WALDEMAR MATUŠKA: BLBEC RADÍ NA POTKÁNÍ

2. července bude Waldemaru Matuškovi sedmdesát. Možná to někoho překvapí, ale léta jdou i šarmantnímu vojáčkovi z filmu Kdyby tisíc klarinetů, princi cyperskému z Noci na Karlštejně, padouchu Kidovi z Limonádového Joeho, chuligánovi Bedrnovi z Takové ztráty krve. Filmových, televizních a divadelních rolí ztvárnil ovšem Matuška daleko víc (nezapomenutelná je například jeho kreace ze Všech dobrých rodáků či role z televizního cyklu Píseň pro Rudolfa III.). Do české pop-music vtrhl s několika kolegy na konci padesátých let - chtěli tenkrát zpívat jinak, než Richard Adam a Rudolf Cortés. Prošel divadly Semafor a Rokoko, nazpíval řadu hitů, dostal titul zasloužilý umělec a v roce 1986 emigroval. V Americe postavil dům a zabezpečil syna (Waldemaru juniorovi bylo při útěku z Československa devět let). Po Listopadu 1989 se začal vracet k rodné hroudě. Na Karlštejně, kde v roce 1973 zpíval, že ženy se schovávají Asi do věží, oslavil vloni s manželkou Olgou stříbrnou svatbu. V amerických volbách fandil Georgeovi Bushovi, v nedávné volební kampani u nás podpořil ODS. K narozeninám sobě a svým fanouškům nadělil koncertní turné, které vrcholí dvěma koncerty v Lucerně (1. a 2. července, tedy přesně na Waldemarovy narozeniny), a kompakt s největšími hity, které nazpíval pro dva televizní cykly v 70. a 80.letech.

Na desce jsou i písničky ze 60. let, ovšem tenkrát nazpívané nově. Proč vznikaly jejich nové verze?

Protože to tak chtěli tvůrci těch cyklů. Televize měla tenkrát svůj orchestr, řídili ho Václav Zahradník a Mirko Krebs, a ten v televizních pořadech samozřejmě hrál. A některé písničky jsem dělal znovu s kapelou KTO, se kterou jsem v 60. letech ještě nezpíval.

Jak se díváte na naši dnešní populární hudbu?

Sice jí moc nerozumím, ale uznávám ji. Je to muzika dnešních mladých lidí.

Nějaké oblíbence ale snad máte.

Viděl jsem muzikály Dracula a Johanka z Arku. Z toho můžete odvodit, že z těch, které jsem neznal, mám rád Daniela Hůlku a Lucii Bílou. Velkou roli přitom hrají texty. Dobré texty jsou dnes vzácné a dobrých textařů není moc. Ale doufám a vím, že se to zase zvedne. Když je o čem psát, tak se píše.

V tomto ohledu Jiří Suchý asi měl o čem psát!

Jiří Suchý způsobil, že po setkání s ním jsem se na muziku začal dívat jinak. Nebýt jeho, asi bych se nedostal tam, kam jsem se dostal. On to opravdu uměl. Jeho texty pro mě byly zjevením. Třeba protirežimní narážky velice umně zaobaloval do dalšího textu. To se mi líbilo. Jeho písničky zpívám dodnes.

Přesto jste ze Semaforu utekl do Rokoka.

Utekl není ten správný výraz. Prostě jsme se rozešli. Semafor mi dal možnost dostat se na jeviště. Zejména Šlitr se Suchým pro mne udělali písničky, které se mi líbily a které se, myslím si, líbily i lidem. To je jedna věc. Druhá věc je Rokoko. Tam mi Darek Vostřel svatosvatě slíbil, že mě nebude používat jako herce, ovšem dal mi devět hlavních rolí. Sice nesplnil co slíbil, ale jsem mu vděčný za to, že jsem v sobě objevil herce. Já jsem předtím nevěděl, že můžu i hrát. A najednou jsme v té naší partě byli všichni rovnocenní. Přitom tam byli študovaní kolegové: měli Akademii múzických umění nebo jiné školy. K nim jsem přišel já "s holýma rukama".

Radil vám někdo, jak na herectví?

Radil a byli to takoví lidé, jako pan Zdeněk Štěpánek, pan Josef Kemr, pan Rudolf Hrušínský. To byli takoví moji soukromí rádcové.

Vy sám jste nikdy pedagogické ambice neměl?

Ne. Musím tady citovat svého tatínka, který byl velmi moudrý. Patřil k těm, kteří moudra nerozhazují, spíše si je nechávají pro sebe; jenže to byl můj tatínek a tak mi sem - tam nějaké řekl. Třeba to, že moudrý člověk poradí, když si o to řeknete, blbec radí na potkání.

Znamená to, že si vám dnešní mladí zpěváci o radu neříkají?

Jsme od sebe přeci jenom dost daleko. Přijedu sem vždycky na chvíli, na měsíc, na dva. Oni mají práci, já mám práci. Když se sejdeme, moc si toho říct nestačíme. Kromě toho, jak už jsem řekl, té dnešní moderní muzice moc nerozumím, i když ji uznávám. Nejhorší ze všeho je stagnace.

Myslíte si, že vás dnes můžou brát tak, jako jste vy brali pány Cortése a Adama?

To opravdu nevím, jisté však je, že jich spousta začínala s mými písničkami.

Co vy na to?

Ta písnička tím žije déle. Vždyť se tak zpívají písničky, které jsou staré čtyřicet let! Kolik autorů má to štěstí, že se jejich písničky zpívají tak dlouho? Vezměte si třeba Růže z Texasu, Jó, třešně zrály nebo Už koníček pádí - to už jsou dnes vlastně lidovky.

Jste původem sklář. Vzpomenete si na to ještě někdy?

Samozřejmě! Zrovna před pár dny jsem byl v Poděbradech, kde jsem se učil. Práce se sklem má obrovské kouzlo, sklo je úžasný materiál. Dokud je teplé, můžete ho tvarovat, můžete z něj vyrábět. Když ztuhne, je to napořád. Jenže já jsem na to povolání neměl dispozice - byl jsem moc drobný. Tak jsem od toho musel odejít. Ale moc mě to nemrzelo, stejně už jsem se v té době věnoval víc muzice.

Svého času jste konstruoval hudební nástroje - třeba banja. Nebylo jednodušší je koupit?

Nebylo. Tady se banjo dalo těžko sehnat a my jsme ho potřebovali. Banjo totiž ničím nenahradíte. Je to nástroj, který je ohromně mnohostranný. Jednou jsme natáčeli nějakou muziku a hrála tam dvě banja - normální, tedy tenorbanjo a country-banjo. To má takovou tu zadní strunu, která pořád hraje. Tehdejší režisér se nás neustále ptal, proč tam pořád zní to "áčko", že ho to ruší. No proto, že tam je, odpovídali jsme. To je totiž country-banjo a to tak prostě hraje. Myslím, že ten režisér to vůbec nepochopil.

Je pravda, že jste se na banjo i kytaru učil hrát sám?

Je to pravda. Jako spořádané dítě jsem nejdřív chodil do houslí, ale pak jsem přešel k těmhle nástrojům, které mě bavily víc.

Na jedné staré desce se svěřujete, že jste si "předělal" kytaru - po vašem zásahu měla osm strun. Máte ji ještě dnes?

Nemám. Když jsme odsud odjeli, ztratilo se strašně moc věcí. Hudební nástroje, ale také fotografie, které dnes už nemůžu získat, třeba proto, že jejich autoři už nežijí. Měl jsem tam třeba fotku, za kterou bych dnes strašně moc dal. Stojí na ní pánové Jan Werich a Martin Frič, a já mezi nimi, a všichni jsme strašně rozčílení. Nevím už proč, ale je to nádherná fotografie. Nebo jiná - s panem Dubčekem, který zpívá Aby nás pánbůh miloval, miloval. A další, i mnohem starší. Dnes třeba nemám jedinou fotografii maminky a tatínka.

Po vašem návratu po Listopadu se žádná nenašla?

Nenašla, všechno bylo rozkradené. A s těmi hudebními nástroji je to stejné. Nenašlo se vůbec nic.

Pokoušel jste se o to?

Pokoušel, ale marně. V mém bytě bydlí někdo jiný a ten tvrdí, že o ničem neví.

Když jste se po roce 1989 vrátil, s jakými jste se setkal reakcemi?

S různými. Tak třeba někteří novináři úplně převrátili to, co jsme řekli a udělali. Když Olinka v jednom rozhovoru říkala, že jsme v Americe neměli problémy přitáhnout posluchače na naše koncerty, vyšlo v novinách, že to byl náš největší problém, že nám na koncerty nikdo nechodil. A další věc: Když jsme v dobrém úmyslu věnovali nějaké peníze jedné české nemocnici, začalo se pátrat po kontech, na která peníze odešly. Propírali nás v médiích, ale ta nemocnice se vůbec neozvala! Lepší bylo zase hned odjet.

A dnes?

Dnes sem jezdím rád. Hlavně za lidmi. Je moc dobře, že když se mi zasteskne, druhý den můžu být v Praze. Nikdo mi nic nenařizuje ani nezakazuje. V tom je proti dřívějšku pokrok.

A nějaká další pozitiva?

Nejdůležitější je, že u nás už nevládnou komunisti. Otevřel se svět, zejména mladí mají nové možnosti. Ale pozor - člověk velmi rychle zapomíná. Je potřeba si neustále připomínat, co tady komunisti "dokázali". Proto mě šokovaly výsledky voleb. Nedovedu si vysvětlit, proč dostali komunisti tolik hlasů. I ta ČSSD. Proč lidi volí toho, kdo nemůže splnit to, co slíbil, to vůbec nechápu.

Je pravda, že po 11. září jsou v Americe poloprázdná letadla?

Myslím že ne, alespoň jsem nic podobného nepozoroval. Vždycky, když jsme někam letěli, byla letadla plná.

V Americe jste si asi zvykl...

Ano, obzvláště u nás na Floridě. Myslím, že díky přímořskému podnebí ještě můžu dýchat a zpívat.

Americké občanství ale nemáte...

Nemám a asi už mít nebudu. Myslím, že už by to ani nemělo cenu. V Americe žijeme na zelenou kartu. Mimochodem: zelenou kartu jsem dostal 17. listopadu 1989!

Kdybyste měl dnes, za současných podmínek, začínat v českém šoubyznysu - šel byste do toho?

Myslím, že ano, já jsem dobrodruh

TOMÁŠ PILÁT, Avízo č. 11/02