Kapela Bůhví (které dala jméno stejnojmenná kniha Josepha Hellera) patří k tomu nejoriginálnějšímu, co v české muzice v posledních letech vzniká. Provozuje hudbu (v dobrém) ovlivněnou mnoha směry, k tomu připojuje srozumitelné texty a všechno to balí do skvělých aranží. Velkou zásluhu na tom mají frontman Ondřej Brzobohatý (syn herců Radoslava Brzobohatého a Hany Gregorové) a kapelník Martin Hrubý.

Naše povídání v kavárně divadla zmíněné herecké rodiny jsme začali nedávným natáčením klipu k nové desce skupiny, která se jmenuje Hodina (a pokřtěna bude na koncertě v Paláci Akropolis na Žižkově ve čtvrtek 7. června). Klip vznikal v psychiatrické léčebně v Bohnicích a tak se nejdřív ptám:  

Jaký si z práce v blázinci odnášíte zážitek?

Ondřej: Hodně zajímavý a silný; našli jsme tam takové zvláštní, disharmonické prostředí, které jsme do klipu chtěli. Když jsem se tam byl podívat poprvé, uvědomil jsem si, že bych tam asi nevydržel ani přes jednu noc. Nakonec jsme ale z toho natáčení měli moc dobrý pocit a když jsme viděli hotový klip, byli jsme nadšeni.

Přišli jste někdy do bližšího kontaktu se světem duševně nemocných?

Ondřej: Já ano a vždycky z toho mám hodně rozpolcené pocity. Člověk neví, jak se má chovat – aby to nebylo hloupé, aby neublížil... Postupem doby při častějších setkáních jsem si ale alespoň trochu zvykl, i když co se týče lidí s opravdu těžkými psychickými chorobami, s těmi jsem se setkal málokdy. Do jejich problémů jsem tedy neměl mnoho příležitostí proniknout.

Martin: Já jsem takhle nemocných lidí moc nepotkal nebo jsem to na nich nepoznal.

Máte za to, že situace se začleňováním takových lidí do společnosti se u nás zlepšuje?

Ondřej: Určitě, ledy ve společnosti se prolamují. A týká se to i dalších oblastí: máme tu například uzákoněné partnerství homosexuálů i další pokroky. Konvence ve společnosti se rozvolňují a to platí i v přístupu k duševně nemocným lidem. Cítím, že společnost se k těmto lidem chová tolerantněji – lepší slovo je možná ohleduplněji. A myslím si, že to je celosvětový trend.

Martin: Ono je dobře už třeba jenom to, že bohnická léčebna není někde daleko za městem, ale dneska už vlastně ve městě. Z centra je tam člověk za chvilku.

Svou troškou k překonávání různých tabu jste přispěli i svým nedávným vystoupením na festivalu Mezi ploty...

Ondřej: Ano, tam jsme hráli moc rádi.

Martin: Asi dvakrát jsme hráli i v divadle bohnické psychiatrické léčebny na nějakých folkových sešlostech.

Když jste narazili na ten folk: vy máte dokonce dvě významné folkové ceny!

To je pravda; jsme hrdí držitelé Porty z Jihlavy a Krtečka z Náměšti na Hané. Ale těch cen je víc, jednu sošku, kterou jsme vyhráli, jsme si dokonce dodnes nevyzvedli.

Ondřej: A pak taky máme jeden pohár, který jsme rozbili...

Martin: To neříkej! (smích) No, prostě nám spadnul z bedny. Ten pohár byl za nějaké pražské kolo. A poháry máme i z trampské Porty z Ústí. Jenže my bohužel máme moc malou zkušebnu, tam je těžké občas nějaký ten pohár nebo jinou cenu neporazit nebo neshodit na zem.

Řekl jste, že jste hrdí držitelé těch cen. Jste na ně opravdu hrdí nebo je to pro vás spíš legrační, že je vaše kapela držitelkou folkových cen?

Martin: Určitě jsme na to hrdí...

Ondřej: A současně je to legrační. Na druhou stranu je to ale hezké a je potřeba si toho vážit. Kapel na takových soutěžích bývá ohromné množství a když porota ocení zrovna vás, asi se jí líbíte. I když Bůhví nikdy nebyli úplně folková záležitost a dneska se už do této škatulky nevejdeme vůbec. Nicméně o škatulkách muzika není. Alespoň podle nás ne.

Martin: Myslím si, že folková scéna u nás funguje úplně nejlíp, co se týče vyhledávání mladých talentů a nových, dobrých kapel. A pro ně tu jsou ta ocenění. Někomu možná může připadat směšné, že za každé kolo je nějaká soška, ale začínající kapela má díky všem těm soutěžím možnost zahrát si před publikem a někdo o ní napíše... od téhle komunity je to opravdu hezké.

Ondřej: A přitom ona folková komunita není zaujatá proti skupinám, které nehrají čistý folk; na jejich setkáních má možnost zahrát si prakticky jakákoliv kapela. Pokud tedy neprovozuje hard rock nebo heavy metal.

Je pravda, že kapela Bůhví vznikla na autogramiádě Josepha Hellera – nebo to je historka pro pobavení?  

Martin: Je to jedna z historek, jedna z verzí. Těch variant je mnoho...

Řekněte tedy nějakou jinou, která pokud možno ještě nebyla nikde zmíněna.

Ondřej: (zamyslí se) Tak co řekneme teď? Víte, že my vlastně ani nevíme, jak a kdy vznikla kapela Bůhví?

Martin: Když vznikl název Bůh ví, asi už jsem byl na světě, to mohlo být někdy kolem roku 1982 nebo 1984? No, už jsem byl, ale moc si na to nepamatuji, vždyť mi byly čtyři roky.

Ondřej: Tenkrát to ale ještě nebyla skupina!

Martin: To ne, ale už to bylo Bůh ví.

Ondřej: A ten Joseph vlastně ani netušil, co všechno tím způsobí!

Měli jste nějaké trable s názvem kapely, ozval se třeba někdo z církevních kruhů?

Ondřej: Problémy jsme neměli, spíš naopak. Jeden čas nás hodně hrálo „církevní“ rádio Proglas... a vlastně pořád nás hraje víc, než jiná rádia. Možná si nás původně vybrali kvůli tomu názvu. Dnes už v Proglasu samozřejmě vědí, jakou muziku hrajeme. Jednou jsme tam přišli a řekli jsme jim, že jsme všichni ateisti. Pochopili to a pořád k nám byli hodně vstřícní.

Opravdu jste všichni ateisti?

Oba: Asi ano, všech pět. Žádná víra nás dosud příliš neoslovila.

Jak dlouho vznikala vaše nová deska Hodina?

Martin: Asi tři roky, byl to běh na dlouhou trať. Písničky na album vznikaly postupně, v průběhu doby vyplynuly, jedna po druhé – rozhodně jsme si v jednu chvíli nesedli za stůl a neřekli si: tak, a teď napíšeme novou desku! Nakonec jsme měli materiál, ze kterého jsme vyselektovali dvanáct písniček, které se, podle našeho názoru, k sobě hodí. A ještě nám zbylo něco na další desku.

Ondřej: Ten materiál se formoval postupem času i podle toho, jak jsme přicházeli na nové způsoby aranžování písní, na to, jakou jim dát harmonii, jaké texty. Člověk tak hraje a začínají ho bavit různé styly, od kterých si trochu bere. Naše stará nálepka „czech world music“ tak pomalu, ale jistě zůstává někde v pozadí, opustili jsme ji, jsme víc popovější. Co nám ale rozhodně zůstalo, to je důraz na texty a celkové vyznění písní. Stále nám záleží na tom, aby to všechno dohromady fungovalo.

Mám pocit, že jste trochu přitvrdili...

Ondřej: Možná ano, ono se to všechno dá vyložit různými způsoby.

Martin: Určitě jsme přitvrdili, vždyť jsme získali tvrdšího bubeníka a tvrdšího basistu! Tím je to dané.

Ondřej: Ale sdělnost našich písniček, doufejme, zůstala.

Kterými styly jste se nechali nově inspirovat?

Ondřej: Začali jsme plout ve vodách funky, soulu, rocku a jazzu...

Martin: Tyhle styly nás oslovovaly vždycky, ale nepouštěli jsme se na ten tenký led, že bychom se je pokoušeli zahrát. Věděli jsme, že by to nebylo důvěryhodné. S příchodem nových hráčů do kapely už jsme si na to ale mohli troufnout, bylo jasné, že se za naši „novou“ muziku nebudeme muset stydět. Pak už to šlo jedno s druhým: začali jsme psát nové písně inspirované těmito žánry a nahráli jsme je.

Co se týče obsazení, je kapela Bůhví v téhle chvíli stabilizovaná?

Ondřej: Já sám za sebe můžu říct, že jsem teď s kapelou spokojen a doufám, že v tomhle složení vydrží.

Do jaké míry jsou písničky na novém albu „autobiografické“?

Martin: Do značné. Většina písní vychází z osobních zážitků a zkušeností, a těch se, jak život šel, nashromáždilo dost a dost. Ty písničky vznikaly z momentálního nutkání, ovlivněny tím, co člověk zrovna prožíval, co se do něj usadilo. Logicky tak musejí být, alespoň z velké části, autobiografické.

Ondřeji, před časem jste se vyjádřil, že byste si u nás přál náročnější posluchače. Splnilo se vám to?

Ondřej: Moc ne. Já jsem vůbec tenkrát měl řadu hesel, ve své naivitě jsem chtěl být jakýmsi hlasatelem určitých reforem v téhle oblasti, obzvláště ve vkusu českého publika. Ty věci si samozřejmě přeji dodnes, ale vím, že je to těžké. Člověka hudba určitě zušlechťuje, musí to být ale hudba inteligentní, nikoliv plytká. No a právě ta inteligentnější, ta, která má člověku co říct, ve které je nějaké – i když to zní pateticky – poselství, ta pomáhá. To je taky věc, kvůli které mě baví muziku poslouchat.  

Martin: Tohle všechno platí v umění vůbec: kvalitní kumšt člověka zušlechťuje, kýč ho degraduje. Samo o sobě se to ale nezmění, musí se tomu pomáhat; a trh to sám o sobě nezmění – asi se vždycky bude líp prodávat kýč než kvalita. Chybí tu lidi, kteří by pomáhali člověku orientovat se už odmalička, na základní škole. Nevolám po cenzorech, myslím spíš učitele, rodiče…

Takže podle vás se v tomto ohledu situace zatím příliš nelepší?

Oba: Moc ne, spíš naopak, je to marný boj. Vznikají ale i desky, které nás baví, které rozhodně nejsou kýčem.

Z jiného soudku, Ondřeji, údajně nejdál jste byl v Dubaji. Kde jste se tam vzal?

Ondřej: To bylo jednoduché. Moje (o pět let starší) sestra má biologického otce, který žije ve Spojených arabských emirátech a pochází odtamtud, konkrétně právě z Dubaje. Jelikož mezi sebou máme perfektní vztahy, tak jsme se tam za ním s mámou a sestrou na dva měsíce vypravili. Bylo to fantastické a bylo tam podobné vedro, jako je dneska tady v Praze... no ještě asi o deset stupňů větší. Dubaj je nádherná země, nádherný kraj, úžasné místo.

Našel jste tam nějaké arabské inspirace pro svou muziku?

Ondřej: Je pravda, že jsem tam tenkrát arabskou muziku hodně poslouchal. Ona zněla prakticky odevšad a tamní pop je samozřejmě „lízlej“ arabskými prvky. Tenkrát mi ale bylo patnáct a tak jsem moc nepřemýšlel o tom, jak ji začlenit do „své“ muziky. Já jsem to měl tenkrát vyřešené naprosto jasně: poslouchal jsem Stevieho Wondera, Prince, byl jsem ujetý na tuhle stranu. Jak ale člověk postupně zraje a zraje i hudebně, tak si na ty věci přijde. Za čas mě tahle muzika začala zajímat, na konzervatoři, kde se vyučuje, jsem si k ní trochu přičichnul a začal zjišťovat, co se kolem ní děje.

Arabské motivy má na vaší nové desce písnička Karavany.

Ondřej: To je pravda, asi jen tahle jediná. Tu píseň má ale na svědomí Martin – on vytvořil totálně britpopový refrén a arabské sloky. To se mi moc líbilo a líbí dodnes.   

Jak často se se sestrou vídáte?

Ondřej: Relativně často, občas zajdeme na kávu nebo na vínko, zrovna minulý týden jsme byli na víně – a hodně dlouho do noci.

Čím se sestra zabývá?

Ondřej: Vede – vlastně vlastní... to je dobré spojení: vlastně vlastní, co? (smích) – takže vlastní kavárnu tátova divadla, ve které teď sedíme.

Takže to tu je tak trochu rodinný podnik...

Ondřej: Vlastně ano, dá se to tak říct.

Jak si vede Divadlo Radka Brzobohatého?

Ondřej: Doufám, že to bude pořád lepší a lepší. Ono není jednoduché zabydlet se a prosperovat na poli pražských divadel, to opravdu není procházka růžovým sadem. Obnáší to určité patálie, kterými si musí projít každé takové divadlo. Já doufám, že my už jsme si tím prošli – tedy mluvím i za své rodiče, kteří to tu mají v rukou, hlavně máma. Snad už to bude jenom dobré, už jsme našli i hry, které fungují a na které lidi rádi chodí. Tak jen ať chodí, to je nejdůležitější.

Líbí se rodičům muzika kapely Bůhví?

Ondřej: Ano. Slyšeli novou desku a líbí se jim, oběma, dokonce i mámě – a to je co říct! Mámě se v dřívějších dobách hudba Bůhví moc nelíbila, s poslední deskou se to ale změnilo a upřímně prohlásila, že je ta muzika fajn.

Berou vás už dnes lidi spíš jako muzikanta než jako moderátora?

Ondřej: Berou a asi to přijít muselo, protože teď zrovna nic nemoderuji. V televizi jsem moderoval dvakrát – Česko hledá SuperStar a Českého slavíka, teď mám v tomhle ohledu pauzu, takže jsem ze škatulky „moderátor“ vypadl.

Martin: A po vydání naší nové desky se možná vymaníš i ze škatulky muzikant... (smích)

Ondřej: Právě. A pak už budu bez škatulky. Budu třeba herec a možná bych mohl pěstovat artyčoky.

K SuperStar: byl jste opravdu při vyhlašování konečných výsledků tak nervózní, jak to v televizi vypadalo?

Ondřej: Tenkrát se ta věc obecně hodně prožívala a ta euforie působila i na mě. Nervózní jsem byl – a jestli to bylo vidět, tak to není dobře.

Martin: Nebylo!

Ondřej: Nebylo? Uf!

Prý máte každé oko vyvedené v jiné barvě; je to zajímavé pro holky?

Ondřej: No, to nevím. Když si toho holky vůbec všimnou, tak řeknou: jé, ty máš každý voko jiný! Možná to pro někoho zajímavé je, ale já si to ani neuvědomuji. Když se seznamuji s lidmi, neotvírám oči tak, aby viděli, že mám každé jiné. Vzpomenu si na to jenom tehdy, když mě na to někdo upozorní.

Martin: Takže ty nevidíš každým okem jinak?

Ondřej: Právě že ne. Nebo to nevím. Já vlastně nevím, jak vidí lidi, co mají obě oči stejné. Myslím si, že vidím normálně, a přitom to může být úplně jinak!

Kolem nás pobíhá Ondřejův pes; ke psům asi máte hodně blízko...

Martin: Ano. Mám tři psy. Tedy – nemám je já, mají je členové naší rodiny. Tím pádem s nimi přicházím do kontaktu i já, musel jsem si k nim vybudovat vztah a naučit se je mít rád. A mám je rád.

Ondřej: (s významným úsměvem po Martinově odpovědi) My jsme vždycky měli psy. Vztah jsem si k nim budovat nemusel, protože jsem měl odmalička boxera, kterého mi koupili naši, a ten se mnou vyrůstal. Psy opravdu miluji a pořád nějakého mám. Doma teď máme tři psy, sestra má taky psa, dohromady jich naše rodina má pět.

Martin: Psi ale nejsou jediná zvířata na světě! Já jsem si přes psy vybudoval zvláštní vtah ke zvířatům obecně: když jsem o tom začal přemýšlet, uvědomil jsem si, že maso na talíři jsou taky zvířata, řekl jsem si, že je to kruté a že je jíst nebudu. A to bych chtěl vzkázat i ostatním. Podívejte se na toho krásného psa (ukazuje na Ondřejova psa, který právě běhá v kavárně po sedačkách): dokážete si ho představit na talíři?   

Ondřej: Já jsem psí maso nikdy nejedl, ale hovězí je super!

Martin: Ona ale ta kravička má taky krásné oči!

Ondřej: To je pravda, má...

Martin: Prostě to chce silnou vůli a nebýt vrah.

Ondřej: Když jíš maso, tak nejsi vrah, jsi pouze konzument.

Martin: Když si zaplatíš nájemnou vraždu, taky nejsi vrah. Ale podílíš se na vraždě! To stačí.

(Kdyby bylo víc času, pánové by v debatě,

která je očividně baví, pokračovali.

Času se ale nedostává a tak pokládám poslední otázku:)

Kde budete přes léto k vidění a ke slyšení?

Oba: 7. června křtíme v Akropoli novou desku, pokřtí nám ji Honza Budař; všechny moc a moc zveme! No a pak projedeme několik festivalů, objevíme se třeba na  Malé Skále a na festivalu Rock for People.

A jako vždycky v létě nakonec skončíme v Hrobě.

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 11/07