let a nabízí vedle klasické farmakoterapie i relaxační techniky, fototerapii depresí a hlavně akupunkturu. Nevyhýbáme se ani jiným technikám, pokud je  na to čas, třeba psychowalkmanu či moxování (využívání tepla hořících léčivých bylin).

Je dnes zájem o akupunkturu větší, než byl před deseti, patnácti lety?

Určitě ano, lidé dávají přednost metodám, u kterých se nestávají závislými na chemických přípravcích. Akupunktura vede k harmonii a stimuluje aktivitu organismu, aby se do harmonie dostal. Díky tomu se nám podařilo na příklad významně snížit dávky léků na spaní a proti úzkosti. Když si lidé ověří, jak akupunktura funguje, obvykle to řeknou i dalším. Proto se nám zdá, že těch zájemců o akupunkturní způsob terapie přibývá.

Asi už se rozkřiklo, jaké má výhody ?

Asi ano. Akupunktura je přirozený způsob, který vlastně byl preventivní: lékař v Číně byl placen za to, že jeho pacient "neonemocněl", že byl tedy udržen v rovnováze. My dnes léčíme většinou pacienty, kteří se k nám dostanou pozdě, takže je nejprve musíme k té harmonii dovést - pokud není příliš pozdě a nejsou tam již nějaké známky chronicity. Zásadní rozdíl je tedy v tom, že "dobíjíme" baterii, stimulujeme vlastní rezervy organismu - oproti tomu západní medicína něco dodává a nahrazuje - tedy chemické přípravky. Akupunktura nutí tělo, aby se vzchopilo přirozenou způsobem bez nutnosti trvalých berliček.

K čínským pohádkám jste se dostal přes akupunkturu?

Měl jsem jako dítě nějaké ilustrované čínské pohádky. Tehdy jsem přirozeně o akupunktuře ještě nic nevěděl, ale pohádky se mi líbily. Knížka se mi někam ztratila, a tak jsem před pár lety začal zase hledat čínské pohádky a přes překlady do francouzštiny se mi podařilo sesbíral veliké množství pohádek a bajek. Tak mě to zaujalo, že jsem je přeložil a vyšly v Mladé frontě, s nádhernými ilustracemi Jeňýka Pacáka.

Co z jejich moudrosti bychom si, podle vás, měli vzít k srdci?

V čínských pohádkách nejsou draci strašidla, požírající princezny, ale pomáhají lidem, chrání je před zlými božstvy. Ale hlavně je v těch pohádkách moudrost, laskavost a touha po spravedlnosti. Pohádka je určitý obraz životního stylu, kultury. A čínské bajky jsou morálním poselstvím lidem prostřednictvím zvířat. Skvělým poselstvím.

Jaké zážitky máte ze svých cest po Číně?

Byl jsem v Číně už sedmkrát a zážitku je pochopitelně tolik, že přesahují možnosti takového rozhovoru. Pro mne třeba bylo překvapující, že Číňané, i když se také umějí cpát v obchodech a nebo v dopravních prostředcích - když jich tolik proudí ulicemi, do sebe nestrkají a nevrážejí. Na ulici Van- fu -jing, pěší pekingské zóně, může být zvečera třeba milion lidí, a přece se vyhýbají jeden druhému asi tak jako ptáci v letu. Není to pozoruhodné? Na Václavském náměstí je podstatně méně lidí a když nedáváte pozor, div vás hned někdo rovnou nesrazí.

V jednom rozhovoru jste řekl, že Češi mají tendence podléhat panice; jak jsou na tom v tomto ohledu Číňané?

Nemohu nic tvrdit s jistotou, musel bych znát mnohem hlouběji jejich jazyk a kulturu, pohybuji se stále jen na povrchu, ale myslím si, že jsou jako národ klidnější, poddajnější a vnitřně šťastnější. Připadá mi, že v nich je za léta nastřádaný taoistický a buddhistický přístup k životu. A ten vede k radosti z maličkostí, tlumí závist. A hlavně jsou ve své valné většině loajální s výkonnou centrální mocí, ať to je císař nebo prezident.

A Francouzi?

To je něco jiného! Francouzi jsou věčně nespokojení, jakmile je příležitost, hned mají ruce nahoře a jdou do ulic. Když se zdraží kvůli výrobcům rajčata, protestují prodejci. A naopak. V mnohém Francouzům závidíme, protože jsou uvolněnější a nám taková spontánnost chybí, i když je nám sympatická.

Francie patří k vašim láskám; jak často se tam v současné době dostanete?

Jezdím každý rok přednášet na Eurocos do Strasbourgu, takže se tam potkám s řadou přátel a vyslechnu sám jejich zajímavé příspěvky. Do Paříže se také podívám sem a tam, stačí mi projít známá místa, potěšit se pohledem. Chystám k vydání sbírku veršů Stopami dláždění mademoiselle Paris - s ilustracemi Jeňýka Pacáka, je to náš společný hold tomuto městu, kam jsme oba rádi jezdili - Jeňýk se toho bohužel už nedožil.

Jak vypadají současná francouzská literatura a dramatické umění? Co zajímavého se tam dá najít?

Vždycky tam objevím něco zajímavého! Soustředil jsem se na divadelní hry a tak pro radost si pokaždé z Francie nějakou přivezu a přeložím, aniž bych uvažoval o tom, jestli se bude někde hrát. Mám prostě pro divadlo slabost - a pro to francouzské obzvláště. Například hra pro tři penzisty Vítr ve větvích topolů - to je úžasný příběh o nadějích a snech starých lidí.

Vybíráte si výhradně sám, co přeložíte nebo dostáváte i objednávky?

Většinou si vyberu sám. Ale občas se stane, že mi někdo přinese text, který se mu líbí, tak se na to vrhnu a překládám. Naštěstí to vždycky byly texty, které se mi také líbily.

Jste předsedou České sekce Asociace autorů detektivní literatury; čím se sekce zabývá a co jako funkcionář máte na starosti vy?

Vzhledem k tomu, že všechno je dnes poměřováno penězi a spisovatelské organizace se potýkají s nedostatkem financí, granty jsou přiznány zřídkakdy, tak taková asociace přežívá jen díky aktivitě a zájmu svých členů. Na nějaké akce nejsou finance. Podařilo se nám však udržet několik literárních soutěží, především dáváme Cenu havrana za nejlepší povídky uplynulého roku, Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román uplynulého roku a vyhlašují se ještě ceny Ladislava Fikera o detektivní prvotinu a Vavřínová podkova, také povídková soutěž. A v plánu máme ještě Cenu rady Vacátka, ale s tím seznámíme veřejnost až to budeme mít jasné a připravené.

Co říkáte titulkům typu "Cimický už zase zabíjí"?

Ukázka bulvarizace značné části našeho tisku ... spíš je mi líto, že někoho něco takového napadne.

Četl jste detektivky odmala?

Četl a rád, s baterkou pod peřinou, protože mi to nedalo a chtěl jsem vědět, jak to dopadne! Ostatně proto jsem také začal detektivky psát a pokoušet se o tento napínavý žánr, moje ctižádost by byla, aby někdo tu mojí detektivku musel dál číst a nemohl jí odložit - třeba s baterkou pod peřinou ...

Jaký měla vaše rodina vliv na vaše životní směřování?

Rodiče mě vždy podporovali a nenutili do ničeho, vybíral jsem si sám. Určitě mne však ovlivnila v kulturním růstu, hlavně díky knihám, četl jsem hodně a měl spoustu zájmu, botaniku, historii, zeměpis ... a pak divadlo, literaturu, jazyky ...Všechno se ale prostě do jednoho života nevejde!

Váš tatínek byl, pokud vím, právník; pramení odtud třeba vaše slabost pro detektivky?

Táta by mě asi byl rád viděl taky v jeho stopách, ale nijak mi tu medicínu nevymlouval. Neovlivňoval ani co píšu. Mým velkým rádcem při psaní poezie byli Vladimír Justl a Ivo Fischer. A v próze Jarmila Glazarová.

Jak vzpomínáte na svá školní léta a některé učitele?

Velice rád vzpomínám na naší učitelku v národní škole, Štěpánku Karpíškovou. Byla to skutečně moudrá žena a skvělý pedagog, který to měl v duši a ve srdci a nepotřeboval psychologická "minima". Naučila nás milovat historii a přírodu, protože byla ze Slovenska, vyprávěla o Tatrách a vzbuzovala v nás zájem o turistiku, ostatně chodívala s námi často ven a spojovala to, co se probíralo ve škole s tím, co bylo kolem. A protože byla věřící, každou neděli chodila do kostela na mši, aniž by nějak preferovala ty děti, které byly také věřící. Byla spravedlivá a uměla v nás vykřesat zájem o vědění ... A Alexa Bokšay, slavný brankář Slavie, který řešil všechno přímo, bez oklik, říkali jsme tomu "výkopem od branky". Obávám se, že dnes by měl asi problémy, protože prý se chystá zákon, že nelze děti ani plesknout přes ruku - a přesto jsme ho měli rádi! A na střední škole, vynikající franštinářka Kavalierová, náš třídní a češtinář Zdeněk Vohryzka, matematikář Blahovec či profesor dějepisu Pinkas ... To všechno byly opravdové autentické osobnosti!

Vedle literatury hraje ve vašem životě od mládí důležitou roli divadlo, už jsme se o tom ostatně zmínili?

S divadlem jsem koketoval už od základní školy. Na střední jsme měli divadelní soubor a hráli divadlo. Uvedli jsme v Divadélku v Suterénu v Dejvicích celkem 5 premiér našich her, s písničkami. Řada mých kamarádů či spolužáku z těch dob se v divadle proslavila a jsou dnes slavní herci, třeba Olda Vízner, Honza Rosák, Jarka a Otakar Brouskovi, a třeba i Jirka Štěpnička, Petr a Martin Štěpánkovi, Jaromír Hanzlík. Mimochodem, šéfem našeho divadelního orchestru byl Láďa Tesařík ...

V čem se liší překladatelská technika u beletrie a divadelních her?

Nejsem teoretik, ale mě baví víc překládat divadelní hry, protože je to dynamičtější a je tam jasná dějová linie, libí se mi hledat ekvivalenty v řeči, aby to přesně odpovídalo tomu, co je vyjádřeno v originále. Když jednou Robert Thomas přišel na představení mého překladu Mandarínkového pokoje řekl mi, že "rozuměl česky", protože lidé reagovali na stejných místech jako při francouzském originále, to byla největší pochvala, jakou mi mohl dát!

Divadlo hrálo roli i ve vaší kandidátské práci, je to tak?

Ano, srovnával jsem klasickou theatroterapii a scénický výraz, což jsou emotivně vybrané úryvky z literatury a divadelních her. Kdo se jednou postavil na jeviště, už mu nikdy neunikne! Divadlu se prostě neuteče. Musí se k němu vracet aspoň okrajově.

Jakou posloucháte rád muziku?

To se liší podle nálady, v autě mám takovou všehochuť a určitě by se vkus řidiče podle toho nepoznal. Je tam CD Jarmily Šulákové, staré písničky Josefa Zímy, Jarek Nohavica a Ivonne Přenosilová, francouzské šansony i Gershwin a Jarda Svěcený s houslovými koncerty ...

Relaxujete u hudby?

Přirozeně, je to nejlepší způsob, jak se uvolnit!

U čeho ještě relaxujete?

U sekání trávy na chalupě. Teprve když po dvou hodinách mám trávník jako golfové hřiště, jsem spokojený a můžu odhodit všechny starosti a změnit "teritorium", sednout si třeba na terasu, dát si skleničku vína, zapálit dýmku, vydechnout a přemýšlet o tom co budu psát ... A rád taky chodím po lese. Tenis, bohužel, asi po loňské havárii moc intenzívně hrát nebudu ...

Ta nehoda byla skutečně vážná; jak na ni dnes - s odstupem - vzpomínáte?

Bylo to mžikem, seděl jsem vedle řidiče, tedy na sedadle smrti, a ve chvíli, kdy jme narazili do svodidel jsem necítil žádnou úzkost nebo strach, proběhla mi hlavou jen myšlenka - tak to je konec, teď všechno zhasne. Zhaslo. A pak se zase rozsvítilo. Prostě ještě nebylo souzeno, tak jsem tady a užívám si to!

Prohlásil jste, že na vás tenkrát dohlížela nějaká Vyšší moc. Proč na někoho takhle dohlédne a na někoho ne?

Nevím, občas o tom přemýšlím, ale jsem vděčný, že z tak strašně vyhlížející havárie jsem se dostal v podstatě bez následků, bolí mě sice rameno a občas otékají prsty na ruce, ale to je všechno! Byla to zvláštní souhra náhod! V jihlavské nemocnici sloužila moje kolegyně z kroužku, co se mnou studovala. Konstatovala, že nade mnou nebyl jeden strážný anděl, ale celé hejno ...

Řekl jste, že se dnes na mnohé věci díváte trochu jinak, než před nehodou; na jaké třeba?

Asi na všechno, co se děje. Nerozčiluje mě politika, nezlobím se kvůli maličkostem. Prostě si to užívám, protože to všechno už prožívám navíc. Už rok jsem tu vlastně nemusel být ...

Letos vám bylo šedesát;  jsou to pro vás významné narozeniny?

Spíš se divím, jak to rychle uteklo, věk si příliš nepřipouštím, stejně se s tím nedá nic dělat. Nevidím ani důvod něco oslavovat. Jsem ovšem stoupencem teorie Rudolfa Hrušínského, že tělo musí do hrobu zhuntovaný a tančit má každý tak rychle, jak dovede!

O čem všem je vaše nová kniha Životní zpověď i osudová setkání?

Jsou to vzpomínky na setkání s lidmi, kteří mi do života něco důležitého dali a z nichž čerpám dodnes. A zajímavé na tom je, že čím byli slavnější a obdivovanější, tím byli prostší a na nic si nehráli.

Kdybyste měl jmenovat tři svá nejosudovější setkání, která to jsou?

Tři? Snad s Jarmilou Glazarovou, psychiatrem profesorem Vondráčkem a chilským básníkem Pablem Nerudou.

Prozradíte, kdo ze známých osobností vám prošel rukama jako terapeutovi?

Ne, to bohužel neudělám; pokud o tom nemluví sami, já to neřeknu! Z legrace jsem kdysi říkal, že jediný český básník, který u mě není v evidenci, je Jirka Žáček. A jemu to bylo líto, tak mi poslal básničku s douškou, že až si to přečtu, určitě mu kartu udělám! Tak už ji má! Ale mojí pomoc zatím nepotřeboval ...

Je u nás dnes obvyklejší mít svého psychiatra nebo psychologa, než tomu bylo před pěti lety?

Podle toho, jak se dnes lidé hlásí, mám dojem, že už nastal ten čas! Není divu, když stresu je stále víc a doléhá na nás i mnoho klimatických změn a výkyvů. To na člověka působí. Tělo si musí udržet rovnováhu a to stojí dost energie.

Kdybyste cítil, že to na vás jde, za kým byste zašel vy?

Asi podle toho, co by na mě šlo. Možná bych se z toho zkoušel vypsat, zatím se mi to tak dařilo.                                                                           

Přečetli jste si v TV 14 dní 9/08                                                        TOMÁŠ PILÁT