Precedens je legendou. Jedna z kapel české nové vlny 80. let minulého století přinesla do české populární hudby originální muziku a zajímavé texty, obojí ve skvělé interpretaci prvotřídních muzikantů. Nedávno se do kapely vrátila Bára Basiková, která v době jejích počátků tvořila jeden ze základních kamenů. Tenhle kámen občas "držel", občas spadl někam jinam; Martin Němec ale v základech Precedensu byl a je pořád. Tenhle kapelník (vedle Precedensu třeba i skupiny Lili Marlene), skladatel, textař, scenárista (za pár měsíců se začne natáčet filmový horor Tma), spisovatel (dokončuje druhou knihu povídek) a malíř patří k pozoruhodným postavám české kultury. Pracuje si tiše a zarputile a z jeho dílny vycházejí skutečné perly. Na rozdíl od Báry Basikové se mu bulvár vyhýbá, asi v souvislosti s ním nemá moc o čem psát. Zato o Báře Basikové se toho v posledních měsících hodně napsalo, hlavně kvůli jejímu manželskému rozchodu. Hned na začátku rozhovoru se tedy ptám:

Jak se právě teď máte?

Bára Basiková: Mám se dobře, protože mám hodně práce. To je velmi motivující a zavazující. Kromě toho mi už moje maminka říkala, že když budu mít nějakou práci, když budu něčím zaměstnaná, nebudu mít čas na blbosti.

Martin Němec: Mám se pěkně. I já jsem hodně upracovaný: blíží se výstava mých obrazů - bude zahájena 26. května v Týně nad Vltavou a doděláváme album Lili Marlene s názvem Tango desolato, na kterém je ještě hodně práce. V létě by měl režisér Juraj Herz podle mého scénáře začít natáčet celovečerní film s pracovním názvem Tma, ke kterému budu dělat i hudbu a výtvarnou spolupráci. Také se teď pokouším oslovit nějakého dobrého nakladatele s druhou knížkou svých povídek?

K Bářiným pěveckým začátkům: prý jste si zpívání vyvzdorovala - a přitom díky pořadu Zpívá celá rodina by se mohlo zdát, že vás rodina silně podporovala ...

Bára Basiková: Rodina mě nepodporovala. Co se týče pořadu Zpívá celá rodina, musela jsem ji tenkrát donutit, dalo mi hodně práce je všechny přesvědčit, aby do toho se mnou šli. Zpívala jsem odmala, ale naši to nebrali vážně. Nepřipadalo jim to smysluplné a rozhodně ne jako něco, čeho bych se mohla v životě držet nebo dokonce čím bych se mohla živit. Podporu ze strany rodiny jsem tedy neměla. Všechno bylo moje úsilí - chodila jsem do lidové školy umění, do různých kroužků, šla jsem si zkrátka za svým.

Takže zpívání navzdory osudu?

Bára Basiková: Více méně. Když mě z osmé třídy nevzali na konzervatoř, šla jsem do devítky a po ní z maminčina rozhodnutí na ekonomickou školu. To pro mě byla naprostá tragédie, ale nedalo se nic dělat. Ke zpívání jsem se nakonec stejně dostala.

Byly vám někdy poznatky z ekonomky k něčemu dobré - například když jste provozovali restauraci?

Bára Basiková: Ne, vůbec. Maturovala jsem před pětadvaceti lety a tenkrát byl úplně jiný ekonomický systém. Dnes bych se tím už opravdu živit nemohla.

Co se s vaší restaurací stalo?

Bára Basiková: Pronajali jsme ji. Neměli jsme na to čas, i když by nás to velice bavilo, prostě to nešlo. Takové aktivitě se člověk musí věnovat naplno a nesmí dělat nic jiného. Já jsem zpěvačka?

Říkáte, že vás rodina od zpívání spíše odrazovala. Je něco, od čeho byste odrazovala svoje dcery, v čem byste jim bránila?

Bára Basiková: Ano, pokud by to bylo v rozporu se zákonem nebo něco hodně odvážného; přesně to teď nedokážu specifikovat. Kdybych ale viděla, že k nějaké činnosti inklinují a mají talent, jejich touhu bych podpořila a pokud bych mohla, předala bych jim zkušenosti. Když se dítě pro něco nadchne a je vidět, že by v tom mohlo být dobré, je podpora ze strany rodičů hodně důležitá.

Inklinují vaše holky k aktivní muzice?

Bára Basiková: Jedna dcera. Má velký talent, je muzikální, ale hudbu si dělá jen tak sama pro sebe, doma ? nemá ty ambice, jaké jsem v jejím věku měla já. Nechávám tomu tedy naprosto volný průběh.

Jakou hudbu vaše dcery poslouchají?

Bára Basiková: Poslouchají všechno možné; mimo jiné i Ewu Farnu, jak o tom psali onehdy v novinách a pěkně to nafoukli. Že poslouchají Ewu je ovšem logické - je to jejich vrstevnice. Ale rozhodně mají mnohem širší hudební zájmy.

Co si o ní a její muzice myslíte vy?

Tahle hvězdička měla štěstí na lidi kolem sebe, na tým, který o ni pečuje, je to ale jen další zboží, produkt, o který je hezky postaráno, který se pěkně zabalil a prodává. Takových holčiček, které hezky zpívají, jsou mraky, Ewa měla štěstí, že se dostala do rukou vlivných lidí, producentů a manažerů. Otázka je, co s ní bude dál, jestli se bude nějak vyvíjet. O tom se můžeme bavit za deset let.

Písničku Markétka do pořadu Zpívá celá rodina jste si vybrala sama?

Bára Basiková: Ano, v té době jsem poslouchala Marii Rottrovou, Helenu Vondráčkovou a další zpěvačky a zpěváky; zalovila jsem tedy v tom archivu, který jsem měla dobře naposlouchaný a vybrala si písničku Marie Rottrové.

Jaký mezi sebou máte s paní Rottrovou vztah?

Bára Basiková: Samozřejmě se známe, pro mě je paní Rottrová příjemná, kultivovaná dáma. Její pěvecký projev se mi vždycky líbil - je totiž hodně oduševnělý, vroucí, její hlas je nezaměnitelný. Marie Rottrová je ten typ ženy, která nestárne. Dodnes, když přijde na jeviště tak je na co se dívat a co poslouchat. Má velkou noblesu. A některé její písničky, třeba šansony, jsou nádherné.

Zazpívaly jste si spolu někdy nějaký duet?

Bára Basiková: Jednou jsem byla hostem v jejím televizním pořadu Divadélko pod věží, tam jsme si nějaké písničky spolu zazpívaly.

Sledovala jste Precedens i v době, kdy jste nebyla jeho členkou?

Bára Basiková: Samozřejmě, neustále, ta kontinuita ve mně byla pořád. Přerušení naší spolupráce s Precedensem a s Martinem Němcem vždycky nějakým způsobem vyplynulo z určité situace, z názorového zlomu nebo střetu zájmů. Nebo, řekněme, z vyčerpání stávajících možností. Pamatuji si, že když jsem se šla podívat na Precedens bez Báry Basikové, vždycky jsem si to ohromně užívala. Těšilo mě, že vidím kapelu, která je soběstačná, ve které funguje všechno tak, jak má a že si ji konečně můžu vychutnat jako divák a posluchač. Kdykoliv jsem v Precedensu nebyla, měl Martin Němec šťastnou ruku na interprety, kteří mě nahrazovali.

Sledoval Martin Němec v době odloučení Báru Basikovou - a s jakými pocity?

Martin Němec: Sledoval, a to s pocity smíšenými. Bára několikrát vstoupila do vod, které mi nejsou úplně blízké, ovšem některé její projekty jsem zase měl rád, třeba ty s Michalem Pavlíčkem. S Michalem jsme podobného založení, i když naše hudba je určitě velice rozdílná. Bára toho v době, kdy jsme nespolupracovali, dělala tolik, že ani přesně nevím, na co se zaměřit. Samozřejmě nezapomenutelná byla její Máří Magdalena v muzikálu Jesus Christ Superstar. Nejsem vůbec příznivcem muzikálů, ale Jesus Christ Superstar znám od dětství a Bára se své role zhostila skvěle.

Kdo přišel s tím, abyste se k sobě vrátili?

Martin Němec: Ten poslední návrat probíhal asi takhle: seděl jsem v restauraci a napadlo mě, že bych Báře zprodukoval desku. Bára se mnou začala velmi čile komunikovat a pak přišla s návrhem, abychom natočili desku s ní a Precedensem. Že by se prostě vrátila do kapely.

Bára Basiková: To je pravda, v té době zpíval s kapelou Petr Kolář, kapela fungovala, ale říkala jsem si: proč točit samostatný projekt, možná by stálo za to natočit desku Precedens.

V Supraphonu právě vycházejí první tři alba Precedensu - Doba ledová, Věž z písku a Pompeje. Jakou roli tyhle desky v historii kapely mají?

Martin Němec: Zásadní. Doba ledová byla naší první deskou, my jsme byli kapela, řekl bych, velmi neoficiální (co se týče minulého režimu) a vlastně jsme si ani nemysleli, že bychom mohli někdy vydat album. Čas ale už spěl k určitým změnám a tak se mohlo stát, že Doba ledová vyšla, aniž bychom byli nuceni dělat jakékoliv umělecké kompromisy. Neškrtnul jsem jedinou větu textu, i muzika zůstala taková, jakou jsem si ji představoval. Všechny tři naše první desky, jednoznačně definovaly tvář naší kapely. Zejména to platí o Době ledové. Byli jsme sice bez zkušeností, ale vedla nás intuice a hluboké přesvědčení, že to nemůžeme dělat jinak.

S jakým ohlasem se Doba ledová v době svého vydání setkala?

Martin Němec: To přijetí bylo famózní, deska se velmi dobře prodávala. Stalo se z ní jakési kultovní zboží, protože jsme byli jedna z prvních kapel tehdejší nové vlny, které se podařilo vydat album. I u kritiků dopadla dobře - řekl bych, že reakce recenzentů byly více než vstřícné, že byly, a to bez nadsázky, vesměs nadšené.

Dá se říct, že Dobou ledovou vstoupila Bára Basiková poprvé zásadně do obecného povědomí jako zpěvačka?

Martin Němec: Stoprocentně. Pak se dále zviditelňovala spoluprací s Michalem Pavlíčkem a se Stromboli; Doba ledová byla ale jednoznačně jejím vstupem do první ligy, na velkou scénu.

Bára Basiková: Určitě to byl můj první velký úspěch, hodně lidí se o mně tenkrát dozvědělo, nehledě k tomu, že to byla první deska, kterou jsem natáčela. Byla jsem šťastná a nadšená. V té době jsme se skupinou Precedens hráli už čtyři roky, ale až v roce 1986 jsme mohli natočit desku. V mém životě i kariéře to byl naprosto zlomový moment.

Jak se to projevovalo?

Bára Basiková: Dostávala jsem různé nabídky. Stále jsem ale byla členkou Precedensu, tyhle vody jsem neopouštěla a nepouštěla jsem se do nějakých projektů sama za sebe. Až přišel Michal Pavlíček ... A tak paralelně s Precedensem vznikla a fungovala kapela Stromboli.

Co řeknete k těm dalším dvěma albům?

Martin Němec: Doba ledová vznikla spontánně, vytvořili jsme něco hodně originálního nového pro nás i posluchače. Věž z písku na Dobu ledovou jednoznačně navazuje, je stylově i obsahově podobná. Pompeje už jdou trochu jinam. Tenkrát jsem měl velké ambice psát hudbu s přesahy žánrů, dělal jsem nějaké výrazné scénické projekty s režisérem Ctiborem Turbou, to všechno se projektuje i do Pompejí, jsou tam místa žánrově trochu vybočující. Tehdejší Precedens mi v paměti zůstane jako Doba ledová a Věž z písku.

Jak to vypadá s prací na filmu Tma?

Martin Němec: Řekl bych ticho před bouří. Asi před třemi týdny jsme byli s panem režisérem Herzem na obhlídkách, z lokality, kterou jsme našli, byl nadšený. Pokud všechno půjde podle plánu, mělo by se na konci léta začít točit. Před čtvrt rokem jsem odevzdal poslední verzi scénáře a teď produkce shání peníze. To je samozřejmě u českého filmu velice dramatická záležitost. Myslím si ale, že to vypadá velmi slibně. Je pro mne velká čest, že si můj scénář vybral takový režisér, jako je Juraj. Myslím si, že jeho Spalovač mrtvol a řada dalších filmů, patří vůbec k tomu nejlepšímu z české kinematografie.

Kde jsou ty lokality, ze kterých byl pan režisér nadšený?

Martin Němec: Přesné místo je zatím tajemstvím, řeknu jen, že to je v západních Čechách. Ta lokalita je natolik zajímavá, že jsme tam našli všechno, co potřebujeme, všechna prostředí ? ať už exteriéry nebo interiéry, v Praze vzniknou jen některé ateliérové stavby.

Řeknete něco k příběhu filmu?

Martin Němec: Je to horor - proto si ho taky pan režisér Herz vybral, to je jeho obor. Samozřejmě to není honička s motorovou pilou, ale spíše o odvrácených světech v nás, o temných stránkách života, které mohou přerůst v tragedii. Odehrává se ve třech různých časových rovinách a myslím si, že to bude film dost drsný. Pan režisér má totiž vidění, které i mě, ač jsem dost otrlý, vždy znovu překvapuje. Moc se na to oba těšíme.

Bude mít každé z těch tří časových pásem svoji charakteristickou hudbu?

Martin Němec: Na tu hudbu se těším moc, s trochou nadsázky říkávám, že jsem si proto napsal ten příběh abych k němu mohl udělat muziku. Samozřejmě, že budou ty roviny odlišené, jak vizuálně, tak i hudebně. A z čeho mám velkou radost, že se Jurajovi velmi zalíbila při náhodném sledování Eurosongu moje písnička s kapelou Lili Marlene a hned volal, že jí chce do filmu. Po návštěvě našeho koncertu, byl nadšen z hlasu Dáši Součkové tak, že chce aby ve filmu zazněl hned několikrát. Lili se do horroru rozhodně hodí! /smích/

I Bára Basiková si kdysi zahrála ve filmu - byl to snímek Prážákům těm je tu hej. Jak na to vzpomínáte?

Bára Basiková: Ráda, to byla fakt zábava. Točili jsme scénu v mojí oblíbené, tehdy ještě existující vinárně U Kafků. Bylo to moc příjemné.

A ještě chvíli o filmu: paní režisérka Třeštíková o vás natočila sběrný dokument!

Bára Basiková: Na to taky vzpomínám velmi ráda. Helena Třeštíková je vzácný, velmi citlivý člověk. Za tu dobu, co jsme spolu pracovaly, a bylo to pět let, se z nás staly přítelkyně. Helena mě ohromně obohatila, jsem moc ráda, že se známe. Její tvorbu jsem samozřejmě sledovala už dřív, dokumentární film mě vždycky bavil a zajímal. Už v době, kdy jsem ještě nebyla známou zpěvačkou, jsem sledovala dokumenty Jana Špáty, Olgy Sommerové a právě Heleny Třeštíkové. Když mě pak oslovila s žádostí o natáčení, byla jsem šťastná, že můžu s takovým člověkem spolupracovat.

Co jste říkala jejímu několikadennímu ministerskému působení a rychlé demisi?

Bára Basiková: Já Helenu znám: ona je velice čistý, upřímný a svým způsobem naivní člověk. Když jí tu funkci nabídli, říkala jsem si: to není pro ni; politika je často špína a politici musí být vlčáci, musejí na to mít nervy a žaludek, ostré lokty a musejí se umět prosazovat, dělat kompromisy. Helena je přesný opak: čistá duše. Říkala jsem si, že to na ni je velké sousto. Držela jsem jí ale palce s tím, že se třeba stane zázrak a ona svým čistým lidským přístupem něco změní. Přišel ale první konflikt a ona to neustála. Helena totiž nemůže dělat nic, za čím by si nestála, kroky, které by byly v rozporu s jejím přesvědčením a filosofií.

Martin Němec: Mě překvapilo, jak krátce to trvalo, možná měla hledat jiné řešení té situace, která mně osobně nepřipadala úplně patová. Já paní Třeštíkovou neznám osobně, možná to pro ni byla první příležitost, jak z toho vyklouznout a byla za ni vděčná. Ona po té funkci asi netoužila a možná byla ráda, že se to takhle vyřešilo. A že se zase bude moci věnovat své práci, která je pro ni patrně mnohem důležitější.

Jaké místo ve vašem životě zujímá Precedens?

Bára Basiková: Velice podstatné. Byl to první odrazový bod mojí kariéry a současně kapela, která mě formovala a ovlivňovala moje působení. Já jsem se vlastně s Precedensem stala zpěvačkou. A Precedens mě ovlivnil na celý život, ať už profesně či osobně.

Martin Němec: Zásadní. Pokud se člověk něčím zabývá pětadvacet let, tak to není přechodná známost. Projekt Precedensu se táhne celým mým životem, v určitých obdobích méně zřetelně, v určitých zase víc, přinášel zklamání i velké radosti. Je to neoddělitelná součást mého společenského i uměleckého života.

Báro, účastnila jste se kampaně na podporu registrovaného partnerství na Slovensku. Jak si na tom Slovensko v této oblasti stojí ve srovnání v Českem?

Bára Basiková: Tragicky, ten rozdíl je zjevný. Na Slovensku v tomto ohledu panuje cosi jako středověk. Pro mě bylo šokující zjištění, jak tíživou situaci na Slovensku gayové a lesbičky mají. Přiznat tam tuto sexuální orientaci znamená velké riziko; veřejnost tuto problematiku stále přijímá negativně. Zvlášť slovenský venkov je v téhle oblasti naprosto odmítavý, nechápající, netolerantní. Je zvláštní, že v 21. století je tohle ještě možné. Snažila jsem se tedy zlepšit povědomí a apelovat na lidi, aby uznali právo na život a na svoji lásku každému.

U nás na tom jsme tedy lépe?

Bára Basiková: Česká republika je v tomto ohledu podstatně dál. Jednak máme zákon o registrovaném partnerství, jednak u nás panuje větší pochopení a tolerance. Na Slovensku má spousta lidí s touto otázkou velký problém. A třeba i z řad politiků přicházejí názory, které jsou pro mě šokující. Někteří lidé také z těchto důvodů odchází ze Slovenska do Česka. Díky přiznání své orientace, by na Slovensku mohli přijít o práci, funkci, prestiž, o jméno.

Je to i tím, že Slovensko je "katoličtější" stát než Česko? 

Bára Basiková: Samozřejmě. Církev v této oblasti nadělala ohromnou paseku. A patrně se to nikdy nezmění, to už je prostě jednou "dané".

Bára natáčela jeden z dílů televizního cyklu 13. komnata. Kolik takových komnat máte?

Bára Basiková: Každý máme nějakou třináctou komnatu; právě proto, že je třináctá, neměla by se ostatním otevírat. Moc se mi o tom nechce mluvit, nehledě k tomu, že za dobu své profesní existence jsem na sebe prozradila víc než dost. Některých problémů jsme se dotkli i ve zmíněném televizním pořadu, ale měla jsem určitou mez, za kterou už jsem nebyla ochotná jít. A to by asi měl mít každý. Spousta věcí samozřejmě zůstává mým tajemstvím.

Martin Němec: Nejsem ten typ, který by rád zveřejňoval cokoliv ze svého osobního života. Myslím si, že moje třináctá komnata je ohromná, to je velký barák s ponurou zahradou a černým jezerem /smích/!

  TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 7/07