Co váš hausboat na Vltavě?

Pořád ho máme a pořád ho zvelebujeme. Ono to má zajímavý vývoj. Nejdřív jsme měli "jenom" ten hausboat. Potom, abychom mohli sedět venku a pozorovat řeku, jsme k němu přistavili molo. Pak nám bylo molo malé, tak jsme k němu přistavěli další kus - teď je tam vysloveně taneční parket. Je to nesmírně příjemné, trávíme tam nádherné podvečery i rána, lovíme ryby ...

Zazimováváte ho?

Ano, musí se vypustit voda a vyndat baterie, aby to všechno v zimě nepřišlo k úhoně, abychom se na něj na jaře zase mohli vrátit. Na léto plánujeme i cestu naší novou jachtou; už jsme zvládli cestu k Orlíku, příští léto bychom rádi jeli dál, za Orlickou přehradu. Už se na to těším.

Vaším aktuálním počinem je zajímavé album "hitů a rarit", jak takovou vzpomínkovou desku osobně prožíváte?

Je to příjemné; Supraphon v tomhle ostatně dělá záslužnou práci, už nějaký čas se zaměřuje na znovuvydávání nahrávek původně vyšlých na elpíčkách nebo nikdy nevydaných. Je to dobrá věc i pro nás, interprety: máme tak komplet naší práce hezky pohromadě. A je to skvělé i pro fanoušky, možná hlavně pro ně; dostane se jim tak do ruky něco, k čemu by se jinak dostávali velice obtížně.

Představte, prosím, kompilaci Blázen, kdo se lásky zříká!

Většinou jde o písničky pocházející z televizního archivu a na žádném mém albu se dosud neobjevily. Pokud tam nějaké takové najdete, vznikly v jiném čase a v jiném aranžmá, než je znáte z originálu. Třeba Červená řeka. Nebo Slza z tváře padá a Zpívám své zpívání - to jsou písně z 60. let a znovu jsem je nazpívala vloni pro festival dětských filmů ve Zlíně. A pak tu jsou nejrůznější rarity, třeba písničky, které původně zpíval někdo jiný. Příklady: Málokdo, málokdo ví  - Hana Zagorová; Zpívání - Jitka Zelenková; Jsi můj pán - Lucie Bílá. Tyhle písně jsem nazpívala do jednoho televizního pořadu, kdy jsme si s kolegyněmi prohazovaly navzájem písničky. Vzpomínám si, že třeba Jitka Zelenková v onom pořadu zpívala píseň Malovaný džbánku a Hana Zagorová Můžeš zůstat, můžeš jít. Na mojí nové desce jsou i písničky filmové a taky jedna věc, na kterou jsem si už vůbec nevzpomněla: duet s Pavlem Novákem! Byly to tedy rarity i pro mě.

Když jste je teď znovu objevovala, přepadala vás nostalgie?

Určitě ano.

Mluvila jste o Jitce Zelenkové, spolu jste zazpívaly gratulační píseň na oslavách narozenin Yvetty Simonové ...

Yvetty Simonové si vážím. Celý život jsem k ní vzhlížela jako ke starší skvělé kolegyni. Vždycky pro mě byla symbolem ženskosti a krásy. Myslím si, že až jí bude sto (doufám, že se dožije), tak bude vypadat pořád stejně. Je až neskutečné, jak žena v jejích letech může vypadat, a jsem za ni ráda. Slyšela jsem ji nedávno v rozhlase, v Tobogánu, mluvila tam s obrovskou živelností a temperamentem - ani známka po jejím věku. Je to pro mě krásný příklad.

Je běžné, aby si ze sebe zpěvačka populární hudby uměla s takovou vervou dělat legraci, jako to umí právě paní Simonová?

Běžné to není, minimálně to není časté. Ona to doopravdy umí a to se mi na ní líbí.

Zpátky k novému albu: navrhla jste na ně některé písničky i vy sama?

Ano, právě ty dvě pohádkové - Slza z tváře padá a Zpívám své zpívání.

Jedna z nich je z filmu Šíleně smutná princezna ...

Touhle rolí se mi splnil dětský sen! Moc ráda na to vzpomínám.

Vztah k pohádkám tedy máte asi stále silný, je to tak?

Ano, více než kladný. Těším se na to, že až budeme s Martinem strojit o Vánocích stromeček, pustíme si v televizi nějaké pěkné pohádky. Dneska je možné vidět pohádky už nejen v televizi, spousta se jich dostane i na DVD, a to je dobře. I když - jedna z mých nejoblíbenějších, ruská zfilmovaná Popelka, se u nás na DVD asi nedostane. Zrovna nedávno jsem si na ni ale vzpomněla. Viděla jsem ji jako malá holka u nás ve Slatiňanech v kině a okouzlila mě už tenkrát. Když jsem pak byla po letech v Moskvě, požádala jsem své přátele, aby mi ji sehnali na videokazetě. Podařilo se to. A dokonce jsem se o téhle pohádce potom někde zmínila a spousta lidí se na mě obracelo a v dopisech mě žádali o její přetočení! Je opravdu půvabná.

A přetočila jste?

Jasně, přetočila! (smích)

Jak dopadly letos Dopisy Ježíškovi v Europarku?

Dobře, zase to bylo velice milé setkání s dětmi. Takové akce jsou důležité a je krásné, když máte možnost někomu udělat radost. Pak ji máte sám taky. No a těším se i na velký koncert, který budu mít 21. prosince v pražské Lucerně. Lístky už nejsou, koncert je vyprodán. Asi se na něj mnoho zájemců nedostane a to je mi líto. Mám ale jednu radostnou zprávu právě pro ty, kteří se do Lucerny nevejdou: zanedlouho vyjde na DVD. Celý ten večer bude natáčet profesionální tým režiséra Petra Soukupa, který má s podobnými záležitostmi obrovské zkušenosti.

Kdo s vámi na koncertě vystoupí?

Budu tam mít tři hosty: Jitku Zelenkovou, Moniku Absolonovou a Michala Davida. Se všemi třemi si zazpívám duet, a samozřejmě každý z nich bude mít i svůj prostor. Během koncertu zazní písničky, které mají lidi rádi, dobře je znají a na které se těší, ale dotkneme se i Vánoc a zazní i některé písně, které běžně nezpívám. Jsem zvědavá na reakci publika na zbrusu novou písničku z mého připravovaného alba - je to novinka a jmenuje se Mít rád až k zbláznění. Co se týče doprovodné kapely, zahraje se mnou letos orchestr rozšířený o smyčce a percussiony vedený Charliem Blažkem. Výsledný sound by tedy měl být trochu jiný, než byl v minulých letech.

Do Vánoc tedy máte co dělat!

Ano, a to jsem ještě nemluvila o předvánočním televizním natáčení v německém Chemnitzu, koncertu v Polsku, vystoupení ve Státní opeře, kde si kromě vánočních písní zazpívám duet s operní pěvkyní Evou Urbanovou. Práce na novinkovém albu a zkouškách muzikálu Mona Lisa, kde budu hrát roli matky.

Co vás přimělo k přijetí nabídky na Monu Lisu?

Po přečtení libreta i poslechu muziky jsem byla velmi mile překvapena, líbí se mi jak texty Lou Fanánka Hagena, tak i muzika Bohouše Josefa a Michala Davida. Libreto Libora Vaculíka je poutavě psané a zajímavé. Přeju si, aby muzikál dopadl dobře.  

V Moně Lise budete alternovat s Hanou Zagorovou.

Určitě tu roli každá pojmeme po svém, myslím si, že by to mohlo být zajímavé. Těším se na ni.

Co vy a výtvarné umění - vyhledáváte je?

Do galerií se, bohužel, dostanu málokdy. Mívám spoustu pozvání, ale kvůli množství práce všechno nestíhám. Paradoxně se do galerií dostávám občas při svých turné, například v Sankt Petěrburgu, v Moskvě nebo v Saint Petersburgu na Floridě. Viděla jsem spoustu zajímavých výstav a galerií, kde jsem obdivovala nádherná díla. Naposledy to bylo v městečku Saint-Paul de Vence, kde je Galerie Marca Chagalla. Jsou tam nejen jeho díla, ale i obrazy třeba Picassa či Matisse a dalších velikánů. A když už mluvím o Chagallovi - tak on je spojen i s Vitebskem, začínal tu tvořit. Já jsem tu vystupovala a navštívila jeho galerii.

Předpokládám, že nakoukanou máte i Monu Lisu, myslím obraz ...

Jistě, v Louvru jsem samozřejmě byla, Monu Lisu si prohlížela a byla jsem nesmírně udivená jejími rozměry. Jako asi mnozí, i já jsem si myslela, že je to velký obraz, ale on je přitom docela malinký.

Vidíte v tom obrazu tajemství, o kterém se často mluví?

Určitě v něm je tajemství. Pohled Mony Lisy je tajemný, určitě s ním je spojen nějaký tajemný příběh, který už těžko někdo rozluští.

Malujete vy sama?

Ne; ale můj otec, kromě jiného, maloval, a to moc hezky. Já jsem v sobě nikdy neobjevila pro malování příliš velké vlohy.

S kým jste spojila síly při práci na novinkovém albu?

S Danem Hádlem, shodou okolností synem Vítězslava Hádla, autora titulní skladby alba Blázen, kdo se lásky zříká. S Danem už za sebou máme několik "výběrových" schůzek, písničky na nové album krystalizují. Mám pocit, že se nám ze všech koutů sešlo dost zajímavého materiálu tak, aby vznikla zajímavá deska. Chtěla bych, aby tentokrát byla o něco textově i hudebně náročnější. V Danu Hádlovi mám spolehlivého spolupracovníka, je to zkušený a moderní aranžér, skladatel a producent v jedné osobě. Velmi dobře si rozumíme a doplňujeme se.

Jste známá dobrou pohybovou výbavou; absolvovala jste dokonce polskou a slovenskou obdobu taneční show StarDance ...

V Polsku jsem v téhle show byla angažovaná jako star, a ačkoliv se mi do toho moc nechtělo, právě proto, že už jsem za sebou měla její slovenskou obdobu, a věděla jsem, jak je to náročné, Poláci mě přemluvili. Velice o moji účast stáli. Tančím ráda, ale společenský tanec je opravdu velká dřina: denně dvoufázový, dvou, tříhodinový trénink, taky jsme u toho pěkně zhubli - což ovšem není na škodu. Všechno to ale časově velmi náročné a na úkor mojí další činnosti. Nicméně toho nelituji, bylo to super. Zase jsem se v něčem zdokonalila a poznala spoustu báječných lidí. Můj tanečník a choreograf se díky téhle soutěži stal mým velkým kamarádem. Milan Plačko

Na druhou stranu se tak ale člověk udržuje ve skvělé kondici ...

Ano udržuje, taky si vyzkouší něco nového. Nikdy předtím bych neřekla, jak moc fyzicky společenský tanec náročný, obzvláště na profesionální úrovni. Mnohdy obnáší až akrobatické kousky. Bolel mě celý člověk.

Vám přitom tanec nebyl nikdy cizí!

Nebyl, ale tohle je přeci jenom něco trošku jiného. Společenský tanec má svá tvrdá pravidla, nalajnované figury, držení těla. Je to náročná disciplína.

Jak se daří vašemu novému pejskovi?

(rozzáří se) Jéje, zrovna teď jsem chtěla volat domů, jak se má a co dělá, protože jsem tady, dělám s vámi rozhovor a pejsek je doma hlídán. Je to německý ovčák, velice temperamentní, pořád na něj myslím. To je jako když máte dítě, neustále přemýšlíte, co zase provedl. Ten náš už rozkousal druhý pelíšek, včera přivezli slámu, odborníci nám to doporučili, tam prý k rozkousání nedojde, není co rozkousat. (smích) A taky je to prý hygieničtější, než třeba molitanový polštářek. No, ten tedy ta naše fenka rozkousala opravdu důkladně - přišla jsem do kotce a tam bylo úplně bílo, jako když nasněží. Ona si dokonce otevřela zip, vytáhla molitan ven a rozporcovala ho na tisíce dílků. Teď se jí prořezávají zuby, takže vlastně pořád něco okusuje a hryže. Museli jsme dokonce koupit spray, protože začala ohryzávat i naše kazetové dveře u hlavního vchodu. Je to ďáblice!

Chodíte s ní na cvičiště?

Ano, už za sebou má několik lekcí a musím říct, že je velice učenlivá. Vlčáci to mají v povaze, rádi vykonávají rozkazy, ta naše už reaguje na povely, aportuje, je opravdu hodně bystrá. Chci se jí hodně věnovat, protože je skutečně hodně temperamentní. Kdybychom jí nedávali dostatek času, mohla by nám přerůst přes hlavu a mohlo by dojít k problémům. Mám už  ?toho ale dost vytahané ruce. Je jí pět měsíců a cítím, jakou má sílu. K tomu je to svéhlavička; musím tedy být důsledná a nedovolit, aby ona mávala se mnou. Chtěla bych, alespoň prozatím, mávat já s ní. (smích)

Kde se u ní vzalo jméno Elsa? To by člověk čekal možná spíš u kočky.

Ano, u šelmy kočkovité, a to ona právě je. Ona má rodokmen a původně se jmenovala Fergee. Jenže mně k ní tohle jméno nějak nesedlo, tak jsme hledali jiné, výstižné její povaze. Říkali jsme si: je to lvice, je to dračice, tak jsme jí dali jméno Elsa.

Těšíte se na Vánoce?

Těším, Vánoce miluji. Prožívám je vlastně už od prvního adventu a zdobím kdeco, dům, zahradu, dokonce jsem si z Polska přivezla nádherného svítícího soba, toho máme na terase, děti s maminkami se na něj při procházkách chodí dívat. Jak už jsem říkala, ráda poslouchám pohádky. A tradičně vždycky 23. prosince, den před Štědrým večerem, děláme u nás v Řitce na náměstí nadílkový večírek. Z širokého okolí se sjedou lidé, řitecké děti tam dostávají dárky, na které se občané Řitky složí. Děti přednášejí básničky a zpívají koledy, já to pak zakončím svým minivystoupením. Nakonec si popřejeme hezké vánoce a rozejdeme se do svých domovů.           

Přečetli jste si v TV 14 dní 24/08                                                        TOMÁŠ PILÁT