Věhlasná herecká hvězda (několik nominací na Oscara) a zároveň i hudebník (nositel několika cen Grammy) Andy Garcia přivezl na 41. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech svůj režijní debut Ztracené město. Ukazuje předkomunistickou Kubu a příchod Fidela Castra, který změnil osudy mnoha jejích obyvatel (včetně Garciovy rodiny). Původem tedy Kubánec, charismatický představitel rolí ve filmech Černý déšť, Neúplatní, Hrdina proti své vůli, Modigliani, Chladnokrevně, Kmotr, Když muž miluje ženu či Dannyho parťáci odešel s rodiči z Kuby do USA po castrovské „revoluci“, když mu bylo pět let. Ačkoliv žije dlouho v Americe a proslavil se po celém světě, pořád se cítí být Kubáncem.

Jste víc Kubánec nebo Američan?
Obojí. Jsem mužem dvou kultur: všechno ve mně je kubánské a všechno ve mně je americké. Jsem sice emigrant, svoji rodnou zemi jsem ale nikdy nepustil ze zorného úhlu. Zajímám se o všechno, co se tam děje. Každý exulant si s sebou do pomyslného zavazadla bere svůj národ, svou zemi. Ani u mne to není jiné.
 

Proto kouříte kubánské doutníky a pijete kubánský rum?
Ano, a také proto, že jsou dobré. Ty doutníky si dávám především v Evropě, když se k nim dostanu. A mojí oblíbenou značkou rumu je Bacardi.

 
Byl jste od emigrace vaší rodiny někdy na Kubě?
Jednou – na americké základně Guantanámo. V roce 1995 jsme tam jeli se zpěvačkou Glorií Estefan a zpívali jsme na koncertě pro 16.000 uprchlíků, kteří se pokusili dostat se z Kuby ve člunech. Tenkrát se zrovna měnil zákon o uprchlících – když se jim nepodařilo včas dostat na pevninu, na moři je sebrali a vrátili zpátky na americkou základnu. Jejich situace byla strašlivá – nebyli ani v emigraci, ani doma. Vlastně nikam nepatřili. To jsem byl od svých pěti let poprvé a naposled na Kubě.

 
Neláká vás se tam podívat?
Ne, to by znamenalo, že nějakým způsobem toleruji kubánský režim. A ten já netoleruji.

 
Ve filmu Ztracené město tedy ukazujete tu „starou dobrou“ Kubu – a její konec; je to tak?
Ano. Léta jsem věděl, že musím natočit film o Kubě a lidech, kteří v ní nemohli zůstat. Rád bych Ztraceným městem vzdal poctu hlavně kubánské kultuře – o té je ten film především. Je založen na historických skutečnostech – například Che Guevarra, který v něm vystupuje, se opravdu podílel na vraždách a krvavých, svévolných popravách. Che Guevara je dnes mýtem, legendou, a to i na Západě; lidé ho nosí na tričkách a suvenýry s jeho portrétem jdou dobře na odbyt.

Jak je to, podle vás, možné?
Myslím si, že o Kubě proniklo na Západ v uplynulých 47 letech velmi málo informací, ve světě se přesně neví, co všechno tam Castro dělá … Tím pádem se také některé osobnosti takzvané kubánské revoluce, třeba právě Guevara, stále romantizují. Za romantickou iluzi jeho podoby může do značné míry i vynikající fotograf Alberto Korda, který ho zachytil na působivém snímku. Ten snímek se zachoval, mládež ho pořád nosí na tričkách a mnozí z těch mladých lidí si dokonce připadají jako rebelové. Přitom vůbec nevědí, jaký byl Che Guevara vlastně člověk, co všechno má na svědomí. To, že je oslavován někdo, kdo za sebou má tak brutální činy a spoustu poprav, je smutné.

Ztracené město provází vaše hudba, a zase je tu cítit silný citový náboj.
Jak už jsem řekl, film Ztracené město je především holdem tradiční kubánské kultuře, především hudbě. Po této kultuře, po této Kubě se mi stýská a to jsem chtěl vyjádřit i svojí filmovou hudbou. Celý film – včetně hudby – se zrodil z mojí nostalgie po Kubě a především po Havaně. Ze vzpomínek, které si v sobě nosím zakonzervované celý život.

Hudba hraje ve vašem životě zřejmě důležitou roli.
Jistě, celý život je hudba okolo mě, myslím si, že jsem hodně muzikální člověk. Muzika mě také celý život inspirovala – pokud jde o kubánskou, je to především ta tradiční, lidová. Celý život jsem toužil hrát na piáno a dlouho se mi to nedařilo. Když jsem dostal scénář filmu Ztracené město, kde hraji hlavní roli, zjistil jsem, že tu hlavní hrdina hraje na klavír. Řekl jsem si: skvělá záminka! Začal jsem tedy – nejdřív jednoduše, dvěma prsty, kling, kling … (smích). Na realizaci filmu jsme ale čekali tak dlouho, až jsem se naučil hrát docela slušně. Ve filmu tedy opravdu sám hraju! A ve skutečnosti si dnes téměř každý den na piáno zahraji. Miloš Forman, sám exulant, prohlásil, že lidé pocházející z totalitních režimů, před nimiž unikli, jsou citlivější na problémy demokracie
a svobody.

Souhlasíte s ním?
Určitě! Žádná demokracie, žádný systém není bez chyb a emigranti to cítí nejlépe. Musím ale říci, že Amerika je státem, který jsem hledal, státem, který mi vyhovuje. Našel jsem tady svobodnou zemi, mohu zde říkat své názory a uskutečňovat své sny. I když to někdy není jednoduché. Na nekomerční, nezávislé projekty se nikde neshánějí peníze snadno.

Film Ztracené město je vaší srdeční záležitostí, dá se o něm říci, že je to film nezávislý?
Ano. Chci dělat věci, které nás těší. Je to samozřejmě boj, ale budu v něm pokračovat. Samozřejmě – já jsem se ve svém profesním životě ocitl na obou stranách: pracoval jsem jak v nezávislém, tak v komerčním filmu. Nezávislé filmy se velice špatně financují, pokud nemáte finance od americké distribuce. Produkoval jsem některé filmy a z nich šest, včetně Ztraceného města, nedostalo od distribučních společností ve Spojených státech žádné prostředky. Distribuce přišla až potom, po dokončení filmu, a na to jsem velice pyšný. Takovou cestou bych se chtěl ubírat i nadále.

Kde jste nakonec peníze na Ztracené město sehnali?
Jak jsem řekl, na takové filmy se peníze shánějí velice těžko. Když chcete nezávislý film natočit, musíte se nejdřív sám sebe zeptat, do jaké míry vám na něm záleží, chcete-li ho skutečně udělat. No a pokud chcete, nějakým způsobem si ty peníze opatřit musíte. U Ztraceného města jsme prodali film jenom v Evropě, v Evropské unii, to byla část našich prostředků. Další nám poskytli soukromí investoři. Peníze na vznik filmu jsme shromažďovali šestnáct let! To čekání ovšem stálo za to. Na ten film jsem nesmírně pyšný. Je to opravdu velice osobní záležitost: každičký detail, všechno, na čem mi záleží, všechno, co miluji, všechno, na co myslím, všechno, co
jsem, je právě v tomto filmu. Řekl jste, že jste film o Kubě chtěl natočit už léta.

Byly peníze jediným důvodem, proč trvalo tak dlouho, než se vám to povedlo?
Nebyly v tom jenom peníze. Hodně dlouho jsem také hledal vhodnou literární látku. Tu jsem našel teprve teď. Zachycuje skutečnost tak, jak na Kubě opravdu probíhala. Všechno, co popisuje, je inspirováno skutečnými událostmi. Konkrétně jde o román kubánského spisovatele Guillerma Cabrery Infanteho, který se stal také autorem scénáře filmu. Bohužel, Infante vloni v únoru zemřel. Jak jste zvládal současně režírovat a hrát hlavní roli?
Musím přiznat, že to bylo náročné. Film jsme natáčeli pětatřicet dní; pracovali jsme čtrnáct hodin denně. K tomu se musí přidat hodinová cesta na plac a hodinová cesta zpátky. Sám si tak můžete vypočítat, kolik času nám zbylo na jídlo a spánek. Měl jsem ale kolem sebe skvělý tým; ti lidé vkládali do projektu své úsilí a nápady, a tak snímek mohl vzniknout. Všichni pracovali opravdu tvrdě, současně ale s obrovským zápalem – vždyť jsme na realizaci čekali celých šestnáct let!

 
Kolik z těch pětatřiceti natáčecích dnů jste mohl jenom režírovat?
Ze všech těch dnů byly pouze dva, kdy jsem nehrál, kdy jsem se neocitl před kamerou. Bylo to úžasné: mohl jsem sedět a pracovat „vzadu“ a mít kraťasy.

 
Ztracené město je váš první režijní počin; jak jste se na něj připravoval?
Vlastně celou svojí dosavadní prací. Z režisérů, se kterými jsem pracoval, mě ovlivnili úplně všichni, každý ve mně něco zanechal, možná úplně nejvíc Francis Ford Copolla. To, že směřuji k režii, jsem věděl a cítil už nějakou dobu; velice pečlivě jsem tedy vnímal všechno, co se kolem mě děje. Každou hereckou příležitost jsem bral i jako školení režisérské.

Do svého filmu jste obsadil několik členů své rodiny …
Ano, především své děti, vždyť to jsou také Kubánci … Ale vážně: role otce je pro mě nesmírně důležitá, řekl bych, že je to v mém životě to úplně nejdůležitější. Děti jsou pro mě největším oceněním, velice si vážím vztahů, které mezi sebou máme.

Kolik máte dětí?
Čtyři – tři dcery a syna. Dominice, tedy nejstarší dceři je dvaadvacet, ve filmu hraje moji švagrovou. Danielle Victorii je osmnáct, chystá se na studia do Kalifornie. Ve Ztraceném městě si zahrála servírku v kubánsko-čínské restauraci. Nejmladší dceři Alessandře bylo patnáct. Synovi jsou čtyři roky, i on dostal ve filmu roli.
 

Dostalo se Ztracené město i mezi lidi na Kubě?
Ano! V oficiální distribuci samozřejmě není, mám ale zprávy o tom, že tam mezi lidmi koluje na videu a DVD.
V komerčních projektech jste pracoval s řadou hvězd – namátkou Meg Ryan či Julia Roberts.

Nesháněly by se vám peníze na nezávislý film lépe, kdybyste je do něj obsadil?
Ani přítomnost hvězd v nezávislých projektech není všemocná. I na snímky, kde hrály, se finance sháněly obtížně, ty filmy vznikaly velice těžce. Julia i Meg jsou výjimečné herečky a já bych s nimi pracoval moc rád. Ony by do nezávislého filmu šly ve chvíli, kdy by je zaujalo jeho téma. Jsou to především herečky a obě už samozřejmě v nezávislém filmu pracovaly. I já jsem v některých filmech, které jsem produkoval, pracoval s velkými hvězdami; Julii Roberts jsem však zatím žádnou roli nenabídl. Obecně ale i velmi populární herci čas od času přijmou nabídku na roli v nezávislém filmu a jistě vědí, proč. Ovšem jak už jsem řekl: přítomnost hvězd filmu nepomůže
ve všem.

 
O nezávislém filmu mluví spousta filmařů, herců i režisérů, s láskou, možná až s dojetím …
Ano a já k nim patřím taky. V nezávislém filmu zažijete věci, které například v Hollywoodu zažít nemůžete. Třeba to, že se dostanu do zahraničí a můžu se seznámit s lidmi, na které bych ve Spojených státech jinak nenarazil. Já osobně jsem měl to štěstí, že jsem mohl pracovat s těmi nejlepšími filmaři světové historie, včetně například Conrada Halla. Díky tomu, že jsem jel do Rumunska pracovat na Modiglianim, mohl jsem natáčet s Manuelem Carlosem, což je opravdu vynikající, stimulující, strhující filmař. Z dalších, se kterými jsem měl to potěšení spolupracovat, bych jmenoval například Willise či Burna. Taková setkání vám umožní právě nezávislý film. Když se mohu vydat na cestu a točit nezávislý film, mám z toho opravdu velikou radost.
 

Znáte český film?
Moc ne. Českých filmů se bohužel do Ameriky moc nedostane a z těch, které se k nám dostanou, jsem jich viděl opravdu málo. Všichni samozřejmě známe Miloše Formana, ale já osobně znám jeho americké filmy; ty české ne. Ze snímků, které natočil ve Spojených státech, mě asi jako první napadne Přelet nad kukaččím hnízdem. Myslím si, že to je jeden z nejlepších filmů, které kdy byly natočeny. Podobné je to například i s Ivanem Passerem.

Proč se do USA dostává tak málo českých (a nejen českých) filmů?
Jsou v tom peníze. To, že u nás české filmy nejsou k vidění, není dobrá věc a je to naše smůla. Občas se dostanou na nějaký náš festival nebo je můžeme vidět, když Americká filmová akademie hodnotí filmy pro Oscary.

Když je ale člověk zrovna mimo nebo má nějakou práci, nemá šanci je vidět a o spoustu věcí tak přijde. Je to velká škoda. Nejen v České republice se totiž točí spousta skvělých filmů. Je tu příležitost, kterou promarňujeme. Prezentace zahraničních filmů v Americe nemá žádnou strukturu, všechno to pohání ekonomika.
 

Ztracené město mělo v Karlových Varech evropskou premiéru. Co to pro vás znamená?
Jsem rád, že se můj film vydal na svoji evropskou pouť právě tady. Je pro mě ctí, že se mohu účastnit karlovarského festivalu a že jsem vůbec mohl přijet do České republiky. To, že mě festival v Karlových Varech pozval a nabídl, že uspořádá evropskou premiéru mého filmu, mě opravdu dojalo. Zemím, které můj film podpořily, bych chtěl poděkovat, vzdát hold, nějakým způsobem pomoci a podpořit je. Československo má historii do značné míry podobnou té kubánské. Vy jste se z toho dostali a znovu jste nastoupili cestu k demokracii; doufám, že to tak dopadne i na Kubě.

 
Troufnete si odhadnout, kdy by k tomu mohlo dojít?
Přesně to samozřejmě nevím. Kubánci pod stávajícím režimem hodně trpí, proto by bylo dobré, kdyby se to stalo co možná nejdřív. Rozhodně ale dávám přednost pokojné cestě.

      TOMÁŠ PILÁT, Přečetli jste si v Avisu 15/06