Říci o Pavlu Bobkovi, že je Superstar - to asi nejde; o to stálejší je ale hvězdou. Po celou dobu svojí pěvecké kariéry si jde cestou, která je mu blízká, nezpívá tak, jak "by se mělo" a to, co "by se po něm mohlo chtít". Je křtěný Vltavou, vystudoval architekturu, jako architekt i pracoval. Co se týče muziky, začínal s rock'n'rollem, působil ve skupině Olympic a v roce 1967 se na třiadvacet let usídlil v divadle Semafor. Objevil se i v několika filmech (Buldoci a třešně, Fontána pre Zuzanu 2, Koncert pre pozostalých, Poslední motýl) televizních inscenacích a pořadech (Plaváček, Česká soda) a záznamech divadelních večerů (Návštěvní dny).  Před pár dny představil své nové řadové album. Opět na něm dokazuje, že umí jak rock'n'roll, tak i swing či třeba country. Deska se jmenuje Muž, který nikdy nebyl in.

Upřímně: opravdu jste si tak někdy připadal?

Já si tak připadám pořád. Žiji si podle svého a nehoním se po módních trendech - ať jde o oblékání, životní styl či hudbu. Vlastně jsem docela konzervativní. Má to ale jednu velkou výhodu: když nejsem "in", nemůžu vlastně být ani "out". Nikdy jsem nebyl úplně na vrcholu, takže jsem ani nikdy nemohl zaznamenat strmý pád z výšek. Musím říct, že jsem se svým životem spokojen.

Když mluvíte o těch módních trendech - ohlédnete se za hezkou holkou, která je oblečená podle nejnovější módy?

Samozřejmě ano! I proto jsem konzervativní: nekoukám se po chlapech, ale po holkách.

Máte za to, že "moderní" muž se po holkách nekouká?

Podívejte se když je člověk konzervativní, to ještě neznamená, že by třeba neobědval. Snídaně, obědy i večeře absolvujeme my, kteří nejsme "in" i ti, kteří "in" jsou. Já jen trochu narážím na to, že pomalu začínají být za nenormální pokládáni chlapi proto, že dlouho žijí s jednou ženou nebo dokonce proto, že vůbec žijí s ženou (a ne třeba s chlapem). Takhle jsem to myslel. Musím znovu opakovat: já jsem v tomhle opravdu konzervativní.

Jak dlouho žijete se svojí ženou?

27 let, z toho 26 let v manželství.

S propagací alba vám pomáhala dcera. Prožíváte to osobně?

Jistě - jsem moc rád. Byla to pro mě milá pomoc. Navíc: Klára právě končí studium novinařiny, tak to pomůže i jí. Starosti kolem prezentace mojí desky se blíží tomu, co by jednou mohla dělat. Prožívám to celé s velkou radostí.

Zdědila po vás hudební geny nebo geny v nějakém jiném směru?

Spíš v tom jiném směru. Klára se sice učila hrát na klavír, ale myslím si, že z ní žádná velká hudebnice nebude. Hudbu má ale ráda. A mimochodem: jak ona, tak i můj skoro dvacetiletý syn poslouchají muziku moc rádi. Netvrdím, že se můžou utlouct zrovna kvůli mojí hudbě, ale mají rádi takovou muziku, kterou můžu poslouchat i já. Nejnovější hudební trendy a výboje v moderní populární hudbě nesledují a ani já je nemusím poslouchat.

U nové desky jste trochu změnil spolutvůrce...

Ano. Několik posledních alb jsem natočil se skupinou Miloše Nopa a s Lídou Nopovou. Miloš dělal většinu aranží; Lída se mnou nazpívala většinu duet a podílela se na sborech. Tentokrát jsme se ale na spolupráci úplně nedohodli - a zdůrazňuji, že to nebyla jejich vina! - tak jsem se začal poohlížet okolo. Šéf vydavatelství Brothers Records mě seznámil s Lubošem Malinou. Hned při prvním setkání asi před půl rokem jsem okamžitě věděl, že to je správná volba. A Lubošovi jsem nechal volnou ruku ve zpracování písniček. Doposud jsem se vždycky staral, aby se americké písničky co nejvíce blížily originálu. Tentokrát ne - a to, co Luboš vytvořil, mi připadá možná ještě američtější, než to, co jsme dělali před tím.

Čím to, podle vás je?

Asi tím, že ve skupině Malina Band je několik muzikantů z kapely Roberta Křesťana Druhá tráva, která jezdí pravidelně hrát do Spojených států. Oni tedy vědí a vidí, jak se tam muzika hraje.

To ale přece vy víte taky.

Zdaleka ne tak dobře, jako oni. Já jsem v Americe byl všeho všudy čtrnáct dní - a to jsem tam ani nehrál.

Opravdu?

Opravdu, i když s Milošem Nopem jsme strávili i měsíc v Kanadě. Obě moje děti ve Spojených státech studovaly - konkrétně na high school ve Vermontu, já sám jsem ale v Americe moc nepobýval. Ostatně - na cestování nemám moc času. Až ho jednou mít budu, rád bych si udělal velký výlet po Spojených státech.

....zatímco Robert Křesťan s Druhou trávou ve Spojených státech prorazil i profesně...

Ano - a to je nesmírně cenné a obdivuhodné. Nesmírně si považuji toho, že znám někoho, kdo v Americe opravdu prorazil. Ne tak, že by sem přijel zahrát pro krajany, ale tak, že ho uznávají i Američani. Toho bych se jednou chtěl dožít.

Když mluvíme o Druhé trávě a vaší spolupráci s ní: myslíte si, že existuje nějaké propojení mezi folkem a rock'n'rollem?

Asi ano. Ale popravdě řečeno: mě nikdy nezajímalo hudební škatulkování. Baví mě stejně swing, rock'n'roll, country i folk - nedělám v tom rozdíly.

A zpátky k desce - dueta na ní s vámi zpívají Yvonne Přenosilová, Marie Rottrová , Katka García a Charlie McCoy.

S Yvonnou Přenosilovou jsme kdysi dávno začínali v původním Olympicu, semaforské představení Ondráš podotýká bylo hodně slavné. Pak jsme oba přešli do Divadla Apollo. A zůstali jsme přátelé i poté, co Yvonne Přenosilová emigrovala. Byli jsme stále v kontaktu; kdykoliv jsem se dostal do Mnichova, kde žije můj bratr, tak jsem se setkal i s Yvonnou. Vždycky jsem jí říkal: Hele, komunismus už brzy padne a pak spolu ještě natočíme nějaké duety! A to se nám podařilo. Duet na téhle desce je už náš třetí.

I spolupráce s Marií Rottrovou už je letitá ...

Co se týče Marie Rottrové, přistupoval jsem k ní s velkým ostychem. Velmi si jí totiž vážím jako dámy, která toho strašně moc umí. Kdysi dávno jsem se domníval, že je to dáma nepřístupná; přesto jsem ji požádal, aby se mnou nazpívala duet S tím bláznem si nic nezačínej ... a vyklubal se z toho velký úspěch. Tak jsem Marii vyzval k dalšímu duetu. Ten, co je na nové desce, jsme už jednou natočili, bylo to před několika lety. Teď jsme ho tedy nazpívali znovu - a úplně jinak!

A další dva vaši "spoluzpěváci" s exoticky znějícími jmény?

Mladou zpěvačku Katku Garcíu a světoznámého virtuóza na foukací harmoniku přivedl na desku Luboš Malina. Katčin hlas mě okouzlil na první poslech. Napadlo mě, proč Česko hledá Superstar, když jedna už mezi námi je. A Charlie McCoy svou hrou nadchl a doprovázel třeba Elvise Presleyho, Boba Dylana či Johnnyho Cashe.

Na vaší desce se podílel i nedávno zesnulý Karel Zich...

Ano a to podstatně! Nedlouho předtím, než odjel na tu svoji osudnou cestu, mi předal kazetu se svými nahrávkami, takzvanými demosnímky, a jednu ze skladeb jsem si vybral jako titulní písničku svého nového alba. Text k písni Muž, který nikdy nebyl in napsal pak Zdeněk Rytíř.

Chtěl Karel Zich napsat k té písničce později i text?

Ne, on tendence psát texty ani moc neměl. Mluvili jsme ale o tom, že bychom spolu jednu z těch písniček, které mi tenkrát předal, mohli nazpívat jako duet. Duetů jsme spolu ostatně natočili několik. Jenže k tomu už bohužel nedošlo.

A pak je tu i písnička Petra Spáleného se zajímavým osudem.

Ano, je to píseň, kterou Petr Spálený napsal před časem návazně na song s textem Jirky Grossmanna Má dívka N. Petr pro mě pak napsal písničku (hudbu i text), která začínala slovy Tvé jméno začíná písmenem N. Já jsem ji potom trochu přejmenoval (jmenuje se Písmeno N), ale to "en" tam je.

Tahle píseň je už hodně stará, Petr ji vytvořil v 70. letech, ale představte si: měl ji schovanou a styděl se mi ji dát! Že prý zpívám jenom americké písničky!

Mluvíte tady o řadě zajímavých lidí - Petr Spálený, Zdeněk Rytíř, Yvonne Přenosilová . Napadá mě verš jedné písničky, kde se zpívá: já mám partu dobrých přátel. Je asociace se "starými dobrými přáteli" na místě?

No, to by asi bylo trochu nadnesené. S Petrem Spáleným se sice známe dlouhá léta, ale nikdy jsme spolu nezpívali. Máme ovšem stejný přístup k muzice a určitě se po celou dobu, co o sobě víme, respektujeme. Jeho žena Miluška Voborníková se mnou strávila mnoho let v Semaforu. Ale říkat tomu "parta dobrých přátel" asi není úplně přesné. Platí to jen napůl: partu jsme nikdy netvořili, protože jsme nebyli pohromadě, přátelé jsme ale v každém případě.

Setkal jsem se s názorem, že česká hudba je Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů a československý bigbít přelomu 50. a 60. let. Cítíte taky, že byl československý bibít té doby natolik specifický?

Ne, to si vůbec nemyslím. Když zůstanu u toho, co jsem dělal já: byly to převody, které se měly co nejvěrněji podobat originálním americkým verzím. Šlo tedy spíš o uctívání původních amerických písní, původní americké muziky, rock'n'rollu jako takového. Takhle začínal i Olympic, kde jsem působil. To, co dělal později, se mě už tak dalece nedotklo. Já jsem si šel svojí cestou, oni si šli svojí (velice úspěšnou a dobrou) cestou. Po té jejich cestě jsem už ale já nešel.

Jak si, podle vás, stojí dnes v Česku rock'n'roll?

Mnohá hudba je tak či onak rock'n'rollem ovlivněná, ale skutečný rock'n'roll tady hraje pár kapel. Například Cadillac Pavla Sedláčka, skupina, se kterou si vždycky moc rád zazpívám. Nemá ale cenu oživovat starou muziku za každou cenu - to musí člověka bavit a samozřejmě se musejí najít lidi, kteří si ji rádi poslechnou. Takových, co se týče rock'n'rollu pár je a tak to má smysl.

V našich luzích platíte za angličtináře. Kdy a kde jste se naučil anglicky?

Učil jsem se od dětství, od svých jedenácti let. Pak samozřejmě i na gymnáziu a na vysoké škole, ale to za moc nestálo. Můžu říct, že mojí největší školou bylo poslouchání amerických a britských stanic, které hrály muziku, především jednoho amerického rádia vysílajícího z Mnichova a Radia Luxembourg. Ať člověk chce nebo nechce, tímhle způsobem se do toho jazyka nějakým způsobem dostane.

Jak jste vnímal populární hudbu, která přišla po okupaci sovětským vojsky v období takzvané normalizace?

Nedávno mě jeden redaktor z jedněch renomovaných novin zařadil do vlny normalizačních hvězd. Já jsem se v týchž novinách ozval, a to i písemně. Mezi normalizační hvězdy se samozřejmě nepočítám. V životě jsem se nezúčastnil žádných Bratislavských lyr, v životě jsem nezpíval v Moskvě, v životě jsem nevystupoval na festivalu sovětských písní. Mimo jiné i proto, že ta hudba je mi odporná. Popravdě musím říct, že normalizační hudba mi připadá děsivá.

Jakým způsobem jste tuhle smutnou dobu profesně přežil?

Zpíval jsem dál v divadle Semafor své americké písničky a bojoval s cenzurou textů. Ale natočil jsem - díky odvaze Jiřího Maláska - své první album.

Vzpomínáte dnes ještě na svoji architektonickou dráhu?

Myslím na ni pořád, protože stále neskončila. Já se stále cítím být architektem, navrhuji si například rekonstrukci domu či zahrady a doma třeba i nábytek. A dodnes mám víc přátel mezi architekty než mezi muzikanty.

Architektonický vztah máte například i s Petrem Nárožným a Mirkem Černým, se kterými jste navrhoval nějaké zemědělské stavby. Stojí dnes ještě?

Tím si nejsem jistý a, popravdě řečeno, ani se o to moc nezjímám. Myslím si ale, že by stát mohly. Vždyť my jsme na nich pracovali velmi vážně. Bylo třeba vyprojektovat prasečinec, tak jsme vyprojektovali prasečinec. V žádném případě jsme tuhle práci neodbývali!

S oběma pány jste pak spolupracoval i v muzice.

Ano. S Mirkem Černým dělám dodnes, na mojí nové desce má dva texty. A s Petrem Nárožným jsem strávil dlouhá léta v Divadle Semafor, můžu se dokonce pyšnit tím, že jsem Petra přivedl Slávkovi Šimkovi a Luďkovi Sobotovi, což vedlo k vytvoření trojice Šimek - Sobota - Nárožný. Tohle byla velká éra našich životů!

Přečetli jste si v Avisu 5/05 TOMÁŠ PILÁT