Iveta Bartošová, rodačka z Čeladné u Frenštátu pod Radhoštěm, působí v české populární hudbě od poloviny 80. let minulého století. Začínala s Peterem Sepéšim, poté spolupracovala s Orchestrem Ladislava Štaidla a skupinami Balet, Kroky či DR IBB. Nazpívala řadu hitů, několikrát se stala zlatou slavicí. Jako doma je i v muzikálu (Miss Saigon je už šestým, ve kterém hraje a zpívá), její filmografie je o něco skromnější (hlavní role ve filmu Ples upírů). Spolupracuje s několika dětskými domovy a nadacemi, ráda pracuje s dětmi.  Sama má devítiletého syna Artura. Iveta se stala se i "tváří" veletrhu Pragointerier, který probíhá mezi 8. a 11. zářím na holešovickém Výstavišti. Vzhledem k její současné aktivitě to není náhoda.

Stavíte už druhý dům - to musí být dost náročné!

Je to náročné, ale náročný je celý můj život. Dostala jsem ovšem výhodnou nabídku a byla bych hloupá, kdybych jí nevyužila. Budu tedy mít dva domy a teď přemýšlím, co s nimi provedu, jak to vyřeším. Domečku v Uhříněvsi se vzdát nechci, ten druhý je v Průhonicích, kde jsem taky jako doma.

Baví vás to dění kolem stavby?

Ano. Jelikož už jsem rekonstruovala velkou vilu v Jevanech, mám spoustu zkušeností a teď už vím, co a jak. Mám dobrý vztah k designu, vnitřnímu i vnějšímu. V podstatě je to všechno pro mě koníčkem, odreagováním. Kromě toho se služby dnes už natolik vylepšily, že starost u nové stavby není zdaleka tak velká, jako u toho prvního domečku. To jsem musela kontrolovat opravdu všechno a stejně některé věci nefungovaly. Dnes všechno vyřešíme během hodiny v kanceláři. Pracovníci firmy mi až na stůl donesou vzorky dlažby, kachlíků, nabídnou barvy zdí ? Té práce okolo už pak nemám tolik.

U prvního domu to bylo jinak?

Když jsem stavěla první dům, stěhovala jsem se z pronájmu z Říčan a na všechno jsem byla sama. Stavěla jsem poprvé. Měla jsem sice spoustu zkušeností z minulých rekonstrukcí a řemeslníci byli překvapeni, kolik toho vím a že se nenechám jen tak obalamutit, na druhou stranu jsem ale ještě spoustu věcí nevěděla. Potřebovala jsem rychle bydlet a ten dům, kam jsme se stěhovali, byl teprve polotovar. Nebyl zařízený, nebyly tam podlahy, nebylo tam osvětlení, spali jsme na zemi. Kolem domu bylo v podstatě oraniště, spousta jílu, nebyly tam drenáže. Ty drenáže se nakonec dělaly natřikrát, protože v té oblasti je hodně vody a navíc dům stojí u rybníka. Chtěla jsem ale už bydlet ve svém, tak jsem se odstěhovala ještě před dokončením domu.

Jak jste prožívala v domě u rybníka záplavy?

Záplavy u nás byly opravdu dramatické. Artur byl v té době na prázdninách u babičky a já jsem točila desku ? byla to dost náročná doba. Můžu říct, že jsem dům bránila svým vlastním tělem. Nastěhovala jsem si k sobě kamarádku a ve dne v noci jsme nespaly, čekaly jsme, co bude, co se stane. Jelikož mám u domu velké stromy, chvílemi to vypadalo, že spadnou - v určitých fázích jsem byla dokonce smířená s tím, že o dům přijdu.  

Ale to se nestalo.

Naštěstí nemám dům podsklepený, tak voda tekla jenom do obýváku a měli jsme zaplavenou zahradu. Voda mi zničila porosty na zahradě. Tenkrát jsem tam ještě neměla žádné kytičky, já vůbec moc kytičková nejsem. Jsem spíš lesní typ. 

Půjdete se podívat na veletrh Pragointeriér?

Určitě a doufám, že si tam ještě najdu zajímavé doplňky do baráčku. Ten veletrh, který pořádá Incheba, nabízí do domu prakticky všechno: od nejrůznějších doplňků, textilu, skla a porcelánu přes okna a nábytek až k celkovým řešením jednotlivých místností. Zajímavá jistě bude i ta část veletrhu, která se věnuje revitalizaci paneláků.

Vyzdobíte si dům i svými obrazy?

Já mám doma jenom svoje obrazy! (smích) No, některé obrázky jsem si koupila. A pak tam mám i jeden fotografický obraz od svého dnes už bývalého přítele. Jinak mám doma svá díla, která jsem malovala přímo pro ten dům. Barevně jsem je koncipovala tak, aby ladila s barvou zdí. Zrovna dnes mi celý dům malují. I s tím jsem si vyhrála, především s pokojíčkem syna Artura.

Jak je Arturův pokoj vymalován?

Je hodně barevný. Strop má žlutý, jednu zeď oranžovou. Vypadá to, jako by mu tam pořád svítilo slunce. Takhle jsem ten pokoj nechala vymalovat, když byl na dovolené s tátou. A doufala jsem, že se mu to bude líbit.

A líbí?

Ano, moc.

Jaké obrazy vlastně malujete?

Abstraktní obrazy a pastely, a to malé i velké. Mám ráda velká plátna. Dříve jsem malovala olejem, teď už používám i akryl. A většinu svých obrazů jsem rozdala - ty nejlepší obrazy jsem rozdala všechny. Kamarádům, rodině, svým blízkým ...

Patříte ke zpěvačkám, které si doma věší na zeď zlaté desky?

Zlaté desky mám schované v pracovně pod parapetem. Že bych si je vyvěšovala a pořád se na ně koukala, to ne.

Chystáte dvacáté album - jaké bude?

Bude to moje první vánoční deska a bude hodně tradiční, jemná, něžná, citlivě natočená. Celé prázdniny jsem tím žila, vybírala jsem koledy. Vybrala jsem jak světové, tak české tradiční koledy. A protože jsem z Valašska, budou tam i valašské koledy.   

Mihla jste se v televizním seriálu Redakce; dokázala byste si samu sebe představit jako novinářku?

Ne! Na to nejsem typ. "Obdivuji" práci novinářů a fotografů, především těch bulvárních. Já bych s tím nedokázala žít, ani kdyby mi dávali obrovské peníze. Je ale pravda, že se s bulvárními novináři stýkám a někteří z nich jsou mými přáteli. Mnozí, od té doby, co mě poznali blíž, se snaží mi už tolik neubližovat. I když samozřejmě dostávají pokyny se shora. Bohužel - bulvární časopisy a lidé kolem nich k mé práci patří. Tak spolu žijeme a snažíme se vycházet si vstříc. Někdy se to povede, někdy ne; stává se, že mi opravdu hodně ublíží. Ale musím se s tím smířit.

Jak to snášejí vaši blízcí?

Stejně jako to ničí můj soukromý život a moji psychiku, působí to i na moje blízké, na Artura, na rodinu ? To je ale bulvárním novinářům úplně jedno; je to jejich práce, jako já mám svoji práci. Jenže já tou svojí prací rozdávám radost. Oni dělají něco jiného.

V Redakci jste hrála servírku - to vám mohlo být, vzhledem k tomu, že spoluvlastníte cukrárnu, blízké ...

Jsem společnice cukrárny v Europarku ve Štěrboholích, spíš funguji jako "tvář" toho podniku. Zmrzlinu miluju, a my tam máme zmrzlinu skvělou!

Údajně ráda vaříte.

To je pravda. Vařím velmi ráda, hodně a často. Sama sobě ovšem nejsem schopná si něco uvařit, v tomhle se šidím. Raději si dám kus šunky a rajče, než bych kvůli sobě stála u plotny. A navíc: když vařím jen pro sebe, nikdy se mi to nepodaří. To je zvláštní. Ráda ale vařím pro hodně lidí, ráda dělám hostiny.

Co má nejraději Artur?

Klasická česká jídla. Šunkofleky, koprovku, rajskou, kuře dušené á la Bartáčková (v divadle mám totiž přezdívku Bartáčková).

Jak vypadá kuře á la Bartáčková?

Je to kuře na staročeský způsob: majoránka, kmín, česnek, cibulka. A je s rýží.

Sama sobě tedy nevaříte; co si dáte v restauraci?

Hlavně dělím stravu. Od té doby, co jsem zhubla, se snažím svoji váhu  udržet. Během půl roku jsem zhubla asi o sedmnáct kilo! Musím říct, že mi to vyhovuje. V restauraci si tedy dám třeba samotný biftek, jen se zeleninou. Mám ráda chilli. Mám ráda těstoviny, ale v poslední době moc nejím přílohy; ani knedlíky, ani brambory. Jen jednou za čas si dám třeba chlebový nebo bramborový den. Artur si dává v restauracích těstoviny často, vedle toho má rád pizzu a třeba i rajskou polévku.

Jak se daří vaší sestře? Před časem jste ji párkrát protáhla televizí?

To už bylo dávno! Sestra se v podstatě ukryla ve Švýcarsku. Přesněji řečeno - vdala se tam. Vzala si fajn kluka, zrekonstruovali si domeček a žijí někde na vesnici. Nechtějí děti a tak jsou zatím sami. Je to škoda - myslím si, že není úplně šťastná. Ona je hodně společenská a Švýcarsko není v tomhle ohledu zemí pro ni.

A pak máte bratra - co dělá?

Podniká. Má úžasnou velkou rodinu, fajn manželku. Vyženil skvělého velkého kluka, tomu už je dneska čtrnáct. A pak má dvě úžasné holčičky, které se obě  narodily prvního července, každá v jiném roce. A jsou fakt nádherné.

Jak často se vracíte do Frenštátu nebo do Čeladné?

Když jedu na Moravu, vždycky se zastavím u mámy na něco dobrého, na kachnu nebo alespoň na kávu. Zrovna předevčírem jsem tam byla.

Jak jsou pro vás důležité rodinné kořeny?

Hodně, hlavně to, že jsem z Moravy. Tam stále duší patřím, i když už dvaadvacet let žiji v Čechách. Když přijíždím do Beskyd, srdce mi naplno pumpuje a všechno ve mně jásá. Jsem tam strašně ráda. Když můžu, chodím tam po horách, v zimě lyžuji.

Je moravská duše jiná než česká?

Určitě je jiná. Je čistější, srdečnější. Moravská duše je pro všechno to, co se děje kolem naší profese, nepraktická; o to je to pro mě těžší. Jsem šťastná na jevišti, to mě dobíjí. Jsem ráda, když vidím narvaný sál nebo náměstí - to je skvělý pocit. Na jevišti si vytvářím vlastní svět, který ve skutečnosti neexistuje. Je to svět, který si představuji, který přenáším na ostatní. Ale to všechno kolem je pro mě ohromně náročné: ztráta soukromí, skutečnost, že jsem vlastně doma v kleci.

Myslíte si, že zpěvačky z Prahy nebo Říčan to snášejí lépe?

Těžko to říct obecně, ale určitě máme, tedy Češky a Moravanky, jinou povahu. Já jsem hodně citlivá, vnímavá, mám silnou intuici, všechno to jde přese mne. Hůř věci vstřebávám. A je pravda, že všechny ty záležitosti kolem mojí práce mě unavují daleko víc. Poslední tři roky se mi moc nedařilo najít vhodné pracovní partnery, nedařil se mi ani rodinný život. Jsem po těch třech letech hodně vyčerpaná. Jsem ráda, že se z toho dostávám; snažím se myslet na sebe, abych byla zdravá a měla hodně síly a energie. Čeká mě totiž sezóna. A především mám doma syna, který mě potřebuje.  

Je pro vás důležitá hudební minulost s Peterem Sepéšim?

Strašně moc. Teď je to právě dvacet let, co se zabil. Dnes už o něm můžu mluvit, můžu mluvit i o době, kterou jsem s ním prožila. Byla krásná. Byly to dva roky, které odstartovaly moji kariéru a hodně toho ve mně zanechaly. A hlavně: Peter mě toho hodně naučil. Dodnes mám pocit, že je pořád vedle mně. Neustále ve mně zůstává.

Jste tradicionalistka?

Já se spíš hodně ženu dopředu a nerada se vracím k minulosti, obzvlášť k té smutné. Snažím se negativní záležitosti z minulosti vypustit z hlavy; bohužel mi je některá média neustále připomínají, vracejí se k nim. To mě hodně zatěžuje; chci jít dopředu, chci, aby ve mně zůstalo jen to hezké.

Máte plány hodně dopředu?

To ani ne, žiji spíše přítomností, i když za tu dobu, co mám syna, se toho - i ve mně - hodně změnilo. Přeci jenom uvažuji trochu jinak, více plánuji, nepřemýšlím jenom intuitivně a pocitově, ale i rozumově. A je to pro mě hodně těžké. Jsem totiž znamením beran a berani mají otevřená srdce a jdou do všeho po hlavě. My berani nejdřív něco uděláme a teprve pak přemýšlíme, jestli to bylo dobře. Přemýšlení rozumem je pro mě obtížné. A teď jsem udělala hodně rozumové rozhodnutí, které se týká mého soukromí. Musím říct, že to pro mě bylo hodně těžké: neustále se ve mně mlátí cit, který stále zůstává a bolí, a rozum. Jenže vím, že musím jednat rozumem. Mám dítě a nemůžu dělat věci, které mi, i když třeba jen z jednoho hlediska, škodí.

To vaše rozhodnutí je definitivní?

Nikdy o ničem nemůžete říct, že to je definitivní.   

Už jste se zmínila o tom, že začíná muzikálová sezóna ?

Ano, a tak se do GoJa Music Hall na holešovické Výstaviště vracejí i Bídníci a Miss Saigon. Tyhle muzikály se střídají po měsíci. Moc se na to těším, obzvláště na Miss Saigon, kde hraji malou vietnamskou dívku Kim.

Jaké to je hrát sedmnáctiletou dívku?

Je to zvláštní pocit. Ta muzika je ale natolik překrásná a sugestivní, že vždycky po představení sedím ještě hodinu v šatně a uklidňuji se. Hraji tam s malým, čtyřletým chlapečkem, a jako matka se do toho dokážu dobře vžít. To děťátko chráním před zabitím a dojímá mě to natolik, že jsem kolikrát na jevišti doopravdy plakala. Každému doporučuji, aby na muzikál zašel a vzal si s sebou dost kapesníků.

Vracíte se díky téhle roli ve vzpomínkách častěji do let, kdy vám bylo sedmnáct?

Vracím. Vžít se do role sedmnáctileté dívky ale pro mě nebyl takový problém. Já mám totiž obecně jednu výhodu: dokážu být hodně dětská a zároveň dokážu být i hodně stará!

TOMÁŠ PILÁT, přečetli jste si v Avisu 17/05