TEREZA ČERNOCHOVÁ: Párátka v celofánu? PROBLÉM!

Ze členek úspěšné formace Black Milk si dala Tereza Černochová se sólovou deskou (Small Monstrosities) nejvíc na čas. Vyplatilo se to: vznikla pestrá a po všech stránkách profesionální nahrávka s exkurzemi do různých hudebních žánrů. Vyplatilo se i zpěvaččino spojení s Romanem Holým: album je v tom nejlepším slova smyslu moderní a rozhodně nenudí. Tereza tak má vyšlápnuto tím nejsprávnějším směrem.

Ještě před rozhovorem jsem dostal důležitý úkol: pozdravovat Terezu od vedoucí vydání našeho časopisu TV 14 Karoliny, se kterou chodila na základní školu. Úkol jsem splnil a hned mě to inspirovalo k první otázce:

Jak vzpomínáte na období "základky"?

V dobrém! Navštěvovala jsem jazykovku a ve vzpomínkách ji mám spojenou s heslem Škola hrou. Chodila jsem do Vojtěšské a pak do Mikulandské ulice v Praze 1, školu vedla paní ředitelka Perlínová a právě ta teorii o škole a hře razila. Říkala, že učení je potřebné, ale žák, obzvlášť v tomhle věku, se musí motivovat. Byla bezvadná, ráda na ni vzpomínám. Měli jsme ji na němčinu a když se zrovna stala nějaká významná státní událost, tak nám - namísto němčiny - vysvětlovala, co se stalo, jak to probíhalo a jaký má ta věc význam. Chtěla, abychom ji dobře pochopili. Jedno ze zásadních témat pro ni byl třeba 17. listopad. Probírala, jak se svými studenty chodila demonstrovat, jak se o ně bála, protože byli dost razantní, jak už se pak nebála a šla "do toho" s nimi naplno.

Máte ze základky nějaké kamarády?

Ano! Devítiletku mám, vedle paní ředitelky, silně spojenou taky se svojí nej- lepší kamarádkou, kterou mám dodnes. Je to Natálka Roučková, velice výtvarně nadaná holka, dcera výtvarníka Pavla Roučky a módní návrhářky Daniely Flejšarové. Na základce jsem hodně kamarádila s klukama, kromě Natálky snad jenom s klukama. Od té doby jsem spoustu z nich neviděla, občas někoho potkám, dnes nevíme, co si po těch letech máme říkat. Tenkrát jsme byli vlastně ještě děti, dneska už ne ? Ale každopádně je základka krásné období.

Pak jste studovala hudební gymnázium, takže vlastně po střední škole jste byla zcela vybavená pro povolání zpěvačky!

Jak se to vezme. Na tom gymnáziu jsem určitě získala rozhled. Gymná-   zium Jana Nerudy s hudebním zaměřením bylo orientované spíš na klasiku, já jsem ale vzývala spíš jiné žánry a rytmy, což bylo znát už u přijímaček. Přesto jsem na té škole získala obrovský vztah ke klasice. A když si dnes chci odpočinout od všech těch synťáků, hallů, zvuků a samplů, pustím si nějaké něžné operní árie s hezkým a nenásilným operním zpíváním. Nebo Vivaldiho Čtvero ročních období. Nebo něco s violoncellistou Jiřím Bártou, který ke mně svým projevem silně promlouvá. Člověk si uvědomí, jaká skvělá díla vznikala už v dávných dobách. Vezměte si třeba Gregoriánský chorál, to je dílo! My se tady pachtíme s nějakými minimalistickými fragmenty, oni už tenkrát komponovali obrovské a krásné plochy.

Vás nelákalo zpívat klasiku?

Na gymnáziu jsem klasiku zpívala, operní zpěv jsem studovala u paní profesorky Smolákové, učila jsem se i opernímu herectví a jevištnímu pohybu. Klasika mě ale moc nebavila; bavily mě smutné slovenské lidovky. A z té vážné hudby jsem měla ráda třeba písně z cyklu Severní noci od Jaroslava Křičky. Po nich bych zase někdy sáhla. "Klasickým" způsobem jsem ale už dlouho nezpívala, i když ty základy ve vás zůstanou vždycky. Co si budeme povídat, klasický zpěv není o normálním zpívání, tak, jak vám zobák narostl, není úplně přirozený. Dnes spíš objevuji komnaty toho normálního zpívání a svého hlasu v tom, co zpívám; zatím jsem je neobjevila úplně všechny a doufám, že pořád budu objevovat nové a nové.

Vedli vás ke klasice doma - měl třeba váš tatínek rád klasickou hudbu?

Vždycky když vysílali Pražské jaro, jsme se dívali. Táta to cítil asi tak,  jako já dnes: když se chtěl uklidnit, poslechl si nějakou tu klasickou muziku. Nebo jsme šli do Rudolfina na koncert. Nebo do Národního či Stavovského divadla na operu. Táta klasiku pokládal za důležitou. Mělo by to fungovat i obráceně - "klasici" by měli umět vnímat populární hudbu a měli by ji respektovat.

Váš táta nazpíval duet "Láska prý" s operním pěvcem Peterem Dvorským, tam došlo k jakémusi propojení operního světa se světem pop music.

Táta mi vyprávěl, že ta píseň vznikala hodně zajímavě. Když spolu byli ve studiu, stál táta hodně blízko mikrofonu, zatímco Peter Dvorský se svým hlasem byl na druhé straně místnosti. Oni to totiž točili jako "živáč", s mi-nimem střihů, do toho hrál obrovský orchestr. Táta pak říkal, že bylo opravdu vtipné zpívat duet s někým, kdo je kilometr v dáli. A tomu se říká kontakt.

Podnikal váš táta i jiné výlety do klasické muziky?

Ano, táta s klasikou koketoval víc. Zpíval třeba Nessun Dorma z opery Turandot. A krásně! On tu árii nezpíval operně. Tatínek měl výhodu ve svém obrovském hlasovém rozsahu a školení. Nepotřeboval proto stavět hlas operně, nepotřeboval myslet na specifické používání měkkého patra, na všechny tyhle operní záležitosti. On to tam už rovnou měl. Jako mladý se v klasickém zpěvu školil, později mi říkal, že to všechno pak zúročil v muzikálu. Kdyby zpíval tak, jak mu zobák narost?, asi by za týden nemluvil, vždyť Bídníci - to je obrovská kláda a Jean Valjean tam má velmi těžké pěvecké pasáže. Zaplať pánbůh za to školení, pochvaloval si.

Co vy a muzikál, máte nějaké nabídky, kterým odoláváte?

Nabídky nemám, takže nemusím odolávat. Kdybych nabídky měla, asi bych do toho nešla. Muzikál mě moc nebere. Asi mě neláká stylizovat se do nějaké role, která je daná a něco předstírat. Prostě hrát. Nejsem přesvědčená, že mám herecký talent. Nebo jsem ho alespoň zatím neobjevila. Ale nikdy neříkej nikdy. Moc se mi třeba líbil film Chicago. Baví mě ona doba doutníků, chlapů v oblecích  s kšandami, dobrý klobouky, holky v korzetech a vysokých botách, s červenými pusami a pihami. Špička! Kdyby mi někdo nabídl roli v Chicagu, třeba bych ji za deset let přijala.

Kterou z těch ženských rolí byste zpívala nejraději?

No, to záleží na okolnostech. Živočišná role je bachařka, tanečně jsou ale zajímavější ty dvě holky. Nejsem takový romantický typ, jako Roxie Hart, takže bych brala spíš roli Velmy Kelly, kterou ve filmu hraje Catherine Zeta-Jones. To je přeci jenom fortelnější ženská, ta by mě bavila. Ale celý muzikál, celý ten film je tanečně skvěle našlapaný!

Jak jste s tátou nazpívávali duet, který je na vaší nové desce? To jste asi nebyli každý na jiné straně studia ...

Tu písničku jsem nejdřív natočila s Romanem Holým. Crying Song, Floydi, nádherná věc, taková, řekla bych, všeobjímající, k zamyšlení. Bylo to v létě, tatínek byl v té době na dovolené na jednom ranči nedaleko Sušice. Přijel za námi a zeptal se, co jsme dneska natočili. A Romana to najednou trklo: řekl tátovi, že do té písně by se nádherně hodil ten jeho sameťáček, a ať ji nazpívá. Táta se chvíli bránil, říkal, že přijel na grilování a ne zpívat, že ani neumí text, že tu písničku slyšel jednou, dvakrát v životě. Roman mu ale vrazil sluchátka na uši s tím, že tu náladu chytí hned, dotáhnul ho k mikrofonu - a za půl hodiny bylo hotovo.

Když nazpívá duet rodič s potomkem, je to asi vždycky hodně citové. Po smrti vašeho tatínka je pro vás ale v téhle nahrávce jistě mnohem víc.

Určitě. Navíc je to ohromně zvláštní: ta píseň je přesně o tom, co se tátovi stalo. Na začátku je smích, velká naděje a chuť do života, pak se to mění a mění, až přijde takováhle událost a člověku zbude už jenom ten pláč. O to víc je to pro mě niterné, to se opravdu nedá popsat. Jsou to silné pocity, obrovské emoce ? Táta si tu desku odnesl s sebou. Doslova. Všechny nás tam má, všichni na ní jsme podepsaní a jsme tam s ním.

Jak si táta s Romanem Holým rozuměli?

Maximálně. Oni se fakt úplně propojili. Samozřejmě se respektovali už dřív, ale v posledním roce si aspoň jednou týdně telefonovali, sdělovali si zážitky, scházeli se u nás doma i u Romana na chalupě. Vždycky si povídali do dvou, tří hodin do rána. Táta s Romanem měli hodně společného, byli si dost podobní. Možná i proto mi Roman vyhovuje nejen z hudební, ale i z lidské stránky. Vlastně celá jeho rodina je úžasná, včetně jeho partnerky a dcerky.

Táta s vámi taky moderoval pořad v Českém rozhlase.

Ano, teď ho uvádíme jen s bráchou Markem, už bez táty. Pořad vysílá Regina, jmenuje se Café music a je to taková hudební kavárnička, do které si zveme různé hosty. Máme přitom dost volnou ruku, což je skvělé. Jak my, tak i ti hosté si v tom pořadu můžou pustit, co chtějí. Můžou přitom mluvit tři nebo čtyři minuty v kuse, k tomu deset písniček, dohromady je to hodina, ve které můžou říct něco o sobě, o tom, co je baví a co mají rádi. Na takové ploše už se může posluchač o takovém člověku něco dozvědět. Myslím si proto, že takovéto pořady jsou hodně důležité. Komerční rádia vám takový prostor nikdy nenabídnou, tam vám dají dvě otázky a je konec. Ani s výběrem hudby to není na soukromých rádiích ideální. Českému rozhlasu jsem vděčná za to, že nám tuhle příležitost dává.

Vaše nová deska má zajímavý obal, fotku zubů s nějakými zelenými zbytky jídla, a navíc přiložené párátko. Jak se tenhle přebal rodil?

Celé to vzniklo jednoho únorového večera před dvěma roky, když jsem byla na horách v Rakousku. Zazvonil mi telefon a tam se ozval Pavel Mrázek, který mi nadšeně řekl, že vymyslel špičkový obal. Všechno mi to vylíčil, a když už to trvalo asi čtvrt hodiny, řekla jsem mu, že volá do Rakouska. On málem spadl pod stůl a prohlásil, že to teda bude hodně drahý obal! Sdělil mi svoji vizi a já jsem byla absolutně pro. Častokrát jsme se spolu totiž bavili o tom, jak jsou některý ženský absolutně dokonalý, a ony přitom nejsou! Sama jsem seděla u spousty retuší, kdy mi na fotkách s Black Milk ořezávali ruku a stehno, abych vypadala úměrně holkám, protože jak Tereza Kerndlová, tak Helena Zeťová jsou fakt špejle. Pavlovi jsem řekla, že jeho nápad na obal budu všude prosazovat, protože je skvělý a přitom to je fór. A ukazuje věci, které jsou a dějí se všude kolem nás - a lidi si jich nevšímají nebo je pokládají za trapné. Proč, panebože? Vždyť jsou tak lidské! Po nějakém špenátovém jídle člověk samozřejmě má něco v zubech, to je přece normální, proto jsou přeci na stole párátka!

Takže jste si naaranžovala špenát do zubů a šlo se fotit!

Vznikla fotka celé hlavy, jak se směji a mám v zubech ten špenát. Ten výřez, který nakonec na obalu je, tedy kde jsou vidět jen zuby, vznikl vlastně náhodou. Dlouho jsme nevěděli, kterou fotku na obal dát, aby to hodně bilo do očí. David Hlaváček, který dělal grafiku, mi pak poslal různé varianty. Já jsem otevřela e-mail, a vykoukly na mě ty zuby! Táta mi jenom kouknul přes rameno a řekl: tak tohle je obal jako stehno, to tam musí být! Já jsem na něj vyvalila oči, nevěřila jsem tomu, že by se mu taková věc mohla líbit, ale on prohlásil, že je to vtipné a že to takhle nikdo nemá. Hned nato zavolal Roman Holý a prohlásil: hele, ty zuby, to je ale punk, takhle by to mělo vypadat! Pak vznikla myšlenka na ten vtip s párátkem, které je opravdu v každém cédečku. A musím vám říct, že vůbec nebylo jednoduché sehnat párátka v celofánu.

Budete s tímhle motivem pracovat dál, třeba při propagaci desky?

Budu, můžu říct, že podobně laděné budou i moje internetové stránky. Jde nám o ten humor, jde nám o to, aby se člověk zasmál. Aby ženský nebyly naštvané z dokonale vyretušované Černochové a současně abychom uspokojili i pány, kteří by si mohli říct: hele, přeci jenom je to šťabajzna! Vždyť nikdo není dokonalý!

Vaše album tak trochu navozuje atmosféru 80. let minulého století. Máte ráda populární hudbu této doby?

Maximálně. Byla bych ráda, kdyby lidi atmosféru 80. let z té desky cítili. Hudba a zvuk Romana Holého jsou samozřejmě naprosto specifické a desku zasazují do 21. století, ono je ale v zásadě jedno, kdy písnička vznikla. Některé písně staré dvacet, třicet let, jsou nadčasové a některé věci vytvořené dnes jsou staré a nudné už když vzniknou. My jsme s Romanem vybírali většinou z písní, které vznikly právě v 80. letech, jak jsem řekla, tuhle dobu v muzi-ce fakt zbožňuju. Nejstarší věci na albu jsou dokonce z půlky a konce let šedesátých, třeba písničky Crazy Horses a Crying Song. 

Plánujete nějaké turné?

Na to asi ještě nejsem tak slavná, možná bude nějaké malinkaté turníčko, určitě nějaký příjemný klub s dobrou akustikou, dobrými muzikanty a lidmi, které to bude bavit. A v létě bych moc ráda objela několik festivalů. Můj zájem teď je postavit kapelu a těm festivalům se nabídnout. A na jaře bychom rádi uspořádali nějaký příjemný koncert, já říkám hudební večírek, kde by se tahle deska ještě symbolicky pokřtila.

Jak jste se sestavováním kapely daleko?

Moc daleko ne, jsem vlastně na začátku. Ještě chvíli to asi bude trvat. Kapela se ale určitě sestaví, to je snad už teď jasné, tak doufám, že nezklameme!

Pořád jste studentkou České zemědělské univerzity?

Pořád, už jsem tam pět let, a ještě pořád jsem studentkou. (smích) Teď je situace trošku složitější, odešel tatínek, přitom nechci zanedbat propagaci desky, a tak jsem si říkala, že bych školu na nějaký čas přerušila. Pak jsem se ale rozhodla, že ne, že ji dokončím. Mám před sebou bakalářskou práci, pak státnice a pak budu odborník! (smích)

Na jaké téma píšete bakalářskou práci?

Tak pozor: Vliv holštýnského plemene koně na český chov.

Jaký ten vliv je?

No, to ještě nevím, mám k tomu materiály a budu to psát ? (smích) Ba ne, vím. Je to tak, jako u nás s celým zemědělstvím: co se týká chovných koňských úspěchů, nejsme na tom moc dobře. Je u nás tak trochu díra po tom, co tady zanechali komunisti a po tom, co se nepodchytilo hned v počátcích, co ještě přinesou nařízení z Evropské unie, takže ještě, že ty Němce máme! Třeba přidáním jejich krve budeme mít čím dál tím výkonnější a výkonnější koně.

Vy sama jste měla koně?

Měla, osm let, byla to krásná kobylka. Moc mě mrzí, že jsem ji prodala, to byla asi moje největší blbost v životě. To, co vám  to zvíře dá po emotivní stránce, se vůbec nedá popsat. To buď člověk zažije nebo nezažije. Já jsem si ke své kobylce jezdila odpočinout, i když jsem s ní měla velké trápení, ona totiž měla zdravotní problémy. I tak to ale bylo jedno z mých nejúžasnějších období mého života. Ale než být nešťastná, že k tomu zvířeti nemůžu jet, raději jsem ho  prodala. Než dělat zvířeti příkoří, je lepší najít někoho, kdo se o ně postará líp. To je stejné jako se psem. Když s ním nejdete ven, tak se doma počůrá.

Váš pes právě pobíhá kolem nás ...

Je to west higland teriér, tedy tvrdohlav, už mu je patnáct, stáří se trochu projevuje, ale je pořád bezvadný. Kvůli němu jsme nikdy na dovolenou neletěli. Táta vždycky říkal, že nedopustí, aby člen naší rodiny trpěl v nějaké přepravce v zavazadlovém prostoru. Tak jsme poctivě objeli Evropu autem se psem za uchem. Je to skutečně náš rodinný miláček, takový druhý Černoch, byť bílej, takový druhý Kája. Oni si s tím mým tátou jsou tak podobní, to je neskutečné! Velký nos, oči blízko sebe, oba dva běloušové, oba dva neustále s velkou chutí k jídlu. Řekla bych, že v tom psovi je převtělený táta.          

                                                     TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v TV 14 dní 4/08