REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

KAREL HOLAS (ČECHOMOR)

Kapela Čechomor jede. Doslova i přeneseně. Právě obráží česká a slovenská města s turné Proměny - Brno, Ostravu a Plzeň už má za sebou, v následujících dnech zahraje v pražské T-mobile aréně (11. dubna), v bratislavské hale na Pasienkách (14. dubna) a na zimním stadionu v Hradci Králové (17. dubna). Už delší dobu je ovšem Čechomor fenoménem české populární hudby. Svým pojetím české, moravské a slovenské lidové písně si získal příznivce všech generací, potěšil i řady filmových fanoušků. Jeden z lídrů skupiny - František Černý - je ve filmu, dá se říci, jako doma, celá kapela pak hrála jednu z hlavních rolí v úspěšném snímku Petra Zelenky Rok ďábla. Scéna, ve které se kluci dohadují, jestli Jarek Nohavica nosí slipy nebo trenky, vstoupila do dějin českého filmu. Za hudbu k tomuto snímku si kapela dokonce odnesla prestižní národní filmovou cenu - Českého lva.

K povídání jsem se sešel s druhým lídrem kapely - houslistou, zpěvákem, skladatelem, aranžérem (a trochu i hercem) Karlem Holasem. Ten si před sebe na stůl položil své dva mobilní telefony a mohli jsme začít.

Jsou to jediné dva vaše mobily nebo jich máte ještě víc?

Já vím, je to blbý, že mám dva mobily. Víc jich ale fakt nemám a ani ty dva nejsou napořád. Věc se má tak, že jsem právě ve fázi, kdy přecházím od jednoho operátora ke druhému. Tak si ten druhý přístroj pomalinku zajíždím. Když můžu přejít k levnějšímu poskytovateli, tak proč bych to neudělal!

Agentura, která vás zastupuje, sídlí skoro na hřbitově. Co vy, jako kapela, na to?

Tuhle skutečnost jsme samozřejmě zaregistrovali, ale nepřijde nám to nijak zvláštní. Hlavní je, že tu je domeček, který je příjemný.

Čechomor má ovšem ve svém repertoáru spoustu písniček o hřbitovech a o smrti.

Jistě. V lidových písničkách se tohle téma vyskytuje často. Lidi umírají, zabíjejí se, nebo se upijí. To patří k životu.

Vtrhli jste do českého filmu a je z toho Český lev. Očekávali jste to?

Kdepak. Ne, že bychom od Roku ďábla nic neočekávali, ten film měl ambice zaujmout, ale Českého lva jsme opravdu nečekali. Na to se ani nedá nic moc říct.

Není to tak trochu nespravedlivé? Vždyť písničky, které ve filmu znějí, nevznikaly přímo pro film!

Ovšem původní filmovou hudbu, kterou jsem skládal přímo do Roku ďábla, snímek obsahuje také. Písničky jsou tam ale samozřejmě v daleko větší míře. A k vaší otázce: je sice pravda, že písničky nevznikly kvůli filmu, ale na druhé straně ten film vznikl kvůli písničkám. Takže to snad spravedlivé je.

Jak Čechomor oslavoval Českého lva?

Udělali jsme si soukromý večírek. Odešli jsme z bezmasého rautu, který probíhal po předávání Lvů, a šli jsme do hospody, kde jsme si poseděli v klidu a s masem. Bylo to fajn už třeba jen proto, že předtím jsme se takhle dlouho pořádně nesešli.

Dostali jste jen jednu sošku, dokonce společně s Jarkem Nohavicou. Kde skončila?

Zatím ji mám doma. Škoda, že to rozbití při předávacím ceremoniálu bylo jen "jako". Kdybychom si mohli každý vzít nějaký střep, bylo by to lepší. Každý by měl něco. Takhle tu sochu může mít jen jeden. Třeba ji časem vydražíme. Nebo ji dáme nějakému psovi do boudy. Aby ji hlídal jako poklad.

Ve filmu (i na soundtracku) vedle vás hraje Jaz Coleman. Jak jste si hudebně kápli do noty? On přece dělá úplně jinou hudbu než vy!

Dělá jinou hudbu, ale je velmi inspirativním hudebníkem, který je schopen pojmout škálu od punku ke Dvořákovi. Má velké srdce. Ostatně ve světě spolupracoval s židovskými muzikanty, Jihoafričany, Maury i Evropany. Má opravdu velký záběr. No a my jsme pro něj objevili českou a moravskou lidovou písničku.

S myšlenkou dát dohromady Čechomor s Collegiem českých filharmoniků přišel on?

Ne, ale notové party pro Collegium vznikly hlavně díky jemu. My jako Čechomor přece jenom takové věci neděláme každý den a asi by nám nějakou dobu trvalo, než bychom se prokousali zákonitostmi aranže pro "komorní" orchestr a než bychom všechny ty nástroje do podrobností pochopili.

Koncerty vašeho právě probíhajícího turné jsou všechny stejné nebo se město od města liší?

Liší se jen těmi místy, jinak jsou stejné. V zásadě jde o koncertní verzi projektu Proměny, který chceme zahrát živě. Na pódiu tedy vždycky zahrajeme celou desku s tím, že jednotlivé večery mají dvě části - v první hrajeme sami, ve druhé s Collegiem českých filharmoniků a Lenkou Dusilovou, která bude nejenom zpívat, ale i hrát na kytaru. Jako perličku jsme na ty koncerty dali dohromady zvláštní tříčlennou bicí sekci.

Co nějaká scénická překvapení?

I ty máme. Třeba filmové projekce. Ale k hlavním překvapením bude ozvučení koncertu novým PA systémém Nexo geo. To je zařízení, díky kterému je při koncertě zvuk stejný na jakémkoliv místě v hale. O tento zvuk se bude starat náš zvukař Tomáš Ouředníček. A vedle zvuku by mělo být velmi kvalitní i nasvícení Kamilem Kružíkem, který vymyslel výtvarnou stránku pódia.

Po desce Proměny jste ovšem stihli vydat ještě jedno album, Čechomor Live. Podle mého názoru je výborné, jak hudbou tak atmosférou. Jaký máte vztah k živým nahrávkám?

Mně se živé nahrávky vždycky moc líbily. Zaznamenávají totiž to, co se stalo v určitý okamžik na určitém místě, zachycují lidi, kteří tam byli. Tyhle nahrávky mají vždy atmosféru - pokud je ovšem nevezmete do studia, kde se to všechno kompletně nepřetočí. Pak to tu atmosféru ztrácí.

To ale není případ desky Čechomor Live...

Není. Nahrávku jsme samozřejmě trochu vyčistili, ale to byla spíš záležitost vystřižení různých prásků a nečistot. Jinak jsme na oněch koncertech nahrávali právě i sál a to je to pravé maso. Hala na Brumlovce je v tomto ohledu osvědčená. Kdybychom jednotlivé písničky přetáčeli, pak bychom tam ten úžasný zvuk sálu nemohli dát.

Tato deska ale překvapivě v dlouhodobém edičním plánu vydavatelství nebyla...

Nebyla, to se stalo všechno hodně narychlo. Začalo to u soundtracku k filmu Rok ďábla. To je svým způsobem taky "živák", a my tam vlastně moc písniček nemáme. Naši posluchači nám psali, jestli nemáme víc takových nahrávek. Tak jsme se rozhodli vydat živou desku. Ta tedy vyšla hlavně na přání posluchačů.

Občas je slyšet srovnání kapel Čechomor a Fleret. Zdeněk Hrachový z Fleretu pro Aviso vzpomínal na to, že vy jste dělávali Fleretu předkapelu, a podotkl, že dnes by to asi bylo jinak.

S Fleretem jsme hrávávali, setkávali jsme se na různých festivalech, na koncertech, byli jsme i hosty ve Vizovicích, odkud Fleret je. Na Valašsko dodnes často jezdíme a s členy Fleretu se vídáváme.

Kde vidíte příčinu vašeho strmého vzestupu v minulých dvou, třech letech?

Byli jsme ve správný okamžik na správném místě! (smích).  Ale vážněji - zlom přišel deskou Proměny a celé to prohloubil film Rok ďábla. Asi jsme dělali dobré věci, které se lidem líbí.

Není třeba handicap Fleretu vůči vám v tom, že oni jsou z Vizovic, zatímco Čechomor z Prahy?

Dnes ten geografický rozdíl, alespoň podle mého názoru, není tak dramatický. Ovšem je pravda, že dříve to bývalo jiné. Mimopražským kapelám a zpěvákům, a to už třeba i brněnským, se jen velmi těžko dařilo pronikat do médií a do povědomí posluchačů. Dneska ale mají i kapely z regionů možnost dostat se k posluchačům.

Zaveďte nás trochu do kuchyně Čechomoru!

Na jednotlivých písničkách si dáváme hodně záležet. Hledáme jejich správnou tvář a s těmi písněmi pracujeme. Hraní jako takové je nám přirozené, takže si písničku připravíme, nazkoušíme a pak ji hrajeme před lidmi. Při vystoupeních se pak zformuje do té správné podoby. Kolikrát třeba uděláme chybu nebo si myslíme, že je to chyba, ale najednou se nám to tak líbí. Tak to samozřejmě necháme a hrajeme to dál s tou "chybou".

Kam chodíte na písničky?

Do Sušilovy sbírky lidových písní. Ta je skvělá v tom, že ať ji otevřete na jakékoliv straně, vždycky najdete nějakou písničku, která stojí za to. Když tou knihou listujete, vždycky nějakou skvělou písničku přehlédnete. Příště ji ale zase najdete. To je Sušil.

A pak?

Pak na písni pracujeme, přičemž jdeme po hudbě i po textu. Většinou musíme krátit, protože ty písničky mají spoustu slok a než bychom dohráli jednu písničku, bylo by po koncertě. Doba je dnes rychlá. Takže nejdeme v jedné sloce pro dřevo, ve druhé pro kýbl, ve třetí pro vodu, jdeme rovnou pro vodu. V písničce, kde si člověk dá víno, pak pivo, pak panáka a pak se upije, se v našem zpracování rovnou upije.

K turné vydáváte i dlouho očekávaný zpěvník!

Ano, jsme moc rádi, že se to povedlo. Je v něm jak klavírní výtah tak i akordové značky písniček ze všech našich alb. Ten klavírní part je napsán tak, aby byl hratelný pro všechny.

Po turné se chystáte na toulky světem, mimo jiné i do Ruska.

To je pravda, tam se obzvláště těším!

Pikantní je, že při té cestě pojedete lodí, která se jmenuje Iljič.

To je, a taky je pikantní ta skutečnost, že to platí ruské ministerstvo kultury. Jméno té lodi je tak trochu tajemné. Můžeme se dohadovat, jestli jde o Lenina nebo Čajkovského. Na té lodi nebudeme sami, sejdeme se tam s Maďary, Poláky a Slováky, bude tam i nějaké divadlo. Vyjedeme z Moskvy a dojedeme do Sankt Petěrburgu, kde se 1. června slaví třísté výročí založení města. My budeme mít 2. června ještě jeden koncert navíc - ne na lodi, ale přímo v Petěrburgu.

Máte pocit, že se pomalinku normalizuje vztah Čechů k Rusům?

Když jsem odmaturoval z ruštiny (protože jsem musel), tak jsem si řekl, že už nikdy rusky nepromluvím a ruštinu nechci nikdy slyšet. Dnes mě to mrzí - měl jsem si to alespoň trošku pěstovat a dneska by se to hodilo. (smích) Můj vztah k Rusům se normalizuje. I když samozřejmě Rus bude vždycky Rus. S tím nic nenaděláme. Tak to prostě je.

Sledujete své ruské kolegy?

Naprosto mě nadchla kapela Farlanders a její zpracování ruských lidových písniček. Lídrem té skupiny je Sergej Starostin. On je vlastně takovým guru ruské lidové písně. Letos byl dokonce nominován na cenu BBC za přínos world music. Tu kapelu slyšel i Karel Plíhal a po koncertě řekl moc hezkou větu: "Odjeli s tankama a přivezli nám hezkou hudbu."

Karel Plíhal hrál i v Roku ďábla, kde se sešel s Jarkem Nohavicou. Který z těch dvou vám je - jako písničkář - bližší?

Těžko říct, oni jsou každý úplně jiný. Karel je spíš vnitřní a tajemný, Jarek je otevřený, pro více lidí sdělnější. Karel je intimní, když hraje, mělo by být okolo ticho. Jarek se dá při koncertě poslouchat víc nahlas.

Jak při svých aktivitách stíháte rodinu?

Musím ji stíhat. Je sice těžké to všechno skloubit, ale alespoň jeden den v týdnu si musím najít pro děti a ženu. Je to důležité pro ně i pro mě. Máme se rádi.

Kolik dětí a s kolika ženami máte?

Tři s dvěma ženami. Dvě - Jáchym a Karolinka jsou ještě malé (tři a osm let), třetí - Karel - je už velký. Tomu je už sedmnáct.

Nevyčetly vám děti někdy, že s nimi trávíte málo času?

Zatím ne. Víte, když si člověk něco domluví s dětmi, měl by to splnit, i kdyby čert na koze jezdil. To všechno se pak odrazí v budoucnosti.

Jsou na vás vaši potomci pyšní?

Můj úspěch je těší. Jeden čas, když jsem vozil Karolinku do hudebky, vždycky ve stejný čas při odjezdu hráli v rádiu Slunéčko. Ona si nejdřív myslela, že to hraju z cédéčka, ale když se přesvědčila, že to tak není, řekla vesele: "To je dobrý! Ty si tady klidně sedíš a oni tě hrajou!" Děti to všechno vnímají svým pohledem.

Co Karolinka "studuje" v hudební škole?

Chodí na housle, což je v naší rodině velmi originální!

Jaké vy máte housle?

Není to žádný značkový nástroj, sehnal jsem ho u vojenského útvaru 4473. Dnes už to není státní tajemství a tak to číslo můžu říct. Můj houslař mi ty housle přestavěl na pětistrunné, což není běžné. K tomu mám jednu veselou historku: Jednou jsem byl na Moravě u strýčka, ten si něco vypil, podíval se na moje housle a pravil: "Ty husle sú vadné, vždyť majů pět strun!" Tento nástroj mám ozvučený elektrickým snímačem a na koncertech ho používám téměř výhradně k elektrickému hraní, i když na něj hraji i akusticky, třeba ve studiu. Pak mám ještě jedny housle, značka Zeta, a ty jsou celé postavené na elektrice. Mají úžasné možnosti - můžu na ně hrát třeba jako na trubku. Tenhle nástroj mám nově a teprve ho probádávám.

Mluvil jste o vojně - vy jste nebyl u hudby?

Ne. Vojnu jsem strávil u útvaru v Tachově, kde jsem na zádech nosil těžký kulomet. Byl jsem obyčejný "bigoš polní". Ti, co byli na vojně vědí, co to znamená. Bigoši byli u útvarů ti nejposlednější.

            TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 7/03

REDAKCE MARTEK  |  PROFIL ČASOPISU  |   HARMONOGRAM  |   DISTRIBUCE  |   CENÍK  |   TECHNICKÉ ÚDAJE  |   VÝPOČET INZERÁTU  |   PRŮZKUM  |  ZNÁMÉ OSOBNOSTI

 Redakce: Martek, s.r.o., Žateckých 26, Praha 4       tel.: 261 090 161, 261 222 194-6, martek@martek.cz    Copyright © 2003 Martek, s.r.o.