Lubomír Brabec je mužem mnoha tváří. Kytarový virtuóz, jachtař, lyžař, koňař, organizátor. Nebojí se prakticky ničeho, do dobrodružství se vrhá po hlavě (nikoliv ovšem bezhlavě, bývá vždycky dobře připraven), to, co zažil, mu může leckdo závidět. V těchto dnech vydává část plodů své hudební práce: festival Hudební večery ve Španělské synagoze je v plném proudu, album s výběrem jeho dosavadních nejlepších sólových nahrávek nazvané Guitar Solo Collection se právě ocitá na pultech prodejen. 

"Bestovku" vám vydává firma Supraphon Music, předpokládám, že je to tedy supraphonský výběr; nechyběly vám při koncipování téhle desky vaše nahrávky pro jiná vydavatelství? 

Nechyběly. Jde skutečně o výběr ze supraphonské diskografie, ale ta pro tento účel bohatě stačí! Je to, dá se říct, tak trochu jubilejní deska. Se Supraphonem spolupracuji už dvacet let, vyprodukovali jsme řadu alb, dostal jsem i několik supraphonských zlatých desek za prodej, a jednu desku dokonce platinovou. Teď jsme se domluvili, že vydáme dva takové výběry: první se sólovými nahrávkami, ten právě vyšel, druhý s nahrávkami kytarových koncertů, ten vyjde, doufám, vbrzku.

U Supraphonu máte asi nejrozsáhlejší diskografii, je to tak?

Je; až jsem se zděsil, když se to teď jenom sepsalo na papír. Obnáší to víc než třicet hodin muziky. Z toho se vybírá dobře. Stopáž cédečka, tedy maximálně osmdesát minut, mi byla malá. Vybral jsem ty nahrávky, o kterých jsem si myslel, že se mi nejvíc povedly. V Supraphonu je navíc šikovný dramaturg, spolu s ním jsme se radili, přehazovali, řadili. A dali jsme tam i takové, řekl bych, přídavky, které nejsou tak závažné, ale jsou posluchačsky vděčné.

Mluvil jste o dvou plánovaných bestovkách; nebude ještě třetí s vašimi crossoverovými nahrávkami?

Je pravda, že pro Supraphon jsme s Karlem Vágnerem natočili jednu z nejúspěšnějších desek všech dob, jmenovala se Transformace. Když jsme ji tehdy natáčeli, všichni se do nás pustili, co že jsme si to dovolili, že jsme pošlapali Bacha, Prokofjeva a různé další klasiky; na druhou stranu se ale na tu desku vrhli posluchači a tak se stala nejprodávanější deskou Supraphonu. Ten úspěch si pak vynutil její další pokračování. Od té doby mnozí muzikanti od klasické hudby, i ti, kteří tehdy reptali, natočili nějaké ty své crossovery, nějaký ten bigbít či jiné výlety do jiných žánrů. A první jsem s tím vlastně přišel já.

Radujete se ještě ze zlatých desek nebo jsou pro vás běžnou záležitostí?

Člověk si asi nejvíc váží vždycky té první, řekne si, jéje, první zlatá deska! Moje první zlatá deska byla ještě za desku černou, právě za Transformaci, a byla vyvedená ve zlatě. Mám radost, že dodnes visí v Bontonlandu na Václavském náměstí! A když už mluvíme o černých deskách - já pro ně mám slabost, sbírám je a pořád na ně mám gramofon. Na CD je samozřejmě technicky skvělá nahrávka, na mp3 už je trochu pokažená, ale LP má svoji atmosféru. To je asi jako když normálně topíte ústředním topením a najednou si zapálíte v krbu. Představte si tu krásu! Jak to praská! Je od toho sice zima, ale atmosféru to má. Stejně jako má atmosféru stará dobrá černá deska.

Pouštíte si tedy někdy elpíčka?

Některé nahrávky si pouštím jenom z černých desek, třeba koledy na Vánoce.

Být "elpíčkofilem" je dnes čím dál nákladnější, je to tak?

To je pravda a elpíčka, stejně jako gramofony, se taky čím dál tím hůř shánějí. Ale třeba se jednou gramofony vrátí jako se vrátí černé desky!

Myslíte, že se elpíčka vrátí?

No, nevím, ale uznejte, že LP bylo i krásným artefaktem. Na obal se něco vešlo. Na CD je to takové připosraženější.

Jak se daří vašemu festivalu Večery ve Španělské synagoze?

Festival na tom je - zaplaťpánbůh - dobře. Dnes má tolik posluchačů, že se do synagogy nevejdou. Letos je máme devátý ročník, začali jsme 14. října v Plzni a 16. října v Praze. Za těch devět let jsme udělali spoustu práce. Posluchači už za námi jdou. Někdy je problém, aby to pro ně při tom množství ještě bylo vůbec pohodlné. Ten zájem nás ale samozřejmě těší.

Co jste na letošek přichystali?

S Kateřinou Brožovou, muzikálovou a seriálovou hvězdou, jsme nacvičili nějaké nové písničky, při koncertu taky pokřtíme moje nové cédečko ? i když křest v synagoze, to asi ne, co? (smích) To budeme muset vymyslet nějak jinak.

Co třeba obřízku?

Možná, nakonec by to u té desky bylo jednodušší než křest.

Kdo na vašem festivalu (kromě vás) ještě vystoupí?

Samí skvělí muzikanti. Lubomír Malý, legenda mezi violisty. Na vánoce zazní středověká muzika. Koncert bude mít houslista Pavel Šporcl, což je opravdu vynikající hráč. Stejně jako další houslista Jarda Svěcený. Ke slyšení bude i hobojistka Jana Brožková. A nakonec přijdou trumpetisti z České filharmonie s komorním orchestrem. Myslím si, že máme opravdu hezký program.

Festival má i jakousi svoji "filiálku" ve vašem rodišti - v Plzni.

Ano, a jsem moc rád, že se mi téhle možnosti dostává. Některé koncerty opakujeme v návštěvnickém centru plzeňského Prazdroje. Našli jsme tam velice krásný a akusticky dobrý prostor, přitom v centru města. A lidi si už začínají na tyhle koncerty zvykat, což je skvělé.

Proč návštěvnické centrum Prazdroje a ne třeba plzeňská synagoga?

Synagoga v Plzni je příliš veliká, pojme tisíc dvěstě lidí, a to bychom vždycky nenaplnili. Na Pavla Šporcla by jistě bylo vyprodáno; na stejnou kvalitu, ale ne tak známé jméno, by tolik lidí nepřišlo. Myslím třeba Janu Brožkovou: i když je fenomenální hobojistkou, tisíc lidí na ni nedostanu. V žádném případě o ni ale nechci přijít, proto jsme si vybrali Prazdroj.

Plzeňská synagoga je hodně známá; jak to vypadá v Plzni s jinými židovskými památkami?

Je tam ještě jedna malinká synagoga, ale ta je pro naše účely zase moc malá. Vejde se tam tak 120 lidí, je to pro nás tedy malý prostor. Navíc se tam netopí, takže v zimě je v ní zima. Já sám jsem o téhle synagoze dlouho nevěděl, je ukrytá v jednom nádvoří nedaleko divadla.    

Vy se ovšem v Plzni angažujete více!

Jako Plzeňák se musím pochlubit jednou věcí, která se mi podařila. V loňském roce měl sté výročí narození skladatel Václav Trojan, taky plzeňský rodák, a mně se podařilo, že v Plzni bude postaven jeho pomník! Už je to schválené. Je to dobře. Vždyť to přece není tak, že poslední lidé, kterým by se měly stavět sochy, žili v době národních buditelů! Jsem rád, že se mi tohle povedlo. Smetanu v Plzni máme, on sice není Plzeňák, ale vyváděl tam; proč tam doposud nestojí Trojan? Jenom proto, že se narodil o dvěstě let později? Vždyť právě on by si tu sochu zasloužil!

Kde se vůbec prapůvodně, před těmi devíti lety, vzala myšlenka pořádat festival v synagoze?

S Václavem Hudečkem jsme dělali cyklus v Anežském klášteře. Když už jsme ho dělali hodně dlouho, řekli jsme si, že bychom si mohli každý dělat svůj vlastní. Rozdělili jsme se tedy, on zůstal u Anežky, já jsem šel do synagogy. Myslím si, že je to skvělý prostor, pro kytaru možná v Praze ten úplně nejvhodnější. Má úžasnou akustiku, navíc je to Španělská synagoga!

A Španělsko a kytara jednou jsou ?

Ano, kytara je španělský nástroj. V té synagoze se tedy setkávají všechny příznivé okolnosti: duch Španělska s prolínáním všech možných evropských kultur, tak, jak se to ostatně v Praze po staletí dělo. Navíc mám pocit, že jsme se Španělskem byli vždycky hodně spjati. Proto u nás tak "kvete" španělská kytara.

Jak to vypadá s kytarovou literaturou ve srovnání Španělsko - zbytek světa?

Ve Španělsku měla kytara jednu ohromnou výhodu: nikdy neupadla v zapomnění. Všichni pro ni psali, všichni na ni hráli. V ostatní Evropě byly vždycky vlny: baroko - kytara byla ve fóru, přišel klasicismus - na kytaru se zapomnělo. Pak přišel raný romantismus, všichni se vrhli na kytaru, Schubert hrál na kytaru, Paganini nehrál nikdy s nikým jiným, než s kytaristou. V novoromantismu se na kytaru zase zapomnělo. Až na přelomu století se kytara zase začala objevovat. Španělé tedy mají více kytarové literatury, ve světě je možná víc té kvalitnější.

A u nás?

Hezké je to, že bychom asi nenašli českého skladatele 20. století, který by nenapsal něco pro kytaru. To je skvělé, ne? 

Jsou oficiální představitelé českých Židů tolerantní?

Myslím si, že jsou velice tolerantní. Velice si vážím toho, že můžu dělat koncerty právě v synagoze. Nevadí, když v synagoze hrajeme nějakou třeba Bachovu církevní skladbu, ale člověk musí k takovým místům vždycky přistupovat s velkou pietou, musí dbát na to, aby se ta která skladba do toho prostoru hodila. V synagoze tak nejdou hrát koledy, stejně tak bych v křesťanském kostele nehrál třeba rej čarodějnic.

Co vaše jachtařské aktivity?

Jezdíme pořád, letos jsme ale nezávodili. Jarní mistrovství republiky odpadlo, byly tam nějaké, asi finanční problémy. Vyrazili jsme si tedy "jenom" na trénink. Potrénovali jsme si opravdu dobře, byli jsme v řeckých mořích a sjezdili tam spoustu mil. Člověk si takové plachtění užije zase jinak, než závodění. Příští rok se ale chceme do závodění vrátit.

Když jsme spolu mluvili před několika lety, říkal jste, že šlapete špičce na paty ?

A to taky šlapeme! Nejlíp o tom asi vypovídá skutečnost, že jsme vloni byli na mistrovství republiky dvakrát šestí. To není úplně špatné. A budeme se samozřejmě snažit, abychom byli ještě lepší. Spolupracujeme s perfektními lidmi, máme třeba skvělé kormidelníky.

Vozíte si na lodi vlastní cédéčka?

V lodi ne, ale vozím je v autě - tam se občas hodí. Třeba když udělám nějaký přestupek a čeká mě trest, třeba pokuta, někdy to spraví právě cédečko.

To je docela hezké - podplácet vážnou hudbou!

Já myslím, že to ani není podplácení. Ale hezké to je.

Je pro vás zásadní prodej CD na koncertech?

Není zásadní, ale důležitý jistě. Když se dnes podíváte po síti prodejen CD, tak zjistíte, že v Praze je jich pár a po republice téměř zmizely. Lidé z menších měst v podstatě nemají šanci koupit si cédéčko, pokud si je neobjednají internetem. Takovou možnost ale nemají všichni. Vezměte si, že na koncerty vážné hudby přeci jenom chodí starší lidé, a ti nejsou takoví internetoví odborníci, navíc člověk rád ví, co si kupuje. Pak je důležité to CD na koncert dovézt a těmhle lidem, kteří mají muziku rádi a kteří by se k němu běžně nedostali, je nabídnout.

Jsou vaše nahrávky k mání na internetu, třeba v síti i-legálně?

Myslím si, že ano - ale přiznám se, že internetu moc nerozumím, takže vlastně pořádně nevím. Takové věci nechávám na profících. Mailovat umím, něco si stáhnu, ale stahovat třeba muziku, to už mi připadá složité. Navíc mám pocit, že internet člověka omezuje. Má sice obrovské možnosti, dorozumíte se s někým na druhém konci světa, ale zabere to ohromně času. Kdybyste si sedl a přečetl knížku, udělal byste líp, než čtyři hodiny surfovat po internetu a nakonec stejně zjistit, že je tam většina informací špatných a povrchních.                               

Přečetli jste si v TV 14 dní 20/08                                                        TOMÁŠ PILÁT