Slovinka Nataša Burger vtrhla do českého filmu: ve snímku Horem pádem vystřihla ženu, která nemůže mít děti, tak si jedno koupí. Potíž je v tom, že se to samozřejmě nesmí a její partner (Jiří Macháček) je v podmínce. Nataša se stala jednou z výrazných a skvěle zahraných postav filmu. Vedle toho v Česku šlape i po prknech, která znamenají svět: s Jaroslavem Duškem zdobí repertoár Divadla Na Jezerce hrou Manželské vraždění (režisérem inscenace, stejně jako filmu Horem pádem, je Jan Hřebejk). Představení je tu možné vidět v měsíčních blocích. Nataša Burger totiž pilně pracuje i doma, ve Slovinsku, kam se pravidelně vrací (nebo se pravidelně vrací do Česka?). K povídání jsme se sešli v kavárně Slavia. Na místě, které pamatuje setkávání spousty slavných Čechů.

Víte o slavné minulosti téhle kavárny?

Něco o tomhle místě vím. Dozvěděla jsem se, že je to pro Čechy významná kavárna. Já sama jsem se s ní poprvé setkala v roce 1990; tehdy můj manžel navštěvoval FAMU a všichni "famáci" tady mívali všelijaké schůzky a rande.

Existuje ve Slovinsku nějaká podobná kavárna, kde by se po léta scházívali umělci, novináři a vůbec intelektuálové?

Ne - a to je mi moc líto. Když už se nějaké takové místo objeví, za čtyři, pět let z různých důvodů propadne. Tak si musíme hledat zase jiné. Možná o to víc mám ráda Slavii, i když dnes je to trochu jiná kavárna než bývala. Všechno se tu zmodernizovalo, zkomercionalizovalo. Umělecký duch tohoto místa trochu zmizel.

Jak jste se ocitla v Česku?

Můj (dnes už bývalý) manžel udělal v roce 1990 zkoušky na FAMU do Prahy a začal tu studovat filmovou režii. Já jsem tenkrát chtěla studovat herectví, ale nechtěla jsem být bez něj; tak jsem s ním šla do Prahy. Pak jsem přes jednu studentku FAMU poznala Jaroslava Duška, který vedl dramatické oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka, a stala jsem se jeho studentkou.

Váš manžel pak FAMU absolvoval...

Ano, jeho film Volnoběh, ve kterém jsem hrála, se dokonce účastnil soutěže karlovarského festivalu v roce 1999. Tam jsem se poznala s Janem Hřebejkem. Ten tam tenkrát měl snímek Pelíšky.

Když srovnáte Česko a Slovinsko, v čem jsou si podobné a v čem se liší?

Oba národy spojuje slovanská duše a slovanská energie. Jejich podobnost je i v jakési podivnosti a originalitě. Češi mi připadají jako velmi originální národ se specifickým smyslem pro humor. Slovinsko je také velice specifické. Slovinci, podobně jako Češi, mají poměrně složitý charakter a povahu.

A rozdíly?

Český národ je větší a má silnější identitu a historii, Slovinsko je menší a o svoji identitu a integraci do celku neustále bojuje. Tím pádem jsou Slovinci povahově uzavřenější.

Podle různých statistik se Slovinsko ekonomicky rozvíjí velice rychle. Čím to je?

Víte, já zase nemám takový pocit, že by ten ekonomický růst byl tak rychlý. Ve Slovinsku se vyměnila vláda, ta levicová odešla. Doufejme, že všechny změny, které tu probíhají, budou k lepšímu.

Jak si stojí slovinská kinematografie?

Ona stojí, ale podle mého názoru špatně funguje prezentace, tedy reklama slovinského filmu. V tomto ohledu se nedělá všechno, co by se dělat mělo. Mám pocit, že Slovinci nemají ke slovinskému filmu úctu, že je vlastně nezajímá. Vina ale, myslím si, není v těch lidech; producenti by měli více vkládat do reklamy a informací o slovinském filmu. To zatím nedělají a navíc ve Slovinsku nejsou, co se týče kinematografie, zrovna ideální podmínky.

Může skutečnost, že hrajete ve filmu Horem pádem, pomoci tomuto filmu ve Slovinsku?

To opravdu nevím, ten film se zatím ve Slovinsku nepromítal. Teď ale vyšlo DVD a tak si je tam vezu. Určitě ten film ve Slovinsku pustím několika lidem od filmu. Uvidíme.

Jaká práce na Horem pádem byla?

Výborná. Ráda vzpomínám na skvělé lidi, na kolegy Jiřího Macháčka, Jaroslava Duška a Emílii Vašáryovou. Emília byla mým idolem a to, že jsem se s ní mohla poznat osobně, pokládám za velké štěstí. Je to velmi příjemná, milá a lidská žena. Tohle setkání pro mě bylo moc důležité. A skvělá byla i spolupráce s kameramanem Janem Malířem. On je nejen skvělým kameramanem, ale i výjimečným, krásným člověkem. Stávalo se, že jsem se po natočení určité scény podívala právě na něj a hned jsem věděla, jestli jsem to udělala dobře nebo ne.

V Horem pádem hrajete partnerku Jiřího Macháčka...

... a dobře jsme si rozuměli. Výhodou je, že se známe už patnáct let; když jsem přišla na Ježkovu konzervatoř, on byl o rok výš než já a oba jsme byli žáky Jaroslava Duška.

Jaký je Jaroslav Dušek učitel?

Vynikající! Špičkový! On je zvláštní, mimořádnou, velkou osobností. Na cokoliv sáhne, to se mu podaří, protože v sobě má obrovskou lidskou i uměleckou sílu.

Četla jste kritiky filmu Horem pádem?

Nečetla. Hned po premiéře jsem odjela se svým přítelem na Saharu, do pouště, a pak jsem se vrátila do Slovinska. Do Česka jsem zase přijela až teď, takže o reakcích na film vím jenom z vyprávění. Musím ale říct, že kritiky ani případné ceny vůbec neprožívám. Teď jsem dostala ve Slovinsku cenu za výkon ve filmu Ruiny, byla to moje první cena; cítila jsem, že je to fajn, ale nijak zásadně mi na tom nezáleží. Skutečný život je o mnoho zajímavější: všechno to, co se děje kolem nás a v nás a samozřejmě i lidi - to stojí za to.

V Horem pádem hrajete ženu, která touží po dítěti; co vy a děti?

Mám syna Nikolaje, je mu devět, zrovna včera měl narozeniny (a já jsem přitom v Praze!). Žiju s ním teď sama (mám ovšem přítele, taky Slovince). Je to krásné - vzájemně si můžeme hodně dát.

Vezete Nikolajevovi k narozeninám nějaký dárek z Prahy?

No, ještě ho teď musím honem koupit a večer odjíždím do Slovinska.

Kdy vezmete syna do Prahy na Manželské vraždění?

O tom uvažuji; jednou k tomu určitě dojde. Jestli tuto nebo příští sezónu, to zatím nevím. Už je mu ale devět a mohl by přijet se mnou. Ostatně - on se v Praze narodil! Je tedy vlastně takovým malým Pražákem.

Hrát česky v divadelní hře jednu ze dvou jediných rolí, to musí být pro "nečešku" asi těžké, ne?

Je to těžké. Čeština skutečně není můj mateřský jazyk a když dlouho mluvím česky, bývám z toho docela unavená. U téhle práce jsem ale nenechala nic náhodě. Už měsíc a půl dopředu jsem se připravovala, text jsem se učila ještě před vypuknutím zkoušek. Když jsem pak přišla zkoušet, uměla jsem ho celý nazpaměť. Přitom jsem ho neustále pilovala. Dala jsem si na tom opravdu hodně záležet - vždyť celé tohle moje účinkování je pro mě zásadní věc. Na druhou stranu mě to ale i baví. Ta hra je skvělá a především je skvělé hrát s Jaroslavem Duškem - on je skvělý jevištní partner.

Vnímáte děj Manželského vraždění intenzivněji po svých osobních manželských zkušenostech?

Samozřejmě jsou tam cítit i moje osobní zkušenosti. Tu hru ale chápu a hraju spíše jako ukázku toho, jak by to ve vztahu nemělo vypadat, co by se nemělo stát. Snažíme se předvést, jak jsou některé věci pitomé a směšné - ale na druhé straně lidské. Tak to v životě bývá.

Stylizujete se na jevišti hodně?

Spíš než hrát se snažím na jevišti být; hrát si sama se sebou a s Jaroslavem a přitom být co nejvíce autentická.

Jaký je rozdíl mezi Janem Hřebejkem - divadelním režisérem a Janem Hřebejkem - režisérem filmovým?

Já to takhle nerozděluji - beru ho jako jednoho Hřebejka. Jako zajímavou tvůrčí osobnost s báječnou intuicí. V tom si ho velice vážím. Po Horem pádem jsme měli potřebu se zase setkat, tak jsme si vybrali tuhle hru. Vídali jsme se, povídali jsme si a tak vzniklo představení Manželského vraždění.

Se svým osobním příběhem jste spokojená?

Mám pocit, že žiji svůj vlastní příběh velice dobře, a v tom jsem spokojená. Nezabývám se tím, čeho bych chtěla do budoucna dosáhnout. Snažím se pouze uvědomovat si právě probíhající okamžik a svoje pohledy a postoje k němu. Snažím se o ukázněnost v hlavě a přitom vnímat okolí. To mi zatím dává tolik práce, že na jiné mety ani nemám čas.

V současnosti jste na volné noze - neuvažujete znovu o nějakém angažmá?

Ne. Jsem takový typ, že si ani samu sebe nedokážu představit v nějaké instituci, ve které provozuji pravidelnou činnost. Ani by mě to nebavilo. Mám ráda setkávání s různými lidmi, ať jde o film, divadlo nebo tvůrčí dílnu; ať se ho účastním jako herečka, režisérka nebo autorka textu. Mám ráda činnosti s jiskrou a elánem. Nic, co by se stále opakovalo, co by bylo monotónní.

Čím vším se zabýváte ve Slovinsku?

Hraji ve filmech (zrovna jsme dokončili jeden, ve kterém hraji hlavní roli), učím na soukromé herecké škole, mám filmové studio. S mladými lidmi děláme improvizaci, já se jim snažím předat svoje zkušenosti, které jsem získala od Jaroslava Duška a od pana profesora Vyskočila. Občas se věnuji i divadlu - teď jsem napsala text pro dva herce a taky ho zrežírovala.

To vás tedy pravidelné cesty do Česka musí zdržovat!

Ne, to mám naopak strašně ráda! Herecké učitelství ve Slovinsku mě unavuje, vždyť už učím devět let, tak se vždycky moc těším na to, že si můžu pořádně zahrát. Z velkého množství svých aktivit bývám občas vyčerpaná a Manželské vraždění je lékem na moji únavu.

O panu profesoru Vyskočilovi mluvila v Avisu i Lenka Vychodilová. Tenhle pán zřejmě zásadně ovlivnil spoustu významných herců ...

Určitě. Vedle Jaroslava Duška, paní Smrčkové a paní Fryntové mě právě on naučil, jak důležité je pracovat na sobě, na svojí vlastní osobnosti. Jak je důležité objevovat v sobě lidské dimenze. Jak v sobě probouzet tvůrčí sílu. Jedním z prostředků je právě divadelní hra, pro mě konkrétně teď Manželské vraždění. Všem svým pedagogům jsem vděčná za jednu věc: oni mi ukázali, že tady nejde o nějakou imitaci, nejde o to, něco hrát, ale že je důležité objevovat sebe sama a být autentický v různých situacích a s různými partnery. A reagovat tak, jak by člověk sám reagoval, tedy nikoliv tak, jak to po něm chtějí nebo "jak by to zrovna mělo být". Přeneseně pak divadelní hra může být cestou k odvaze a ke svobodě. Tohle mi zmínění lidé dali. Musím říct, že ve Slovinsku jsem takové nepotkala.

Jací jsou herci a pedagogové ve Slovinsku?

Můžou to být i skvělí herci, což ti starší jsou - a já si jich za to vážím, stále jsou ale "zabednění" v určité hře, v provozu, v kariéře. Zkrátka v roli. Takové osobnosti, jako jsou Vyskočil, Dušek nebo Vychodilová, tam nenajdete. Tihle lidé mají úplně jinou dimenzi.

TOMÁŠ PILÁT