Petr Bende cílevědomě stoupá do nejvyšších pater české populární hudby. Neustále na sobě pracuje, obhlíží, kde si co vzít pro svoji kariéru, dává na rady moudrých a produkuje poctivou muziku. Nemá rád nedodělky a uspěchané věci; vždycky je za ním práce, za kterou si může stát. I když je na roztrhání. Tedy - alespoň ke konci minulého roku byl. Kývnutí na nabídku titulní role v muzikálu Janka Ledeckého Hamlet v pražském Divadle Kalich mu přineslo dosud nepoznanou, fyzicky a někdy i psychicky náročnou divadelní práci a přitom se připravoval na tradiční sérii svých vánočních koncertů.

Bylo to hodně vyčerpávající období?

Jak se to vezme. Nabídka na Hamleta přišla na začátku listopadu a musel jsem se rozhodnout ze dne na den; okamžitě jsem věděl, že mě to zajímá. Před tím jsem sice tvrdil, že do muzikálu nepůjdu a muzikály jako takové mě nijak zvlášť neoslovovaly (kromě několika standardů, jako byly Jesus Christ Superstar nebo v Brně nastudované Vlasy), o Hamletovi jsem ale věděl a jeho téma mi připadalo zajímavé. Byla to pro mě Jankem Ledeckým obrovsky hozená rukavice, kterou jsem musel zvednout.

Jaký máte z výsledku pocit?

Jsem rád, že zatím jsme vždycky dohráli do konce, že mi to všechno, tedy hudbu, texty i choreografii, hlava přijala. V té roli se navíc cítím dobře i osobně: Hamlet - hudba i příběh - je mi hodně blízký. Při zkou-škách jsem tedy nemusel ani moc přemýšlet, stačilo se do věci vcítit.

Máte v sobě něco z Hamleta?

Hamlet je napůl introvert, napůl extrovert - a to já jsem taky. Když je potřeba zatlačit, zatlačí; když je potřeba ubrat, ubere. Nenechá si do mnoha věcí příliš kecat. Jako já. Celý ten děj je navíc téma k zamýšlení - o tom, jak je všechno ohromně pomíjivé, jak bývají někdy opravdu strašné rodinné vztahy ... Bratr zabije bratra, Hamlet to pak pozná a nakonec všechno skončí úplně obráceně, než by sám předpokládal. To jsou prostě životní zvraty. Pokud nejde o takové hrůzy, jako v téhle hře, jsou životní zvraty někdy i dobré. V Hamletovi nalézám určité chvíle, ve kterých jsem se sám ocitl - i když samozřejmě ve zcela jiných situacích.

Měl jste někdy chuť někoho zabít?

Ne, s takovým pocitem jsem se ještě nesetkal. To by člověk zašel až za určitou hranici. V Hamletovi ale tenhle pocit mít mám: Hamlet stojí nad Claudiem s nožem, ale nakonec si to rozmyslí, napoprvé ho nezabije, protože je v podstatě slaboch. To se týká i mně - kdybych byl sebevíc naštvaný, nakonec bych to stejně neudělal. Při té scéně v Hamletovi vždycky přemýšlím, co lidi vede k tomu, že někoho chtějí zabít, že dokážou tu zmíněnou hranici překročit, smazat vlastně svůj stín a udělat to.

Jaké to je zabíjet na jevišti?

Moc do detailů nad tím nepřemýšlím, to by se člověk dostal někam úplně jinam, do zcela jiné sféry. Beru to tak, že je to v roli a hlavně se snažím, aby se nikomu nic nestalo.  

Jak dopadly vaše vánoční koncerty?

K mému úžasu naprosto skvěle. Ve většině měst jsme měli vyprodáno, navíc dětské sbory, které jsem různě po České republice potkával, byly úžasné. A jezdila s námi i cimbálová muzika. Každý koncert přitom byl trochu jiný - což bylo taky hezké. Pokaždé jsme měli jiné hosty, někde se mnou zpíval i můj táta. Bylo to pro mě takové pěkné naladění se před Štědrým večerem. Bez vánočních koncertů už bych si svoje působení asi nedovedl představit.

Pocházíte z česko - slovenské rodiny; slavívali jste Vánoce spíš po česku nebo po slovensku?

Spíš po česku. Táta (Slovák) byl v Brně na vojně, poznal mámu a přestěhoval se do Česka. Mívali jsme klasické Vánoce s polévkou, rybou, koledami a stromečkem. Zkrátka klasika.

Jsou nějaké zásadní rozdíly mezi českými a slovenskými Vánocemi?

Myslím si, že moc ne. Na Slovensku taky existuje hromada koled, mnohé na stejnou melodii, jako v Česku, jen v jiném jazyce. A perlička: naše rodinné Vánoce byly okořeněné i tím, že děda, který byl Maďar, vždycky vzal heligonku a zpíval maďarsky maďarské tradicionály. Tu heligonku mi před svou smrtí věnoval - dodnes ji mám doma vystavenou.

Jak se u vás doma prožívalo rozdělení Československa?

Řeknu osobní příklad. Vždycky v létě jsme jezdívali za dědou na meruňky, vozili jsme je domů a máma je zavařovala. Nikdy nás nikdo nezastavoval, až tam jednoho dne zčistajasna stála hranice. Nechápal jsem, proč. Nevěděl jsem, co se děje, pak jsem si to samozřejmě zjistil. Hodně špatně to rozdělení nesl děda. Ptal se: Proč k tomu došlo, když nám to společně tak dlouho vydrželo? V současnosti se ale ta původní situace vrací vlastně zase zpátky, takže je to vlastně jedno. 

Rozšíření Schengenského prostoru tedy asi vítáte ...

Ano. Buďme rádi, že nemáme na hranicích tuny oceli, přes které se kdysi nikam nemohlo. Teď je volno, můžeme jet, kam chceme - to je přece nádherné!

Nedávno jste vystupoval jako host na koncertě bratří Nedvědů v Lucerně; máte rád jejich písničky?

To je naprostá klasika! Bylo moc hezké, že jsem tam vůbec mohl vystoupit: vyprodaná Lucerna, skvělá atmosféra, navíc s takovými kolegy, jako  jsou Fešáci a bratři Nedvědi. K těm Nedvědům: když si tak vzpomínám, tak Stánky a Valčíček - to byly jedny z prvních písniček, které jsem uměl hrát na kytaru. U ohňů se hrají dodnes a kdykoliv někde sedím s partou, například ve vinném sklípku nebo někde jinde, taky na ně vždycky dojde. Byla pro mě velká čest postavit se vedle Honzy a zazpívat si s ním jeho skladbu. 

Je rozdíl zpívat v Lucerně, navíc vyprodané, a v jakémkoliv jiném sále nebo klubu?

Pamatuji si, jak jsme se v roce 1997 loučili s Jankem Ledeckým, kterému jsem dělal stage technika, na posledním koncertu jeho turné právě v Lucerně. Já jsem mu doladil kytaru, stál jsem tam v zákulisí a říkal jsem si, jak by bylo hezké, kdybych tam mohl někdy zpívat sám za sebe. Prošlo deset let - a zpíval jsem tam! A moc si vážím toho, že jsem se mohl projít po té chodbě za jevištěm se stejnou myslí a se stejným pocitem, jako Janek před deseti lety.            

Zpátky k Nedvědům: vnímal jste jejich spory, o kterých se před časem hodně psalo?

Já se nepletu do věcí, do kterých mi nic není.

Obecně: jak blízko máte k folk a country music?

Začínal jsem s bigbítem - to bylo ve třinácti, hráli jsme s ryze rockovou kapelou například písničky od AC/DC, Led Zeppelin a Black Sabath. Později jsem začal skládat svoje první vlastní písničky - to mi bylo patnáct, šestnáct. No a kde je jinde hrát? Kapelu jsem měl rockovou a ta nechápala, že jsem se od táty začal učit na akustiku. Jednoho dne jsem si koupil časopis Folk & Country a tam byly vyhlášené konkursy na Zahradu, Portu a další podobné festivaly. Jel jsem tam a začal jsem se ponořovat do tajů folku a country. A vydržel jsem u toho docela dlouho - vlastně od roku 1999, kdy jsme poprvé postoupili na Portu do Plzně, až do roku 2002. Pak jsem z těchto pozic začal trochu ustupovat, měl jsem kapelu, vracel jsem se do "bigbítova" a na Portě už jsme neměli příliš místa. Teď se ale na ta místa, kde jsme tehdy hráli, začínám zase vracet: letos pojedeme na Portu, minulý rok jsme hráli na Mohelnickém dostavníku a na Stodole Michala Tučného. Na takových akcích je velice příjemná atmosféra, trochu jiná, než na rockových koncertech.

V čem?

Poslouchají se texty, poslouchá se muzika, je tam klid. Já mám rád obě polohy, klid i expresi. Někdy jedu hrát na folkovou akci, někdy zase třeba na Noc plnou hvězd, což je ryze rockový festival, kde lítají kelímky až na pódium a je to úžasné. Ale zpátky k těm folkovým festivalům: tam z člověka všechno spadne, jak jsem říkal, je tam klid. Lidi leží na dekách, poslouchají i neznámé kapely a sólisty, nikam neodejdou a ocení je!   

Posloucháte Michala Tučného?

Nikdy jsem nebyl posluchačem Michala Tučného, ale písničky typu Pověste ho vejš, Báječná ženská a další zná, podle mě, každý. Nedá se jim vyhnout a ani se jim vyhnout nechci. Jsou to věci, které se taky, stej-ně jako songy od bratří Nedvědů, hrají u ohňů.

Balil jste s kytarou u ohňů (případně i jinde) holky?

Samozřejmě. Každý kluk, který má kytaru, se nejdřív učí D, G, A - aby zahrál zpočátku ty jednodušší věci. Potom to jde dál. Pamatuji si, jak jsme jeli se třídou na první školní výlet na Šumavu, já jsem mohl ve vlaku zahrát asi pět písniček, které jsem se doma těžce nadrtil, hrál jsem a najednou vedle mě seděly dvě holky ... bylo to super.

Máte nějaké folk či country oblíbence?

Musím začít u člověka, který mi moc a moc pomohl a který mi jako jeden z prvních věřil, a to je Slávek Janoušek. Zval mě na svůj festival, který pořádal od roku 1998 a já jsem tam jezdil celých šest let! Jednak jsem tam mohl slavit narozeniny (bylo to v srpnu), jednak jsem mohl hrát na hradě Svojanov při mnoha hvězdách. Mám rád i Vlastu Redla, jeho tvorba je pro mě na pomezí folku a bigbítu, klidu a exprese ... A mám rád i Jarka Nohavicu.

Jezdíváte s cimbálovou muzikou; pronikáte i do tajů folklóru?

Nejsem sice z folklórního kraje, ale pomalu ano, pomalu k tomu načuchávám. V tomhle ranku je spousta krásné a skoro zapomenuté muziky a taky hromada lidí, kteří zpívají obdivuhodným způsobem a neví se o nich. Vztah k  folklóru tedy mám. Všichni, kteří máme vztah k vínu, máme vztah i k lidovce. To k tomu patří.

Měl jste na sobě někdy kroj?

Ne. Měl jsem jenom "klobouček pro svobodné s pérem", jak říkají krojovaní. Do téhle komunity ale, myslím si, nepatřím.

Něco mezi folklórem a bigbítem hraje kapela Čechomor, se kterou jste (vedle skupiny No Name) taky vystupoval ...

To bylo v roce 2004 a já jsem byl rád, že nás Čechomor vzal na svoje zásadní turné. Byla to výborná zkušenost, naše písničky tehdy slyšelo hodně lidí. Taky jsme se tenkrát výborně stmelili a kluci z Čechomoru mi pak pomáhali s tvorbou mojí první desky. S kapelou No Name jsme si padli do oka vlastně náhodou, pak jsme objeli celou republiku a strávili jsme spolu třičtvrtě roku. Dodnes se potkáváme a letos na podzim to celé završíme: v listopadu pojedeme na společné turné.

Je pro zpěváka velká výhoda, když současně umí hrát na několik hudebních nástrojů?

Je to výhoda hlavně při skládání: když člověka nic nenapadá u kytary, může si sednout k piánu a když ho nic nenapadá ani u kytary ani u piána, může ho třeba napadnout dobrý rytmus u bicích, nějaká dobrá melodie na foukačku nebo rif na basu. To všechno se pak dá zhmotnit a doma, dokud člověk má tu svoji vizi v hlavě, nahrát. Potom můžu svoji představu pustit kapele a kluci ji povýší někam dál.

Pokládáte za důležité pěvecké soutěže?

Určitě. Spousta lidí zpívá a chce zpívat a je to pro ně šance - ať jde o soutěž televizní nebo okresní. Minimálně to pomůže v tom, že se člověk otříská, zazpívá si před lidmi, může předat něco ze sebe a pozná, jestli má trému, jestli se bojí nebo jestli to opravdu chce dělat. Pochopí, kam a jak má jít dál.

Změnilo se pro vás něco, když jste v roce 1996 vyhrál Zlíntalent?

Ne, i když to byla hezká zkušenost. Tenkrát jsem ještě neměl moc přehled o tom, jestli chci být bubeníkem nebo zpěvákem, trochu jsem tápal. Zlíntalent byl jeden z důležitých počátečních schůdků, ale moc se toho po něm nezměnilo.

Televizní Superstar 2005 byla zřejmě podstatnějším schodem ...

Byla taky jedním ze schodů. Všechno má svoji spojitost a když člověk chce někam jít, zapadá to do sebe. I Superstar byla zkušenost, která mi pomohla. Byla to hlavně zkouška sama sebe: kam až je člověk schopen zajít a nechat si přitom svoji tvář.

Čím jste se živil, než jste se dal na volnou nohu?

Jsem vyučený truhlář, pak jsem vystudoval stavební průmyslovku. Rok a půl jsem vyráběl okna, pak jsem pět let dělal obchodního zástupce několika firem, prodával jsem lepidla a kávu, a pak jsem s tím seknul a šel jsem hrát. Rok jsem byl na pracáku, protože to hned nevyšlo, různě jsem se potloukal a neměl jsem ani na benzín, abych mohl dojet na zkoušku. Bylo to ale hrozně skvělé!

Bylo těžké vzdát se místa, které vám zajišťovalo pravidelný příjem a odejít na volnou nohu?

Těžké bylo spíš vědomí, že nemůžu dělat svoji práci, tedy obchodního zástupce, naplno. Měl jsem nabídku na vydání desky a věděl jsem, že svou práci tak trochu šidím, dělal jsem ji na padesát procent. To se mi nelíbilo, já nerad dělám věci napůl. Rozhodoval jsem se tedy, co dál, a ta muzika mě uchvátila víc. Nabídka na desku sice pak padla, já jsem ale věděl, že jsem pro to udělal maximum.

Pořád platí, že máte rodiče na Moravě, dívku v Ostravě a vy hodně pracujete v Praze? To pendlování  musí být fyzicky náročné, ne?

Samozřejmě bych byl rád někde v centru, abych to měl všude blízko, to by znamenalo třeba na té Moravě, Zuzka je z Ostravy a já mám skutečně hodně práce v Praze ... Ona ale ta naše republika není tak velká, za tři a půl, čtyři hodiny ji přejedete. Do budoucna bychom to asi rádi nějak sjednotili, i když současná situace má tu výhodu, že máme základny tři: v Praze, na Moravě a v Ostravě.

Myslíte někdy na založení rodiny?

Určitě ano, těmto věcem se nebráním. Až to nastane, až situace dozraje, tak to bude; zatím je rodina ve fázi přemýšlení. Moji rodiče jsou spolu čtyřicet let, takže vidím, že to může fungovat.

Berete svoji letošní třicítku jako něco důležitého, jako nějaký přelom?

Když mi bylo osmnáct a potkal jsem někoho, komu bylo třicet, říkal jsem si: ten je ale strašně starej, ten člověk je někde úplně jinde! Teď jsem do toho věku sám došel. Samozřejmě si tak "starý" nepřipadám, mám pocit, že jsem stále na začátku, že mám pořád něco před sebou. Takhle si asi budu připadat až do smrti, doufám! To je můj hnací motor. Myslím si ale, že je jedno, jestli je člověku třicet nebo pětadvacet, ono jde spíš o mysl. Já jsem se teď dostal do takového, řekl bych, pocitu "vyklidnění" a věci si báječně užívám. Dřív to u mě bylo takové to "hr" bez přemýšlení, a často jsem šlápl do ..., teď je to "hr" menší, kroky jsou jasnější a vedou směrem, který se už nikam moc nevychyluje, směrem, který mám v hlavě jasně daný.

Kam by vás ten směr dovést?

Já se rád nechávám překvapovat, a to i sám od sebe. To ostatně platilo i o Hamletovi: já, panic nepolíbený divadlem a herectvím obecně, jsem do toho šel. Mám rád výzvy - a to je pro mě i ta budoucnost. Když mi něco uvnitř řekne ANO (což mi třeba Hamlet řekl), tak do toho jdu a možná ani moc nepřemýšlím, jestli to zvládnu; prostě to chci udělat tak, aby to bylo dobré a ještě lepší.                                                             TOMÁŠ PILÁT

Přečetli jste si v Avisu TV 14 dní 2/08