V příbuzenstvu Jana Buriana najdeme několik slavných jmen, on sám ale dosáhl vrcholu, co se týče počtu zvládnutých oborů. Je osobitým písničkářem, pianistou, zpěvákem, moderátorem, filmařem, spisovatelem, cestovatelem a turistickým průvodcem. Všechno, co dělá, dělá rád a dobře - dal by se parafrázovat jeden slavný citát. K povídání jsme se sešli jednoho krásného jarního dne, a tak se nejdřív ptám:

Těšil jste se na jaro?

Jasně, vždycky se celou zimu těším na jaro. Navíc: ještě do letoška jsem byl domovník, takže zima pro mě znamenala zametání sněhu z poměrně velkých prostor na Hradčanech; bylo to zábavné, ale někdy jsem kvůli tomu musel přijet z moravské šňůry, zamést sníh a zase se vrátit na Moravu.

Letos jste si ale zametání sněhu příliš neužil!

To je pravda, letos byla pro domovníky luxusní zima.

Nadále už domovníkem nebudete?

Zatím jsem přerušil svoji domovnickou kariéru a věnuji se umění.

Doteď jste se věnoval čemu?

Doufám, že taky umění. To byl jenom takový žert, bonmot.

Připravujete desku s názvem Muži jsou křehcí. Jsou, podle vás, křehčí, než ženy?

Jistě. Ukázalo se nejen v boji, ale i v běžném životě, třeba na mateřské dovolené. Muži jsou křehčí, vydrží toho podstatně míň.

Stále zastáváte názor, že si lidé mohou a mají vypalovat cédéčka, včetně těch vašich?

Samozřejmě. Když si někdo vypálí moji desku, beru to jako osobní vítězství; znamená to totiž, že o ni má někdo zájem. Člověk nemůže chtít vydělávat úplně na všem - dneska je všeobecný trend, od politiky až po umění, ze všeho finančně vyždímat maximum. Já mám radost, když lidi poslouchají moje písničky, když se k nim ty písničky dostanou, ať už jakýmkoliv způsobem. Na živobytí si vydělám koncertováním. Takže: když například má někdo doma moji desku, přepálí ji přátelům třeba k Vánocům a vyrobí k ní obal - značí to úctu, ze které mám radost. Něco mi říká, že bych si toho měl vážit.

Cédéčka tedy vydáváte pro radost; co vaše televizní práce?

Tu dělám pro peníze (smích). Ne, to je samozřejmě vtip. Do letoška jsem měl televizní pořad Posezení s Janem Burianem, udělal jsem jich, tuším, sto třicet sedm. Mimochodem: teď vyšla už třetí rozhovorová kniha z tohoto pořadu. U téhle práce jde o luxus: dostáváte peníze za práci, kterou byste dělal i zadarmo. Především proto, že mě to obohacuje jinak. Za ta léta jsem tak mohl trávit čas se sto třiceti sedmi zajímavými lidmi, kteří ochotně mluvili o sobě a já jsem mohl poslouchat, co si myslí o životě. Letos bych měl spolu s autory dokumentu Český sen Vítem Klusákem a Filipem Remundou začít dělat pro televizi nový pořad. Týkal by se hlavně žen a pracovně se jmenuje Burian v akci. Už je schválený, tak uvidíme, jak nám to půjde.

Posezení s Janem Burianem skončilo z vaší iniciativy nebo z iniciativy televize?

Posezení za těch třináct, patnáct let skončilo z iniciativy televize už asi desetkrát. Člověk a televize ? to je boj s větrnými mlýny. Jste neustále v nejistotě, nikdy přesně nevíte, co přesně se po vás chce, takže je nejlepší dělat si, co chcete vy a kličkovat. Televize je pro mne příkladem nepřehledné instituce, která vám na jedné straně umožní práci a na druhé vám ji všelijak absurdně komplikuje. Většinou se tam o všem všechno dozvíte nějakou náhodou a dokonce se to už jaksi samo sebou předpokládá a nikomu to ani nepřijde zvláštní. Dobré téma na kafkovský společenský román, který ale nikdo pořád ne a ne napsat...

Lezli jste si při výběru hostů do zelí s Markem Ebenem a jeho Plovárnou?

Ne, on si vždycky vzal někoho, koho já už jsem tam měl (smích). Jeho a můj pořad - to jsou příklady dvou odlišných pracovních přístupů: Marek dělá noblesní rozhovory s celebritami, já jsem vyhledával lidi, kteří ještě v televizi nebyli, nejsou tzv. mediální typy. Jezdili jsme s režisérkou Janou Hádkovou za nimi, natáčeli jsme v jejich prostředích, snažili se sdělovat obrazem. Ten Markův pořad Na plovárně, to je klasické talk show u stolu, dvě hlavy, které si spolu povídají. Zcela jiný žánr. Nikdy jsem to nechápal jako konkurenci, i kdybychom měli stejné hosty. Navíc: jeho pořad je na ČT 1 v prime-timu, můj pořad v jedenáct hodin v noci na dvojce.

Jaká byla sledovanost Posezení s Janem Burianem?

Nevím. Kult sledovanosti, který u nás panuje, odmítám. Říkám, že čím je pořad sledovanější, tím míň se na něj dá dívat. V tom je celý problém. Posezení s Janem Burianem sledovali lidé, kteří se chtějí dozvědět nové věci, a ne ti, kteří se chtějí jenom pasivně bavit, kteří chtějí být ohromeni tím, že vidí svoji oblíbenou hvězdu. U mě vidíte pana doktora, který bydlí v Bruntále, je původem z Etiopie, léčí lidi, chodí za ním babičky a myslí si o něm, že je šaman, přestože vystudoval Karlovu universitu. Protože je černoch a zároveň chirurg.

Zaplať pánbůh, že televize nabízí i takové pořady ...

Televize by byla příjemné médium, kdyby nebyla tolik svázaná, byrokratická a zničená politiky, kteří si myslí, že to je jejich nástroj moci. Člověk, tedy autor pořadu, si musí vydobýt svobodu a vydobude si ji za určitou cenu. Třeba za to, že nejste v prime-timu a lidi si myslí, že váš pořad je pro přátele videa. Mnozí si totiž Posezení v noci nahrají a pustí pak odpoledne, když přijdou z práce, jenom aby ho vůbec viděli.

Bude mít deska Muži jsou křehcí i koncertní podobu?

Ano. Přijdu na pódium a vyprávím o nás mužích, jak nás vidím. Rozebírám jednotlivé příběhy, je jich celkem dvaadvacet, někdy je to víc legrace, jindy je to smutnější. Lidi se většinou chytnou; je to téma, které se nás dotýká. Příjemně se tu spojuje to, co chci vyprávět, s tím, co lidi rádi poslouchají a co se jich často dotýká. Kdybych byl ale experimentální umělec a cítil potřebu dělat složité, těžko vnímatelné věci, byl bych na tom hůř. Taky bych nemohl ustoupit z toho, co chci, ale byl bych mnohem osamělejší. V tomhle projektu o křehkých mužích mám docela štěstí.

Vyjde deska Muži jsou křehcí -  stejně jako Dívčí válka - jako dvojalbum?

Bude trošku jiná, než Dívčí válka, ale taky to možná bude dvojalbum. Rozhodně písničky nebude zpívat dvaadvacet zpěváků. Chtěli bychom pozvat nějaké hosty, dokonce na desce zazpívají i nějaké ženy, aby byla pestrá a přitažlivá, ale nerad opakuji stejné projekty, to by mě nebavilo. Do jisté míry ovšem album Muži jsou křehcí bude na Dívčí válku navazovat. I když možná vyjde jako dvojalbum, bude druhá deska kompletu jako přídavek a mělo by se to prodávat za cenu jednoho alba, abychom nedeptali naše skromné publikum. Jak nakonec bude ta deska vypadat, to v této chvíli ještě nemůžu říct, protože to nevím.

Právě vydáváte dvě své staré desky, Hodinu duchů a Poesii. Byla to iniciativa Supraphonu nebo vaše?

S touhle nabídkou přišel Supraphon a byla to nabídka velice příjemná. Zmíněná alba jsou jediná, která jsou majetkem právě téhle firmy, ostatní jsem vydal u Indies Records. Těší mě hlavně to, že obě desky budou zase k mání. Občas je po mně někdo chce, na trhu samozřejmě nejsou, a tak je musím zájemcům vypalovat, a to mě trochu zdržuje. Teď budu moci říci: tady je máte, vycházejí v krásné výpravě. A musím říct, že jsem velice mile překvapen zacházením a komunikací ze strany Supraphonu. Pořád ve mně totiž doznívá to dědictví z doby před rokem 1989, kdy byl Supraphon žábou na prameni hudby. Teď je to něco úplně jiného a já se divím. A divím se i tomu, že se vlastně ještě pořád divím...

Můžete ta alba přiblížit?

Jde o dvě z mých prvních tří alb. Já jsem měl v životě štěstí v tom, že svoji první desku jsem vydal až po sedmnácti letech vystupování. To je, myslím si, výhoda, člověk si za tu dobu stačí vybrousit všechny šílené nápady nevybouřeného dětství a přistupuje k nim už se zralou úvahou. Další moje štěstí bylo v tom, že jsme se v roce 1987 dali dohromady s Danem Fikejzem, který moje první písně aranžoval. On dokázal přesně vycítit, co která písnička potřebovala a pro mne to znamenalo novou kapitolu mé práce. To je případ alba Hodina duchů. Po určitém období práce s kapelou jsem se pak zavřel doma a zhudebňoval básně českých básníků, až přišlo na svět album Poesie. Je to, řekl bych, moje první "dítě", které jsem si udělal kompletně sám. Našel jsem si básně, napsal jsem muziku, zaranžoval, natočil. Ve studiu mi pak různí muzikanti, zejména Lubor Šonka, pomáhali dotvořit moji představu. 

Píšete běžně poesie se "s"?

To asi ne, mám ale moc rád češtinu. Je to živý organismus, který si s vámi tak trochu dělá, co chce. V tomto případě, tedy u názvu desky Poesie, mělo smysl napsat poesie se "s". Nicméně - čeština je předmět, ke kterému, myslím si, stále nepřistupujeme s patřičnou úctou. A že bychom se měli v tomto oboru neustále kultivovat - vždyť představuje odraz naší duše. Znáte to: jsou lidé, kteří v každé druhé větě používají slovo "super", nebo někam zavoláte a na druhém konci linky se vás nějaký idiot zeptá "Jak vám mohu pomoci?" a vy při tom nemůžete necítit, jak mu lezete na nervy. Čeština v ústech velké části populace trpí. A vy pak trpíte, protože podle mluvy se pozná kulturní úroveň promlouvajícího...

Jakou poezii čtete?

Mým nejoblíbenějším autorem je dánský básník Benny Andersen v překladech Františka Fröhlicha, přestože už bych ho měl mít asi dost - věnoval jsem se jejich básním na dvou deskách. Je to ale opravdová krása! Benny Andersen, ač je o dvě generace starší, než já, přesně vystihuje řadu mých pocitů. Trochu mě štve, že některé jeho básně se zřejmě opravdu nedají zhudebnit. Vladimír Merta sice říká, že zhudebnit se dá i telefonní seznam, ale o tom já trochu pochybuji.

Co konkrétně vás na něm fascinuje?

Určitý slovník a pojmenovávání věcí, které je mi blízké a o které se snažím i já. A taky sebeironie, nadhled nad věcmi; schopnost vnímat okolí jinak, než se to okolí vnímá samo. Takhle třeba Andersen dokáže psát o Dánech. Dánové, jak známo, se pořád usmívají. Čech je nadšen, protože u nás se na vás nikdo neusměje. Jenže Andersen jde dál: má báseň o tom, jak je hrozné, že se musí pořád usmívat s roztaženou pusou, že se ani nevejde do dveří... A že žít v zemi úsměvů není žádná legrace... Jeho poezie je nejen vtipná a nesmírně zábavná, ale odhaluje rozpory v hodnotách a pocitech, které máme.

Jak se liší hodnoty a pocity Dánů od těch našich?

O tom jsem mimochodem napsal knížku Ostrovy, majáky a mosty. Ta kniha je o cestě na sedm baltských ostrovů a o tom, že ostrované jsou jiní než my. Ostrov je otevřenější prostor, než ta naše kotlina mezi kopci (o kterých si myslíme, že to jsou hory). My jsme tady takoví zapšklí. Všimněte si, že obecně jsou evropské vnitrozemské země zapšklejší, než přímořské státy. Švýcar, Rakušan a Čech, to jen pro mě klasická představa zapšklosti; naproti tomu Dán, to je člověk, který pluje z ostrova na ostrov, v lodi si může všechno promyslet (obzvlášť dřív to tak bylo, dnes už je daleko více mostů) a leccos ho napadne. Nebo přímo ostrovan - ten byl vystaven všemu, co přicházelo z moře. A jeden příklad: většina lidí z estonského ostrova Hiiumaa před válkou navštívila Ameriku! To je něco neuvěřitelného, nezdá se vám? Tahle zkušenost je samozřejmě musela poznamenat. My jsme tady žili zapikolovaní, a když někdo někam jel, ostatní se na něj koukali s podezřením, co chce a proč se mu tady nelíbí. A když přijel cizinec, tak zase co nám tu chce ukrást. Na ostrově to bylo jiné, otevřenější. Z moře buď přicházelo něco dobrého nebo špatného, ať už to byly nové podněty nebo piráti, vedlo to k jinému způsobu vnímání světa a přírody. Zase příklad: na ostrovech se nekrade, protože není kam utéct.

Pokládáte sám sebe za zapšklého Středoevropana?  

Jsem zapšklý Středoevropan, který by takový být nechtěl a snaží se s tím něco dělat. Vůbec ale nevím, jestli se mi to daří.

Kam se chystáte na nejbližší cestu?

Nedávno mi umřel kamarád, režisér Pavel Koutecký, se kterým bylo velké potěšení někam jezdit a točit tam. Nikoho takového, kdo by se mnou někam jel, zatím nemám. Navíc by nám na to ani nikdo nedal peníze. A vlastně by to asi nikdo kromě mě ani nechtěl. Tak si tedy počkám, jestli ještě něco takového v životě zažiji.

... a nafilmujete ...

Filmy jsou taková zvláštní věc, to je jiný svět, jiný způsob vidění. Když fotíte nebo filmujete, díváte se najednou na věci jinak a to vás ohromně obohacuje. My jsme se s Pavlem Kouteckým učili jeden od druhého: on třeba filmoval stín, já jsem se na to díval, říkal jsem si: proč filmuje zrovna tenhle stín, až jsem to pochopil.

A co nějaká soukromá cesta?

Já provádím turisty na Islandu a v Portugalsku, to dělám pro cestovní kancelář. Těším se na to, až vyrazím s překvapenými Čechy například na Island k sopkám a tam si zase řekneme, čím vším je Island zajímavý. Do Portugalska jedu letos takhle poprvé. Vyplývá z toho, že na jiné cesty už nemám čas. Nejraději bych teď po zimě jel někam k moři, tam bych sebou plácnul, tak dva týdny spal na slunci a spálený se pak vrátil domů.

Je mezi Čechy velký zájem o cesty na Island?

Jsem rád, že není - proč by taky měl každý jezdit na Island?! Fakt ale je, že nějaký zájem je. V jednu chvíli v létě tam potkáte skoro samé Čechy, kteří přijedou s různými cestovkami. Ovšem kdo o to opravdu nemá zájem, ten by na Island jezdit neměl, není to země pro každého. Bývá tam i v létě zima, nevlídné počasí a pořád vás něco nutí přemýšlet. To někteří lidé, když si chtějí odpočinout, nemají rádi. Na Island by měli jezdit ti, kteří očekávají víc, než jen běžnou dovolenou.

Když tam ty Čechy provázíte, berou vás jako atrakci, jako provázející celebritu?

Nevím, jak mě berou. Faktem ale je, že celý ten zájezd je postaven na mně: já jsem si ho vymyslel a jmenuje se S Janem Burianem na Island. Možná tam ti lidé jedou tak trošku i z tohoto důvodu, chtějí poznat Island a zjistí si, že jsem tam byl mnohokrát, napsal jsem o něm knížku, natočil jsem o něm film, takže očekávají, že jim budu schopen sdělit něco zajímavého. Je to zavazující a tak se vždycky snažím, abych je nezklamal.

Napsal jste knížku Rychle, než to zapomenu. Zapomínáte?

Určitě. Když jsem tu knihu psal, bylo mi ještě relativně málo, něco přes třicet. Myslel jsem si tenkrát, že když napíšu paměti, které se budou jmenovat Rychle, než to zapomenu, tak ty věci nezapomenu; a nezapomněl jsem je jenom díky té knize. Když tou knížkou dneska listuji, říkám si: Tohle jsme fakt dělali? Proto si myslím, že je dobré napsat paměti v mladém věku, než člověk úplně zblbne. Teď přemýšlím, jestli se mám pustit do druhého dílu, než zblbnu definitivně, abych to vůbec ještě stihl.

A ještě na motivy vaší tvorby: věříte v příští životy?

Ne, nevěřím. Ta písnička o hrochovi - to byla jen taková legrace. Já jsem v tomto ohledu hodně skeptický: věřím jenom v tenhleten život a v to, že co si v něm člověk neudělá, to nemá. No, snad to není tak málo...  

      TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 8/07