DALŠÍ HVĚZDNÝ HOST LETOŠNÍHO ROČNÍKU    FILMOVÉHO FESTIVALU V KARLOVÝCH VARECH

Po roli ve snímku Hlubina vyhlásil časopis Neewsweek Jaquelinu Bissetovou nejkrásnější herečkou všech dob. Krásná je stále. A herečku v sobě nezapře - hraje i když odpovídá na otázky novinářů. Vidět a slyšet ji zblízka je zážitek. Už pro její bezprostřednost: na filmovém festivalu v Karlových Varech (kde dostala cenu města) rozdávala úsměvy i autogramy, přičemž když mohla, vždycky připsala osobní věnování. Sama od sebe. Může se pochlubit spoluprací s věhlasnými hereckými kolegy a režiséry a řadou vynikajících filmů (Bullitův případ, Detektiv, Hlubina, Americká noc, Letiště, Smyslná orchidej, televizní Johanka z Arku). Má ráda muže, psy i kočky, moderní umění a zeleninu. A mimo jiné ráda vzpomíná na své "hippies - období".

Jaké to tenkrát bylo?

Skvělé. Byla 60. léta, nádherná doba! Bydlela jsem v domečku u pláže... - no, ona to vlastně původně byla dřevěná krabice na koncertní křídlo. Prorazili jsme do ní okna a kousek přistavěli. Neměla jsem moc oblečení, ani jsem žádné nepotřebovala. Ten způsob života mi vyhovoval, byl skvělý. Moře a písek. Písek jsme měli všude - ve vlasech, v zubech... Mám pocit, že nejvíc času jsem tenkrát trávila vyklepáváním písku.

V Karlových Varech jste uvedla film Francoise Truffauta Americká noc. Znamenal pro vás hodně?

Ano, znamenal. S Truffautem jsem vždycky chtěla natáčet. Na začátku 70. let jsem v Los Angeles natáčela komerční snímky. Přála jsem si změnu. Jednou jsem byla v Paříži a vyčerpaný vrátný mi přišel do pokoje říci, že mám v hotelové recepci telefon. Na druhém konci drátu byl Truffautův agent a nabídl mi roli v jeho filmu - bylo to jako z pohádky. Když zkrátím následující události, tak nakonec mi na letiště přišel naproti malý chlapík s kyticí větší, než byl sám, a odvedl mě do hotelu, kde jsem shodou okolností už dávno chtěla bydlet.

A začalo natáčení Americké noci.

Ano. Z toho hotelu mě denně vozili na plac. Jenže hotel byl od místa natáčení daleko a cesta plná zatáček. Po cestě se mi vždycky udělalo špatně a dost dlouho jsem se dávala dohromady. Nakonec mě přestěhovali do jiného hotelu, blíž ke studiu. Natáčení ale bylo skvělé, trvalo tři měsíce a dodnes na ně vzpomínám. Byl to velký zážitek. Nejdřív jsem měla trochu trému, protože moje francouzština přece jenom nebyla nejlepší. Truffaut mi ale řekl: "Jacquelino, žádné strachy, klidně můžeš dělat chyby. Vždyť nehraješ Francouzku!"

Prý jste si na natáčení sama kupovala šaty...

To bylo tak: ještě před natáčením mi Truffaut volal a prosil mě, ať si na natáčení přivezu pokud možno všechny své šaty. Domníval se, že mám obrovský šatník herecké hvězdy. Jenže já nic takového neměla. Vyrazila jsem tedy na nákupy. Potíž byla v tom, že v té době ještě v Los Angeles nebylo moc luxusních obchodů. Nakonec jsem nějakou garderóbu koupila, vzpomínám, že byla opravdu drahá, ale ve srovnání se svými kolegyněmi jsem stejně neměla úplně nejlepší pocit. Pak ale přišel Truffaut a řekl, že to je přesně to, co chtěl. V těch šatech jsem pak skutečně hrála.

Vzpomínáte stejně ráda, jako na Truffauta, i na Franka Sinatru, se kterým jste vlastně odstartovala hvězdnou kariéru snímkem Detektiv?

Určitě. Před natáčením jsem vůbec netušila, do čeho to vlastně vstupuji. Chystala jsem se právě odletět do Evropy, ale na poslední chvíli mi volali z produkce, ať nikam neodlétám. Druhý den jsem se sešla s nějakým člověkem, který si mě nejdřív lehce proklepl a pak mi řekl: "Točíme film s Frankem Sinatrou. Měli bychom pro vás roli, kterou původně měla hrát Mia Farrow, jenže ta natáčí Rosemary má děťátko." Vrazili mi do ruky scénář, namaskovali alespoň trochu tak, abych se podobala Mie Farrow a poslali hned na plac. Stačili mě ale ještě varovat, že Sinatra je velmi netrpělivý a že každý záběr je nutno natočit na první, maximálně na druhé jetí. Dovedete si představit, že mě to neuklidnilo.

A bylo to tak?

Nebylo. První scénu jsme točili na pláži. Sinatra ke mně přišel, v jedné ruce čaj, druhou mi podal a řekl: "Já jsem Frank Sinatra." Byla jsem úplně hotová - celý svět ho zná, ale on se stejně představil! Tak jsem řekla: "Já jsem Jackie Bisset." A on se mile usmál. Když natáčení skončilo, přinesl mi dárek: v kůži vázaný scénář filmu s mým jménem. Rozbrečela jsem se tak, že jsem si smyla všechen make-up.

A do třetice slavný kolega - tentokrát Jean Paul Belmondo, se kterým jste točila Muže z Acapulca.

Belmondo je velmi originální člověk. Překypuje energií, je to takový rošťák, řekla bych hravý darebák. Je s ním ohromná legrace. Musím ale říci, že jsem ho příliš dobře nepoznala. Víte, snažila jsem se od něj držet odstup, abych si uhlídala vlastní svobodu. Někdy si ji uchováte jen tak, že člověka nepoznáte.

Byla jste někdy tak na dně, že jste chtěla herectví nechat?

Tak moc ne, ale občas jsem zažívala velký tlak, pocity ohrožení a trapnosti. Třeba u filmu Hlubina. Natáčení bylo skvělé a panovala při něm přátelská atmosféra. Měli jsme na ně také dost času - jenom podvodní scény jsme točili pět měsíců. Pak ale přišla propagace, reklama filmu. K té použili fotografii, kterou bych nikdy neschválila. Cítila jsem se využita a hodně mě to mrzelo, o to víc, že natáčení bylo tak kamarádské. Nakonec jsem se vzpamatovala, ale nějakou dobu mi to trvalo.

Tohle je prý odvrácená tvář Hollywoodu - dokáže lidi (a nejen herce) jaksepatří využít...

To máte pravdu. Když jsem přijela do Los Angeles a v Hollywoodu začínala, dostala jsem od dvou důležitých mužů ze světa filmu dvě rady. První zněla: Vrať se domů! Toho pána jsem neposlechla. Druhého už ovšem ano. Ten mi říkal: "Hele, Jacquelino, jsi moc hezká holka. Nechci, aby tě Hollywood pohltil, vymáčkl a odhodil. Zkus žít dva životy - osobní a pracovní - a měj je v rovnováze." O to se celou dobu snažím. A to bych taky radila začínajícím herečkám: žijte si svůj život. Vedle práce poznávejte nové věci, choďte na výstavy, do kina, čtěte knihy.

Jak trávíte čas mezi prací vy?

Čtu noviny a poslouchám zprávy. Ve světě se děje spousta důležitých a zajímavých věcí, o kterých chci vědět. Kromě toho mám na noviny návyk. K tomu mě přivedl otec. Když se dozvěděl, že chci být herečkou, řekl: "Dobře, buď, ale nesmíš mě nudit historkami z natáčení a musíš číst noviny!" Tak to dělám dodnes. Když jsem někde na cestách, doma nikdo nesmí noviny vyhazovat. Po příjezdu se jimi probírám.

Vaše zážitky by vydaly na knihu. Zaznamenáváte si je a neuvažujete o jejich knižní podobě?

Od roku 1965 si vedu deník. Ty zápisky jsou ale velice soukromé, určené jen pro moje vzpomínky. Psala jsem je dokonce kódovaně - vymyslela jsem si vlastní těsnopis. A musím říct, že někdy se sama divím, co jsem to vlastně napsala. Když si v těch denících dneska čtu, říkám si: Kdo to, sakra psal? V současné době už píšu normálně, zato stručně, takovým, řekla bych, anglickým způsobem. Datum, stalo se to a to, tečka. A co se týče knižního vydání - o tom neuvažuji. Chci si totiž zachovat své přátele!

Jistě jste měla spoustu nápadníků. Měla jste s tím problémy?

Neměla. Víte, já s muži vycházím dobře. Velkou zásluhu na tom má můj otec, se kterým jsem také vycházela velice dobře. On mně o mužích hodně řekl, takže jim, myslím si, docela dobře rozumím. A čím jsem starší, tím více.

Dělala jste se svojí návštěvou v Karlových Varech drahoty?

Musím se přiznat, že původně se mi sem moc nechtělo. Doma totiž renovuji dům, a to už dost dlouho. Neustále vyvstávají nové a nové problémy, které je třeba řešit. Tak jsem si myslela, že se raději budu věnovat té rekonstrukci. Jenže pak jsem se dozvěděla, že do Karlových Varů přijede i John Irvin, se kterým budu za necelé tři měsíce natáčet v Česku film. Řekla jsem si tedy, že to tak má být a do Karlových Varů jsem přijela. Mimo jiné jsem se tu s Irvinem sešla a povídali jsme si o naší budoucí práci.

Co to bude za film?

Zatím má pracovní název Hidala. Odehrává se v jedné podivné baletní škole v Rakousku - Uhersku na začátku minulého století. V té škole je pod slupkou korektnosti cosi perverzního. Podivná je i postava, kterou hraji. Je to přísná ředitelka školy, jejíž chování výrazně ovlivňuje příběh, který si prožila.

Prostředí taneční školy je vám asi blízké, ostatně sama jste kdysi chtěla být tanečnicí.

Ano, chtěla a prostředí tanečníků, tanečnic, baleťáků a baletek se mi tedy opravdu líbí. Myslím tím ale taneční prostředí jako takové. Naše filmová baletní škola je, jak už jsem řekla, podivná, stará, rozpadající se.

Pokolikáté budete pracovat v Česku?

Potřetí. Poprvé jsem v Česku filmovala v roce 1992 a líbilo se mi tu tak, že jsem se vždycky chtěla vrátit. Pak jsme tu točili pro televizi Johanku z Arku. Pamatuji se, že byla velká zima. Hidalu budeme natáčet v Mariánských Lázních a já se na to moc těším. Není to daleko od Karlových Varů, které mě taky uchvátily - je tu malebná krajina, celé město je obklopeno kopci a stromy...

Díváte se na filmy, ve kterých jste hrála - v kině nebo třeba v televizi?

Jestli se na ně dívám? Ne! Já je zapomínám!

Přečetli jste si v Avisu 15/04 TOMÁŠ PILÁT